Shennovi to přišlo jako návrat k Černému jezeru. Sídla, do kterého je vedli bylo obehnáno vysokými černými zdmi, nádvoří bez jediného stébla trávy, pouze pokryté suchou hlínou s otisky od kopyt koní a mnoha mužů a žen. Samotné sídlo bylo z půlky dřevěné, z půlky kamenné s malými okny a prostornými místnostmi.

Chybělo pouze jezero, ale to vynahradilo to množství Divochů, kteří postávali všude po nádvoří a konali svou práci. Shenno jich nikdy tolik pohromadě neviděl. Vesnice, kde vyrůstal, neměla ani dvacet obyvatel a od svého odevzdání klášteru viděl Divocha pouze v odrazu v jezeře.

Stále však nechápal, co tam všichni dělají, proč se natolik vzdálili od Rhiosu a proč se přátelili s Lilji.

„Kde je můj otec?" zasyčel Shenno k zjizvenému Divochovi, který to táhl za levou paži přes dvůr, zatímco drobný blonďáček se vláčel v sevření druhého za nimi. Ta pozornost, kterou jim ostatní Divoši dávali, Shenna znervózňovala, ale věřil, že to není nic proti tomu, jak se musel cítit král. Bál se Divochů a byl to on, kdo je vyhnal z jejich území. Co kdyby věděli, co je zač? Rozcupovali by ho na místě anebo stáhli z kůže za živa.

„Uvidíš," houkl otráveně zjizvený.

„A proč tu vůbec všichni jsou?" ptal se dál.

„Uvidíš...," odpověděl mu zcela stejně, ale otrávenějším tónem.

Na chvíli se Shennovi zvedl žaludek. Přišlo mu, jako kdyby měl všechny orgány na padrť od té chvíle, co do něho kopali. Byl by se už i zhroutil, ale snažil se to vydržet, aby mohl spatřit svého otce.

•••

Když ještě Divoši nebyli národem Rhiosu, ale svým vlastním, měli prostou hierarchii. Jejich pánem byl ten nejsilnější muž (nebo žena) a jediný způsob, jak se novým pánem stát, bylo porazit v pěstním souboji pána stávajícího. Nemuseli do bít, dokud jeden z nich nezemřel, stačilo, aby se jeden vzdal. Takovému pánu se pak vyjadřovala úcta tak, že jakmile s ním lidé chtěli promluvit, museli pokleknout na kolena, ruce si zapřít o stehna a hlavu držet skloněnou, pokud je nevyzval, aby ji zvedl. Titul pána náležel pouze jednomu Divochovi a ten titul se nijak nevztahoval na jeho rodinu. I manželka, potomci, sourozenci a rodiče se museli klanět před pánem.

Jakmile byl Shenno vtažen do potemnělé místnosti, na stěnách viselo mnoho zapálených svícnů a on byl sražen ve středu na kolena, aby poklekl před Pánem. Trvalo mu, než si očima zvykl na okolní tmu. Mezitím očima pátral po stěnách, hleděl na to množství Divochů, kteří klečeli po stranách místnosti a opírali se rukama o o svá stehna.

Nikdo ani nedutal. Zjizvený si poklekl vlevo od Shenna, král byl sražen na kolena po Shennově pravici a hned vedle se posadil Divoch s dlouhým copem. Seděli tam všichni čtyři vyrovnáni v jedné řadě a klaněli se novému Pánovi.

„Opřete si ruce o stehna," hlesl neslyšně Shenno ke králi, který tak s tichým nervózním polknutím učinil. Ani mu nemusel říkat, aby sklonil hlavu, protože to udělal sám, aby nikdo nemohl vidět jeho vyděšený výraz.

Až po tomhle krátkém upozornění zvedl Shenno zrak k Pánovi, ač neměl. Přesto toho nelitoval. Před deseti lety hleděl na obrovského muže s vlnitými vlasy a třemi drobnými copánky podél pravého spánku. V té době mu ten muž přišel jako obr a věřil, že neexistuje většího a vyššího muže. A po těch deseti letech se jeho názor nezměnil. Shenno byl vysoký, ale bylo mu jasné, že jemu se nevyrovná.

Nejdůležitější byla ta tvář. Byl to on. Muž, který ho před deseti lety nechal v klášteře a na rozloučenou mu pouze vrazil pohlavek, aby nefňukal.

Velký Wen na svého syna hleděl jako na cizince. Nejspíše ho nepoznával, ale jak by také mohl? Odevzdal malé dítě zabalené v kožešinách a před ním najednou klečel

„Same," oslovil Wen jednoho z Divochů tím hlasem, kterého Shenna vždy káral. Neznamenalo to nic dobrého. „Vypadá ten blonďák jako Divoch?"

„Ne," odpověděl zjizvený pevným, ale v pozadí zděšeným hlasem.

„Tak co tady dělá?" zavrčel Wen. Jeho předchozí hlas byl klidem před bouří, tady se jednalo o blesk. Už jenom stačilo, aby přišel hrom.

„On... Musel jít s námi kvůli němu," odpověděl Sam a poukázal lehce na Shenna, který si v hlavě zaklel.

„A je snad nějak důležitý, aby vám mohl klást nějaké podmínky?" Hrom to byl silný, bolel v uších a Sam sebou dokonce i cuknul. Shenno se držel, byl na tohle zvyklý, ale Safírový král se třásl jako osika.

„Jmenuje se Shenno, pane. Tvrdí, že je Váš syn," hlesl Sam.

Nastalo ticho. Shenno se odhodlal zvednout zrak a podíval se unavenýma očima na svého otce, který klečel na měkkém polštáři na pódiu na konci tmavé síně. Wenova tvář byla tvrdá, bez jediného citu. Nezdálo se, že by tomu věřil, ale také se nedalo říct, že Shenna považoval za podvodníka.

Jednou, někdy v minulosti, Shenno slyšel, že rodiče své potomky vždycky poznají, ale matka by dokázala vycítit mezi stovkou stejných dětí, které je to její.

„Shenno...?" hlesl ženský hlas napravo od čtveřice klečících mužů. Všichni bez výjimky natočili své hlavy k ženě, která na jednoho Divocha upírala černé oči, rty měla pootevřené a po pravé tváři se jí valila první slza. Bez váhání a jakéhokoli dovolení od pána vyskočila na nohy a rozeběhla se k Shennovi.

Chytla ho kolem krku, přitiskla se k němu tak blízko, že Shenno nemohl dýchat. Všechno ho bolelo, lámal se pod bolestí, kterou mu způsobili vojáci Lilji a pod váhou těla jeho matky, která mu štěstím plakala na rameno.

„Odejděte," zašeptal Velký Wen, „všichni," dodal. „Blonďáka zavřete do vazby... Uvidíme, co s ním."

•••

Šli se usadit do jiné, menší místnosti pouze ve střech. Pro Shenna to byla pouze další vzpomínka, protože se posadili na ledovou zem k nízkému stolu a před nimi ležel hutný chléb, přesolené maso a masový koláč. Bylo to jídlo, které Shennovi z hor nescházelo, ale tentokrát se do něho vrhl, jakmile mu to od pána bylo dovoleno.

Nejdříve ho nechali najíst, mlčky na něj hleděli oba dva jeho rodiče, střídmě si dopřávali jídlo, které on nedokázal už sníst. Až v té chvíli, kdy mohl jíst, co hrdlo přálo, si uvědomil, jak moc hladový byl. Záhy však litoval, protože měl tušení, že se brzy z toho všeho pozvrací, bylo toho neskutečně moc, ale nemohl přestat. Musel jíst, dokud neměl pocit, že praskne.

„Shenno?" oslovila ho tiše matka, jakmile definitivně dojedl a odsunul od sebe prázdný hliněný talíř. Zvedl k ní zrak, nic neříkal a vyčkával, co mu řekne. „Proč-"

„Proč si sem přišel?" přehlušil Velký Wen svou ženu. Po celou dobu od Shenna neodtrhnul ani na sekundu zrak. Nezdálo se, že by ho podezíral z jakéhokoli podvodu, ale spíše se zdálo, že odmítá uvěřit svému synovi a tomu, že ušel takovou dálku se Shernedim.

Shenno rychle hledal lež. Snažil se vymyslet něco, co by uspokojilo jak otce, tak jeho matku a zároveň nevyznělo nijak zle. Ale čím více přemýšlel nad možnými následky, tím více si uvědomoval, že tu lež, kterou započal Safárový lev, už nelze vzít zpět. Protože ti dva Divoši – Sam a ten s dlouhým copem – si to nenechají jistě jenom pro sebe. Možná už každý Divoch věděl, co za lež král pronesl. Už není důležité vymýšlet nový lži... Je podstatný ochránit ho před Divochy, uvědomil si Shenno.

Olízl si nervózně rty, překonal bolest v žebrech, narovnal se v zádech a střídavě hleděl na oba dva svoje rodiče. „Královská vyhláška mě vyhnala pomalu až na hranice s Lilji. Odmítal jsem tam nadále zůstávat, takže jsem odtamtud odešel a hodlal jít až do Tamallynu," odpověděl nakonec.

„A ten kluk?" ozval se ihned Velký Wen nepříjemným hlasem, kterým k Shennovi promlouval celá dlouhá léta.

„Potkal jsem ho na cestě, když mě vyháněli, jestli myslíš tohle. Vzal jsem ho sebou, protože...," nedořekl to. Místo toho se nejistě zamračil a dlouze se odmlčel.

„... Protože seš řiťopich," ukončil to Wen se zavrčením. Byl to ten nejnepřátelštější hlas, který Shenno u svého otce zažil. Poníženě sklonil hlavu, zatnul dlaně v pěst, které měl položené na stehnech a měl co dělat, aby vykřikl, že to není pravda.

Shennova matka na to nic neříkala. Zdála se stejně... popuzena jako Wen.

„Otočil ses zády k bohům, Shenno," procedil Velký Wen skrze zaťaté zuby. „Seš hříšník!" Vrazil pěstmi do stolu, Shenno společně s jeho matkou sebou leknutím trhli, ale nic na to neříkali. „Snažil jsem se, aby z tebe byl válečník a ty co? Utečeš... a ani se nezajímáš o to, kde je tvoje rodina... Zbabělče."

„Řekli mi, že jsi mrtvý," hlesl Shenno. „Žes umřel v boji společně se strýcem a dalšími," vykoktal ze sebe Shenno. Dříve si myslel, že pokud se někdy s otcem setká, tak se ho už bát nebude, ale opak byl pravdou. Bál se ho mnohem více.

„Jem mrtev je, o tom není pochyb," zahuhlal Velký Wen podrážděně. „Ale nezemřel v boji... Popravili ho."

Shenno zvedl hlavu s otazníky v očích. Jak a proč?

„A díky němu a jeho oběti jsme tam, kde jsme Shenno. Máme vlastní zem na území, které nikomu nepatří a nejsme utiskovaní žádnou mocností, která ukradla naše bohy a nás označila za špinavce z hor," dodal tiše.

„Proč tu vůbec jste... Podle královské vyhlášky nás vyhnal za Úhoří řeku, ale proč jste tady? Je vás tu... tolik," hlesl Shenno. Doufal, že konečně pochopí, proč se sem Arnamo tolik hnal.

„Proč být v zemi, která nás nenáviděla a vyhnala nás z domoviny? Proč se klanět rodu, který nám pouze ukradl bohy? Odešli jsme sem, protože tady nás už nikdo nesvazuje. Můžeme přejít zpět na své vlastní zákony, uctívat bohy takové, jací byli a nehledět na jakéhokoli krále. Naopak můžeme zásobovat Lilji zbraněmi za to, že nám oni budou dávat svou úrodu anebo peníze. Odvěcí nepřátele, se kterými jsme bojovali, jsou nyní naši přátelé."

Pomalu začal chápat, ale stejně toho bylo tolik, co mu nedocházelo.

„Vzdali jste se našich hor, abyste mohli jít... sem?" zeptal se Shenno opatrně.

„Minimálně do té doby, než Lilji porazí Rhios. Jejich stávají král je mrtev, zbývá jeden člen královské rodiny a Rhios bude v anarchii. Lilji si podmaní lid a naše hory nám navrátí. Je to jednoduchý obchod," usmál se nenávistně Velký Wen.

Shenno se snažil neprojevovat žádnou emoci. Položil pouze tichou otázku: „Jak mohlo Lilji zabít už dva členy královského rodu?"

„Lilji?" zasmál se tiše Wen. „Ale kdeže... To my. Před deseti lety to byl právě tvůj strýc, co zabil krále. Bohužel nestačil zabít i princátko, které tam bylo... Jem byl po zabití krále chycen a popraven, jak jsem ti už řekl. No a před pár týdny několik z našich mužů, kteří posléze dorazili, zabili to princátko. Chudák, sotva dospělý muž a přišel o život tak, že mu kameny rozdrtily lebku... Každopádně je mrtvý. Zbývá jeden, Shenno. Pak budou Divoši zase svobodní a nesvazovaní tím proklatým rodem lvů."

Shenno mlčel, ale nezmohl se na žádné slovo. Jeho strýc zabil otce muže, který ho miloval. A jiní Divoši zase žili v přesvědčení, že zabili Safírového lva... A tohle všechno věděla Lilji, protože s nimi spolupracovala.

„A teď, Shenno," přerušil Velký Wen Shennův monolog v hlavě. „Dej mi ty korálky, co máš na krku... K Rhiosu už nepatříš, seš náš... A tohle je jenom hloupý obojek." Natáhl k němu ruku, ukázal mu svou zjizvenou dlaň a čekal, až si Shenno onen obojek z krku sundá.

Tiše polkl a dal se do rozvazování toho, co měl na krku už dlouhé roky s tím, že to sundal jenom pro to, aby nasadil další korálek. Uvědomil si také, že jeho otec už své korálky nemá – nikdo je neml přesto, že většina z nich v klášteře vychována byla. Divoši se zcela vzdali své příslušnosti k Rhiosu a byli odhodláni zabít Tyeranova bratra.

Jeho výsost, zděsil se Shenno.

Sledoval, jak jeho otec hází jeho korálky do slabě plápolajícího krbu za jeho zády a následně se na svého syna usmívá. „A teď... Shenno. Vítej v novém domově."

„A co Ingus?" zeptal se Shenno tiše. Použil falešné jméno, které minule Safírovému lvu vybral poté, co přešli hranice.

„Ten chlapec? Odmítám to pomyšlení, že bys ty..." ohrnul znechuceně nos, „Takže odejde. Budu kvůli tobě shovívavý a nezabiju ho, protože ti na něm asi záleží. Ale mezi námi nezůstane."

Jakmile to dořekl, Shennovi došla jedna věc. Na tom místě nesmí zůstat a to hned z několika důvodů.

Nemohl opustit Safírového lva a nechat ho toulat se na vlastní pěst.

Nemohl žít s lidmi, kteří ho málem zabili.

Nemohl se dívat na svého otce, který považoval zabíjení králů za důležitou věc.

Nemohl bojovat po boku Lilji proti Rhiosu.

A v neposlední řadě nemohl opustit Safírového lva. Ale ne z toho důvodu, že by do Tamallynu sám nedošel, ale z toho důvodu, že ho nechtěl opustit. Svazovala ho přísaha, společně prožité trable a hlavně to, že se s ním ani nechtěl rozdělit. Snad kvůli tomu, že jeho lež jim oběma zachránila život.