„Takže... Můj švagr zavraždil Vašeho otce a moji přátelé se pokusili zabít Vás a mého syna," hlesla matka poté, co se Safírový lev odhodlal na naléhání Shenna odříkat značnou část příběhu. Shenno mu do řeči skákal zcela minimálně, dodával pár informací a čekal, zda řekne něco, co by mohlu matku Divošku urazit. Ale neudělal to, neřekl nic, co by mohlo zničit Shennovu reputaci před vlastní matkou.

„Ano," odpověděl Safírový lev tiše, promnul si zmlácenou tvář a raději se podíval na Shenna, který sklápěl zrak k zemi a drtil si v rukou lem vlastních kalhot.

„A Vy chcete... Dojít do Tammalinu, oženit se, spojit se s tou zemí a porazit Lilji?" vyptávala se dál.

Ač to trvalo mnohem déle a Shenno si vykoledoval od pomláceného krále jeden nejistý pohled, odpověděl nakonec, že i to je pravda a chce to udělat.

„A můj syn s Vámi musí jít, protože...?" Na tohle už odpověď neznala a bylo pouze na dvou mladých mužích, aby vysvětlili, proč tomu tak je.

„Je to slib. Shenno mne doprovodí do Tammalynu a na oplátku bude smět zůstat v Rhiosu... Po mém boku na královském dvoře," vysvětlil krátce nejistým hlasem.

„Nechci opustit Rhios," dodal na to Shenno, aby ujasnil jeho matce, proč tomu tak má být.

„Chápu," odmlčela se. V očích se jí zrcadlily slzy. Chtěla plakat, protože ztrácela syna, ale neudělala to. Pouze se upřeně dívala na malého blonďáka, tiskla ruce v pěst a odmítala se podívat na vlastní dítě. Nakonec si jen povzdechla, vstala ze země, oklepala si prach ze šatů a pokynula oběma, aby také vstali.

„Všichni už spí. Můžete zmizet, dokud je čas," řekla jim, načež vyšla ze žaláře, rozhlédla se a pobídla jim, aby šli za ní.

Shenno pomohl Safírovému lvu na nohy, přidržel ho, dokud nenabyl rovnováhy a ještě chvíli ho podpíral, když se zdál, že se každou sekundu zhroutí k zemi.

„Děkuju, že jste nic neřekl," broukl k němu Shenno s pohledem odvráceným do strany. Nebyl zvyklý za věci děkovat a už vůbec ne někomu, kdo byl jako Safírový lev... Cítil proti němu pár křivd a za všechny mohl sám král.

„Nebyl důvod, proč vás zneuctít před matkou," odpověděl mu na to král, přestal se o Shenna podpírat a raději udělal pár rychlých kroků, aby dohnal vzdalující se Divošku.

•••

Dovedla je tiše do stájí. Vedla je vzdálenými uličkami, kde nespali ani žádní opilci a posunkami jim naznačovala, kam mají jít, v kuchyni jim také ukazovala, co si směj a nesmějí vzít. Dostali sice jenom pár větších kusů soleného vepřového, jablka, která Safírový lev pobral do náruče a čutoru vody, muselo jim to však stačit. Nemohli dostat zbraně, ty na rozdíl od jídla měli spočítané.

Z jednoho háku sundala koženou tašku na sedlo a hodila ji před Safírového lva. „Sbalte to jídlo, Shenno, ty mi pomůžeš osedlat koně," poručila oběma, načež pokynula synovi, aby ji následoval.

Vzal do náruče jedno černé sedlo, zatímco jeho matka vzala druhé, o něco menší a přehodila ho přes hřbet vraníka.

„Mami...?" otázal se Shenno tiše, který sedlo položil na hřbet většího tmavého hnědáka, který nemile zařehtal.

„Co se děje?" odpověděla otázkou, ale ani se na něho nepodívala.

„Řeklas, že nás spojuje jedno tajemství... Jaké?"

Tiše si povzdechla, utáhla popruhy na boku vraníka a otočila se k synovi, aby mu pomohla dodělat jeho práci, ke které se očividně moc neměl.

Ani se na něho nepodívala, když mu odpovídala. Šeptala ještě více než předtím, aby je třetí osoba neslyšela a usilovně se snažila o to, aby se jí netřásl hlas.

„Oba dva nenávidíme tvého otce. To je ono... I kdybychom si více či méně nalhávali, že ho máme rádi, nebude tomu tak... Nesnáším toho muže a ty určitě také. Bil tebe, bil mne, bil by nás, kdyby mohl i nadále," odpověděla.

Vyrazila tím Shennovi dech. Nedokázal odpovědět, pouze si představoval všechny ty roky, co sledoval své rodiče a naivně si myslel, že jsou oba dva šťastní, ale očividně ne. Jeden trpěl, druhý je nechával trpět.

Ruka Shennovi vylétla. Chytil zápěstí své matky, otevřel pusu, dlouho nic neříkal, ale nakonec ze sebe dostal prostou prosbu: „Pojď prosím s námi."

Vytrhla se mu ještě dříve, než zpevnil svůj stisk. Bylo to kvůli tomu, že byla zvyklá na surové zacházení a naučila se tak reagovat na pohyby mužů, kteří byli silnější jak ona?

„Nemohu," odpověděla krátce. „Navíc to takhle bude lepší. Mám být tam, kde jsou moji lidé a manžel. Tys vyrostl s jinými a určitě máš i přátele, Rhios je pro tebe, tenhle život vyvrhele je pro mne," usmála se, pohladila Shenna po tváři a pobídla ho, aby svou práci dokončil a vydala se pomoci Safírovému lvu, který se pokoušel zavřít rozbitou přesku tašky.

Shenno zůstal stát u koní sám. Ledabyle utáhl sedlo na hřbetu tmavého hnědáka, tiše klel, upíral zrak na vlastní matku a byl si jistý tím, že tu ženu chce vzít sebou. Když mu řekla, že určitě v hloubi duše svého otce nenávidí, pochopil, že to tak skutečně je. Neměl toho muže rád a chápal, proč ho nemá ráda ani jeho vlastní žena. Jenom trochu nechápal, proč se do něho vlastně zamilovala, když byl jaký byl... Milovala ho vůbec někdy?

„Shenno, nezdržuj se, budete muset jít," zavolala na něho o něco hlasitěji. Shenno sebou trhnul, vzal za otěže obou koní a táhl je směrem k vratům, kde už stál vyklepaný král a Shennova matka s taškou na sedlo v náruči. Připevnila ji na sedlo vraníka a vyběhla na dvůr, aby mohla otevřít bránu.

„Děje se něco, Shenno?" spustil okamžitě zbitý král, když si všiml Shennova zmučeného výrazu.

„Nic, výsosti. Jenom jsem trochu naštvaný," odpověděl mu, předal mu otěže hnědáka a svého vraníka táhl směrem ke bráně, kterou matka právě otevírala.

Vzala za velké madlo, zatáhla a okamžitě se zarazila. Skřípání pantů se rozneslo nocí a ten zvuk musel rozběsnit lovecké psy v kotci. Ke skřípání se přidal štěkot desítek psů, jejichž tlapy narážely do dřevěných ohrad, vytí se roznášela po celém dvoře a začalo probouzet opilé.

„Pospěšte si!" vykřikla ustaraná Divoška, otevřela bránu co nejvíce mohla a pobídla oba dva, aby ihned naskočili na koně.

Shenno seděl na hřbetu jako první, ale okamžitě musel seskočit, když viděl, jak si zbitý král nemůže dovolit na koně vyskočit bez pomoci. Pomohl mu, vyhoupl ho do sedla, ujistil se, že nespadne dolů a rozeběhl se zpět ke svému koni.

Vyskočil opětovně do sedla ve chvíli, kdy z hlavních vrat sídla vyběhla vysoká mužská postava. Shenno se ani nemusel soustředit na to, kdo to byl, bylo mu to jasné. Neexistovalo většího muže, minimálně ne v jejich zemi.

„Jeďte!" zakřičela už zoufalá Divoška.

Safírový lev vyjel první, nakopl svého koně do slabin, ten okamžitě vyběhl do nekonečné tmy a do několika sekund se zcela ztratil a jeho vzdalující se přítomnost prozrazovalo pouze dusání kopyt.

Shenno se svým koněm jen popojel a ignoroval nekonečný štěkot psů a volající Divochy. „Pojď s námi," pobídl svou matku. Snažil se chytit její ruku, ale podruhé mu uhnula. Uskočila dozadu, podívala se na svého syna a zakroutila hlavou.

„Už si měl být pryč," řekla mu, otočila se k černým Divochům, kteří se rozbíhali do všem stran a zrak upírala především na toho největšího z nich, který držel neidentifikovatelný předmět v ruce.

„Jeď," pobídla ho ještě jednou.

Shenno se kousl do rtů, ale nevyjížděl. Sledoval svou matku, která na něho hleděla s prosbou v očích a zároveň zoufalstvím z toho, co se bude dít nadále.

„Mami," žadonil Shenno. Dusot kopyt královského hnědáka už nebyl ani slyšet, musel být stovky metrů daleko, zatímco Sheno stále stál ve vratech a snažil se svou matku přesvědčit, aby odešla s ním.

Nepovedlo se jí pobídnout ho, aby utekl, ale přesto Shenno odjel bez ní. Bylo to poté, co se kůň vylekal, jelikož jeho jezdec zakřičel bolestí, když mu šíp prolétl pravou paží.

I když Shenno neviděl, kdo proti němu vypustil šíp, troufal si hádat, že to byl právě jeho otec. Říkali mu to jako malému – jeho otec byl mizerný lukostřelec. Zesnulý strýc vždy tvrdil, že pokud se Velký Wen pokoušel mířit na srdce, při troše štěstí trefil paži.

První myšlenka, která přišla po návalu bolesti v krvácející pravačce bylo:

Pokoušel se mě otec právě zabít?