Chůze toho dne byla mnohem těžší rovnou z několika důvodů.

Tím prvním bylo to, že už druhý den nejedli a zdálo se, že ani toho dne se nenajedí, pokud nenarazí na větší množství lesních plodů nebo jim pod nos nespadne chléb. Mohli se pokusit někoho okrást, Shenno by to určitě provedl, ale nechtěl hřešit.

Druhou potíží na cestě bylo to, že vydatně pršelo. Celé dopoledne od chvíle, co se probudili až do pozdního odpoledne lilo jako z konve, bláto pohlcovalo jejich kotníky, zpomalovalo je, chůze byla mnohonásobně těžší, vyčerpávající a navíc byli od vody promrzlí.

„Nemá cenu jít dneska dál," prohlásil Shenno přibližně po poledni, kdy se už zdálo, že král neujde ani krok. „Najdeme místo, kde se zastavíme a počkáme, jestli přestane pršet. Pokusim se nastražit nějaké pasti na zvěř, jinak umřeme hladem," dodal.

Z králova výrazu nic nevyčetl, ale odhadoval, že zastávka a odpočinek mu bodne. A jídlo potřeboval už víc než cokoli jiného na světě.

Zastavili se však přibližně po dalším půl tisíci krocích, kdy narazili na sráz, kde je od vody mohly chránit všudypřítomné kameny a stromy, mezi kterými neprošla většina větru. Zatímco se Safírový lev svezl vysílen na jeden mechem pokrytý kámen, Shenno se vydal dál hledat jídlo a klást pasti.

Děkoval mistrovi, který ho učil přežít v divočině a zároveň proklínal Bohy za to, jaké klacky mu házely pod nohy. Ať to byl král, který se bál vlastního stínu, přes lidi, kteří je chtěli zabít až po počasí, které jim nepřálo.

Pokračoval tiše lesem, tělo měl promrzlé, sotva se už hýbal, ale Bohové se nejspíše na jeho nadávkami usmáli a přivedli mu do cesty malou výzvu.

Musel to být nějaký potulný žoldák nebo mladý bojovník, který hledal uplatnění. Neměl sice koně, ale pod plachtou, kterou měl nataženou mezi dvěma stromy, ležel jeden meč v pochvě a hned vedle něho majitel, který se choulil pod černým pláštěm. Nejspíše spal. Shenno se zlehka pousmál, ale záhy mu úsměv zmrzl a rtech. Před několika týdny by ho zabil bez rozmyslu a vzal jeho věci. Ale najednou nemohl. Odmítal hřešit, ale ty věci by se jim hodily.

Stál tiše mezi stromy tak, aby ho muž neviděl ani v případě, že by se probudil, bojoval sám se sebou a přemýšlel, co dělat.

Nechtěl vraždit, ale ten muž musel být z Lilji. Byl to nepřítel, který ho určitě Shenna a jeho výsost zabil bez mrknutí oka.

Shennův hladovějící žaludek volal, že ten muž určitě bude mít jídlo, žádal ho, aby ho Shenno zavraždil a dal mu najíst. Promrzlé tělo si přálo obtočit ten plášť kolem těla a Shennova pravačka básnila o meči, který už tak dlouho nedržela ve své mozolovité dlani.

„Udělám to," zašeptal si Shenno s knedlíkem v krku a už začal přemýšlet nad plánem, jak to udělat.

Stačilo mu, aby našel jednu spadlou větev a tu přelomil o koleno na dvě půlky. Nevznikla žádná velká zbraň, ale přesto byla schopná projet měkkou lidskou kůží člověka, který by to nečekal.

Shenno se ještě ohlédl, zdali se král nevydal za ním, ale vzduch byl čistý. Vydal se za spícím neznámým, zkontroloval terén, ujistil se, že spí a pomalu se k němu začal přikrádat s klackem pevně semknutým v rukou.

Kdybych byl rychlý... Mohl bych ho zabít jeho vlastním mečem, uvědomil si, když byl už na méně jak dva kroky vzdálený a meč byl na natažení ruky.

Olízl si rty, cítil, že se potí a to i přesto, že byl mokrý až na kost. Sklonil se k zemi, natáhl k pochvě s mečem, nespouštěl zrak z hrbolu pod pláštěm a okamžitě uskočil, jakmile ucítil ve své dlani jílec.

A v té chvíli se také neznámý probudil.

Vyskočil okamžitě na nohy, jeho ruka vystřelila po meči, ale ten už byl ve vlastnictví Shenna.

Jenže Shenno nezaútočil, ani muž se nehodlal chránit. Oba dva na sebe zírali jako na zjevení. Propalovali toho druhého černýma očima, hleděli na tmavou pokožku toho druhého, na uhlově černé vlasy a Shenno navíc na barevné pentle, které měl zapletené v copáncích po celé hlavě.

„Opustils Rhios... bratře?" vykoktal ze sebe druhý Divoch s rukama v náznaku toho, že se vzdává. „Sebrali ti zbraně...? Nemusíš krást mé... Můžeme do Esterodu jít společně," koktal nadále.

„Cože?" nechápal Shenno.

Cizinec se nervózně usmál. „Jdu za nimi... V Rhiosu už pro nás není místo. Vyhodili mě z kláštera před pár týdny, když král vydal ten zákon. A řekli mi o Esterodu... Budeme tam svobodní, bratře... On nás ochrání, on nám zajistí nový domov bez těch, co nás roky utlačovali... Pojďme spolu," vybízel Shenna.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se ho Shenno tiše.

„Arnamo," hlesl. Musel být přibližně o tři roky mladší než Shenno a v klášteře nemohl být dobrým studentem, pokud spal bez svého meče co nejblíže u těla. A na to doplatil životem.

Shennovi stačil jeden pohyb, aby se břicho Arnama roztrhlo na dvě části a krev společně s vnitřnostmi vypadly na světlo boží.

Padl k Shennovi nohám – mrtvý. Nedokázal od něho odtrhnout zrak, přemítal si, co mu řekl, proč šel, kam šel...

„Esterod... Budeme přes něj muset jít," uvědomil si hned na to Shenno, jakmile otřel meč a začal zvedat všechny věci, které Arnamovi patřili.

Nesmírně ho zajímalo, proč mířil do Esterodu a hlavně za kým. Ale zabil ho, aby neřekl něco, co by Shennovi zabránilo v tom, aby přes něj prošel. Určitě však měl něco, co ho popohánělo v cestě.

Sbalení všech věcí mu zabralo pár minut. Kromě pláště, meče, plachty a čutory našel také půlku králíka a dva vrhací nože. „Koně však neměl," povzdechl si zklamaně, ohlédl se za mrtvým a vyrazil zpět za králem, který už musel takřka umrznout.

Pro jejich štěstí alespoň už tolik vytrvalo nepršelo.

„Byl z Lilji. Nejspíše zběh z pohraniční stráže s Rhiosem. Smrt si zasloužil," lhal Shenno jeho výsosti, zatímco dělil zajíce na dvě půlky. Nepovedlo se jim rozdělat oheň, ale i syrové maso bylo lepší než nic.

Shenno nelhal o tom, jakým způsobem zabil. Pouze o tom, koho zabil. Nebyl na sebe pyšný, ale byl odhodlaný zabít kohokoli pro to, aby konečně měl meč a přesně to i udělal... zabil vlastního druha, který utekl ze země, které vládl člověk, který seděl po jeho boku.

„Byl první, koho jste kdy zabil?" zeptala se jeho výsost tiše krátce předtím, než se odhodlala poprvé kousnout do zajíce.

„Ne," přiznal Shenno tiše, ale nadále se na tohle téma odmítl bavit. Místo toho se mlčky najedl, koutkem oka sledoval meč, který měl položený vedle sebe a zároveň s tím sledoval ještě krále, který měl přes svá ramena přehozený černý plášť.

„Dnes tu už tedy zůstaneme. Zítra zkusíme jít dál," dořekl Shenno, jakmile odhodil zbytek, co zůstal z toho růžového masa. Král to svoje pouze držel polosnězené v rukou a přemýšlel, co se zbytkem.

Shenno vstal, vzal do rukou plachtu z látky, která nebyla ani trochu příjemná na dotek, ale za to musela propouštět pouze minimum vlhkosti a posadil se vedle jeho výsosti, přičemž přes jejich ramena tkaninu přehodil. „Nemyslel jsem si, že budeme mít horší spaní než včera, ale bohužel tomu tak bude," řekl mu a ruce si položil do klína, zatímco král se krčil vedle něho.

„Chcete ten zbytek...?" zeptal se velice tichým hlasem a jemně rudým obličejem od studu. Nabízel Shennovi své jídlo s roztřesenou rukou a ten ho okamžitě přijal.

„Shenno," šeptl hned na to král, „netrápí Vás, že jste zabíjel...?"

A najednou Shenno jíst nemohl. V krku se mu vytvořil knedlík. Odložil jídlo na zem, zadíval se do korun stromů, přimhouřil oči a netušil, jak na to odpovědět. Zabil pro radost a pýchu. A teď poprvé zabil, aby pomohl sobě a někomu jinému. Hlavně někomu jinému.

„Zabíjel jsem, abych někomu jinému pomohl. Snad i zachránil život... Asi s tím budu moct žít," odpověděl krátce, pohlédl na něj a jakmile zjistil, že ho Safírový lev také sleduje, odvrátil zrak.

„Zabil jste teď kvůli... mně?" zeptal se nechápavě, ač Shennova slova byla zcela jasná.

„Ano," odpověděl mu okamžitě bez většího rozmyslu.

„Děkuju," hlesl.

Předtím se Shenno musel plést, když odhadoval, jaká denní doba je. Museli jít dlouho a Arnama musel najít až k večeru, protože se najednou začalo stmívat a přicházela noc. Stále lehce poprchávalo, teplota slezla ještě o něco níže a král se i přes plášť lehce třásl.

„Měli bychom spát. Anebo se o to alespoň pokusit," vyzval ho Shenno, rozhlédl se okolo sebe a přemýšlel, jak alespoň trochu spánek zpříjemnit. Pod nima byla měkká, ale vlhká půda, což by svědčilo akorát tak nemoci a prochladnutí.

Vydal se proto do lesa. Trhal lopuchové a jiné listy, nosil je na hromadu a podobně jako předchozí noci z nich udělal jakousi měkčí podestýlku. Než tak však udělal, už byla tma a nešlo pořádně vidět ani na krok. Únava z krátké, ale za to namáhavé cesty je oba dva dovedla k tomu, aby si co nejrychleji urvali kus té zelené podestýlky, ale Shennovi se zdálo, že jeho výsost udělá cokoli, aby se od něho vzdálila co nejdále.

„Nic nezahřeje člověka v chladných nocích tolik, jako jiný člověk," zamumlal na to Shenno, když přes ně přehodil tu hrubou tkaninu. Uslyšel pouze tiché polknutí a poté jenom cítil, že se jeho výsost přiblížila blíže, ale ne dostatečně, aby neležela na chladné zemi. S povzdechem ho tedy přitáhl blíže on a přehodil přes něho plachtu.

Ač neviděl na krok, pořád Shennovi přišlo, že má král pronikavé oči, které proříznou i tu nejtemnější tmu. Sledoval je a díky tomu i věděl, že on sleduje jeho. S tichým povzdechem si olízl rty, naklonil se blíže, přičemž odstranil i tu drobnou vzdálenost, která je od sebe dělila, nalezl v té tmě jemné rty, které snad poprvé byly ledové jako led a plnil tak příkaz, který mu byl dán předchozí noci. Dokud nedojdeme do Roslinolu, uklidňoval sám sebe. Pak už měl být zase od tohoto příkazu zproštěn, pokud se nepletl.

Král se od něho však odtáhl s otázkou: „Proč?"

„Včera jste mi dal rozkaz, pokud se nepletu," odpověděl Shenno.

„Ano," hlesla tiše jeho výsost.

Shenno se k němu znovu natáhl blíže. Tentokrát se nesetkal s odporem, naopak ucítil ledové ruce na jeho krku a ve vlasech. Zvedl hlavu, aby se s ní dostal nad krále a do přijatelnější pozice, podpíral se lokty o matraci z lopuchů a listí, v pěstech drtil tu zeleň a snažil se ignorovat miliardu myšlenek, které měl v hlavě. Ta nejjasnější a nejhlasitější však byla: Je to rozkaz tvého krále.

„Shenno?" hlesl Safírový lev mezi polibky.

Shenno mu nijak neodpověděl, ale dal mu prostor, aby řekl svou otázku.

Bohužel to otázka nebyla. Pouze něco, co Shenna ranilo.

„Skutečně to nebyl blud nebo něco pdobného... Miluju vás."