Ani tu noc Shenno moc nespal. Nebylo to ze strachu z toho, že někde tam v lesích jsou muži, kteří jemu a jeho výsosti usilují o život a ani z toho důvodu, že přišel o Kopala a všechny věci. Ale nebylo to ani z toho důvodu, co mu Safírový Lev řekl. Zkrátka jenom nemohl spát. Seděl opřený o strom mezi vysokým zeleným kapradím, které z části vytrhal a udělal z něj provizorní postel, kde by se mohla jeho výsost alespoň trochu vyspat. Byl si dobře vědom toho, že nemůže rozdělat oheň a noci jsou i přes letní čas chladné. Seděl tam promrzlý na kost, oči unavené, žaludek prázdný a přitom hleděl na toho nerozhodného sotva muže, které se třáslo ze spaní , drkotalo zuby a netušilo, co vlastně chce. Shenno doufal, že za ty další dny, pokud přežijí, si uvědomí, co je jeho posláním, co chce dělat a to mu také přikáže.

Sám by šel kamkoli, kam by mu bylo přikázáno, jelikož na výběr neměl. Patřil mu, slíbil to, ale za co? Za slib, u kterého pochyboval, že ho ten druhý sám dodrží?

Začal si v hlavě přemítat všechny své chyby. Kdyby odešel z kláštera, když mu to velmistr nabídl, kde by byl? Vyučen jako kovář? Nejspíše.

Co kdyby ty dva chlapce nezabil? Bojoval by ve válce nebo fungoval jako stráž? Možná.

A co kdyby v té rokli zemřel, co kdyby ignoroval všechny své mysli a nějaký kámen mu rozdrtil lebku? Bylo by to lepší? Co když jo...

Existovalo tolik možností, jak mít lepší život, ale on si vybral ten, kde hladověl, mrznul a psychicky strádal. Snažil se vyhnout tomu, který se mu vyznal v citech, protože odmítal hřešit, ač celý jeho život byl jedním velkým hříchem.

Odvrátil hlavu do strany, prohmatal si bolavá žebra, olízl opraskané rty, zrak upřel na kmen jednoho silného stromu s hrubou kůrou. Noc byla tichá a temná, alespoň do té doby, než se na kmeni rozjasnilo slabé žlutozelené světlo.

Překvapeně zamrkal, přestal se opírat o strom a sledoval to světlo, které postupně sílilo. Vstal, přiblížil se k němu co nejtišeji, opřel se jednou rukou o strom a v kleče mžoural na drobné hnědé tělo brouka, který zářil.

„Světluška," šeptl si pro sebe a sledoval, jak odlétá ze stromu pryč. Očima opisoval ve vzduchu kličky a spirály, které ten drobný brouk vytvářel, mělce dýchal, srdce mu začalo rychleji bušit a takřka mu vyletělo z hrudníku, když se z okolních stromů, pařezů a kapradí vzneslo celé hejno hnědých brouků se zelenými zadečky. Ozařovaly les jako desítky drobných sluncí.

Co nejtišeji a neopatrněji Shenno došel na místo, kde předtím seděl, klekl si na zem, nespouštěl zrak z těch drobných tvorů a přitom jednou rukou kymácel s ramenem Safírového lva, aby se podíval.

„Tohle se nevidí každý den," zašeptal, jakmile se s tichým mumlákem mladík probudil a posadil se. Oči měl přivřené, vlasy rozcuchané, ale jakmile si všiml těch drobných světélek, zorničky se mu rozšířily a takřka mu zmizela bledě modrá duhovka.

„Co jsou zač?" šeptl.

„Světlušky. Někdy takhle v nocích září... Nikdy jste neviděl světlušky?" nechápal. On sám se s nimi setkal až první léto poté, co slezl hor, tedy v devíti letech. A jeho výsost žila v údolí celý život, ale přesto je nikdy nespatřil.

„Žil jsem za hradbami hradu, nikdy jsem nebyl po nocích v lesích, abych je vidět mohl," vysvětlil s tichou námitkou a vstal ze země. Začal se opatrně procházet po pláni kapradí kolem světlušek, hypnotizoval je pohledem, točil se za nimi a lehce se usmíval unaveným úsměvem.

Také vstal, narovnal se v zádech, ve kterých mu ošklivě zakřupalo. Celé dny se hrbil, aby lidem v Lilji ukázal, že on je psem, zatímco jeho výsost je mu pánem. Poprvé za několik dní hleděl na Safírového lva z výšky, kterou zdědil po otci a zase mu vyšlo na mysl, jak moc maličký, hubený a zranitelný jeho pán a vládce Rhiosu je.

„Nechápu to," hlesl Safírový lev zesláble, na pár chvil i sklopil zrak, ale okamžitě ho zvedl zpět ke světluškám nad jeho hlavou.

„Co?" otázal se ho Shenno, protože ho nechápal. Ale na to si už ostatně i zvykl.

„V jeden den nás napadli, skoro jsem zemřel, vyznal se a teď vidím světlušky... Proč se na světě tolik prolínají špatné věci s dobrými?" pronesl šeptem do větru, který ta slova přinesl až k Shennovi.

„Říkal jsem už předtím, že život je mrcha," odpověděl mu Shenno na jeho řečnickou otázku.

Otočil se k němu. Přestal sledovat světlušky, místo toho na něho opřel velké světlé oči a čekal, zda-li řekne něco dalšího, ale Shenno mlčel.

„Víte, to, co jsem předtím řekl... Myslel jsem to vážně," odmlčel se s pohledem stále na něho.

„Já také, ale to nic neznamená," pokrčil rameny a ruce si založil na hrudi.

Jakmile od něho král odvrátil hlavu, olízl si rty, napřímil se v zádech a zeptal se ho: „Co si od toho slibujete? Odmítáte se oženit, ale budete muset, nemáte na výběr. Je jedno jestli letos, za rok nebo za deset, ale stane se to a následně budete muset počít i potomka a svého dědice. A to lze pouze s ženou. Tohle vaše tajemství a vyznání," povzdechl si, „je pouze činem strachu a zoufalství. Kdybyste nebyl král, ale třeba jenom sedlák, tulák nebo voják... dalo by se to překousnout a lhaní by Vám mohlo i zajistit bezpečí a štěstí, ale to pro Vás není možné. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby se na to přišlo? Zničili by Vás, výsosti. A zničili by mě, kdyby se o mně dozvěděli."

Zrak nechal odvrácený, už ani nesledoval světlušky, pouze se díval do prázdna, přemítal nad jeho slovy a nejspíše trpěl i svou vlastní existenci, kterou musel brát jako pochroumanou.

„Máte pravdu. Budu se muset oženit, budu muset mít potomka a lhát o tom, co jsem zač. Ale není to právě důvod, proč alespoň chvíli sobě a světu nelhat? Proč být alespoň chvíli tím, kým ve skutečnosti jsem? To, že jsem si vybral Vás, není nic proti Vám. Jste kým jste, jste voják, strážce, Divoch, který mne nenávidí, ale v něčem okouzlující. Upřímný, nebojácný, v klášteře jste musel k patřit nejsilnějším, které měli. Divím se, že Vás i přes Váš původ nepřitáhl velmistr hned po získání korálků na náš dvůr a nedožadoval se, abyste se dostal mezi nejlepší a zacházelo se s Vámi jako v bavlnce," rozmluvil se, ale pohled odmítal vrátit k Shennovi nebo kamkoli jinam. „Žil jsem v obklopení vojáků, rádců, panošů a šlechticů. Tolik tváří mužů, kteří mne podezřívali a nejspíše se mi i za zády smáli, ale co? Neměli důkaz, protože jsem nikdy na sobě nedal nic znát. Až teď. Jenom na chvíli, pár minut, hodin nebo dní... Nic víc. Myslel jsem si, že jste jako já, ale nejste, už to chápu. Sám jste navíc nedávno řekl, že jste chtěl být kovářem, ale nemohl jste... Já nechci být králem anebo být aspoň na chvíli svůj. Je těžké to pochopit?"

V duchu se musel Safírovému lvu zasmát. Tolik lží o něm řekl. Upřímný, nejlepší... Nebyl ani jedno. Nalhával si, že jeho společník je udatným bojovníkem, ač byl zbabělým hříšníkem, který ho celé dny pouze obviňoval z toho, že byl jiný.

Jiný.

Špinavý Shenno, na kterého existovalo tolik verzí urážlivé písně, Shenno, který byl špinavý až za ušima a ani mýdlo nesmyje jeho špínu. Shenno, který má oči černé jako svou Divošskou duši. To Shenno byl jiný. Říkali mu to celý život, poslouchal, jak tak urážejí i Arinna a nakonec to dělal i on sám – obviňoval někoho za to, za co nemohl.

Sklopil zrak k zemi. Najednou si už zase nepřipadal velký, ale neuvěřitelně maličký. Byl to ten pocit, když ho otec pokáral, protože byl venku moc dlouho poté, co začala vánice a ztratil se. Několik hodin nebyl k nalezení, a když přišel, dělal, jako kdyby se nic nestalo. Byl za to zbit jako pes. A pár dní na to ho otec odvedl do kláštera. Chvíli si myslel, že za to mohl tenhle incident, až později pochopil, že to byla vůle jeho otce jakožto válečníka.

„Co chcete, abych udělal?" zeptal se ho nakonec, když netušil, co nadále říkat. Nebyl dobrým řečníkem a už ten den ho zcela oslabil.

„Řekl jste mi, že nejste jako já. Řekl jste to z nenávisti ke mně nebo je to pravda? Protože se snažím uvěřit té první možnosti. Nemyslím a nevěřím tomu, že jsem pouze já, kdo je... jiný," polkl tiše.

Cítil, jak v něm bublá vztek s napětím. Nebyl si jistý vůbec ničím a hlavně tím, jak na otázku odpovědět. Nenáviděl ho, alespoň dříve. Poté na vztek a nenávist... zapomněl. Ta druhá věc byla... zvláštní. Žil život bez toho, aby se otočil za ženami nebo přemýšlel, jak se kvůli jedné noci s nimi dostat z kláštera. Když byl venku, bylo jeho jediným nesplněným hříchem to, aby si ženu vzal bez jejího souhlasu. Ale nikdy po nikom netoužil. Ani po muži. Žil s nimi prakticky celičký život, sledoval je, sdílel s nimi jednu ložnici, koupal se s nimi, ale přesto se jeho tělo chovalo zcela normálně.

Možná takový byl. Byl jiný, být ještě... jinější by na jeho osobnost už dopad nemělo.

„To po tom tak moc toužíte?" zeptal se ho nakonec, když ve své mysli nenalezl odpověď na královu otázku.

„Ano," přiznal krátce a konečně k němu stočil zrak.

Světlušky mezitím skomíraly. Jejich světlo uhasínalo, světla ubývalo, tma pomalu objímala oba dva mladíky stojící uprostřed kapradin v lese.

„Tak mi to přikažte. Jste král, můžete si to dovolit," rozhodil rukama už z čirého zoufalství, které pramenilo z jeho nitra.

„Proč bych měl?" otázal se nechápajíc.

„Protože můžete. A je vaší povinností pomoci těm, kteří jsou na zcestí nebo zmatení," odpověděl krátce.

Mlčel déle, než bylo Shennovi příjemné. Upřeně ho sledoval, nehýbal se, pouze se mu zvedal a klesal hrudník v náznaku toho, že dýchá a je stále živý.

„Tak Vám to poroučím," hlesl zesláble.

Nemohl říct, že by ho to překvapilo, ale jeho tušení bylo vyrovnané. Neočekával, že by Safírový lev mohl vznášet rozkazy, ale neočekával, že by zahodil možná svou jedinou šanci, jak chvíli světu nelhat.

Pokýval lehce hlavou, rozhlédl se do všech stran, kde stále více a více panovala černočerná tma, ale nic v ní neviděl. Protože také nic nehledal.

„Dobře," hlesl, olízl si opraskané rty a nakonec.

Vykročil skrze kapradí po vyšlapané cestě, kterou si před chvílí král vyšlapal, když sledoval světlušky. Stačily mu tři kroky, aby došel až k němu a uvědomil si ten výškový rozdíl. I když si v hloubi duše přišel jako maličký a nicotný, byl najednou obrovský a král byl tam před ním chráněn obrovským štítem ze svalů a jizev.

Jednou tou zjizvenou rukou s dlouhými prsty a špinavými nehty mu zvedl bradu a sledoval ty oči, které se mu už po prvním setkání vryly do paměti a byl schopen je rozeznat hned na první pokus od podvodníka, kterého nastražili.

Byl si sebou nejistý, zavřel oči a zase se musel začít hrbit, pokud se k němu chtěl dostat blíže.

Poručil mi to, uklidňoval sám sebe, když potřetí pocítil jeho rty. Poprvé to ale nebylo unáhlené a krátké. Bylo to z velké části rozhodnutí obou dvou, poprvé ani jeden z nich nic nenamítali a byli si toho oba dva vědomi.

Líbali se dlouho, alespoň podle Shennova uvážení. Možná to bylo tím, že měl v hlavě všechno zpomalené anebo to doba byla. Nebyl si jistý tím, co dělal a věřil, že ani jeho výsost nebyla.

Odtáhl se od něho, ale jeho bradu nepouštěl, otevřel oči, sledoval ho. Sám měl oči zavřené, ale po chvíli je otevřel, s pootevřenými rty sledoval Shenna a nevydal ani hlásku.

„Měli bychom jít spát. Cesta bude další dny dlouhá," odmlčel se po chvíli Shenno. V odpověď mu král pouze mlčky přikývl.