Vzpomínal. Nikdy nechtěl být tím, kým se stal. Nikdy nechtěl vstoupit do kláštera, chtěl se vyučit, líbila se mu kovařina, ale otec mu to nedovolil. Dovlekl ho do kláštera a tam musel žít. Měl možnosti odejít, mohl zkrátka neuspět, nezískat ty kolárky, ale nemohl. Nechtěl si přiznat, že něco nedokáže, chtěl být s Arrinem, protože oba dva byli jiní než ostatní a nechtěl ho tam nechat samotného.

Vzpomínal na klášter kvůli tomu, že myslel na chlapce, který se vzdal toho, aby se stal králem. Zbili je. Nejdříve je zbil velmistr Roth za to, že utekli a celý den se poflakovali v lese, jedli lesní plody a možná by tam i přespali, kdyby je nenašel mistr Tang. Nemluvil, pouze se s nimi vrátil do kláštera, kde je nechal velmistru Rothovi, který je zbil takřka do němoty. A aby toho nebylo moc, museli obíhat jezero do té doby, než padli vyčerpáním.

První padl Shenno. Už byla noc, chladno, obličejem spadl do bahna. Zůstal tam ležet, přál si zemřít, ale Arrin ho nenechal. Doběhl za ním, zastavil se, klekl si vedle něho a zkontroloval, zdali dýchá.

„Končím, Arrine," fňukal Shenno a schovával si obličej v dlaních. Brečel poprvé za tu dobu, co tam byl. A také naposledy. „Nemám na to, jsem slabý, bolí to," kňoural, slzy mu tekly po tvářích. Bylo mu dvanáct, dva roky už žil v klášteře, měl dva korálky a věřil, že více už nezvládne.

„Mně to taky bolí. A jsem slabší než ty," odpověděl na to Arrin a snažil se ho zvednout ze země. Jenže Shenno se nemohl ani pohnout, ležel na zemi a Arrin neměl sílu, aby ho zvedl.

Když ho nemohl zvednout, pustil ho a lehl si vedle něho. Existovala sice možnost, že je nějaký mistr pozoruje z hradech a za tohle je seřeže, ale Shenno už únavou padl a Arrinovi to asi nevadilo, i když měl tvář napuchlou od velmistra Rotha.

Po chvíli se i Shenno přetočil, ležel na zádech, sledoval nebe, držel si paži, která hrála všemi barvami.

„Měls tolik možností odejít, tolik šancí na útěk... Teď už je hloupost to vzdát. Za tři týdny se budeme snažit o další korálek a budeme v půlce cesty, Shenno. Pak už nebude nikdo, kdo by nás tloukl, křičel na nás a káral nás. Budou nás obdivovat za to, co jsme dokázali... To nechceš?" ptal se Arrin s pohledem na měsíc, který vylézal z poza mračen.

Shenno mu neodpověděl.

„Takže... končíš?" zeptal se Arrin tiše.

„Jo," šeptl Shenno.

Arrin se posadil, pohleděl na svého zbitého přítele, vstal a vydal se do kláštera. Nezapomněla však Shennovi říct něco, co o několik let řekl Shenno králi: „Seš zrádce..."

A pak to Shenno řekl někomu, kdo měl být králem. Nakonec se nevzdal, byl by získal všech šest korálků, ale byl vyhozen za hříchy, které způsobil. Ale to mu neřekl, pouze ho obvinil za to, že se vzdal, že nechal Rhios na holičkách a pokoušel se ze Shenna udělat špatného člověka. I když jím už dávno byl.

Po zbytek dne nemluvili. Několik hodin zůstali u řeky, poté putovali dál. Safírový lev musel skutečně jít pěšky, Shenno šel po boku Kopala, kterému se procházení mezi stromy nelíbilo, ale vztek, který v Shennovi bublal, mu dal sílu, aby toho koně přiměl k poslušnosti.

Zastavili se, když setmělo. Našli mezi stromy malou mýtinu, kde Shenno uvázal Kopala co nejvolněji, aby se mohl pást. Dal mu také jedno jablko, poté se vydal do lesa pro dříví.

Do hodiny byl tábor rozložený a plápolal oheň. Udržovali ho co nejmenší, aby je zahřál, ale aby nebylo moc kouře. Každý z nich měl svůj spací pytel na jednom konci a věnoval se sobě. Safírový lev si objímal kolena, sledoval plameny, Shenno měl hlavu opřenou o jednu tašku , ruce složené pod hlavou a sledoval oblohu posetou hvězdami.

Dotkl se svých korálků, napočítal jich šest, pět jich získal poctivě. Stikl zuby, zavřel na pár sekund oči, vzpomněl si na to, jak Arrinovi řekl, že se vzdává a on mu odpověděl, že je zrádce.

Otevřel oči, pohleděl na nekonečné nebe, uvědomil si, že na to stejné nebe se možná dívá zrovna teď i Arrin a pak natočil hlavu k Tyeranovi, který se vzdal být králem.

„Asi mě nebudeš chtít poslouchat, ale stejně ti o řeknu," promluvil Shenno, sledoval Tyerana, který k němu zvedl zrak, poté ten svůj znovu stočil k obloze a pokračoval.

„Nikdy jsem nechtěl do kláštera. Chtěl jsem být kovářem v údolí, ale můj otec se mnou měl jiné plány. Nemohl jsem si vybrat, čím budu, ale mohl jsem se kdykoli vzdát, utéct a tím kovářem se stát. Jenže mi to něco nedovolilo. Žil jsem v klášteře, sbíral korálky, schytával rány, rozdával je a jednou přece... Jsem řekl, že na to nemám a chtěl se vzdát. Řekl jsem to nahlas, ale... Nikdo mi v tom nebránil, pouze mi řekli, že budu zrádcem, pokud odejdu. Bylo mi to jedno, chtěl jsem žít život, který si vyberu, ne ten, který mi vybrali... Ale neodešel jsem. Zůstal jsem, získal všechny korálky a skončil zde. Beze mně bys byl mrtvý, přiznej si to. Teď jsi živý, ale seš pro mě stejný zrádce, jako jsem byl před lety já. Lidé nejsou předurčeni k tomu, aby se vzdali, ale aby vytrvali. Můžou mít slabé chvilky, ale ty je nesmí odradit od toho, aby žili jejich život."

Nastalo ticho, dlouhé ticho, Tyeran neměl co říct, Shenno chtěl mlčet.

„Musel jsem potom žít s vědomím, že jsem se už jednou vzdal. Věděl to jenom jeden jediný člověk, který to nikomu nikdy neřekl a to mě zachránilo. Protože mě nikdo neodsoudil... Tebe taky nemusí. Vím o tobě dvě věci, slyšel jsem, jak ses vzdal toho, abys byl králem a vím, že preferuješ muže, což by tě mohlo zničit... Ale nikomu to neřeknu. Pokud svá slova odvoláš," dodal.

„Když je odvolám, budu žít ve lži. Navždycky. To je lepší, než žít jako zrádce? Ve výsledku, kdyby se to provalilo, bude to stejné," namítl tiše Tyeran.

„Pokud jste takhle žil osmnáct let... Zvládnete zbytek života," pověděl Shenno. Možná se ho snažil podpořit, možná ne.

„Vy byste mohl?"

Odmlčel se. Hleděl na oblohu a musel si přiznat, že ne.

Nahlas ale řekl: „Kdybych musel."

„Tím pádem jste silnější, než jsem si myslel... Nebo lhář," odpověděl mu na to.

„Možná oboje," řekl a posadil se. Stále hleděl na oblohu, ale tentokrát měl hlavu více zakloněnou.

„Takže jsme v podstatě... stejní?" zeptal se ho.

Přikývl. A to byla jejich poslední slova toho dne.

Na oheň přiložili ještě jednou, poté se rozhodli jít spát. Leželi na protějších stranách ohniště, jeden se odebral do říše spánku poměrně rychle, ten druhý sledoval hvězdami poseté nebe a nemohl spát.

Ruce měl složené za hlavou, sledoval nebe, sledoval krále, který se vzdal. Sledoval Kopala pod stromem, sledoval oheň a takhle furt dokola.

Pak se zase posadil. Podíval se na spícího blonďáka, sklopil oči a vstal. Stál na místě, ruce měl spojené za krkem, lokty povislé dolů, hlavu skloněnou. Cítil se zmatený. Netušil, co dělat. Pokud ho dovede do Tamallynu, kde se jejich cesty rozdělí, nebude mít ani jeden z nich už důvod vrátit se do Rhiosu. Ale zatímco jeden z nich zapadne kamkoli, kam vkročí, protože má pleť světlou, ten druhý nezapadne nikdy nikam, protože jeho pleť o něm prozrazuje prakticky vše. Dokud byli spolu, mohli se chránit. Shenno mohl Tyerana bránit, protože byl silný a on slabý, ale Tyeran ho chránil, protože mohli lhát. Shenno mohl být otrokem, on pánem, Tyeran byl králem, Shenno jeho strážcem, kterého mu nikdo nesměl vzít.

Ale pokud se rozdělí... Jednoho zabijí, protože je slabý. A druhého, protože je jiný.

Spustil ruce podél těla, přešel ohniště až ke spacímu pytli, kde ležel a klekl si na kolena.

Věděl, že se nesmí rozdělit, pokud budou mimo území Rhiosu. Ale věděl, že s ním nikdy nezůstane poté, co mu řekl.

Musel ho u sebe udržet a přimět ho, aby změnil názor. Ale to znamenalo, že musel lhát více než doposud.

Cítil teplo, které z něho sálalo. Byl k němu skoro tak blízko jako před dvěma dny. Tentokrát byl obětí on, nemohl nic dělat, musel to trpět, ale došlo mu, že každý musí někdy lhát, pokud chce docílit toho, co chce.

Políbil ho na rty, jenom jemně, nechtěl ho probudit.

----
Nerada vkládám do příběhů poznámky, ale včera jsem publikovala novou povídku, která má zatím jen anotaci a prolog, dnes bych mohla publikovat první kapitolu, takže pokud by měl někdo čas a chuť... Nebudu se zlobit...