Shenno znal mnoho lidí mnoha národností, vyznání, znal jejich historii, zvyky, znal jejich národní písně. A právě kvůli písním věděl jednu věc.

Rhios byla zemí bitev, válečníků, krve a smrti.

Alespoň tomu tak bývalo ještě v době, kdy se Divoši skrývali ve svých horách a pro Rhios byli označeni jako nepřátelé. Byla to také doba, kdy se vedly časté války s Lilji, muži umírali denně po tisícovkách a lidé se báli toho, co jim přinese druhý den. Od té doby se toho hodně změnilo, válka s Lilji z velké části skončila, Divoši byli přijati jako jedna z národnosti Rhiosu, ale nikdy nebyli zcela přijati.

Válečná období Rhiosu byla časem, kdy vzniklo nejvíce písní. Převážná z nich pojednávala o bojích a smrti a tak tomu zůstalo. Lidé Rhiosu měli potřebu zpívat a psát o svých válkách, o krvi, umírajících a zmrzačených. V tomhle se od nich Divoši lišili.

Když byl Shenno ještě dítětem se všemi prsty na nohou a otec mu násilím splétal na hlavě copánky s rudými pentlemi, matka mu zpívala. Zpívala o slunci, lásce, horách, o Bozích... Shennova nejoblíbenější byla píseň o ledovém Bohu Leofarovi. TA píseň byla nejdříve smutná, byla o malé Divošce, která se ztratila v horách v bouři. Hodiny, ale možná i dny bloudila v bílé vánici, volala své rodiče, třásla se zimou a slzy měla zaschlé na tvářích, rty promodralé a chladem nemohla už pohnout ani prsty. Na pokraji svých sil klesla k zemi a prosila Bohy o pomoc. Přes silnou vánici ji však žádný neslyšel, až na jednoho. Přišel k ní, vzal dívenku do ledové náruče a nesl ji pryč. Myslela si, že zemřela, že se jí zmocnila Smrt, ale nebylo tomu tak. Vánice slábla, zatímco ji něco neslo sněhem. Byla unavená, oči měla zavřené, chtělo se jí spát, ale vzdálený hlas jí napovídal, aby nadále bděla. Najednou ji její zachránce položil před jeden dům, zaklepal na dveře a odstoupil co nejdále od dveří, aby se ho nedotklo to teplo, když lidé otevřeli. Odnesl dívenku do její vesnice, uklidnil bouři, která Divochy sužovala po několik dní, uklonil se lidem a zmizel v podobě několika sněhových vloček.

Divoši uctívali mnoho Bohů, stejně jako jiní, ale Leofar byl jenom jejich. Nikdo jiný jeho existenci nepřijímal, protože sníh a mráz byl na jiných místech Rhiosu vzácným úkazem v těch nejchladnějších zimách, zatímco v Divokých horách byl takřka furt.

Leofar se v jejich mytologii popisoval jako bílý muž s ledovýma očima. Shenno ho jednou popisoval Arrinovi, který se smíchem akorát odvětil: „takže já jsem Leofar?"

Mnohokrát Shenna napadlo, že by to mohla být pravda. Vypadal tak, jak ho pověsti popisovali, slunce ho pálilo a ty ledově modré oči měl také. „Možná jo," odpověděl Shenno.

Shennova matka byla zvláštní žena. Moc si na ni nepamatoval, nejčastěji vzpomínal pouze na to, jak jeho a otce z dálky pozorovala, jak mu zpívala zastřihovala jeho nerovné vlasy, když si na protest usekl zapletené copánky, i když její hlavu zdobilo velké množství podobných copů s pentlemi.

Měsíc na obloze byl obrovský, marně se snažil dostat skrze husté větve stromů, ale Shennovi ten jeden paprsek stačil. Opíral se o stěnu jeskyni, dýchal noční vzduch plný deště, který už ustal, snažil se usnout, ale nešlo to. Bděl dlouhé hodiny, tiše si zpíval píseň o ztracené dívce a ledovém bohu, vzpomínal na to, co bylo a nemohl se zbavit myšlenky na to, kde je jeho matka. Naposledy ji viděl v horách, když ho otec vedl pryč, ale to je už desetiletá historie.

„Když v té chvíli poslední vločka sněhová... odlétla," vydechl Shenno se zavřením očí.

Byl zvyklý na to, že poslední roky byl po nocích sám. Nikdo ho nerušil, on nikoho nerušil a na nikoho nemusel dávat pozor. Teď si tyhle věci neuvědomoval, zpíval si a neuvědomoval si, že by někoho mohl jeho hlas odrážející se do jeskyně probudit.

„Umí všichni Divoši takto zpívat?" zeptal se zcela probuzený král, který se ještě choulil v rohu jeskyně a upíral safírový zrak na Shenna, který k němu pozvolna natočil hlavu.

„Všichni ne. Můj otec byl strašný zpěvák, matka uměla naopak krásně," odpověděl mu polohlasem.

„Asi je dobré, že jste po matce," zamyslel se král nahlas s úsměvem na jeden koutek. Zvedl se, Shenno slyšel jeho kroky, jak přešel k němu ven a usadil se na ledový kámen jenom pár centimetrů od něho.

„Lepší, než být po otci," odsouhlasil to Shenno tak na půl. Svým způsobem byl rád, že nebyl jako jeho otec. Neměl toho muže rád, protože mu udělal hodně zlých věcí a málo dobrých. A opustil ho. To bylo to nejhorší, co kdy provedl.

„Umíte více písní?" otázal se Safírový lev.

„Umím písně, které byste neměl rád. O válkách, o nemravnostech, hříšnících a krvi – písně Rhiosu. Divošské si už nepamatuju, jenom tuhle jedinou."

„Je to pěkná píseň," uznal král s rozčepýřenými zlatými vlasy na hlavě. Když nad tím Shenno přemýšlel, jeho rozčepýření musel způsobit neklidný spánek na tvrdé zemi, na který král nebyl zvyklý. A možná i noční můry a přemýšlení nad tím dnem, který prožil.

„Také ji mám rád. Protože je nenásilná. Narozdíl od Vašich písní," zamumlal Shenno a konečně i ke králi otočil hlavu.

„Cožpak vy nemáte písně o válkách?"

„Jenom pár. My zpíváme o hezkých věcech, abychom na boje a smrt zapomněli. Nejsme v tomhle ohledu jako vy. Vy máte píseň o tom, jak milence rozdělila smrt jednoho z nich a druhý si vzal život. My máme píseň o tom, jak jeden z nich překročil hory, zmrzlá jezera, prošel bouří a to jenom pro to, aby přinesl do vesnice ledovou růži, která podle pověsti neroztaje, pokud si jsou souzení. V té písni neroztála," rozmluvil se Shenno.

„Ledová růže?" nechápal Safírový lev.

„Je to pověst. Má růst na vrcholku nejvyšší hory v Divokých horách, vypadá jako každá jiná růže, ale je celá z ledu a hrubší zacházení ji zničí. Pokud ji někomu darujete a ona neroztaje, znamená to, že je to vaše zpřísněná duše. Pokud ano... To písně a pověsti vlastně neříkají," zakroutil nesouhlasně hlavou.

Král mlčel, dlouho měl rty semknuté, než se zeptal: „Je někdo, pro koho byste se vydal tu růži najít?"

Shenno si nic dlouho rozmýšlet nemusel, ale přesto chvíli mlčel, než zakroutil hlavou a řekl, že nikoho takového nemá.

„A chcete, aby někdo takový byl?" ptal se dál s jiskrou v oku.

„Záleží na tom?" pokrčil Shenno rameny.

Král s překvapením poodtáhl hlavu.

„Divoši vymírají. Je nás méně a méně, naši muži umírají ve válkách, ženy umrzají v horách. Teď ne, teď trpí na jihu. A do hor ani nesmím, nikde jinde ta růže neroste... Je pro mě nemožné najít tu růži a protože jsem špinavý a nemám dostatečně placatý nos, je pro mě i nemožné donutit někoho, aby mne měl rád, výsosti." To oslovení Shenno zdůraznil jenom kvůli tomu, aby králi ukázal, že za tohle částečně může on.

„Ale... To přeci neznamená, že budete sám. A lidé se mění, když se Divoši přizpůsobí našemu životu, lidé na vás změní názor," mumlal král na svou obranu.

„Potkal jsem mnoho žen i mužů, kteří přísahali, že by se nikdy nedotkli a už vůbec by nepolíbili nikoho, kdo má tmavou pleť a černé oči a vlasy," zavrčel na to Shenno.

Po chvíli mlčení a jednom velkém zrudnutí král zašeptal: „já se Divocha dotkl. A dokonce i svými rty."

„Mého čela. Přikazuje Vám to totiž více než čtyři století stará etika," odsekl na to Shenno nenávistně.

Shenno toho mladíka považoval za zbabělce už od první chvíle, co ho viděl. Přišel mu tak, neviděl v něm krále a ani osobnost. Pouze malé kotě, které někdo přezdíval lvem.

Ale donutil se změnit na něho názor. Možná Divochy nenáviděl, ale buď byl odvážný a chtěl vyvrátit vše, co řekl jeho lid o Divoších, ač se jich sám bál a nenáviděl je, nebo byl prostě hloupý.

Nejdříve vyvrátil to o tom, že by se Divocha ani nedotkli. Položil mu ruku na hřbet ruky. Oproti té jeho byla menší, jemnější a strašně světlá, i na Shernediho měl král světlou pokožku, i když Arrinovi se vyrovnat nemohl. Pak i to druhé.

Kdyby měl zavřené oči, sotva by to pocítil, přišlo by mu, že se kolem něho pouze prohnal teplý vánek, ale on to viděl a viděl i to, co se stalo.

Králova tvář byla k té jeho neuvěřitelně blízko, viděl, jak se mu lehce chvějí oční víčka, viděl u tu nepatrnou pihu, která byla jinak skrytá pod vlasy a v neposlední řadě pocítil také ten velice jemný dotyk královských rtů na těch jeho, které si předešlé dny neustále kousal do krve.