Arrin odešel následujícího rána, co se velmistr Tang vysmál Shennovi za to všechno, co prožil. Chápal ten smích, byla to msta za to všechno, co Shenno v klášteře provedl. „Před dvaceti lety jsem sem přinesl bělovlasé mimino... A ty mi ho teď chceš sebrat?" zeptal se nakonec a probodával pohledem Arrina, který se opíral o dveře.

„To bělovlasé mimino chtěli zpět už před dvěma lety," upozornil ho Shenno, po jehož zádech stékal nervózní pot.

„Za jeho přebývání zde může tvoje neschopnost, Shenno. Upřímně netuším, co máte za lubem a čím si jste jistý, že zrovna tady Shenno splní svůj úděl, ale...," odmlčel se, dlouze si povzdechl a poškrábal se na šedí prožraných vlasech. „Pykal si mnohonásobně pro své činy a už podruhé ses doplazil... Navíc, Arrin chce odejít," opět se podíval na Arrina, jehož tvář byla kamenná. „Zůstaň zde. Avšak... Tvá pravačka nevypadá zdravě, Shenno. Natáhneš tětivu luku?" otázal se ho, přičemž poukázal na Shennovu pravou paži, která v místě po staré ráně měla zčernalý flek. Rána se zahojila, ale hybnost v pravé ruce už nikdy neobnovil. Měl potíže s rychlými pohyby a natáhnout luk pro něho skutečně bylo takřka nemožné.

„I přes to zranění si troufám říct, že jsem lepší lučišník než můj otec," odpověděl.

•••

Arrin odešel. Zanechal po sobě pouze kupu zklamaných rekrutů a tygří zub, který měly mistři pověšený mezi svými korálky. Shenno žádné neměl, přišel o ně, proto dostal nové, které si pověsil na krk a už znovu nikdy nesundal. Byl mu však jeden odepřen. Modrý korálek mu velmistr Tang nevěnoval, aby Shenno nezapomněl na to, že nikdy v klášteře ve skutečnosti nevystudoval. I přes všechnu fyzickou bolest tohle pro něho měla být jeho hanba.

Snad se v Shennovi probudili jeho geny po otci nebo zkrátka nebyl schopen vycházet s mladšími, ale ukázal se jako přísný mistr, který pro ránu nešel daleko. Dokázal si však brzy vybudovat respekt u mladších i starších a nikdo si ani do jeho očí netroufl utrousit poznámku o jeho původu nebo chybějícímu korálku.

Celé ty měsíce až do léta byl značně nervózní. Věděl, že o slunovratu má přijet král a několik dní pobýt v klášteře, aby sledoval rekruty. Jaká bude jeho reakce, až tam uvidí Shenna? Arrin tvrdil, že král nebyl naštvaný, ale smutný, když spolu naposledy hovořili. Shenna to alespoň trochu uklidňovalo, ale stále si nebyl jistý tím, zda to, že dorazí král, je správné, anebo zlé. Jenže věděl, že správné rozhodnutí se týká krále – tudíž ho u sebe potřeboval chtě nechtě. Hlavně kvůli Arrinovi.

„Co tu vůbec král celé ty dny dělá?" zeptal se Shenno den před královým příjezdem velmistra Tanga u večeře. Měli zrovna hutnou polévku se zeleninou, která Shennovi zrovna nechutnala.

„Obvykle jenom vyhlíží z horních hradeb. Občas se jde podívat na lekce starších i mladších. Občas rozmlouvá s mistry, ale většinou mlčí a přihlíží. Občas staršího chlapce pozve do královské stráže, ale nic víc...," zakroutil hlavou, okřikl rvoucí se kluky v rohu a vrátil se ke svému jídlu.

„Dobře," povzdechl si Shenno a raději se odebral ke spánku.

Popravdě toho moc nenaspal. Převaloval se ve své posteli, přemítal nad minulostí, občas zasténal, když se až moc tělem natiskl na jednu z bolavých jizev, které měl na zádech. Zvykl si spát většinu času na boku nebo na břiše, ale z toho všeho převalování se několikrát dostal na záda a připomněl si, co všechno vytrpěl, aby tak splatil u bohů své hříchy. Alespoň nějak.

„Možná se ale Arrin pletl a skutečně je na mě naštvaný... A i kdyby. Jsou to už více jak dva roky," zašeptal si pro sebe, než se převrátil na bok ke zdi a pokusil se usnout. Do rozednění zbývalo pár hodin a on se potřeboval alespoň trochu vyspat.

•••

Ohlášení jeho příjezdu přišlo ve chvíli, kdy se Shenno zrovna rozhodl, že třináctiletého chlapce přetáhne lukem pod koleny, protože ho poslal do míst, kde světlo nesvítí za to, že mu Shenno řekl, ať zvedne loket výše.

Chlapec se s kletbou proti Shennovi složil k zemi, z hloučku chlapce se ozval tlumený smích, který by Shenno normálně umlčel tím, že by jim pohrozil stejným trestem, ale neměl na to čas. Poslouchal totiž chlapce, který před pár týdny získal svůj první korálek, který mu mezi nádechy vyřizoval od velmistra, že se mají navrátit za zdi kláštera, jelikož královská družina se blíží.

„Timmesi, odnes luky do skladu a přijď včas. Jinak si půjdeš v noci zaběhat. A vypadá to, že bude pršet, tak bych si být teblu pospíšil," pohrozil chlapci, který se sbíral ze země a naznačil ostatním, aby před Timmese hodili své luky. Timmes tiše zaklel, ale už tak potichu, že Shenno nadávku ani nerozeznal.

Zatímco se Timmes pokoušel sebrat všech dvacet luků, Shenno se se zbývajícími chlapci vydal zpátky za zdi, kde už většina chlapců stála vyrovnána v řadách podle toho, kolik korálků získali. Pokynul jim, aby se postavili mezi ty, co mají jeden a tři korálky a sám se šel připojit k mistrům, kteří stáli nejvíce napravo a okřikovali strkající se chlapce.

„Tillius a Niko mají šance na to, aby se stali královskou stráží," dohadovali se mistři. V noci si vsadili na to, koho by si král mohl pozvat ke svému dvoru. Shenno vsadil na Seneca, mlčenlivého dlouhána se šlachovitým tělem a nic nevypovídajícím výrazem, který mu pomáhal v boji tím, že se těžce odhadovaly jeho budoucí pohyby.

Hlavní brána se otevřela a v závanu zvedajícího se prachu dovnitř vrazila dvojce vlajkonošů s lvem na modrém poli, kteří se rozestoupili do stran a nechali vjet dvojici královské strážce, hned po nich tři královské rádce a mladého muže na bílém koni, kterého uzavírali další čtyři členi královské stráže a další dva vlajkonoši. Král zastavil v samotném středu malé družiny. Jak Shenno posléze zjistil, dvacet vojáku se usídlilo mimo hradby a hlídali brány.

Shennův zrak okamžitě padl k jedinému, který jel na bílém koni. Jako první ho napadlo, že konečně dospěl. Rysy měl ostřejší, vlasy kratší, ramena širší a celkově se zdál vyšší. Pleť měl opálenou, oči stále pronikavě modré a rty lehce pokleslé v tmavě růžovém odstínu. Po něčem pátral v davu. Přejížděl očima po celém dvoře, prohlížel si chlapce a nakonec zrakem zaplul k mistrům. Na každém zůstal očima viset několik sekund, těkal sem a tam a zastavil se až u jednoho. Protože se Shenno sám na něho díval, jejich pohledy se setkaly na dlouhé sekundy. Srdce se Shennovi v hrudi snažilo explodovat, prsty se mu třásly, po zádech mu běhala husí kůže. Pohled krále byl zase takový, jako byl při jejich prvním setkání. Neurčitý s měsíci strachu, respektu, údivu a něčeho, co dříve považoval za neznámý pocit.

Uvítací slova velmistra Tanga šla Shennovi jedním uchem tam a druhým ven. Díval se na krále i poté, co on už seskočil ze svého koně a vítal se s velmistrem a jinými mistry. Postupně je obcházel, potřásl si s nimi rukou, ale Shennovi se vyhnul. Místo toho vyrazil rovnou za velmistrem, který mistrům a kadetům pokynul, aby se vrátili ke své práci a společně s králem odešel do věže.

Shenno ještě nebyl schopen vrátit se do normálního světa. Stál na místě, díval se k věži a nevnímal to, že tam zůstal stát jako poslední společně s dvaceti nejmladšími chlapci, kteří se pomalu šourali směrem k němu a dohadovali se, kdo osloví toho obrovského mistra s tmavou pletí a černýma očima.

„Mi-mistře Shenno?" houkl vysokým hláskem ten nejmenší z nich, který pod návalem větších prohrál.

Shenno tiše zamručel, podíval se k zemi na vyděšeného chlapce a nahrbil jedno obočí. „Ano, Dakoto?"

„Máme jít napřed a přinést luky?" vykoktal ze sebe s kapkami potu na čele.

„Ne, půjdete se naučit, jak si vyrobit vlastní šípy, když vaše dojdou. Naklusejte si do lesa každej najít pět možných šípů. Očekávám vás do deseti minut u západní brány," odpověděl jim s pohledem stále k věži. Než se nadál, všech dvacet chlapců se rozprchlo pryč.

•••

Pršet začalo těsně předtím, než Shenno zvolal na chlapce, že kromě toho, že jejich šípy by letěly do stran, je už čas večeře. Obvykle z cvičiště odcházel jako poslední, tentokrát však vyrazil dřív než chlapci a déšť ho tak dostihl jenom na pár sekund, než zmizel ve dveřích kamenného sídla, aby se posadil ke stolu. Jídelna byla už z velké části plná – Shenno většinou ukončoval lekce jako poslední – a místa u stolů mistrů už byla také z velké části zabraná. Navíc vedle velmistra Tanga seděl velectěný host a rozmlouval s ním. Ač se Shenno snažil najít místo co nejblíže, neměl na krále dostatečný výhled a musel seděl zapadlý vedle mistra kovářství.

Jedl svou večeři pomalu a snažil se naslouchat tomu, co si král s velmistrem povídají. Postupně nejenom s ním, ale také s ostatními mistry. Jídelna se vyprazdňovala, kadeti odcházeli, mistři se také rozhodli odkolébat ke spánku anebo měli mít noční stráž a museli tak jít zburcovat nešťastníky, kteří měli celou noc prostát na dešti a hlídat před vetřelci, kteří určité té noci nepřijdou.

Dopadlo to tak, že v jídelně zůstal víceméně pouze král, jeho stráž, která jedla až později, velmistr Tang, mistr boje s mečem Dingo a Shenno, který pil pivo a občas vedl krátký rozhovor právě s Dingem.

„Také už půjdu spát. Dneska jsem jednoho zmetka naháněl s dřevěným mečem přes půlku louky, abych mu mohl vrazit políček za to, že mě nazval pojebaným opilcem," zívl mistr Dingo.

„Neměl bych mu dávat za pravdu, ale to skutečně jste, mistře," pokrčil na to Shenno rameny. Ještě před pár lety by dopadl jako chudák kadet – naháněn, přičemž by po něm určitě letěl onen dřevěný meč –, ale už byl mistr a takhle mezi sebou mluvili.

„Jo, já vim, ale on je taky syn děvky a furt mu to nepřipomínám," zasmál se Dingo, poklepal Shenna po rameni a zmizel.

Shenno tam zůstal mlčky sedět, prohlížel si stráž, která se ofrňovala nad jejich zeleninou polévkou a raději tak mizeli do deště, kde mohli vytáhnout svoje tajné zásoby, které si určitě přinesli.

„A co náš nový mistr lukostřelby, výsosti? Měl jste už tu čest poznat ho?" prohlásil velmistr Tang, přičemž ukázal k Shennovi, který zpozorněl.

„Bohužel, velmistře. Vzpomínám si pouze na mistra Arrina, co se s ním stalo? Snad nezesnul," pověděl král hlasem, který značil, jako by pro něho Shenno byl zcela cizincem.

Velmistr mezitím Shennovi naznačil, aby se posadil blíže a mezitím vysvětlil Arrinovo zmizení. „Mistr Arrin se rozhodl opustit naše řady a vrátit se do Esterodu ke svým. Jak však znám z vlastních zkušeností, vrátí se. Něco ho bude táhnout zpátky." Hned na to propálil Shenna pohledem, který značil, že si má vyřídit svůj úkol, aby se skutečně Prorok vracet nemusel. „Každopádně, do té doby tu máme Shenna. Najít někoho, kdo by se mu rovnal, je nemožné a i přes četná zranění lukostřelbu vyučuje dostatečně," dodal velmistr, poklepal Shenna na rameni, což ho donutilo se lehce prohnout bolestí. Lítost však od velmistra nepřišla – udělal to schválně.

„Zranění?" otázal se král až přehrávaným hlasem.

„Skutečně," přitakal velmistr. „Shenno se určitě rád pochlubí. Mě však omluvte, ono vyprávění jsem už párkrát slyšel a jsem z dnešního dne unaven. Vadilo by Vám, výsosti, kdyby Vás do vaší ložnice doprovodil Shenno?"

Král pouze zavrtěl hlavou. „Dobrou noc, velmistře," popřál mu s mávnutím ruky. Shenno se také rozloučil a hlavu odvrátil od krále, který dával svolení své stráži, aby se též rozešli. To znamenalo, že si za svou tělesnou stráž pro tu noc určil Shenna. A hlavně byli sami.

„Tak mi povězte, čím si prošel mistr Shenno, že mu byly odpuštěny jeho zločiny," zvolal král, zaměřil se na Shenna, ale nejdříve čekal, než v jídelně nebude nikdo jiný, kromě těch dvou.