Ráno se probudil jako první. Cítil pečené maso z venku a to ho vyhnalo z říše spánků. Po celé ty roky, co bloudil vyhnaný z kláštera jedl to, co mu bylo nabídnuto, ale čerstvé maso upečené na ohni neochutnal už strašlivě dlouho. Nedbale ze sebe setřásl studené lidské tělo, které ho nejspíše celou noc objímalo a vyskočil z lůžka. Na krátko se mu zatočila hlava, ale ignoroval to stejně jako bolest v paži a mířil rovnou ke dveřím, aby mohl zjistit, co za lid si může dovolit jíst k snídani opékané maso.

Trochu se zděsil, když u ohně, kde předchozí noci seděl pouze se Sinem, bylo sedm lidí. Nejstarší z nich byl Sin, který byl zabrán v rozhovoru s dívkou, která byla nanejvýš čtrnáctiletá. Bílé vlasy měla až po pas, zacuchané a špinavé šaty jí byly značně malé.

„Gratuluji ti, Irmo," zaslechl Shenno Sina promlouvat k dívce. Lehce ji poklepal rukou na hlavě, dívka se usmála a v doprovodu o něco starší ženy v jezdeckých kalhotách odešla.

Shenno přistoupil blíže. Nebyl zpozorován až do té chvíle, než se posadil na jeden starý špalek k oništi, aby si ohřál ledové ruce. V té chvíli na něho promluvil Sin.

„Shenno," oslovil ho. Divoch k němu zvedl lehce nervózní pohled a čekal, co řekne dál. „Xayiu a Roka by zajímalo, kdy se uvolíš vykonat správné rozhodnutí."

Shenno nechápavě zamrkal a rozhlédl se po ostatních bělovlasých, načež svůj zrak zakotvil u Sina a nechápavě se zeptal: „Uhm, kdo je Rok a Xayia?"

Sin pouze rukou ukázal ke své levici, kde seděli dva přibližně čtyřicetiletí lidé s bílou pokožkou a rukama založenými v klíně.

„Jsme rodiče Arrina," vysvětlil Roko hlubokým a trochu naštvaným hlasem.

„Dali jsme naše dítě ze svých rukou v den, kdy se narodil a od té doby jsme ho neviděli. Rádi bychom syna zpět," dodala Xayia stejně naštvaně jako její choť.

Shenno na sekundu oněměl a poté ze sebe nedokázal vypravit nic jiného než: „Myslel jsem, že jste všichni jeden člověk... Že děti, no..."

„Jsme jeden člověk v tisíci tělech. Ovšemže se musíme také rozmnožovat a zakládáme rodiny, Shenno. A Xayia s Rokem svého syna kvůli tobě museli odložit hned ve dni jeho narození. Chtějí ho zpět," opřel se do to Sin. Nezdál se naštvaný, na rozdíl do rodičů Arrina, kteří se mu velice podobali. Pravdou ale bylo, že se všichni neskutečně podobali.

„Já... Pokusím se učinit správné rozhodnutí," vykoktal ze sebe Shenno nechápavě. Jako kdyby bylo lehké učinit správné rozhodnutí, když měl pouze jedno na celý život...

Vnímal ty pohledy rodičů chlapce, který pro něho většinu života byl nejlepším přítelem a jediným společníkem. Chápal je a věřil tomu, že přesně takhle se jeho matka dívala na otce poté, co Shenna odvedl do kláštera a nechal ho tam na pospas osudu, aby mohl vraždit krále a přesouvat celý národ na jih do Esterodu, který neměl pevná pravidla a vládce.

„Naši lidé vám připraví koně a potravu na tři dny. Nemáme zbraně, nejsme bojovníci a ani bychom vám je nenabídli, kdybychom je vlastnili. Počítáme s tím, že do hodiny už budete za obzorem, Shenno. Odmítáme vás tu mít déle," promluvil Sin, když se rozhostilo ticho a Shenno se snažil utíkat před pohledy Proroků.

Zvedl zrak k Sinovi, nemile se zamračil. Přišli mu jako milí lidé, ale nepřijímali mezi sebe jakékoli cizince... jako Divoši.

Normálně by se pokusil něco namítat, ale neměl na to odvahu. Udělali toho pro ně dost, od jeho vyléčení přes to, že mu pověděli pravdu, vysvětlili mu, co je Arrin zač – tudíž to, že je Arrin syn mistra Tanga a medvěda padl – a hlavně mu trochu pomohli srovnat si myšlenky a své činy.

„Probudím jeho výsost a vyrazíme," řekl tedy jen a vstal s tichým bolestným zaúpěním ze špalku, načež se vydal zpět do chatrče.

•••

Den to byl teplý a sluneční. Zelenou řeku našli jednoduše, byl to jediný vodní tok v okolí a své jméno získal zaslouženě. Množství řas ve vodě způsobilo nepřirozeně zelené zabarvení a zvláštní nakyslý zápach, který Shenna odradil od toho, aby si v řece byť jen umyl ruce.

Zadek z koňského hřbetu ho bolel, břeh byl plný kamenů a nerovných míst, tudíž se kůň neskutečně moc kolébal ze strany na stranu a nadskakoval po terénu. Moc toho od rána nenamluvili, král se držel v pozadí, rozhlížel se po hornatém území, kterým projížděli a Shenno byl zahloubán ve svých myšlenkách. V pravé paži cítil cukání poškozených svalů, bolel ho větší pohyb a bál se, že se mu ruka už nikdy zcela nezahojí. Pokud chtěl bojovat, musel by se přeučit na leváka, což by mu mnohonásobně snížilo jeho umění boje s mečem. O lukostřelbě si už mohl nechat pouze zdát.

„Výsosti?" ozval se z nenadání Shenno. Slunce už pomalu klesalo za obzorem, byl čas, aby si našli místo na odpočinek a najedli se.

„Ano?" ozval se tlumeným hlasem mladík za ním. Dojel ho na svém menším koni, vzhlédl k Shennovi a čekal, co má na srdci.

„Když dojedeme od Enyonu, co budete dělat? Nepoznají Vás. Určitě jste měl dorazit už před mnoha dny, možná týdny a Vy místo toho dorazíte na malém koni, otrhaný, vyhublý a v doprovodu zraněného Divocha," položil rozsáhlejší otázku, která ho už chvíli trápila.

„S králem Tamallynu se znám už od malička, počítám s tím, že mne pozná, naposledy jsme se viděli přibližně před rokem a pokud to nevyjde...," odmlčel se, povzdechl si a raději se zadíval k zelené řece. „Asi se v Tamallynu alespoň usadím jako pouhý člověk, co tam našel útočiště."

Shenno dlouho mlčel, než se rozhodl odpovědět. „Můžete se vrátit do Rhiosu, tam vás poznají a můžete to zkusit znovu. Chcete zničit Lilji a spojit se s Tamallynem, když se vrátíte a budete svou existenci držet v tajnosti, můžete snadno zaútočit. Víte, co mají Divoši s Lilji v plánu, stačí se pouze jejich plánu přizpůsobit a přechytračit je," navrhl s jistým nevolem.

„Právě mi radíte, jak zničit Váš vlastní národ," prohodil tiše Safírový lev.

„Byl bych raději, kdybych už Divochy nenazýval za svůj národ. Nejsem jako oni a ani nechci být."

„Omlouvám se," hlesl. „Chci tím jen říct... Nemusíte se starat o to, co bude dál. Momentálně jste v pozici, že můžete jít a dělat co chcete..."

„Já vím," přitakal Shenno.

„Co vlastně budete dělat, až tohle všechno skončí?" otázal se král na oplátku.

Shenno pokrčil rameny, zastavil svého koně, zahleděl se někam do dálky a nakonec řekl pár svých myšlenek nahlas.

„Rád bych se vrátil do hor, kde jsem vyrostl a dožil tam. Nebo se toulal, kdo ví..."

„Co klášter? Nepřijal by vás zpět do svých řad jako mistra?" navrhl a zeptal se.

Shenno pocítil bodnutí u srdce. Zapomněl zcela na to, že král věří, že byl z kláštera propuštěn jako voják s šesti kolárky, a nebyl vyhozen za vraždu s pouhými pěti. Netušil, co králi tedy říct – mohl lhát anebo prostě zakroutit hlavou, že klášter není pro něho.

Na ničem nezáleží, zopakoval si. Ani na lžích.

Dotkl se instinktivně svého krku, ale ten byl holý. Vzpomněl si, jak si po něm otec vyžádal ten obojek a tiše si povzdechl. Ke klášteru už nepatřil... Už dlouhé roky k němu nepatřil.

„Byl jsem z kláštera vyhnán až do konce věků. Nemohu se tam vrátit, ani kdybych chtěl," přiznal se Shenno roztřeseným hlasem.

Upoutal královu pozornost. Cítil ten pohled modrých očí a neskutečně se ho bál. „Myslel jsem, že jste byl po dosažení šestého korálku propuštěn," vykoktal ze sebe král.

Hledal v sobě odvahu dlouho, aby se přiznal. Zrak sklopil ke svému sedlu, rukama se pevně chytil hrušky a tiše polkl, než spustil krátké vyprávění.

„Nesnášel jsem cizince v Rhiosu. Měl jsem za to, že mi zabili otce a strýce. V klášteře jsem proti nim nikdy neskrýval zášť, ale jednou... Něčím mi nesedli dva chlapci, chtěl jsem jim pohrozit, vyděsit je, aby utekli zpátky ke svým otrkoářům, ale... zabil jsem je. Z kláštera jsem proto byl vyhnán před šestým korálkem. Po dvou letech jsem se však vrátil a byl vyhnán znovu. Ale mistr lukostřelby – Arrin – mi daroval ten poslední korálek pod příslibem, že mu už nikdy nepůjdu na oči. Zbytek asi znáte," povzdechl si.

Neodvažoval se podívat vedle sebe. Stačilo mu, že cítil ten pohled plný zášti, zklamání a odporu k jeho osobě.