„Jestli jsem to dobře pochopil... Arrin je vlastně... Vy? A Vy jste Arrin. A až já udělám jedno správné rozhodnutí, Arrin mě navždycky opustí a vrátí se sem k vám?" ptal se Sina už asi po osmé. Snažil se pochopit, co je zač ta osoba, se kterou vyrůstal, o které kolovalo tolik pověstí a kterou považoval za přítele.

„Správně," přitakal Sin a usrkl polévky.

„Jenže Arrin řekl, že mě už nikdy nechce vidět. V podstatě mě od sebe vyhnal, jak může vědět, že udělám něco správně, když mě ani nemá pod kontrolou?"

„Arrin ví, co dělá. Možná tě od sebe vyhnal, aby tě nahnal do pasti, kde správné rozhodnutí budeš muset učinit."

Shenno odvrátil zrak. Bylo pozdě v noci, už jedl třetí misku polévky a snažil se vše pochopit. Možná, že vše už pochopil, ale spíše tomu nechtěl věřit. Hlavně ho znepokojil ten fakt o něm – černooký chlapec, který udělá mnoho špatných rozhodnutí a pouze jedno správné. Přemýšlel nad vším, co provedl a vzpomněl si na svou matku. Stiskl pevně pěsti, zaskřípal zubama a podíval se na Sina, který ho hypnotizoval těma dobře známýma modrýma očima.

„Přemýšlíš nad matkou?" zeptal se ho tiše.

„Ano," přiznal Shenno.

„To, co se stalo nezměníš. Navíc, ta žena je matkou, která zachránila své a cizí dítě, trest, který jí byl přichystán, je pro ni zlý, ale vědomí, že si utekl, jí pomůže přežít."

Nervozita a vztek vůči těm, kteří si říkali Prorokové v Shennovi každou chvíli stoupala. Jak to mohl vědět? Viděl snad do duší všech.

„Co za trest?" procedil skrze zaťaté zuby.

„Už nikdy neuvidí své dítě. Wen by nikdy neublížil ženě, kterou pojal za manželku, jestli se bojíš tohoto."

„Už nikdy neuvidim matku?" otázal se. Možná se mu trochu ulevilo, když zjistil, že otec jeho matce neublíží, ale stejně ho sžírala vina a strach z jejího osudu.

„Bohužel, Shenno," zakroutil nesouhlasně hlavou a zvedl hlavu k obloze. Měsíc byl na obloze pouhým srpkem a hvězdy zářily rozseté po celé obloze. Přesto noc byla temná a po vyhasnutí ohně už Shenno neviděl prakticky nic.

„Měl by ses jít vyspat, bratře Arrinův. Zítra budete muset odejít, Divoši dříve či později zamíří i k nám a budou se ptát, zda tudy zraněný Divoch a jeho společník nešli. Jděte na jihozápad, k hranicím vás dovede Zelená řeka, je to asi pět dní cesty. Tři, pokud pojedete na koních a nebudete spěchat."

Sin následně vstal, vylil zbytek své polévky do žhavých uhlíků v ohništi a bez dalších slov odešel do jedné nedaleké chýše, ze které ještě vycházel drobný oblak šedavého kouře.

Shenno se také vydal do chýše, kterou sdílel s králem. Bolest v ruce postupně přestávala, ale bylo mu jasné, že bojovat a chránit jeho výsost pro něj bude v následujících dnech nemožné. Musel se modlit po čistý průběh cesty bez potíží.

Chtěl se uložit zpět na své nepříjemné lůžko, ale když se protáhl dveřmi, uvědomil si, že chýše je stavěná pouze pro jednu osobu. Znamenalo to tedy, že celé ty dny u něho Safírový lev ležel u nohou a čekal, až se probudí nebo prokáže známky života? Jestli ano, musel změnit názor na toho chlapce – nebyl slabý a ani zbabělec.

Posadil se na zem, kde poprvé viděl sedět Safírového lva. V ráně ho zabolelo, opatrně se dotkl obvazu okolo, stiskl citlivou kůži, zatnul zuby a několik sekund vnímal tu bolest. Mohl zemřít, ale nezemřel. Nechápal to. Hned na to se podíval na svá zápěstí a chodidla. Strupy ještě neměl zcela zahojen, určitě by neskutečně krvácel, kdyby je sloupl a trpěl by stejně jako u své paže. Chodidla měl sedřená do krve, značně pohubl, celé jeho tělo bylo neskutečně zohaveno od té doby, co ho Arrin od sebe vyhnal a poslal ho tak na tuhle divnou cestu. Skutečně to všechno Arrin plánoval a věděl přesně, co dělá? V kolika věcech měl vlastně prsty? Shenno si tiše zavrčel, sledoval chlapce, který se choulil v klubku na tvrdé matraci a opatrně se ho dotkl.

Odhrnul mu přerůstající blonďaté vlasy z čela. Když ho potkal, byl to pobledlý král, který se krčil za lidmi, kteří už byli mrtví a mnohokrát oplakaní. Vzpomínal si, jak se na něho král poprvé díval se strachem v očích a zvláštní emocí někde hluboko uvnitř. Snažil se mu držet na blízku, ale zároveň se mu stranil.

Následně udělal mnoho chyb, říkal slova, která neměl, netušil, co chce – bál se. Poslední dny se ale změnil. Zesilněl, jeho pleť byla opálená, už v něm nebyla vidět zcela tak ta přehrávaná slušnost a nadřazenost. Byl zkrátka... obyčejným chlapcem, co utíkal před špatným životem.

Vztáhl svou ruku od krále a zoufale si zabořil dlaň do svých vlastních zacuchaných vlasů. Nejraději by je ostříhal, ale přišlo mu to zcela nepodstatné proti tomu, co se kolem něho zrovna dělo. Jakékoli pohodlí šlo stranou, dokud není v Tamallynu a král tam, kde měl být už před mnoha dny, možná týdny.

„Výsosti?" hlesl tiše. Původně ho budit nechtěl, ale chtěl si s ním promluvit.

Nejdříve král nevnímal, spal déle, ale po druhé výzvě tiše zamručel a otevřel oči. Okamžitě se zadíval na Shenno, tiše vyjekl a posadil se s otázkou, co Shenno dělá na zemi.

„Byl jsem si promluvit se Sinem, neshodil jste mne," zakroutil Shenno nesouhlasně hlavou na nevyřčenou otázku.

„Mluvil jste s ním... Řekl vám...?" vykoktal ze sebe ještě rozespalý král, který začínám rudnou v obličeji.

„Řekl mi myslím vše. O mně, o mistrovi lukostřelby i o Vás," přikývl Shenno souhlasně. Narovnal se v zádech, trochu se přisunul k lůžku a sledoval krále, který na něho po dlouhé době hleděl shora.

„Mistr lukostřelby je Váš prorok, že?" otázal se král tiše. Nejspíše mu toto vyprávění Sin zatajil.

„Ano," přikývl souhlasně, trochu zklamaně.

„Musíte být výjimečný člověk, pokud svého strážce máte," hlesl Safírový lev s upřímným úsměvem. Očividně to viděl zcela jinak než Shenno, který to bral jako potupu a neschopnost vést si vlastní život.

„Asi. Ale... Bylo o mně řečeno, že jsem černooký chlapec, co udělá mnoho špatných rozhodnutí a pouze jedno správné. Takže budu spíše špatný než výjimečný," odpověděl. Odvrátil od krále zrak, díval se na suchou zem pod sebou a doufal, že v životě udělá třeba více správných rozhodnutí a ne pouze jedno.

„To o Vás bylo řečeno?" podivil se. „A to správné rozhdnutí, to...?"

„To jsem ještě neučinil," zakroutil Shenno hlavou. Král z toho byl očividně stejně zmatený jako on. „Prý to může být cokoli. A jestli mě Arrin poslal sem, jakože poslal, asi to rozhodnutí budu muset učinit v průběhu této cesty. Kdo ví," povzdechl si. Začínal být zase unavený, ale přitom cítil, že by v životě neusnul.

Shenno vrátil zrak ke králi, sledoval jeho zubožený výraz a hledal v něm odpověď na jednu z jeho miliardy otázek, které měl uvízlé v hlavě bez odpovědí.

„Sin říkal, že budeme muset ráno odejít," zamumlal si Shenno víceméně pro sebe, když se rozhostilo ticho. Cítil se provinile, že krále probudil, ale potřeboval si promluvit. Ani netušil anjendou o čem, pouze chtěl mluvit.

„Ano, vím. Chtěl jsem Vás nechat odpočinout, než budeme muset vyrazit. Nejste unavený?"

Shenno zakroutil nesouhlasně hlavou, čímž lhal. Z části, fyzicky byl odpočinutý, psychicky zničený.

„Měl byste se ale vyspat," pokračoval král s mírným zamračením. Vypadalo to, jako kdyby se ho pokoušel kárat za to, že nechce jít do postele.

„Skutečně to nepotřebuji. Spal jsem poslední dny až až," zakroutil Shenno opět hlavou.

„A jedl jste?"

„Staráte se o mě více než vlastní rodiče, výsosti," opáčil Shenno udiveně. „Nemusíte se o mě tolik zajímat."

„Ale mohu, že?" zeptal se ho nejistě jako poprvé udeřené štěně.

„Můžete, ale... Brzy se naše cesty rozdělí, nemýlím se? Nebo stále chcete, abych Vás i poté následoval? Nemyslím si, že by to bylo vhodné..."

Jestli předtím vypadal zrazeně, tentokrát byl králův výraz zcela zdrcený. Jako kdyby přišel o poslední naději v životě.

„Miluju Vás, Shenno a chtěl bych... Ne, rozkazuji Vám, abyste zůstal poblíž mě," vyhrkl. Hlas se mu třásl ještě více než při jejich prvním setkání a v očích se mu zrcadlil strach.

V té chvíli Shenna rozbolela hlava. Nechtěl to slyšet, protože se toho bál. Necítil k tomu už odpor, protože se už necítil, že zrazuje bohy nebo svůj vlastní lid. Bohové neexistovali a jeho lid byl zrádců plný. Přesto si však vším tím byl nejistý a jeho uším neznělo dobře to, že ho někdo měl rád, natož aby ho miloval. Ba dokonce král.

„Určitě... Určitě to Sin řekl i Vám. O těch nálepkách a...-" Hlas se mu zlomil. Neměl co říct, zasekl se na prázdném bodě a nezbývalo mu nic jiného. Pouze sledoval Shenna a doufal, že svá slova odvolá.

„Ano, řekl mi o tom. Jen si nejsem jistý tím... Zda něco vlastně cítím já," vysvětlil Shenno to, co mu zatěžovalo mysl už mnoho dní. Nejdříve to vše v sobě dusil, poté to všechno zamítal a odsuzoval. Jak na tom vlastně on sám byl netušil.

Král sklopil hlavu. „Když jsem Vás poprvé viděl, měl jsem někde hluboko v sobě pocit, že před Vámi ženy neobstojí, tak jsem si myslel, že jsem potkal někoho, kdo je jako já. Ale když jsem Vás pak slyšel mluvit o mistrovi lukostřelby, uvědomil jsem si, že jsem se ve vašem odhadu nemýlil, ale... také mi došlo, že Arrin pro Vás asi není pouze přítelem. Mýlim se snad?"

Zatímco se vždycky červenal pouze král, tentokrát to byl Shenno, kdo byl rudý až za ušima a nervózně se potil. Oněměl, ale jakmile to všechno pochopil, začal zběsile kroutit hlavou a tvrdil, že to není pravda. S Arrinem žil od útlého věku, byl to jeho nejlepší a jediný přítel. Nikdy k němu necítil nic, co by nebylo přátelství.

„Mýlíte se!" vyhrkl okamžitě.

Král lehce naklonil hlavu do strany, zdál se překvapený. „Nelžete?"

„Nelžu," vyhrkl. „Arrin byl v klášteře jediný, kdo neodsuzoval Divocha, protože byl sám jiný než ostatní. Nikdy jsem k němu nic necítil."

„Tak jsem se mýlil. Ale pouze v této věci," přiznal král s lehkým pokrčením ramenou.

„Jak si můžete být jistý, že jsem jako vy?" nechápal stále. Mračil se, stále ho to uráželo, i když už neměl chuť někoho praštit.

„Asi to... Cítím. Řekl bych, že někdo jako já, pozná ty, co jsou stejní... Možná to jen nechcete přijmout, jako jsem nechtěl já," zamyslel se.

Seděli tam stále proti sobě, Shenno na zemi, král na nízkém lůžku a hleděl na něho shora.

„I kdybych jako Vy byl," odkašlal si tiše Shenno. „Do týdne budeme v Tamallynu. Už z Vás zase bude král, který se bude muset oženit s ženou a nějaký Divoch ustoupí do ústraní. Nemá to smysl."

„Možná má. Může to být týden štěstí a poté roky bolesti a vzpomínek, které mohou udržet při zdravém rozumu a při životě. A možná je to Vaše jediné správné rozhodnutí..."

Konec věty nechal otevřený a Shenno se nad ním zamyslel. Byl naštvaný, ale zároveň vyděšený. Pokud by to nebylo správné, bylo by to opět špatné a tím pádem by trpěl. Nebo by trpěli oba dva po zbytek života.

„Jediné, co mě uklidňuje, je to, že se o tomhle nikdo nikdy nedoví," povzdechl si Shenno. Kdyby se to kdokoli dozvěděl, oba dva by byli zlynčováni a zostuzeni. A to bylo něco, co si král Rhiosu dovolit nemohl.

Zvedl se na nohy, ze sezení na holé zemi ho začínal bolet zadek a navíc byl takhle od krále mo vzdálený. Sotva se s bolestí v paži posadil na nepohodlnou matraci, všiml si, že od něho Safírový lev začal couvat, aby mu udělal místo na spaní. Jenže to dělat nechtěl. Rukou králi pokynul, aby se přisunul naopak blíže. Koutkem oka ho sledoval, jak se pomalu sune k němu a zastavil se až ve chvíli, kdy se jeho stehna dotkl svým ledovým kolenem.

Celé královské tělo bylo ledové. Netřásl se, ale byl prochladlý ze studené noci. Přesto měl rty horké jako vždy. Nechápal to, ať byla venku jakákoli zima a ať bylo královské tělo promrzlé nebo prohřáté od ohně, rty měl vždy horké a jemné.

Zvedl pravou ruku, ignoroval bolest, která se v ní ozývala a podložil králi hlavu. Nechápal to a nerozuměl sobě samému, přesto dělal to, co mu přišlo celý život cizí a snad i odpuzující. Nebyl zvyklý, že by se ho kdokoli dotýkal, že by měl někoho tak těsně u sebe, že by slyšel tlukot cizího srdce a nikdy necítil cizí rty – pouze ty královské.

Líbal ho a král se ho naopak dotýkal. Bylo to divné. Když na něho dříve někdo sahal, bylo to kvůli tomu, aby ho uhodil, anebo odstrčil, ale tentokrát? Naopak si ho přitahoval k sobě blíže, aby si za ten týden nahnal vzpomínky, které měly pokrýt zbytek ničemného života.