Cítil se stejně poníženě jako toho dne, co ve vrcholu té věže stál poprvé. Tehdy měl na obličeji zaschlou krev, zlomené dva prsty na levé ruce a na bedrech měl tři rudé pruhy od rány rákoskou, kterou ho jeden mistr zbil předtím, než ho dovedl k tehdejšímu velmistru Rothovi. Tehdy byl Shenno v klášteře pouze druhý den, poprvé se popral s chlapcem s velice světlou pletí a až platinovými vlasy, který ho nazval ušmudlaným divochem.

Jediné, co mu tehdy velmistr Roth řekl na jeho chabou obhajobu bylo: „ale ty jsi divoch ze severu a seš špinavý až za ušima."

Od toho dne Shenno velmistra Rotha nenáviděl, i když chlapce s platinovými vlasy začal mít rád. Možná kvůli tomu, protože ve chvíli, kdy byli po prvním pokárání od velmistra propuštěni, řekl: „ten dědek smrdí jako nemytý boty. A stejně tak vypadá."

Shenno nedokázal určit, zda se mu ulevilo nebo ne, když v dubovém křesle velmistra nespatřil páchnoucího starce Rotha se spleteným plnovousem, ale stárnoucího mistra – nyní už velmistra – Tanga s prošedivělými spánky, stejně přísnýma, ale zároveň milýma očima a pěti korálky na krku, které kromě jednoho tygřího zubu, který značil mistra, doplnil i zub druhý, znak velmistra.

„Shenno," oslovil ho velmistr tím hlasem, který mu naháněl husí kůži, ale zároveň mu zněl jako pohlazení po rozcuchaných vlasech a objetí od otce, které nezažil. „Po jak dlouhé době ses vrátil do našeho kláštera?"

Ponížený Shenno otočil hlavu do strany, sklopil onyxové oči k zemi a takřka neslyšně odpověděl, že se vrací po dvou letech.

„A po kolika letech ti velmistr Roth povolil návrat, Shenno?"

„Nikdy, velmistře," odpověděl Shenno tak poníženě, že se musel zasmát nad svou vlastní naivitou. Před návratem netušil, že bývalý velmistr zesnul, jak tím pádem mohl jenom pomyslet na to, že ten, koho nazýval tolik let starou botou, by ho vzal zpět?

„Nikdy ještě neuběhlo, Shenno," pronesl s klidem velmistr Tang a opřel se ve svém křesle s tygří kožešinou přes opěradlo.

To neustálé opakování jméno hříšníka bylo to, co ho nejvíce ničilo a velmistr Tang to poznal už před lety. Byl vynikajícím v pronikání do lidské duše a čtení ve svých žácích. Hledal jejich slabiny, nutil je tím k poslušnosti a slabinou toho severského divocha s černýma očima bylo jeho jméno. Viděl, všímal si, jak Shenno při každém oslovení skloní hlavu, jak se nahrbí, jak přivře oči, cítil jeho slabinu a využíval ji, aby ho nutil cítit se špatně pro jeho hříchy.

„Velmistře, prosím," zasténal Shenno s husí kůží po celém těle.

Přišel si, jako kdyby stál nahý před celým světem. Cítil se maličký, zrazený, opuštěný, nechtěný...

Srdce i žaludek se mu zcvrkly, nemohl dýchat, potil se, kolena ho sotva unesla, ale přesto se nemohl ani pohnout. Bál se, že ho velmistr vyženě, že už nebude chtěný ani tam, kde se cítil jako doma.

„Shenno, pověz mi. Kolikrát si obíhal Černé jezero? Kolikrát tě mistři uhodili rákoskou? Kolikrát si cvičil zcela sám uprostřed dvora v dešti, po kolena v bahně a promrzlý na kost?"

Tentokrát se Shenno odhodlal na bývalého mistra podívat, ale nezvládl to na moc dlouho, bylo ponižující vyslovit to číslo. On to číslo vlastně ani říct nemohl, protože ho neznal.

„Každičký den od začátku tvého učení, Shenno," odpověděl za něho velmistr.

Ale ten proklatý hříšník si byl jist, že tolikrát to nebylo, bylo pár dní, kdy sekal latinu nebo měli mistři dobrou náladu, ale pravdou zůstávalo, že to byla více než půlka dní tam.

„A kolik hříchu si spáchal, za ty dva roky, cos nebyl naším členem?"

„Více než tisíckrát," odpověděl už jistě.

„Jaké hříchy?" vyptával se velmistr dál.

Shennovi se zauzloval jazyk. Copak to mohl říct? Kdyby mlčel, velmistr by si to vynaložil tak, že udělal nejhorší, ale kdyby promluvil, pochopil by, že to nejhorší udělal. Ale raději mlčel, odmítal se přiznat.

Velmistr Tang ale odmítl fakt, že nedonutí Shenna říct své hříchy, šel na něho jinou cestou.

„Okradl si?"

Shenno přikývl.

„Napadl nevinné?"

Další přikývnutí.

„Podváděl?"

Polknutí a posléze další pokynutí hlavou.

„Zabils?"

Shennovi se stáhlo hrdlo. Věděl, že se na to velmistr zeptá a bál se toho ze všeho nejvíce. Styděl se přiznat, že zabil, proto mlčel.

„A koho, Shenno? Starce? Muže? Ženy? Děti? Cizince? Jací chudáci přišli o život tvojí rukou?"

„Všichni jmenovaní, pane," chroptěl Shenno zlomeným hlasem.

Velmistrova tvář se za celý rozhovor ani trochu nezměnila. Kamenná, bez přestávky sledoval svého bývalého učně, ruce měl spojené ne těžkém stole, který byl z velké části pokryt svitky a také mečem, který musel Shenno na pozemku kláštera odevzdat.

Ale po poslední odpovědi velmistr vstal. Obešel svůj stůl, postavil se před odpadlíka a poručil mu, aby se narovnal.

Shenno tak učinil, rázem se na svého mistra díval shora, protože dosáhl výšky svého otce a nebylo obvyklé, že by se někomu díval zpříma do očí.

„Před deseti lety jsme tě násilím donutili složit přísahu. Takřka jsme tě ztloukli do bezvědomí, druhého dne ses nemohl ani hýbat, třetího dne se ti zanítila rána na předloktí a dodnes tam máš jizvu." Přitom poukázal na Shennovu levačku, kde se skutečně jedna ošklivá jizva nacházela. „Pár měsíců poté si skládal první zkoušku, získal si hnědý korálek, ale předtím, než jsme ti ho dali do ruky, dostal si na výběr. Mohls opustit klášter a jít si vlastní cestou, domů, do učení, kamkoli. Ale tys prohlásil, žes nevydržel naše rány jenom kvůli tomu, abys následně zbaběle odešel. Přijal si první korálek a s tím i zodpovědnost válečníka. Nehřešil si, pouze porušoval naše pravidla, ale jednoho dne jsi byl z našeho kláštera přeci jen vyloučen, protože tvůj první a poslední hřích zde nemohl být prominut. A kvůli čemu, Shenno? Abys kradl, podváděl a vraždil dál? Doufali jsme, že se po pár měsících vrátíš se skloněnou hlavou a omluvou, ale co? Ty se vrátíš a doznáš se k tisícům dalších hříchů?"

Shenno na ty otázky neuměl odpovědět, takže jenom mlčel a provinile se díval bývalému mistrovi do očí.

„Přeji si, abys zítřejšího poledne opustil náš klášter a tentokrát navždycky. Jestli odejdeš dřív, nechť na tebe Bohové sešlou kletbu horší než Peklo samotné," ukončil to mistr, uchopil Shennův poničený meč do pravé ruky a mrštil s ním do kamenného krbu, aby mu naznačil, že v očích Bohů i lidí ztratil jakoukoli úctu.

„Co mám do toho poledne dělat, velmistře?" zeptal se Shenno sklesle.

„Omlouvat se a všem," ukončil to velmistr a poslal mistra, který měl té noci stráž, aby Shenna doprovodil do stájí, které pro něho tu noc měli sloužit jako ložnice.

Toho večera byl Shenno natolik ponížen, že se bál poprosit i o vodu a proto počkal, až zůstane ve stáji sám pouze s pár hřebci a pak se napil z jejich koryta a snědl trochu jejích píce, aby uklidnil jeho hladem zpívající žaludek.

Ke spánku ulehl až několik hodin po rozhovoru s velmistrem, do té doby ležel v píchajícím seně polonahý, promrzlý, snažil se zahřát ve spacím pytli, který si před dvěma roky sešil z několika různobarevných látek a zpytoval své svědomí, ale nemohl, protože mu v hlavě zněla pouze přísaha, kterou před lety složil a tolikrát porušil.

Můj otec je síla, mojí matkou je smrt, sestrou utrpení, bratrem agónie, má manželka je víra, mým synem jest odhodlání, mojí dcerou odvaha a já jsem meč. Každá jizva pouze kuje lepší ocel, každý nepřítel brousí ostří, tlukot mého srdce určuje, jak dlouho budu mečem. Až mé srdce přestane tlouct, meč se zlomí a upadne v zapomnění. To jsem já. Já jsem mečem.

Takto zněla slova, která té noci ukolébala Shenna k bezesnému spánku.