Přes nos a ústa měl uvázaný vlhký tmavý šátek. Po čele mu stékal pot, svaly na rukou měl ztuhlé, stará načernalá rána, která mu měla sloužit jako vzpomínka na otce, ho nesnesitelně bolela. Byl unavený, ztrhaný, chtělo se mu neskutečně spát, ale musel dokončit práci, do které se nikdo nehrnul. Pouze on a Winnet. Krátkovlasý sedmnáctiletý chlapec, kterému zbývalo, aby získal poslední korálek. I Winnet měl přes ústa a nos mokrý hadr, byl zpocený, utahaný a na tmavé kůži se mu leskly kapky potu. Pocházel z Roslinolu. Syn uprchlého otroka, který svého syna, kterého zabalil do roztrhané haleny, předal ho starému mistru Tangovi a pár dní na to zemřel vyčerpáním.

Shennovi bylo třicet let, když byl Winnet předán do kláštera a bylo mu krátce před padesátkou, když s ním v začínajícím jaře kopal další hrob.

Winnet si dlouze povzdechl, rýč mu spadl z rukou, chlapec se předklonil, lapal po dechu, držel se za stehna a snažil se sténat co nejtišeji mohl.

Shenno naposledy kopl do země, narovnal se v zádech, ve kterých mu zakřupalo a hleděl na chlapce, který se lámal nejenom pod tíhou práce, ale také bolestí na srdci, kterou musel prožívat.

„Nemusíš to dělat," řekl mu Shenno klidně.

„Nemůžete to všechno dělat sám," zaprotestoval Winnet s přerývaným dechem. Narovnal se, poupravil si šátek, kterým si zakrýval dýchací otvory a uchopil opět rýč, aby se mohl pustit do práce.

Byla pravda, že Shenno většinu této práce dělal sám. Nebyla lehká fyzicky a ani duševně, ale dělal to, protože od toho chtěl ušetřit ostatní. Když se však toho rána vydal na palouk, Winnet přišel se zmučeným výrazem za ním a požádal ho, zda by mu směl pomoct s pohřbíváním jeho nejlepšího přítele. Shenno ho odmítnout nemohl.

Společně odnesli tělo mladého chlapce se silnými a širokými rameny, díky kterým byl vynikající lukostřelec, kterého Shenno obdivoval. Gwenn zemřel jako mnoho dalších chlapců a tisíce dalších lidí v zemi a desetitisíce z celého kontinentu.

Horečka a svědivá vyrážka, která všechny trápila od začátku zimy, byla už na ústupu, ale stále si brala mnoho životů a zanechávala za sebou zjizvené přeživší. Gwenn byl jedním z těch, kteří podlehli.

Winnet třikrát za sebou naštvaně zahrabal rýčem do země, při každé ráně zasténal a hned po té rýč odhodil na zem a zapřel se o zeď ve vykopané jámě, ve které stál.

„Tohle bude stačit," uznal Shenno, vyhodil lopatu i rýč na trávu a následně i sám vylezl, aby mohl pomoct unavenému Winnetovi. Jáma jim sahala více než po pas, Gwennovo tělo leželo zabalené v černé dece, chladné a nehybné.

Pohřbít Gwennovo tělo jim trvalo takřka půl hodiny, poté vyčerpaní už jenom seděli na trávě, Shenno sledoval zatahující se oblohu, Winnet se hrbil nad hrobem svého přítele a snažil se zadržet v sobě veškeré pocity, které se v něm rvaly.

„Mohu tě tu nechat samotného, jestli chceš," navrhl Shenno po chvíli ticha. Na tvář mu navíc spadla jedna kapka a on nechtěl moknout a nastydnout v časech, kdy ještě řádila smrtelná horečka.

„Nesnášim samotu," zašeptal Winnet v odpověď a promnul si obličej. „Sžírá mě uvnitř."

Shenno to pochopil tak, že měl zůstat. Seděl tam na zemi, opíral se o vlhkou trávu a přemýšlel nad tím, že on naopak samotu vyhledával. Měl rád ticho a klid, ve kterém existoval pouze jeho vnitřní hlas, se kterým se mohl dohadovat a přít. V té chvíli přemýšlel nad Winnetem – moc se od sebe totiž nelišili.

Winnet sice nebyl Divochem, ale narodil se v otroctví a jeho pleť byla dosti podobná Shennovi, ač se jejich stavba těla dost lišila. Winnet ani neměl přátele, pouze Gwenna, který zemřel a odsoudil ho tak k samotě. Shenno měl v jeho letech naopak pouze Arrina, kterého musel opustit, protože byl vyhnán za vraždu. Winnet byl dokonce i dobrým kadetem, ale neuměl kontrolovat své pocity a dokázal mrknutím oka přejít z vyrovnaného mladíka na agresivní horu svalstva, která neznala bratra.

Byli si podobní, ale Shenno věděl, že byl mnohonásobně horším člověkem.

„V pozdějších letech tě začnou sžírat jiné věci než samota," povzdechl si Shenno.

„Třeba?" otázal se Winnet.

„Nedoléčená zranění, bolavé kosti, neposlušní kadeti a stáří," vyjmenoval Shenno pár věcí, které ho sžíraly. Nesnášel své bolavé rameno, které ho každým rokem bolelo více a více. Léčitel mu řekl, že do pěti let možná ztratí veškerý cit v ruce a schopnost hýbat s ní. Kosti mu stárly, záda ho bolela častěji, stará zranění se ozývala a kadeti byli hluční a neposlušní. Přesto věděl, že ten život, který si vybral, je tím jediným, který pro něho byl určen. Neměl kam jít, neměl nikoho, mohl pouze sedět za zdmi kláštera a čekat, jestli si ho horečka vezme nebo ne.

Winnet pouze přikývl, nabral do dlaně hrst hlíny a hodil ji na Gwennův hrob. „Mistře, mohu se na něco zeptat?" zašeptal se sklopenýma očima.

„Ptej se," přitakal Shenno.

„Kdybych chtěl opustit klášter, kam bych se měl vydat?"

Shenno se zamračil, narovnal se v zádech a hleděl na chlapce vedle sebe s nedůvěrou a podezřením, že neuvažuje logicky, protože pociťuje bolest ze ztráty.

„Měl bys zůstat zde. Někteří lidé nemají jiné místo, kam by měli jít," odpověděl mu, když si v hlavě zformuloval odpověď, která seděla i na něho samotného.

„Jako Vy?" otázal se zpětně Winnet s krátkým pohledem na stárnoucího mistra.

„Poslouchal si příběhy, které kolují po klášteře?" zajímal se Shenno.

„Něco jsem zaslechl," pokrčil Winnet rameny.

„Odešel jsem. Sice nedobrovolně, ale odešel. Dva roky jsem se toulal po okolí, poté jsem odcestoval do jiných zemích, ale i odtamtud jsem odešel a vrátil se do kláštera. Od té doby jsem neodešel, protože nemám kam jít. Ty snad ano? Nemáš rodinu a ani domov, který si opustil. Já se pokusil vrátit mezi své a skončilo to tím, že mě otec zmrzačil. Nemůžu ti dát zákaz, můžeš odejít, kdy budeš chtít, ale posléze pochopíš, že tady je tvůj domov a rodina, se kterou sice nemusíš zcela vycházet, ale stále je to rodina," rozmluvil se. Už mnoho let tak dlouze nemluvil o ničem, co se netýkalo výcviku kadetů. Vše, co se týkalo jeho života, uzavřel do sebe a nepouštěl to ven. I teď Winnetovi trochu lhal a vynechával tu nejdůležitější část.

Tyeran. To kvůli němu se vrátil a kvůli němu také zůstal.

„Jenom chci zjistit, kým vlastně jsem," povzdechl si Winnet.

Shenno ho lehce poplácal po zádech, „v tom ti bránit nebudu," řekl. Zvedl hlavu, která se zatáhla a začaly z ní padat ledové kapky. „Obloha prolévá slzy pro padlé, pojďme," pokynul Winnetovi.

•••

Když padla noc, ležel ve své posteli, sledoval strop, ve kterém se odráželo světlo ze svíce, kterou měl položenou na nočním stolku a přemítal. Klášter byl tichý, mnohem klidnější od té doby, co propukla horečka. Jelikož patřil už ke starším mistrům, raději se vyhýbal skupinám a nebyl s nimi déle, než bylo nutné.

Protože většinu času poslední dobou byl sám, vnímal smrt všude okolo sebe, a to ho nutilo přemýšlet. Byl starý a kdyby byl skutečným vojákem a bojoval by proti Lilji ve válce, která před lety vypukla. V té válce by určitě zemřel. Avšak nebojoval, pouze vysílal chlapce na smrt a skrze dopisy pro velmistra vnímal královy pokyny. Vládl moudře, šel na to chytře a úspěšně. Přesto chlapci umírali a on to věděl.

Věděl také to, že Divoši bojují za špatnou zemi. A to ho přivádělo na myšlenku, kolik let je jeho otec už po smrti. Nebyla možnost, aby byl naživu jako vetchý stařec, protože Velký Wen byl válečník, který musel zemřít na bojišti.

Otázkou bylo, jak na tom byla Shennova matka. Myslel na ni ze všech nejvíc a nemohl si odpustit, že ji tam nechal. Přál si ji vidět, obejmout a omluvit se, ale bál se, že by jeho cesta byla zničující. Mohl si nalhávat, že je naživu, ale přijmout fakt, že tomu tak není, pro něho bylo nemožné.

A pak tu byl Arrin. Bělovlasý Prorok, který donutil Shenna udělat jedno správné rozhodnutí. Věděl, že všichni Prorokové jsou jedna osoba v mnoha tělech, ale netušil, zda ještě existuje ta schránka, které říkali Arrin.

Velmistr Tang byl starý už v době, kdy se Shenno vrátil do kláštera a přišel o život při jedné tuhé zimě.

Pouze o Safírovém lvu věděl, že je naživu. Kdyby zemřel, země by plakala, města by vyvěsila černé vlajky a mladý Ashlyn by usedl na trůn po svém otci. Nic takového se ještě nestalo, což znamenalo, že je Tyeran živý.

Vzpomínal na ty čtyři noci pokaždé, když mohl. Měl jejich dokonalý otisk stále v hlavě, nelitoval jich, nestýskalo se mu a ani nežárlil. Stalo se to takřka před třiceti lety, mezi kterými dokázal Tyeran zplodit čtyři děti, z čehož tři byli synové, dokázal vládnout, povznést svou zemi, uzavřít příměří s Tammalynem, bojovat proti Lilji a také očistil jméno Divochů, kteří se rozhodli zůstat a bojovat za zem, ve které se narodili. Udělal mnoho věcí a Shenno věřil, že díky nim zapomenul na toho nevychovaného Divocha, který ho protáhl mnoha problémy. Jediné, co Tyeran neudělal bylo to, aby se do kláštera vrátil následující slunovraty. Byl tak zaneprázdněn válkou a vládnutím, že nebylo v jeho silách, aby se vracel a hledal vhodné kadety.

Přetočil se na bok, ruku si složil pod hlavou, sledoval mihotající se plamínek svíčky a snažil se udělat to, co pokaždé, když na všechny vzpomínal. Chtěl zapomenout, aby si mohl dopřát spánku, ale v tomhle vždy selhal. Nemohl usnout, když měl hlavu plnou všech těch lidí, kteří mohli být mrtví, nebo na něho mohli zapomenout.

Obvykle usnul vyčerpáním, někdy nespal vůbec. Tentokrát usnul tím vyčerpáním.

•••

Usínal jako poslední a jako poslední se i budil. Unaveně rozlepil oči, postěžoval si na bolest rameni, vstal, oblékl se a vyrazil na snídani, která se nesla v klidném duchu, ač se od stolů ozývalo mumlání tichých rozhovorů, které přehlušovali cinkání příborů o misky s jídlem a déšť, který bubnoval za okny.

Shenno se posadil na své místo a nestačil si nevšimnout, že místo velmistra Stevise bylo prázdné. Nijak se tím nevzrušoval, pouze si střídmě dopřával své jídlo a pouze částečně vnímal, co se kolem něho děje. Zaslechl dobrou zprávu od Léčitele, že na marodce leží už pouze dva chlapci, z čehož jednomu přes noc klesla horečka a druhému ustupuje vyrážka. Byla tedy velká pravděpodobnost, že se uzdraví a nebudou snad posledními obětmi epidemie.

V té chvíli, kdy Léčitel domluvil, vešel do jídelního sálu, ve tváři byl pobledlý, rty měl namodralé od chladu a vlasy připláclé k lebce od deště. V levé ruce držel rozmočený dopis, který musel přinést posel.

Shenno zpozorněl. Zrak už neměl zrovna nejlepší, ale přesto si všiml rozlomené azurové pečeti – symbol královského dopisu.

Nadzvedl bradu, očekával, že král bude žádat nové rekruty, nabídne místo ve své stráži nejšikovnějšímu z chlapců, případně zprávy o utuchající válce. Nebylo to nic neobvyklého, přibližně jednou týdně podobný dopis přišel.

Ale vždy ho velmistr Stevis vždy probral nejdříve s mistry, než něco oznámil chlapcům. Tentokrát se postavil před stůl mistrů, otočil se k nim zády a hleděl na všechny chlapce. Zvedl obě dvě ruce nad hlavu, tleskl a donutil tím všechny, aby ho sledovali.

Shenno se nervózně zakroutil na své židli, zapřel si lokty o stůl a upřeně sledoval velmistra, který dával ruce dolů a drtil rozmočený dopis.

„Král je mrtev," řekl stručně.

Jediným zvukem v okolí bylo bubnování deště a nic víc. Nikdo ani nemukal, všichni hleděli na velmistra, jehož rty se chvěly, když dodával: „Skolila ho včerejšího odpoledne horečka."

V Shennovi se v té chvíli krve nedořezalo. Srdce mu vynechávalo údery, odmítal věřit vlastním uším a zároveň se proklínal. Včerejší noci myslel na to, zda si na něho Tyeran ještě pamatuje, ale ten byl už několik hodin mrtvý. Zalkl se, zadusil v sobě zasténání a raději zaryl prsty do starého dřevěného stolu.

Král je mrtev. Slyšel ta slova už podruhé ve svém životě a ani tentokrát jim nevěřil. Zavřel na sekundu oči, vytěsňoval z hlavy velmistrova slova, protože neměl sílu je poslouchat. Král byl mrtev.

Tyeran byl mrtev.

•••

Nemohl popadnout dech. Připadalo mu, jako kdyby někdo svíral jeho hrdlo a rdousil ho, zatímco spal. Tělo měl zalité potem, přikrývka se mu lepila na tělo a pot mu stékal po kůži. V hlavě měl ozvěnu velmistrových slov, která ho z jeho noční můry probudila. Třásl se a nebylo to chladem. Špatně se mu dýchalo, netušil, jak zareagovat a bál se jenom pomyslet na to, že by to byla pravda.

Promnul si tvář. Byl to pouze sen, který značil, že je Tyeran naživu.

Venku už svítilo slunce a ze dvora vycházela změť hlasů. Vstal, pomalými kroky se dostal k oknu a sledoval chlapce vyrovnané v řadách podle věku. Před nimi stál velmistr a ostatní mistři, jejichž tlumené hlasy se dostávaly k Shennovi.

„Mladší se musí dostavit se západem slunce. Ti, jejichž věk již dosáhl třinácti, se musí vrátit ještě dnešního dne."

Shenno si krátce povzdechl. Zcela zapomněl. Výroční den korunovace krále Tyerana, což značilo bujaré oslavy v každém městě. Jídlo, muzika, divadelní představení, potulní kejklíři, dobré pití a smích. Toho dne měli chlapci volno. Mohli se jít bavit do města a mistři zrovna tak. Většino Shenno zůstával v klášteře, ale rozhodl se, že vyjde ven. Potřeboval se uvolnit na oslavě korunovace jejich krále, u kterého si v noci myslel, že zahynul.

I přes nedávné smrti a ustupující epidemii se v chlapcích probudilo nadšení, jakmile jim bylo dovoleno odejít. Vráželi do sebe, smáli se, vybíhali z brány, aby se mohli do Kukaččího hnízda dostat co nejrychleji. Většina mistrů je hodlala následovat, protože i pro ně se jednalo o jeden z mála volných dnů.

Shenno se před odchodem z kláštera šel ještě umýt. Nikam nespěchal, měl pro sebe celý den a už nebyl ve věku, kdy si myslel, že mu svět uteče, jestliže nebude nejrychlejší. Užíval si také toho ticha a prázdnoty kláštera, protože nebylo možné to často zažít.

Vycházel z kláštera krátce před polednem. Slunce bylo vysoko na obloze, vanul mírný vítr, ze země byla cítit vlhkost z nočního deště. Shenno vedl svého koně, grošovaně zbarvenou klisnu jménem Maličká. Nebyla malým koněm, ve skutečnosti byla velice statnou klisnou a jmenovala se dříve Zima. Byla koněm velmistra Tanga, ale ten ji předal Shennovi, protože jiný kůň pro něho nebyl vhodný. Shenno ji nikdy nepřejmenoval, pouze se naučil jí říkat Maličká, protože oproti jeho prvotnímu Kaštanovi a darovanému Kopalovi to byl nejhodnější kůň, kterého kdy vlastnil. Poslušná, krotká a vůbec nekopala. Pro Shenna kůň darovaný samotnými bohy.

Na nádvoří bylo pouze pár chlapců. Někteří z nich ještě nevyšli, ale našlo se i pár takových, kteří nechtěli odejít. Mezi nimi byl i Winnet, který seděl na nízké skalce a nožíkem ostřil klacík. Mimo Winetta po nádvoří běhali ještě tři čtyřletí chlapci, kteří byli moc malí na to, aby sami odešli. Jeden z nich byl odložen svými rodiči krátce po narození, druzí dva byli dvojčaty, ale jejich tváře byly odlišné. Do kláštera je přinesla zbitá dívka, které nebylo více než jedenáct. Tvář měla napuchlou, třásla se, jedno oko nateklé v modrofialové barvě. Plakala před branou, pevně svírala ruce svých malých bratrů a prosila mistry, aby se jich ujali dříve než v šesti letech. Mistři neradi přijímali mladší chlapce, protože bylo těžké se o ně starat, pokud nešlo o případy, jako byl třeba Arrin nebo ti, kteří přišli o rodinu. Sestra chlapců prosila, aby se jich ujali, protože jejich otec byl surovec, který bil matku, ji a i chlapce. Bála se, aby je nezabil. Velmistr Stevis chlapce přijal a chtěl pomoci i dívce, ale ta odmítla. Rozhodla se vrátit ke svému brutálnímu otci a krátce na to ji to stálo život. Její otec ji ubil k smrti poté, co zjistil, že jeho dva syny odvedla do kláštera. A poté ubil i svou ženu, která se snažila zabránit tomu, aby zabil jejich dceru. Muž měl takovou drzost, aby následně přišel do kláštera a dožadoval se svých synů zpět. Velmistr Stevis zakázal otevřít tomu muži bránu a hlídky měli kontrolovat, zda se někdy opět přiblíží nebo se pokusí dostat dovnitř. Muž chodil ke klášteru často, bouchal na jeho brány a proklínal všechny mistry i kadety. Nejstarší chlapci cedili skrze zuby jedovatá slova, že by muž zasloužil stejného osudu, kterému odsoudil jeho ženu a dceru. Shenno jejich slova slyšel a bez delšího uvažování jim řekl: „Udělejte tak."

Zmrzačené tělo muže našli u břehu jezero pár dní na to. Velmistr se pokoušel zjistit, kdo stojí za smrtí muže, ale nikdo se nepřiznal a zároveň nikdo nebyl napráskán. Velmistrovou jedinou reakcí bylo: „Zabili jste jednoho, abyste ochránili dva vaše bratry. Děkuji vám."

Pokaždé, když Shenno hleděl na nejmladší, kteří přišli do kláštera z jiného důvodu, než bylo obvyklé, vzpomněl si na dva malé, které zabil. Stále ho sžíralo, co provedl a nedokázal na to zapomenout.

Jeden z dvojčat dloubal do svého bratra klackem, zatímco odložený chlapec kreslil jiným klackem do mokré země. Shenno je sledoval, když kolem nich procházel, vedl svou klisnu, a přitom přemítal nad vlastním dětstvím. Vyrostl osamělý v horách, kde mu společnost dělala pouze zima. Zábava v horách neexistovala, kdo chtěl přežít, ten musel pracovat. I děti. V klášteře nebylo mnoho času na hry, a tak vlastně nikdy dětství neměl. Litoval toho, ale více ho sžíral fakt, že nikdy neměl otce, jako všichni ostatní zde. V jeho životě mu chyběl někdo, kdo by ho učil, jak být správným člověkem a za své otce mohl považovat pouze mistry, kteří však byli natolik unavení a nazlobení, že na své svěřence většinou pouze křičeli.

Procházel okolo chlapců, kteří na sebe pokřikovali, hleděl před sebe a nemohl neslyšet to tiché zalapání po dechu a pár cupitavých kroků směrem k němu. Zastavil se zrovna včas, by nesrazil chlapce ve velkém oblečení a zlatými vlasy, který na něho hleděl s úsměvem. Byl to odložený chlapec, kterého pojmenovali Mallon.

„Mistze," vyhrkl. Neuměl správně vyslovovat, mnozí se ho to pokoušeli naučit, ale zatím selhali.

„Mallone," oslovil ho Shenno.

„Jedete na oslavy?" zeptal se. V té chvíli už u něho stála už i dvojčata a obrovskýma očima hleděli na Shenna.

„Ano," odpověděl jim.

„Můžeme taky?" zeptalo se jedno z dvojčat, Rorri. Ten druhý byl Inian. Ve tvářích si byli podobní, ale jeden byl tmavovlasý a druhý světlovlasý. I tenhle zásadní rozdíl mezi nimi Shennovi nijak nepomoh a zásadně ty dva chlapce motal dohromady. Doufal tedy, že na něho zrovna mluvil Rorri.

„Jste ještě malí," oponoval Shenno. Nechtěl se starat o tři malé chlapce, protože občas pochyboval, že se dokáže postarat sám o sebe.

Z hrdel tří chlapců se ozvalo sborové prosím doprovázeno pohledem tří pár obrovských očí, které se zabodávaly do Shennova těla jako ostří nožů.

Dlouze si povzdechl, pohleděl na oblohu a litoval, že se rozhodl někam jít.

•••

Vezl chlapce na hřbetě Maličké a sám šel pěšky. Chlapci byli hodní, první se pevně držel hrušky sedla a další se drželi okolo pasu toho před ním, aby nespadli. Do Kukaččího hnízda nebyla cesta dlouhá, ale Shenno vyrážel pozdě, a proto byly už oslavy v plném proudu, když dorazili do ulic.

Sesadil chlapce z koně, poručil jim, aby se ho drželi za tuniku a mezitím uvázal Maličkou u jednoho hostince na kraji vesnice, protože ji nechtěl vláčet do středu mezi lidi. Na zádech ho poslušně tahali tři dětské dlaně a ani na chvilku se ho nepustili.

„Mistře, můžeme vidět představení?" ozvalo se za jeho zády od Iniana. Nebo Rorriho.

Shenno se otočil přes rameno, naznačil chlapcům, že se ho mohou pustit, rozhlédl se okolo sebe a nedůtklivě protáhl rty do úzké linky. Představení značilo mnoho lidí a on se mezi nimi nechtěl tlačit se třemi dětmi.

Jeho mysl odpovídala, že žádné představení neuvidí. Otevřel rty, aby řekl to prosté slovo, kterým měl chlapce odmítnout. Měl jim zcela zakázat s ním jít, protože byli ještě moc malí a on netušil, jak se starat o tři malé děti. Uměl se chovat ke kadetům. Věděl, kdy jim pohrozit, kdy zakřičet a kdy na ně dokonce stáhnout ruku. Uměl je naučit tomu, co potřebovali a dokázal jim dát rady ke zkouškám a učení, ale neuměl se o ně postarat. Nikdy od sebe neroztrhl dva, kteří by se rvali, protože netušil, proč by to měl dělat. Neznal důvod jejich rvačky, a tak je nechal být. Neuměl jim poradit, zda odejít z kláštera nebo zůstat. Neuměl se postarat o to, aby je udržel v bezpečí a šťastné. Sotva se před lety dokázal postarat o krále, který byl už dospělým a věděl, co je nebezpečné a co ne.

Nadechl se, aby chlapcům odpověděl, ale jeho jazyk ho neuposlechl a řekl zcela jiné slovo, než chtěl.

„Ano."

•••

Prodíral se s chlapci davem, ale bylo to marné. Řekl jim, aby se opět drželi jeho tuniky, ale stačilo pár kroků a dav od něho odstrčil Mallona, kterého dlouhé minuty hledat mezi lidmi. Hrubě je odstrkoval, volal chlapcovo jméno, a nakonec ho našel motajícího se v kruhu mezi přiopilými muži. Uchopil ho za paži zrovna ve chvíli, kdy se jeden z mužů skláněl k chlapci a natahoval po něm ruku. Stáhl ho co nejblíže ke svému tělu, zatímco dvojčata se držela za jeho zády, a na muže hleděl s výhružným pohledem.

„Nesahejte na ty chlapce," upozornil muže jízlivě, zatímco Mallona stále držel blízko u sebe.

Muž se narovnal, zpomaleně zamrkal, zakymácel se, zvedl hlavu k Shennovi, který v davu vyčníval jako maják na moři a hlasem zatuchlým od alkoholu mu řekl, že by se o chlapce postaral.

„Postarám se o ně sám," odsekl Shenno, vycouval od opilých mužů a se všemi třemi dětmi se dostal do ne tak rušné uličky, kde do nich stále všichni nevráželi.

Postavil je před sebe, vysvětlil jim, že je musí mít stále u sebe a pokud se ztratí, velmistr Stevis se na něho bude moc hněvat a oni sami budou ztracení v cizí vesnici daleko od domova.

Chlapci drželi hlavy skloněné, Shenno hledal řešení jeho problému s jejich ohlídáním a bohužel našel pouze jedno možné. S tichým povzdechem přešel za záda Mallona, chytl ho pod pažemi, zvedl ze země a usadil si ho na ramena. Jedno jeho rameno začalo okamžitě bolet jako čert, ale po chvíli si na bolest zvykl. Přikázal Mallonovi, aby se ho držel, dvojčatům zase pokynul, aby se každé chytlo jedné jeho ruky a takto ověšen dětmi se vydal zpět do hlavní ulice k představení, které začínalo se západem slunce.

Když se stal mistrem, velmistr Tang mu řekl, že je to jako být otcem mnoha dětí, které svět odmítl a on sám nikdy nechtěl. Poté se těm slovům zasmál, poradil Shennovi, aby si nikdy nenechal žádného chlapce přirůst až moc k srdci, ale poté dodal, že u Shenna nic takového určitě nehrozí. A celé ty roky to byla pravda. Shenno si držel od chlapců ústup, nikdy nenašel žádného, kterého by nazval oblíbeným a snažil se ke všem chovat zcela stejně. Věřil však, že kdyby ho velmistr Tang viděl, jak mu na ramenou sedí jeden chlapec a dva vede za ruku, nemohl by se přestat smát tomu výjevu, který by ho nenapadl ani v nejdivočejších snech.

Slunce zapadalo, dav lidí se hrnul na kopec za vesnicí, kde k ránu vyrostl obrovský stan z barevných látek v obklopení vozů taženými koňmi. Potulní kejklíři, akrobati a cvičená zvířata měla vystupovat právě pod stanem pro pobavení diváků a hlavně vydělání nuzných penízů z už tak chudých lidí, kteří se nebáli utratit své těžce vydělané peníze v den korunovace krále. Shennovi se příčil celý ten koncept, ale kvůli svému jazyku, který říkal jiné věci, než měl, byl nucen do toho kopce jít a vidět představení, které ho nepobaví.

Ze stanu se ozývala hudba, lidé se usazovali na místa, vše bylo už skoro připravené k představení. Chlapci nadšeně poskakovali, tahali Shenna rychleji do kopce, ale ten už cítil, že na něho doléhá stáří a nemá tolik energie, aby šel rychleji, když má na ramenou ještě usazeného chlapce.

Byli však už skoro u vchodu do manéže, zbývalo před nimi pouze pár lidí, než vchod zatarasili oni kejklíři se slovy, že již nejsou volná místa. Ozvalo se hromadné zklamané povzdechnutí doprovázeno nadávkami, že určitě ještě místo mají a ať je pustí dovnitř. Do Shenna začali strkat lidé, málem kvůli tomu v davu ztratil Rorriho a to ho donutilo opustit dav. Proplétal se s chlapci mezi naštvanými lidmi do strany na trávu, kde by je mohl na chvíli pustit bez hrozby, že je ztratí a podařilo se mu to. S úlevným výdechem si sundal Mallona z ramenou, postavil ho před sebe na zem a hleděl k manéži. Stan byl již zavřený, před vchodem stáli dva mohutní muži a odstrkovali každého, kdo se pokoušel dostat dovnitř. Shenno se zamračil, chlapci začali natahovat a prosili, aby představení mohli vidět.

„Tohle já neovlivním," odpověděl Shenno, rozhlédl se kolem sebe, a nakonec se posadil vyčerpaný do trávy.

„Mistze, prosím," žadonil Mallon, třásl se Shennovou rukou, ale ten nijak nereagoval. Udělal vše, co mohl.

K Mallonovi se připojilo světlovlasé dvojče, začalo třást se Shennovou druhou rukou, zatímco poslední chlapec si otíral uslzenou tvář. Brek, žadonění a strkání Shenna naštvalo, zrudl v obličeji a všechny tři okřikl, aby toho okamžitě nechali nebo je zbije.

Chlapci ukročili. V očích se jim leskly slzy míšené se strachem z obrovského mistra, který jim vyhrožoval. Netušili, co říct, pouze se drželi blízko u sebe, snažili se neplakat a hleděli na svého mistra.

Shenno zaskřípal zuby, vstal ze země, hleděl na vesničani, kteří nasupeně odcházeli z kopce zpět do vesnice a přemýšlel. Nenáviděl dětský pláč, protože to znamenalo, že nějaké dítě trpí. A on donutil plakat rovnou tři naráz.

Dva kromotluci od vchodu vlezli do stanu, slunce bylo už schované za kopci, začalo se ochlazovat a hudba z manéže byla hlasitější společně s tleskáním a voláním davu.

„Pojďte," poručil chlapcům, jemně mávl rukou, aby ho následovali a vydal se ke stanu. Ale ne ke vchodu.

Šel mezi vozy, které byly prázdné, a kromě pár zvířat v ohradách nebo přivázaných k vozům byla louka prázdná. Chlapci šli tiše za Shennem, který netušil, co chce udělat, ale pokoušel se o cokoli. Napadlo ho, že by chlapce mohl protáhnout pod plachtou, ale když viděl, na kolika místech je stan upevněný k zemi, aby lidé právě takto dovnitř nelezli bez placení, opouštěla ho naděje, že zažehne dětský pláč.

Obešel kus stanu, hledal povolený kolík, ale všechny byly pevně v zemi. Kdyby se je pokusil vytáhnut, upozornil by na sebe a on se nechtě dostat do problému jako mistr z kláštera, který se pokouší vidět hloupé představení bez placení.

Narovnal se v zádech, dlouze si povzdechl a otočil se, aby zkontroloval chlapce. Jeho zrak však ulpěl pouze na dvou bratrech. Vyvalil oči, po zádech mu přejel studený pot a okamžitě zavolal Mallonovo jméno. Bez odezvy.

„Mallone!" zavolal podruhé, vyběhl, dvojčata nechal za sebou a bezmyšlenkovitě se začal proplétat mezi vozy, aby chlapce nalezl. Dvojčata se snažila se svým mistrem držet krok, ale nestačila mu.

„Mallone!" volal Shenno z plných plic. Srdce mu divoce tlouklo, přejížděla jím hrůza při myšlenkách na to, co se tomu dítěti mohlo stát a myslel pouze na nejhorší. Spustil z něho zrak pouze na pár sekund a litoval toho.

Neustále se ohlížel po dvojčatech, hledal zároveň třetího chlapce, volal jeho jméno, ale hluk ze stanu byl silnější jak jeho volání.

„Mallone!" cítil, že mu hlas už slábne, nemohl popadat dech, motal se mezi vozy, očima těkal všude okolo.

Představoval si, jak se do kláštera vrátí pouze s dvěma chlapci. Byli jediní, kteří museli zůstat v klášteře a on je vzal, aby si užili trochu zábavy a místo toho jednoho ztratil. Toho, který neznal jiné místo než klášter a jezero. Toho, kterého mistři vychovávali už od malička a znali ho lépe než kohokoli jiného.

„Mistře!" ozval se za jeho zády tenký dětský hlas. Otočil se k tmavovlasému, který svou drobnou dětskou paží ukazoval za jeden vůz. „Tady je," mumlal.

Shenno se rozeběhl k Rorrimu – nebo k Inianovi –, uchopil ho za ruku a vyběhl s ním pozvolna za vůz, kde kromě Mallona nalezl také druhého z dvojčat klečící na zemi. Pustil chlapce, rázným krokem přešel k chlapcům, kteří si ho nevšímali a raději ukazovali na klec za vozem.

„Mallone," cedil Shenno mezi zuby, ale chlapec ho vyrušil.

„Pšš, spinká," zašeptal, drobný ukazovák si dal před ústa a poté ukázal na klec.

Shenno se zamračil, chtěl chlapce okřiknout, ale místo toho si klekl a podíval se do klece.

Vždy to zvíře viděl pouze na obrazech a na královském erbu. Tyčilo se na zadních s bohatou hřívou a ostrými drápy, zlatý kožich se svaly pod ním a planoucíma modrýma očima. Ale lev, kterého spatřil poprvé v životě na vlastní oči, byl zcela něčím jiným.

Byl starý, hřívu měl prořídlou, pohublý, na několika místech na těle už neměl srst. Oči mu i ve spánku slzely, chrchlavě dýchal a Shenno si byl jist, že by dokázal spočítat kosti na jeho těle.

„To je lev," zalapal Shenno tiše po dechu, posadil se na zem a hleděl na to zvíře s úžasem. Bylo staré, určitě nemocné a brzy mělo zemřít, ale byl to první lev, kterého v životě viděl. Chlapci se posadili vedle Shenna, mlčky hleděli na spícího lva a pouze na něho ukázali, když se zvíře pohnulo nebo zavrtělo.

Shenno si při pohledu na zvíře vzpomněl na krále. Na toho, kterého nazýval kotětem, protože v něm nikdy lva neviděl. Pro Shenna byli lvi obrovská a mocná stvoření, zatímco v Tyeranovi viděl pouze malé dítě, které dostalo velkou roli. Když však viděl to staré zvíře, uvědomil si, že i lev vlastně někdy musel být malým kotětem, aby vyrostl v silné zvíře. A následně zestárl ve slabé a křehké stvoření. Ale přesto byl lev jedním z nejkrásnějších zvířat, které Shenno kdy viděl.

Zůstal s chlapci sedět na zemi a pozorovali lva. Chtěli vidět, ž se probudí, ale zvíře spalo dlouho. K jeho spánku se připojili i chlapci. Mallon si opřel hlavu o Shennovo stehno, dvojčata ležela vedle sebe, zatímco Shenno nadále sledoval lva a čekal v jeho probuzení. Byla už dávno tma, hluk z manéže nepolevoval, cvrčci se marně snažili hluk překonat, a kromě nich dělali Shennovi společnost pouze bledě modří noční motýli. Poletovali okolo, párkrát se usadili na Shenna, ale ten je vždy odehnal.

Jeden z motýlů prolétl skrze mříže a usadil se na uchu lva. Ten jím párkrát zastříhal, motýl se vznesl, ale usadil se na lvovu tlapu zrovna ve chvíli, kdy zvíře otevřelo oči. Nebyly modré, ale zlaté jako, obrovské a pro Shenna zcela hypnotizující. Sledoval ho, ale lev hleděl na motýla, který jemně mával křídly na jeho tlapě.

Shenno očekával, že se lev ožene, pokusí se zvíře ulovit, nebo odehnat, ale lev nic neudělal. Pouze ho sledoval, jednou k němu přitáhl hlavu, ale motýl nereagoval.

Shenno sice hleděl na dvě zvířata v kleci, přičemž jedno mohlo být kdykoli svobodné, zatímco to druhé ne, ale ve skutečnosti v obou dvou viděl jen a pouze Tyerana. Mladého lva s očima v barvě motýlích křídel. Lev byl uzavřen v kleci jako zajatec, zatímco Tyeran byl zajatec královského rodu jako následník. A ten motýl byl ten krátce svobodný mladý muž, který alespoň pár dnů mohl být tím, kým chtěl být. Bez klece a povinností.

Shenno si promnul tvář. Na pár sekund schoval svou tvář do dlaní, mělce dýchal a vzpomínal na to, co se stalo před tolika lety, ale v jeho mysli jako před pár dny. Kvůli válce, korunovaci, narozením královských potomků a kvůli mnoha dalším problémům už krále nikdy nespatřil. Nebyl čas, aby na pár dnů navštívil Černé jezero a ani žádný jiný klášter, čímž Shenna okradl o těch pár dnů, kdy ho mohl alespoň vidět.

I přes dlouhá léta a desetiletí, kdy byl Shenno sám se svými vzpomínkami, nedokázal přestat na něho myslet a ani se mu nepovedlo pohřbít jeho city. Tyeran pro něho byl jediným člověkem, který se mu zažral do srdce a pevně tam zakořenil. Nelitoval toho, byl vděčný za těch pár dnů, ale nesnášel, jak moc pro to musel trpět.

Držel si tvář v dlaních, zuby pevně zatnuté. Chtěl proklít svého krále pro jeho samotnou existenci, ale kdyby tak udělal, nikdy by si to neodpustil. Proto jenom seděl s tváří schovanou a představoval si jeho tvář, která se za ta léta musela změnit.

„Mistře," šeptl jeden chlapec. Cukal za Shennův rukáv, tiše se smál a opakoval: „Je vzhůru, je vzhůru."

Chlapci se postupně probouzeli, hleděli na lva, ukazovali na něho a Shenno si sundával dlaně ze své tváře. Hleděl na veselé tváře chlapců, kteří v tom starém lvu viděli tu nejkrásnější věc na zemi a věděl, že to pro ně bude něco, co si budou pamatovat celičký život. Den s nejnepříjemnějším mistrem z kláštera, který je nevzal na kejklířské představení, ale za to s nimi čekal do noci, aby mohli spatřit starého zuboženého lva.

Chlapci byli natolik zaujati lvem, že si motýla ani nevšimli. Shenno se soustředil na obě dvě zvířata, oči měl smutkem lehce sklopené a snažil se o to, aby chlapci jeho smutek neviděli.

Lev pomalu zavíral své oči, aby se opět oddal spánku a motýl mávl svými křídly, aby mohl vyletět z klece, ve které nebyl nadobro uzamčen. Proletěl okolo Shenna, který hypnotizoval jeho pohyb do té chvíle, dokud ho viděl, a když nemohl, upoutal svůj zrak k obloze, která byla posetá hvězdami.

„Měli bychom se vrátit domů, chlapci," hlesl tiše.

„Můžeme všem zíct, že jsme viděli lva?" vyhrkl ze sebe nadšeně Mallon, který skočil Shennovi do výhledu.

Dvojčata se postavila vedle Mallona, všem na úsměv hrál široký úsměv, v očích se jim leskla jiskra a už žádné slzy.

Shenno pomalu vstal, pažemi popohnal chlapce, aby se vydali společně na cestu a přitom říkal: „Očekávám od vás, že tohle řeknete všem, koho v klášteře potkáte. Setkat se s lvem je totiž něco, co si zapamatujete na celý život."