Zíral jsem na šálek teplého kozího mléka a přemýšlel, jak rychle bych z něj dokázal vylovit a schovat tu nechutnou, slizkou usazeninu, aniž by si toho Šupák Dan všiml. Zamračil jsem se. Vlastně bych tak potřeboval vylovit a někam ukrýt veškerou tekutinu v hrnku. Divně to smrdělo, takovým tím pachem, který je pro domácí věci typický. Nedokázal jsem to popsat. Určitě to bude zase divně kyselé.

Nebylo to tak, že bych neměl rád mléko, to vůbec ne. Spíš jsem neměl rád mléko, které bylo cítit. Táta by teď určitě utrousil nějakou poznámku o tom, jak jsou ti mladí dneska zvyklí jen na tu obarvenou vodu ze supermarketů. Já tu jeho vodu měl náhodou rád a rozhodně byla cítit líp, než tenhle domácí zázrak. Navíc při představě, jak je to mléko dojeno Šupákovýma špinavýma rukama a jak do něj strká svůj kostnatý prst se špínou za nehtem, aby ochutnal, zda je poživatelné, se mi fakt zvedal kufr. Taky jsem se neodvažoval ptát, kde se pase ta jeho koza, určitě by to bylo nějaké věkem sešlé zvíře, a to by mi taky nepřidalo na odvaze ten hrnek vypít.

Jakmile mi dopověděl všechno, co dnešního rána viděl, když šel nad ránem někde kdoví odkud, zatvářil se velice tajemně a někam si odskočil. A já jen seděl a nějak pořád nemohl uvěřit tomu, že jsem přijal pozvání k němu domů, pokud se to jako domov vůbec dalo nazvat. Šlo spíš o napůl zbouranou chatrč obrostlou mechem s propadlou střechou, shnilými doškami a starými, dřevěnými okny, skrz které dovnitř táhla zima. Interiér o dvou pokojích byl spíš nezařízen. Nacházela se tu jen stará dřevěná postel se zažloutlými duchnami, stůl o třech nohách vybalancovaný dvěma bednami od piva, čtyři štokrlata a pár komunistických skříní. Vedlejší místnost, která mohla být kuchyní stejně tak jako předsíní nebo skladištěm veškerého bordelu světa, jsem se raději nějak blíž zkoumat nepokoušel. Taky to tu celé divně smrdělo, možná asi tak nějak podobně jako to mléko, přesně tím domáckým, zakyslým pachem. Co jiného jsem taky měl čekat, že jo, když už skrz jeho malý dvorek mě musel provést hromadami starých rezavých trubek, jízdních kol a dalšího bince, který se jinak dal zpeněžit v kovošrotu. Přesto všechno jsem však nebyl překvapen, přesně takové obydlí bych si k Šupáku Danovi představoval.

Ten se za malou chvíli vrátil a strkal mi pod nos nějakou starou vybledlou fotku. Byla na ní ona. Nebo spíš její obrys. Poznával jsem vesnické náměstí s oprýskanými a starými budovami a uprostřed něho také ji. Přestože tu fotku Šupák Dan pořídil někdy před dvaceti lety, alespoň jak to tvrdil, nezdálo se, že by mezi Morenou z té doby a Morenou ze současnosti byl nějaký rozdíl.

„Tak co je potom zač?" rezignoval jsem. „Nechápu to. Nechápu nic. A taky se mi z toho dělá zle. Chcete mi snad říct, že tu máme ducha?"

„Ducha?" Šupák Dan se od srdce zasmál. „Hele, že tys jako malej sledoval takový ty americký nesmysly, že jo? Ty Lovce duchů. Měli k tomu ale fakt parádní znělku, takovou tu, co teď používaj do těch reklam na auta."

Odolal jsem nutkání provést ten nejokázalejší facepalm v dějinách. Šupák Dan byl fakt úplně mimo. „Tak mi to potom vysvětlete. Co to, do háje, má znamenat?" Ten zlostný a panický tón, který vyskočil o pár oktáv výš, než jsem zamýšlel, jsem si mohl odpustit. Ale už se stalo. Šupák Dan se znovu zasmál, protože jsem mu tím dal najevo, že jsem lidově řečeno posraný až za ušima.

„Ne, myslím, že duch to vopravdu není," zavrtěl posléze hlavou. Prokázal mi obrovskou laskavost tím, že se přestal smát a konečně nasadil vážný tón. „A nebo možná je. Co já vím. Nikdo nikdy žádnýho ducha neviděl, takže vlastně nevíme, jak takovej duch může fungovat. Takže ti na todle asi neodpovím."

„Přece jste mi tvrdil, že se tohle všechno neděje poprvé. Musíte něco vědět. Něco víc."

„Mám jen tudle fotku a pocit beznaděje ještě živě zarytej v mozku, kterej tu svýho času rozsejvala."

To byl od něj tak trochu podvod. Fakt že jo. Já idiot si myslel, jak toho ten člověk nebude vědět, jak mi přesně neřekne, co mám dělat, a místo toho mi ukáže její fotku a poví o vlastní beznaději, kterou pociťuji s každým dnem víc a víc sám, děkuji pěkně. Přísahal bych, že mnou protékalo nutkání mu to jeho kozí mléko vylít do obličeje.

„Přiznávám, že vlastně nevím, jak to celý zastavit," pokrčil Šupák Dan rameny a zatvářil se sklesle. „Ani nevím, jestli něco takovýho vůbec zastavit jde, víš. Posledně to začalo přesně takhle navlas stejně. Nejprve se zjevovala jen občas, skoro až náhodně. První v noci, potom i za bílýho dne. Pak se začala objevovat v davech, v místech, kde se lidi shlukovali, chápeš? Je mi jasný, že si dovedeš představit, co to muselo udělat. Lidi se začínali ztrácet a když se pak našli, bejvali většinou buď voběšení, utopení nebo umlácení. Jako by je něco zlákalo a pak zabilo."

„Myslíte, že to byla ona."

„Kdo jinej?" odpověděl. „Znal jsem ty lidi, kterejm se to stalo. Neměli žádnej důvod k sebevraždě, mnohdy dokonce naopak. A jednou prostě nepřišli do práce, na druhý den taky ne a na ten třetí taky ne. Neobjevili se celej tejden a pak je našli třeba plavat v řece. Jenže vobličejem dolů. Některý viseli na stromech a některý se váleli v bahně u lesa."

Držel jsem v ruce její fotografii a v průběhu Šupákova vyprávění ji sledoval. Už mi nepřipadala jen krásná jako první den. Ta její krása v sobě nesla něco nepřirozeného, zlého a lákavého. Možná jsem pochopil ten vliv, který na lidi měla. „A ti, co se jim tohle stalo, byli všichni muži?" zeptal jsem se. Dávalo by to smysl.

„Ne," řekl však Mrazák a tím moji domněnku vyvrátil. „Jednou dokonce," zavzpomínal, „a to bylo fakt hrozný, se ztratila i ženská. V sedmým měsíci. Ale vo tom se moc nemluví."

Položil jsem fotku na stůl obrázkem dolů, abych tak skryl její obličej, který na mě odtud zíral. Nic z toho stále nedávalo smysl. Nemělo to pravidla. „Rád bych k těm událostem našel nějaký klič, nějaký vzorec, podle kterého bychom mohli alespoň na hrubo předpokládat její další kroky, nebo si je alespoň odůvodnit. Přece jí o něco musí jít."

„Jasný," pokývl Šupák. „Lidi vobvykle dělaj něco za nějakým záměrem, ale tohle, chlapče, není člověk. Není to nic, co bys mohl rozluštit. Někdy prostě za zlem nemůžeš najít nějakou skrytou pěšinku, která ti ho vodůvodní. Co když to, co se tu vobjevuje, žádnou pěšinku nemá. Co když je to prostě jen ryzí zlo, který nemá k tomu, co páchá, žádnej důvod, a tudíž ani pramalou šanci s tím přestat."

Šupák Dan se na chvíli odmlčel, jako by se ztratil hluboko ve svých myšlenkách. „Podle mě neexistuje žádná jiná alternativa než to najít, chytit a zničit. A uděláme to hned při první příležitosti, kdy se vobjeví znova."

„A kde si myslíte, že ji příště najdete, když podle vás nemá žádný záměr?"

„Pokud se opakuje to, co před lety," zamyslel se. „Pak nastává okamžik, kdy se začne uchylovat do davů."