Adéla Drábková byla jedna z těch typických holek, které svá pubertální léta místo honu na kluky obětovaly honu na koně. Přesně ten typ, který sdílel na svých internetových profilech citáty jako Kůň je pegas spadlý z nebes nebo Žádná hodina není ztracená, pokud je strávená v sedle, a přestože v tomto věku opravdu působily dojmem, že jejich koňská láska nikdy nevyhasne, v devíti případech z deseti se ve stájích už neukázaly hned potom, co na ně nějaký vesnický frája zamrkal na diskotéce.

Do toho stádia se však Adéla nestihla dostat a rozhodně se mu ještě ani neblížila v den, kdy se to stalo. To ráno se prostě a jednoduše vybodla na školu, neboť věřila, že trávit čas se svým čtyřnohým miláčkem je pro její budoucnost mnohem přínosnější než vzdělání. Dokonce ji ani nehryzalo svědomí, když rodičům ještě před několika hodinami lhala do očí a se školní brašnou naoko odešla do školy. Místo učebnic se však v batohu skrývaly jezdecké holínky, rajtky a sáček mrkve.

Její milovaný Coup de grâce, pracovně Kája, se jako obvykle každé ráno popásal v prostorném výběhu s ostatními koňmi. Vysoký, šlachovitý valach importovaný z Francie s obrovským skokovým potenciálem a velice mastnou pořizovací hodnotou, kvůli které si manželé Drábkovi vzali druhou hypotéku, ani nezvedl hlavu, když na něj Adéla zamávala a zavolala. Miloval trávu a nekonečné žraní asi tak moc jako jeho mladá majitelka jeho. Zkráceně pro něj jídlo bylo středobodem vesmíru. Netušil, že se narodil jako nadějný sportovec, a dokonce neměl nejmenší páru, že všechno to fajn seno a senzační granule Nutri Mix Plus má od rodičů téhle usoplené holky.

Adéle zaplesalo srdce, jen co její nádherný valach zvedl hlavu, když zaslechl šustění sáčku s mrkvemi. V jeho koňském pohledu se znenadání objevil zájem a kůň se velice zvědavě vydal k dívce. „Ahoj, lásko," řekla mu.

Neodpověděl. Pochopitelně. Místo toho se neurvale pustil do mrkve, kterou mu nabízela. Joo, mrkve měl taky moc rád. Dokonce i ruce té holky, ze kterých rostly.

Než se stačil nadát, vyrostlo z dlaně místo mrkve vodítko, karabina cvakla a Adéla už ho táhla z ohrady pryč. Rozhodně neměl rád, když z těch rukou rostly vodítka. Vodítka rád neměl. Vodítka se nedala sežrat, a navíc zvěstovala blížící se práci. Co však mohl nadělat? Díky svému postavení nižšího tvora v žebříčku evoluce nemohl pochopit, že oproti křehké dívce je mnohonásobně silnější a pokud by se chtěl pást celý den, stačilo by prostě tuto svou sílu použít. Svou energii však místo toho věnoval tomu, aby z dlaně vymámil další mrkev. Žádná však už vyrůst nechtěla. To taky neměl rád.

Nechal se převést okolo dopravní značky zákazu vjezdu do areálu stájí a udělal Adéle velkou radost tím, že si dal říct už napodruhé. Poplácala ho po svalnatém krku. Ta značka ho iritovala už odjakživa, vždycky ji to dokázalo rozesmát. Kdyby však rozuměla jeho paranoie, vůbec by se nesmála. Kája byl na smrt přesvědčen, že ho ta obrovská bílá tečka vznášející se ve vzduchu chce dostat. A jednou se osmělí, skočí na něj ze své výšky a sežere ho i s jeho jahůdkovou ohlávkou. Tohle všechny ty divné bílé věci, pet láhve a modré plachty totiž s radostí dělaly.

Dnes si místo tvrdé práce na jízdárně a skokového tréninku rozhodla Adéla spíš vyčistit hlavu a vzít Káju do terénu. Velice pečlivě v hlavě osnovala plán, jak se bude na svém nádherném a elegantním koni promenádovat po náměstí přesně ve chvíli, kdy přijede autobus ze sousední vesnice, aby dovezl děti do školy. Věděla, že ty hloupé kravky z osmé cé pokaždé jezdily tím pozdějším spojem o čtvrt na osm. Právě jim chtěla ukázat, že nekecá, když říká, že z ní jednou bude skoková šampionka a z jejího koně legenda, o které se natočí stejný film jako o Secretariatovi, Ruffian nebo Seabiscuitovi. Vítězství v Grand prix chtěla dosáhnout ještě před svým osmnáctým rokem, dokud bude ještě Kája ve sportovní kondici, a navíc se taky nemohla dočkat.

Když měla všechno připraveno a Kája stál u úvaziště i se svou krásnou novou pampeliškovou dečkou se jmenovkou a pečlivě vyleštěným sedlem, dala mu ještě jednu mrkev. Za odměnu. Za to, že byl tak úžasný.

Kája při pohledu na kořenovou zeleninu, která znovu vyrostla z rukou té holky, přívětivě zaržál a natáhl čumák k pochoutce.

Svou poslední mrkev slastně pochroupal a vydal se s Adélou v sedle na svou poslední projížďku. Slunce pomalu vycházelo a Kájovi bylo moc fajn.

Když se Adéla ocitla u hlavní silnice, raději ze sedla slezla. Ještě doteď měla v paměti tu děsnou scénu ze Zaříkávače koni, kde Grace McLeanová přijde o nohu a její kamarádka dokonce o život svůj i svého koně. Přestože měla Adéla ten film nakoukaný snad milionkrát, tu osudnou scénu vždycky přeskakovala. Nedělala jí dobře asi stejně tak jako většině koňomilů.

Se vší pečlivostí se na kraji silnice rozhlédla vpravo i vlevo, a když nic nejelo, přeběhla s Kájou po boku na protější chodník. Modlila se, aby po sobě Kája nenechal na chodníku nějaký ten koblih, což by ty staré babky, které se za okny okolních domů schovávaly mezi záclonami, mohlo dohnat k šílenství. Adéla po očku mžourala na pletené krajkové záclonky, jak se nepatrně pohybují. Ty ženské byly tam a sledovaly každý její pohyb. Byla by i přísahala, že očima hypnotizují Kájův zadek, aby přece jen nějaký koblih po sobě nechal, a aby mohly zase nad něčím dlouho lamentovat. Měla u sebe sice malou plastovou lopatku, aby případný svinčík mohla uklidit, nicméně i ten hnědý flek, který by jinak slezl s prvním deštíkem, dokázal rozpoutat notnou dávku nevole. Nad tím mohla jen krčit rameny a přemýšlet, zda ty osoby skryté za záclonami jako děti taky lamentovaly nad každým koblihem v dobách, kdy byl koňský povoz na vesnici hlavním dopravním a pracovním prostředkem

Pokračovala odhodlaně dál. Provoz byl v tuto dobu poměrně hustý. Byl pracovní den ráno, a to pro spoustu lidí znamenalo cestu do práce. Ranní obloha zůstávala z vydatných dešťů ještě stále zamračená a truchlivá. Na chodníku se musela Adéla i s Kájou proplétat kolem kaluží. Celkově to vypadalo na pochmurné ráno, které se postupně promění v pochmurné poledne, a ještě pochmurnější večer, kdy předpovědi hlásily další déšť.

Už se pomalu blížila do centra vesnice, když ji uviděla. Stála za zatáčkou na chodníku bokem k ní a zírala na projíždějící auta. Dlouhé kostnaté končetiny zářily nezdravě bílou barvou a rozcuchané vlasy splývaly v loknách na vyzáblá, útlá ramena.

Adéla znala vesnické povídačky. Věděla, že se po okolí potuluje nějaká feťačka a byla si naprosto jistá, že ji právě teď potkala. Lidi měli pravdu, něco na ní bylo znepokojivého. Normální, živý člověk se přece pohyboval, rozhlížel se, hlasově se projevoval nebo minimálně alespoň párkrát zamrkal. Osoba před ní se ničím takovým nevyznačovala, prostě tam jen stála, zírala a existovala. Ano, to bylo to správné slovo. Ona nežila, ona existovala.

Pravděpodobně v sobě musela mít extázi nebo něco a místo aut mohla vidět bůhví co. Adéla nechtěla čekat, až se někomu v drogovém opojení vrhne pod kola a vyhlédla si skrytou uličku mezi domy, kudy by si cestu mohla zkrátit.

Než však stačila odbočit, Kája najednou vytřeštil oči, škubl hlavou dozadu a začal křečovitě ustupovat, co nejrychleji dozadu. Podobně jako když zkusil přiložit čumák k elektrickému ohradníku. Trhl Adélinou paží, která ho držela za otěže a stáhl ji svým směrem. Překvapeně vyjekla.

Podkovy zaskřípaly o dlažební kostky a Kája se jí snažil vytrhnout. Chtěl utéct před nebezpečím. Úplně stejně jako to dělali jeho předkové po celá století. Koně se nebránili útokem, nýbrž útěkem. Tak jim velel jejich nejzákladnější instinkt.

Ten podivný rachot však neupoutal pozornost jen stařen za záclonkami a projíždějících aut, které při pohledu na zjančeného koně raději zpomalily. Pozornost tomu všemu začala věnovat i bledá hlava na ještě bledším krku, která se nyní podivně klouzavým pohybem natočila na stranu a pohlédla na zmatenou dívku, jež v jednom nešťastném okamžiku zavadila pohledem i o ni.

***

Šupák Dan viděl jen to, jak dívka znenadání ztuhla a v jejích vytřeštěných očích se objevil strach a hrůza. Hleděla Moreně do očí, stejně tak jako ona jí. Viděl, jak z jejích ochablých prstů vypadly koňské otěže a Kája se rozhodl přejít přes cestu směrem domů.

Viděl taky ten rozjetý kamion, který se ze zatáčky proti nic netušícímu a zmatenému tvorovi vyřítil.