Seděl jsem tam sám, ignoroval všechny ty lidi, co ještě na poslední chvíli přišli vyzvídat, a zíral do země. Nějak jsem to nemohl pochopit. Nedávalo to smysl. Nic z toho. Věci pro mě neměly řád, nesouvisely spolu jak následky, tak ani podmínky, za kterých se děly. Něco uvnitř mě už dávno vědělo, že se tady nepotýkáme jen tak s nějakou feťačkou. Ne. Byla to vražedkyně, mnohem mocnější a nebezpečnější než kdokoliv nebo cokoliv na světě.

Rozhlédl jsem se okolo. Na malém vesnickém náměstíčku naproti přes cestu se shromažďovaly skupinky lidí a velice živě diskutovaly o tom, co viděly a co se stalo. Uprostřed stála majestátní lípa a na celý ten chaos poklidně shlížela. Maloobchody vesměs s potravinami rozestavěné okolo se pomalu otevíraly a zahajovaly svou běžnou činnost. V oknech obecního úřadu již také byl znát pohyb a poslední autobus s dětmi do školy zastavil na zastávce o něco málo později. Aniž by malí školáci vůbec tušili, že hned za prvním rohem leží na silnici mrtvý kůň a v sanitce pravděpodobně někdo bojuje o život, vystoupili z autobusu a vydali se opačným směrem do školy. Smáli se a postrkovali, jak už to děti dělají, a mně vyhrkly do očí slzy. Stačilo jen přejít hlavní silnici, na jejíž krajnici jsem posedával, a ocitl bych se na náměstíčku. Mohl bych si otřít slzy a přidat se k nim. A ony by mě mezi sebe přijaly, protože to byly děti. Děti, kterým nezáleželo na tom, jak úspěšný jsem a kolik vysokých škol jsem nezvládl. Vzali by mě, protože bych se jim třebas líbil. A já se moc chtěl někomu líbit a připadat fajn. Prostě jen tak, čistě sám o sobě.

Úplně poprvé, víc něž kdy jindy, jsem se cítil strašně moc sám.

Když na mě pak padl čísi stín, vytrhlo mě to z myšlenek tak prudce, až jsem se skoro lekl. Tehdy jsem poprvé poznal Šupáka Dana. Byl to přesně ten typ člověka, kterému se ve vesnici, jako byla tato, vyhnete obloukem a modlíte se, aby na vás nepromluvil. Ten typ člověka, kterého vám rodiče jako dítěti dávají za odstrašující příklad, a o kterém v místní hospodské komunitě vznikají ty nejbláznivější historky.

Za mých časů, ještě než jsme se přestěhovali, Šupákovu pozici zastával chlapík, kterému se říkalo Kozí vrah. A protože už tehdy nikdo nevěděl, proč se mu tak říká, naše dětská fantazie si o něm dokázala vybájit neskutečné věci jen na základě jedné jediné přezdívky. Měli jsme za to, že ve své chatě u lesa chová kozy, které následně vraždí a pojídá. Z jejich srsti si dělá koberce a oblečení a nábytek a všechno, na co si lze vzpomenout. Neživí se ničím jiným než masem koz a pije výhradně krev mladých kůzlat. Z kopyt a kostí zatápí pod kotlem, kde vyvařuje jejich vnitřnosti, aby je pak mohl sám použít, až mu ve stáří začnou odcházet. Já sám dokonce věřil tomu, že ty jeho oči vlastně nejsou jeho a že je kdysi dávno vyměnil za kozí.

Pravdu jsem se dozvěděl od babičky až dlouho po tom, co zemřel na zápal plic, protože si jednou na zimu nestihl nakrást dost dřeva a byla mu zima. Byl to její spolužák, kterému kdysi nedopatřením vběhla pod kola jeho nové Jawy 250 sousedovic koza, přičemž srážku nepřežila. Kozímu vrahovi nepřidával na popularitě ani čirý fakt, že to byl podivín, samotář a notorický hazardní hráč, tudíž se nakonec nebylo čemu divit, že dopadl tak, jak dopadl.

„Dobrý den," řekl jsem tomu chlápkovi a ztratil se ve vzpomínkách na dětství, kdy má největší starost spočívala v tom, jestli dokážu přeběhnout po dvorku Kozího vraha, aniž by mě chytil a mé vnitřnosti si vypreparoval na pozdější použití, a dokázal tak dětem z okolí, že nejsem srab.

Tahle nová současná verze Kozího vraha byla sice vzhledově naprosto odlišná, nicméně dojem vzbuzovala úplně stejný. Přesně ten dojem, který malým dětem radí, aby se mu klidily z cesty a z toulání s kamarády se vrátily před setměním, protože v noci přesně tihle lidé jako byl Kozí vrah a nyní taky Šupák Dan vylézají ze svých doupat, aby všechny ty neposedné malé tuláky pochytali. Doopravdy se věc měla tak, že právě po setmění tyto existence spíš zalézaly do hospod než aby se obtěžovaly chytáním malých harantů, ale kdo by nevěřil mamince a tatínkovi, že jo?

Šupák Dan měl vyhublou, štíhlou postavu s dlouhými končetinami, až bych se vsadil, že být mi znovu sedm, byl bych mu na jistotu říkal Pavoučák nebo Dan Záchoďák. Vypadal jako by zrovna zdrhl z nějaké spartakiády nebo co, jinak jsem si tu barevnou větrovku, co nosil, nedokázal vysvětlit. Kalhoty měl z manšestru přesně takové, jaké nosíval i můj děda. Až na to, že dědovi nekončily nad kotníky a neodhalovaly žádné špinavé vlněné ponožky zastrčené ve starých komisňácích s rozpáranou podrážkou.

„Nazdar," řekl mi, aniž by se obtěžoval s nějakým zdvořilým vykáním jako já. „Ty seš ten kluk od Kamila, že? Pamatuju si tě jako malýho. Není tvoje babička náhodou sesřenice od Milenky Polabské, co bydlela někde na Horňácích? Tu jsem totiž taky znal."

Neměl jsem páru, kdo je Milena Polabská, a ani mě to nezajímalo. Nezajímalo mě to do takové míry jako mě vytáčelo, jak tady tyhle rodinné vazby všichni děsně řešili. Pokrčil jsem rameny a zadíval se Šupákovi do tváře. Tmavé vlasy už mu dost prořídly, takže měl na hlavě spíš cosi jako pozůstatek po kdysi jistě husté a bohaté hřívě. Ovšem ten děsně nechutný knírek pod jeho fialovým alkoholovým nosem kypěl zdravím a silou. Tohle jsem fakt nechápal. Oči měl bledé, světle modré a v koutcích vážně nechutné žluté skvrnky. Bělma byla zarudlá jako by si je právě vypláchl saponátem a obočí tak hustě propletené, až by měl jeden strach, že se v nich ztratí navždy jako ve spletité džungli.

„Omlouvám se, ale asi si vás nepamatuju," řekl jsem jen a přesunul pohled zpět na náměstíčko.

„To ani nemůžeš, byls fakt malej. Kdysi jsem u vás byl na návštěvě. To žil ještě tvůj děda, byl to správnej chlap, fakt že jo." Zdálo se, jako by mi snad v tu chvíli chtěl povyprávět nějakou fakt parádní historku o mém původu a všech příbuzných, které znal a tak, ale nejspíš ho zarazil můj nezájem. „Jmenuju se Mrázek. Dan Mrázek," představil se. Bond. James Bond, padlo na mysl zase mně a nedokázal jsem se ubránit úšklebku. „Ale spíš mě tu všichni znaj jako Šupáka Dana nebo starýho Mrazáka." Musel jsem uznat, že to bylo dobrý. To s tím Mrazákem. Uvažoval jsem, jestli by mě to taky napadlo, kdybych byl ještě malý kluk.

„Martin Jánský," představil jsem se mu na oplátku čistě proto, že mě pobavil. Mrazák. Jo, to bylo fakt dobrý.

Aniž bych o to stál, posadil se Šupák Dan vedle mě na patník a stejně jako já se zasněně díval po všech těch lidech.

„Viděl jsem, že ses byl podívat k tomu nabouranýmu kamionu," nadhodil po chvíli. Víc než fakt, že mě tam sledoval, mi vrtala hlavou myšlenka, jakto že z jeho úst neslyším žádné moravské nářečí nebo minimálně přízvuk. Slíbil jsem si, že se ho na to později zeptám, jen co z něho konečně vyleze, proč za mnou dolezl.

„Podívejte, pane, jestli chcete cigára, tak žádné nemám, a ani vám na ně nepůjčím," řekl jsem mu rovnou. Nebyl první ani poslední ožrala, který mě s tímto otravoval a snažil se mi před tím dotazem zavděčit nějakou hloupou konverzací.

Šupák Dan se zasmál a vycenil zežloutlé zuby. „Ne, kluku, žebrat jsem nepřišel," řekl. „Ale nebudu se tvářit, že kdybys mi přece jen cigaretu nabíd, tak bych si ji nevzal. Samo sebou že vzal. Já mám cigára rád."

Chtělo se mi odfrknout něco ve smyslu, že to je fakt úžasné a já neskutečně prahnu po tom, vědět víc o jeho zálibě v kouření.

„Ale kdepak," vrtěl hlavou Dan, když jsem zuby nehty držel svůj sarkasmus na uzdě, „já si s tebou přišel popovídat, víš? Myslím, že jsme tu dva jediní rozumní lidi ve vesnici, víš co myslím. Jakože přemýšlíme nad věcma stejně."

Nedokázal jsem zabránit svému obočí, aby vyjelo nahoru jako hotelový výtah.

„No, hele," odkašlal si Dan s nechutným chrchláním, „já viděl, co se tam za zatáčkou stalo. A vím, že by tě to určitě taky zajímalo. Jen si to přiznej kluku, dostala tě. Nemůžeš ji pustit z hlavy. Jo, hele, tohle ona s lidma umí fakt moc dobře. Se mnou taky."

„O čem to k sakru mluvíte, chlape?" vyhrkl jsem. „Mohl byste si laskavě odsednout?"

Šupák Dan si však stále zpíval dál svou písničku navzdory mým znechuceným pohledům. „Je to zlo, chlapče. Odporné, nebezpečné a nemilosrdné. Chápeš? Dřív nebo později se budou dít daleko horší věci. DALEKO HORŠÍ, ROZUMÍŠ?" Chňapl mě svou kostnatou rukou za rameno a zatřásl se mnou. Smrděl jako žumpa a ten šílený lesk, který se mu usadil v očích, mě děsil. „A já ji tentokrát nezvládnu. Ne sám!"

„Chcete říct, že tohle všechno už se tu jednou dělo?"

„No jasně."

Přestože Šupák Dan nebyl úplně nejlepší kámoš do do deště, byl jsem vděčný i za to, že někdo sdílí mé obavy. Obavy z toho, že to, s čím se tady a teď potýkáme je mimo hranice našeho chápání.

„Co všechno víte?"

Na jeho tváři se znovu rozprostřel ten nechutný úsměv. Bylo mi z toho člověka vážně na zvracení.

„Není toho moc," pokrčil rameny. „Ale snažím se. Není lehký zjistit něco víc o něčem, co by doopravdy nemělo ani existovat."

Nechápal jsem tu změnu rodu. Ještě před chvíli o ní mluvil jako o ženě a nyní už to bylo to, něco. Ať už za tím vězelo cokoliv, znepokojovalo mě to víc než ty jeho zuby. Ještě větší znepokojení pak přišlo s uvědoměním, že jsem mu visel s očekáváním na rtech a bezmyšlenkovitě se k němu přisunul blíž, přestože jsem se mu ještě před chvílí snažil naznačit, kde leží hranice mého osobního prostoru.

Měl pravdu. Táhlo mě to k němu, k ní, přestože jsem věděl, že je to špatně.

„Co jste krucinál zač, člověče?" nakrčil jsem čelo. „Nějaký podělaný lovec záhad nebo co?"

Zdálo se, že jsem tím Šupáka Dana mírně urazil. „Jsem na pracáku, abys věděl. Tohle dělám ve svým volným čase."

Doopravdy jsem moc netoužil po tom, aby mě někdo se Šupákem Danem viděl, jak spolu sedíme na patníku a vedeme velice zanícený rozhovor. Třeba zrovna babička by z toho dostala černý mor, tím jsem si byl jistý. Nezdálo se ale, že by se o nás kdokoliv bůhvíjak zajímal, všichni buď lamentovali nad tou katastrofou nebo se snažili obejít policejní hlídky, aby zahlédli něco z místa činu.

Opřel jsem si loket o koleno, hlavu si podepřel pěstí a zadíval se pozorně na starýho Mrazáka. Opravdu nevypadal, že by žertoval. Dokonce jsem z něj měl pocit, že moc dobře ví, že i já to vím.

„O co tady potom jde? Proč se lidem dějí tyhle podivné věci?"

Šupák Dan se zatvářil tajemně. Zahleděl se někam do prázdna, jako by se chystal odvyprávět nějaký fakt pekelně dlouhý a tajemný příběh ze své minulosti. „To fakt nemám páru, chlapče," řekl nakonec.

„Tak jinak," zkusil jsem to. „Kdo je ta ženská?"

„Hmmm," zabručel Šupák Dan a prohrábl si prsty svůj mroží knír. „Já se s tebou moc rád podělím o všecko, co vím. Na mou duši. Ale musíš mi něco slíbit."

„Jasně, nikomu to nepovím," odtušil jsem.

Šupák Dan na tím mávl rukou. „To je mi šumák, klidně si to vyklop třeba tý televizi Nova, co já vím. Stejně tě budou mít za pěknýho vocasa, ale to je jedno. Chci, abys mi slíbil, že mi s tím vším pomůžeš. Na tohle by člověk neměl bejt sám ani náhodou."

„Měl bych se učit do školy," zauvažoval jsem.

„Vyser se na školu, stejně tě vyhoděj," protočil oči Dan.

„Jak vy můžete vědět, že mě chtějí vyhodit?" obořil jsem se na něj za to.

„Tahle vesnice má oči a uši všude. A já si dávám dvě a dvě dohromady, jak už to vobvykle dělávám. "

Promnul jsem si tvář v dlani a nedokázal pochopit, odkdy byl tenhle ochlasta taky jasnovidec a mistr metod dedukce. „Co po mně chcete?"

„Pomoc," řekl prostě Šupák Dan. „A na oplátku pomůžu já tobě. Už si tě k sobě připoutala, chlapče. Stejně jako kdysi mě. Už nikdy nedokážeš odejít, dokud ji nezlikviduješ. Teda aspoň si to myslím."

„Tohle se mi vůbec nelíbí, abyste věděl."

„Hele, mně taky ne," souhlasil. „Ale je třeba něco podniknout, a to co nejdřív. Pomůžeme si navzájem. Budeme prostě kamarádi."

No jasně, ty vole, odfrkl jsem si v duchu. To by byla fakt idylka, chodili bychom spolu popíjet do hospody a po cestě domů bychom se navzájem hlídali, abychom někomu nepoblili poštovní schránku. Úplná hitparáda, to teda jo.

Nakonec jsem ale přikývl. Zdálo se, že to gesto Šupáka Dana neobyčejně rozveselilo.

„Tak co je ta ženská zač?"

Šupák Dan si znovu promnul svůj pedofilský knír a spustil: „Víš, kdo na Valašsku přináší smrt?"

Ta otázka mě zaskočila. „Já nevím," pokrčil jsem rameny. „Methanol v domácí slivovici?"

Zornice Šupáka Dana se vztekem zúžily a jeho rty se stáhly do přísné linky. „Jestli jsem ti pro smích, kluku, tak-"

„Ne, samozřejmě, že ne," skočil jsem mu do řeči a snažil se znít velice pokorně a omluvně. „Omlouvám se."

„Jasný, teď už drž hubu," odbyl mě a pak znovu nasadil ten svůj tajemný výraz. „No tak, nevzpomínáš si přece, kam jste každý jaro se školkou chodili na procházku?"

„Do předražené cukrárny babiččiny sestřenice," odpověděl jsem popravdě.

„No, to asi taky hele," souhlasil se mnou Šupák. „Ale co jste dělali předtím? Nepamatuješ si, jestli jste třeba nechodili okolo potoka a nedělali něco tam, třeba?"

Podrbal jsem se ve vlasech. Snažil jsem se provrtat do vzpomínek na moje předškolní léta tady na Valašsku ještě před tím, než jsme se přestěhovali. Jediné, co jsem si ale pamatoval bylo, jak jsem požíral žížaly z pískoviště a vlastní holuby z nosu, jak jsem nechtěl po obědě spát, a když už jsem náhodou zabral, pročůral jsem punčochy i s prostěradlem (Úplně durch, stěžovala učitelka mámě), a jak jsme jako poťouchlí magoři místo tančení běhali dokola v rytmu Svěrákovy hitovky Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte a bučeli u toho, jak stádo volů. Bu-bů, bu bu-bů, bu bů bů bů. Jinak jsem měl fakt okno. „Nevím."

Šupák Dan si povzdechl. „Copak jste nikdy nechodili vítat jaro?"

„A jóó," plácl jsem se do čela. „Myslíte, jak jsme jako chodili házet do potoka takovou tu figurínu ze slámy, dokud se do toho neobuli ti frajeři z greenpeace a nedohnali to až na Životní prostředí, že to jako znečišťuje řeky?"

Šupák Dan přikývl. „Tý tvojí figuríně ze slámy se říká Morena," řekl mi a mě se při vyslovení toho jména rázem přestala v hlavě přehrávat ta nakažlivá kravská písnička Zdeňka Svěráka.

Morena. 

Při samotném pomyšlení na to jméno, na skladbu těch písmen, na jejich znění, se mi v mysli vynořila právě ona. Morena. Chtěl jsem to po něm zopakovat, abych zjistil, jestli bude tak trpce chutnat i na jazyku, ale nedokázal jsem to. Nemohl jsem to jméno  prostě jen tak vyslovit. Znělo zle, nepřátelsky, páchlo to smrtí a neštěstím. Ať už se ve vesnici objevovalo cokoliv, ať už to chtělo cokoliv, byl jsem si v tu chvíli naprosto jistý, že se to jmenuje Morena.

„Paní zimy a smrti," dodal Šupák Dan potichu, když viděl, jak němě otvírám a zavírám ústa ve snaze vyslovit to jméno. Jeho výraz byl plný pochopení.

„Jste si tím jistý?"

Na to jen pokrčil rameny.