„Vaší dcery je mi velice líto," pověděl jsem a snažil se udržet žaludek na uzdě. Při představě mrtvého dítěte se mi svíralo hrdlo.

„Moja dcera je naživu, úplně v pořádku, celů dobu byla v tom kočáru" opravil mě Radek. „Myslím si, že sú v tom drogy. Že jí ta ženská prostě nečeho dala a moja Dáša tam pak nechala Klárinku samotnů a blůznila nekde po faře."

To mi nedávalo smysl. „Pokud ji přijali ihned na léčení, pak museli dělat taky krevní testy, no ne? Jako myslím na drogy nebo alkohol. To se prokázalo?"

„Radek zavrtěl hlavou. „Ne, to ne, ale vím, že existujů aj takové věci, které už dnešníma testama nedokážeš. To bylo podla mňa ono."

Aniž bych chtěl, děsně mě to rozzuřilo. V tu chvíli bych se vsadil, že o něčem takovém četl v nějakém blábolu jako je Blesk.cz nebo Rytmus života. Žádná taková hovadina neexistovala, protože kdyby jo, věděl bych o ní ze školy. Jeden semestr jsme se nebavili ničím jiným, než abychom mohli chodit mírně pod parou do školy a nikdo nám to nemohl dokázat. Ne, tohle si rozhodně vymyslel buď sám Radek, aby nemusel uvěřit něčemu, čemu se dalo věřit jen těžko, nebo to za něj udělal nějaký pošahanec z internetového bulváru. Šok! Byly vynalezeny drogy, které nepodlehnou drug testu. Policisté, třeste se!

Místo toho, aby mě zaplavila touha tento nesmysl Radkovi vyvrátit, mě zamrazilo až u srdce. Věděl jsem, že je to absurdní a nemyslitelné a možná daleko víc ujetější než celá ta věc s neodhalitelnými drogami. Celé to však bylo jen o tom, v co všechno byl člověk schopen uvěřit. Možná že právě to bylo na celé situaci to nejnebezpečnější: každý si mohl vytvořit svou pravdu. Neexistovalo přímé a věrohodné svědectví o tom, co se stalo. Policista byl mrtvý a Radkova žena na psychiatrii. To byla pro dohady přímo úrodná půda. V tu chvíli jsem si připadal v daleko větším nebezpečí než pod jejím upřeným pohledem.

Ve vesničce, kde se dějí nevysvětlitelné věcí, a která je plná lidí s odlišnými názory a ochotnými ihned jednat, dřív nebo později muselo dojít ke katastrofě.

Nemohl jsem čekat, až ji potká víc lidí. Cítil jsem ve vzduchu něco zlého, něco co narušovalo klid a kvůli čemu houstl vzduch. Něco mi našeptávalo, abych zmizel a už se nikdy nevracel. Něco chtělo, abych se bál. A to něco mě potkalo uprostřed spoře osvětlené cesty, když jsem se po rozhovoru s Radkem rozhodl běžet za starostou a sdělit mu své obavy.

Okolí cesty, po které jsem toho pozdního večera kráčel, se topilo ve temnotě. Dokázal jsem jen slyšet cvrkání hmyzu z houští a tiché zurčení potoka. Mlha, která se tu po dešti usadila, se líně převalovala v záři pouliční lampy, zatímco do ní úpěnlivě bubnovaly desítky můr. Clup! Clup! Clup! Jejich drobná hmyzí tělíčka při nárazu do skla zněla jako papírové kuličky, kterými jsem se kdysi před dávnými lety strefoval do školní tabule. Přestaň s tím, ty debile, nebo ti ten papír narvu do huby!  Nyní místo papíru mi však Petr z vedlejší lavice cpal do pusy mrtvé hmyzáky z těch pouličních lamp, zatímco mě dva jeho kamarádi, které jsem neznal, drželi za ruce a nohy. Při té představě jsem se otřásl.

Mezi celou tou podivnou scenérii stála ona. Otočená zády v tichu a šeru. Zprudka jsem zastavil a zůstal stát na místě. Dech se mi zatajil a srdce mi chtělo vyskočit z hrudi. Napadlo mě utéct znovu do hospody, ale ona se v tu chvíli začala otáčet ke mně. Velice pomalu, skoro až dramaticky překládala chodidla ve starých ošoupaných koženkách. Hlavu měla sklopenou a v momentě, kdy jí začínala povytahovat nahoru, jsem zavřel oči.

Zaskučel jsem hrůzou a chtěl někam utéct, ale zakopl jsem o vlastní nohy. Můj nos se velmi tvrdě setkal s tvrdou cestou a já ucítil, jak se mi z něj line krev. Zůstal jsem na všech čtyřech a poslouchal. Nevidět ji bylo v téhle chvíli daleko horší.

Slyšel jsem svůj vlastní dech a kroky všude kolem. Tiché našlapování, šustění látek, jakoby okolo mě pobíhal tucet spoře oděných dívek. Ano, to byla hezká představa, snažil jsem se u ní zůstat a pomalu se po čtyřech snažit utéct.

Cítil jsem chladný větřík, který mi omýval tvář. Byl jsem si téměř jist, že je to ona, kdo mi jej fouká do obličeje. Byl jsem si téměř jist, že nyní kráčí vedle mě a jen vyčkává na moment, kdy otevřu oči, aby mi mohla ublížit.

Čekal jsem, že se jí každým pohybem vpřed dotknu, že jí padnu k nohám a že mě čeká jistá smrt.

Tiskl jsem usilovně víčka k sobě, až z nich začínaly téct slzy. Ne, hlavně je neotevřít. Moc jsem toho o ní nevěděl, ale jedno mi bylo jasné: podívat se jí do očí znamenalo jasný konec.

„Táhni pryč!" zavrčel jsem spíš zoufalstvím než vztekem a výhružkou.

Představoval jsem si její oči, které spatřím, její ruce, které se po mně natahují a její mrtvolnou kůži, kterou mi zmrazí dech v plicích.

Možná, že to ani nebyla žena. Ani člověk. Nic, co by tu patřilo.

Náhle jsem pocítil prázdnotu, moje paže zalapala ve vzduchu a vzápětí za ní následovalo celé tělo. Věděl jsem, že mě dostala.