Místo činu se k nacházelo napůl cesty mezi policejní stanicí a Taehyeongovým domem. Sebral pracovní brašnu, přes ramena přehodil dlouhý a především teplý kabát, a spěšně opustil kancelář.

Dorazil po necelých dvaceti minutách. Najít přesné místo nebylo náročné; člověk jen tak nepřehlédne čtyři policejní auta se zapnutými majáčky.

Upravil si vysoký límec kabátu, jako to viděl dělat herce v televizi, a pohledem zběžně přejel místo činu. Detektiv Im se podle očekávání právě skláněl nad zaschlou kaluží krve a podrobně ji zkoumal.

Taehyeong se vydal za ním. Zamával odznakem hlídači před nosem, ladně se propletl mezi roztroušenou skupinou kriminalistů a zařadil se po detektivově boku. „Jsem tady," ohlásil svůj příchod celkem zbytečně.

„To vidíme," odvětil suše starší vyšetřovatel. „Co kdybys šel blíž a věnoval svůj úžasný observační talent pro změnu něčemu důležitému?"

Taehyeong se nad jeho poznámkou ušklíbl; zdálo se, že všichni detektivové, kteří mu kdy zkřížili cestu, mají tentýž kousavý smysl pro humor.

Na jeho rozkaz udělal krok vpřed a rychle proletěl celý výjev. Pach zaschlé krve se slabě vznášel ve vzduchu. Kromě rudé šmouhy a křídou nakresleného obrysu lidského těla se na chodníku povalovala i vražedná zbraň.

Oběti osudným se tentokrát stal malý nožík na krájení masa; nic neobyčejného, Taehyeong sám měl takových doma v šuplíku celou sadu.

Nůž prořízl tenkou kůži na krku a zajel přímo do tepny. Perfektní trefa, pomyslel si Taehyeong, náramné štěstí; pro vraha, samozřejmě.

Během několika vteřin bylo po všem.

„Nějaká šance, že z toho vytáhneme DNA?" ukázal špičkou boty na nožík. Jediný pohled na zkrvavenou zbraň mu však prozradil, že šance jsou přinejlepším mizivé.

Slova staršího detektiva to jen potvrdila. „Byl by zázrak, kdyby se v té spoušti našlo cokoliv jiného, než DNA oběti."

Nešlo mu na mysl, proč vrah upustil nůž a nechal ho na místě činu. Vražedná zbraň často zmizela spolu s pachatelem. Pak si vzpomněl na to, co tvrdil Želvák v kanceláři: vrah byl podle všeho náměsíčný. Zatím však neviděl nic, co by to potvrzovalo. Což mu připomíná...

„A svědci? " navázal plynule na svůj myšlenkový pochod. „Máme nějaké, předpokládám?"

„Jednoho," přisvědčil detektiv. „Ale nevím, jestli zrovna spolehlivého. Podle všeho nebyl přímo u toho, když došlo k vraždě. A aby toho nebylo málo, náš svědek je slepý."

„Tak uvidíme," pokrčil Taehyeong rameny.

Starší muž povytáhl obočí. „To má být vtip?"

„Prosím?" nechápavě naklonil hlavu na stranu. Řekl snad něco, co neměl?

Detektiv Im nad tím mávl rukou. „Zapomeň na to."

„Na co?"

„Taehyeongu, varuju tě..." zavrčel podrážděně. „Mazej do práce! A ať už tě nevidím!"

„...to byl vtip, detektive?"

„Taehyeongu!"

„Ano, už jdu, už jdu!" vystartoval spěšně a jal se hledat slepého svědka. Netrvalo to dlouho; chvíli na to jej objevil v jednom z přistavených policejních aut.

Naklonil se k otevřenému okénku a zaťukal na sklo. „Jedete na stanici?" optal se policisty sedícího za volantem.

Ten stroze přikývl. „Vyplnit protokol a tak," vysvětloval.

„Bezva," pochvaloval si Taehyeong. „Pak se, hádám, svezu s vámi. Detektiv Kim, mimochodem, těší mě," uvelebil se na volném předním sedadle a nabídl řidiči ruku. Ten ji přijal a krátce s ní potřásl. To samé se mu po drobné komplikaci podařilo zopakovat i se svědkem.

„Výborně," usmál se Taehyeong a poposedl si tak, aby se mohl co nejvíc otočit dozadu. „A teď, když dovolíte, měl bych na vás pár otázek."