Zeď Nářků
Hovorna byla vysoká kamenná místnost vyplněná ozvěnou kroků Stínů. Stella sice nesnídala, ale i tak měla pocit, že jestli bude ten zvuk poslouchat o něco déle, rozhodně se pozvrací.
Stínové byli velmi zvláštní tvorové. Nebo spíše věci... Jejich existence byla spjata se silným temnomagickým pólem, takže se dokázali vyskytovat jen ve správných zónách. Nelidé při zvuku jejich kroků slýchávali nejrůznější věci. Obecně platil názor, že jejich kroky zní jako nejhorší a nejstrašidelnější zvuk vašeho života, ale nebyla to tak úplně pravda. Zněly jako zpěv vašeho dítěte v den, než do něj uhodil blesk. Jako poslední nesplněné přání vaší matky... Vyvolávaly vzpomínky, smutek a pocit naprosté slabosti a bezmoci. Naproti tomu v očích Stína jste mohli zahlédnout tu nejhorší věc, jakou jste kdy provedli. Nebo spíš jakou jste cítili, že jste zavinili.
Cass se při pohledu na jednoho stína zamračila. Znala tu scénu. Hořící město a Proxima mezi troskami držena čtyřmi urostlými upíry. Oznámili Cassiopeie, že pokud se nepodvolí přeměně v upírku, její malou sestřičku zabijí. Nevěřila jim. Teď už věděla, jak velká to byla chyba. Proximin křik, když jí chladné špičáky prokously tepnu, Cassiny prosby, že si vše rozmyslela, že se stane zrůdou, nic naplat. Ten večer se jí vryl do paměti, když se z počestné, bohabojné dívky stalo monstrum. Nenáviděla se za to. Ten den a mnoho dalších. Ztratila mnoho času mstou a dostála svého, ale vidina malé, umírající Prox ji vždycky tvrdě zasáhla, jak rána loktem do žaudku. Cass polkla a odvrátila oči od Stína. Přicházeli další dva. Slyšela Proximin pláč a nářek, když se blížili a mezi sebou vedli pohublou černovlasou dívku. Oči měla zavřené a na víčkách nakresleny černé znaky.
"Co to je?" Zašeptala Peia směrem k Fortisermii.
"Zasssslepující ssaklinadlo, nedokašše ho sejmout nikdo jiný, nešš ten, kdo ho uvalil, či jeho dědic." Uslyšela odpověď.
Jeden ze Stínů vzal obřadní dýku - byla stříbrná, to ze Stellina výrazu poznali všichni. Měla své špatné období. Měsíc už dorůstal a jí stříbro touhle dobou nedělalo dobře - a pomalu přejel dívce nejprve po kresbě na jednom víčku, a pak na druhém. Tam, kde ostří rozťalo znak, začalo se zaklinadlo vypařovat a mizet, až vybledlo. Zůstávala jen úzká linka krve. Dívka otevřela oči a lišácky se usmála. Fort zamrazilo. Ona sama se Stínů moc nebála, ale jestě nezažila člověka, který by se mezi nimi dokázal usmívat. Sally, jak předpokládala, musela být slušně šílená. Ostré špičáky v ústech trochu připomínaly ty Cassiny. Stínové dívku usadili na kamennou židli a rozpoutali jí ruce. Místo řetězů měla okolo rukou obrostlé břečťanové šlahouny. Břečťan dokázal být účinnou magii odstiňující bariérou, takže s těmito pouty byla dívka teoreticky bezmocná. Místy už prorostly kůží a když je Stínové nechali odpadnout, dívky si hlasitě odfrkla. Pak její dlaně přiložili na područky. Rychlostí blesku se kolem jejích bledých zápéstí obtočil další břečťan a prsty jistily zobáky ptačích lebek. Zřejmě vraních... nakonec dívce ještě spoutali krk a byla připravena k hovoru.
Stella se nervózně dotkla stříbrné známky na obojku, jenž měla připnutý na krku. Spálily se jí špičky prstů. Úplněk je blízko a k tomu všemu ještě tahle ženská... Nadechla se a vydechla, přesně jako Patricij.
"Sally Tristano Anabelle Hannah Helen Christiano McLennane, budiž přikázána, mluv!" Pronesla obřadním tónem a poslouchala, jak se zvuk odmlčovací formule rozléhá místností.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top