Když se obrovská vrata Zdi Nářků otevřela,  mrholilo. Drobné kapičky vody padaly na dláždění,  na Stíny a na jednu drobnou postavu v kápi. Bylo něco okolo čtvrté ráno.  Nad průmyslovou zónou města vycházelo slunce,  jehož slabé paprsky clonil smog.  Stella si přešlápla z nohy na nohu.  Dva Stínové vyšli z brány.  Mezi nimi stála vyzáblejší postava.  Bílé tváře propadlé,  dlouhé černé kudrny matné a roztřepené.  Jenom ty oči.  Ty oči byly stejně temně uhrančivé. Stella uhnula jejich pohledu.  Počkala,  až dívku v černých šatech Stínové postaví doprostřed ulice a odejdou.  Sem,  na chodník nesahá jejich silové pole.  A přesně tady ona počká. 
Sally šla pomalu a klopýtala. Stella dobře věděla,  že ji museli magicky oslabit,  aby se nedala na útěk.  Ale zdálo se jí,  že to trošku přepískli.  Dívka upadla,  ale jeden Stín ji zachytil. Došli s ní až na kraj svého působiště.  Dívka udělala jeden nejistý krok ze silového pole a usmála se.  Stella přesně věděla,  co cítí.  Velký nával života,  jako když se po dlouhé době vynoříte z vody a smíte znovu dýchat.  Jako když vám spadne z hrudi obrovský balvan.  Nynější Sallyiny úsměv byl až s podivem hezký.  Byl upřímný,  ne jako ty škleby před ním.  Malé rudé rty se vytáhly do roztomilého výrazu štěstí a odhalily řadu rovných zubů. 
Stella se vzpamatovala z jakéhosi transu,  za který by si nejraději vlepila facku. Narovnala se,  ale i tak byla o hlavu menší než Sally. 
"Jdeme." Oznámila suše a chladně.
Dívka jenom přikývla.
Bělovláska nasadila pořádné tempo.  Nepřála si zůstat se Sally sama moc dlouho.  Svižně kráčela ranním chladnem,  Sally za ní.  Kousek před kasárnami se ohlédla na dívku za sebou.  Černovláska velmi znatelně kulhala.  Stella se trochu zastyděla a zvolnila.
"Nemusíš kvůli mně zpomalovat... " Hlas zněl podivně.  Stell chvíli přemýšlela,  odkud se ozývá,  když v tom jí to došlo.
"Vypadni mi z hlavy! " Zaječela značně neomaleně.
"Jenom s tebou telepaticky komunikuji.  Je to pro mne snazší." Sally se na ni omluvně zadívala.  Oči teď měla průzračně modré,  bylo vidět hubené kočičí panenky,  jako měla Cass.
"Proboha...  Tvoje oči,  já...  Myslela jsem,  že byly černé a-"
"Má přirozená barva očí je skutečně černá.  Ale začnu-li používat magii,  zmodrají."
"Ale to je... "
"Mužská magie,  vím.  Používám ji často.  I proto jsem byla tam,  kde jsem byla." Její niterní hlas byl klidný a neměnil se.  Stellu by kurevsky moc zajímalo,  jestli by se jí alespoň v běžné mluvě zlomil.  No...  Je to vražedkyně.  To těžko.  Samozřejmě,  že nezná žádné emoce.  Stínů se nebojí,  smrti taky ne,  proč by se jí měl lámat hlas?! 
"Čteš mi myšlenky?"
"Teď ne." Dívka promluvila normálně.  Její hlas byl překvapivě mladý.  Oči jí zčernaly,  jako když vychladne kus železa.
"Nevíš,  proč tě Patricij tak potřebuje při lovu na Měsíčnici?" Zabručela Stell kysele.
"Vím. Ale ty se to dozvíš,  až bude čas." Konstatovala Sally. 
Došly ke kasárnám. Sally automaticky zamířila směr vězeňské cely.
"Počkej,  počkej,  kam jdeš?! "
"No,  myslela jsem,  že mě zavřete sem,  ne?  Kam jinam? " Bylo evidentní,  že Sally tyhle kasárna zná.  Mortem se zamyslela nad jejím trestním rejstříkem.  Ano,  vloupala se sem.  Tedy...  Zřejmě se sem vloupala,  ale nikdo jí nikdy nechytil.  Ani se nepřiznala,  ale tu noc zde byli zavražděni tři vojáci a generál velmi zvláštním způsobem.  Stella už si nevzpomínala jakým,  ale dle následného šetření byl pachatel údajně jasný. 
"Na to ser.  Jestli máš jednu noc strávit v cele a zbytek s náma,  tak už se to nezblázní." Odfrkla si Stella.  Sama nevěděla proč.  Snad se chtěla Sally nějak zavděčit, nebo... Nebo to dělaly ty oči. Nenáviděla je, to ano, ale když v nich zahlédla ten záblesk štěstí... Zdály se snad i lidské.