Ležel jsem s hlavou na stole a zaháněl slzy. Nedokážu se s tím srovnat.. Nedokážu se srovnat s tím, že můj chlapeček je pryč..
Hledám ho.. Stále.. Ale nejsou po něm žádné stopy..
Stále jsem měl hlavu na stole a nechal si vlasy padat do obličeje, když v tom jsem zaslechl větu, která mě nakopla.
,,Heh, tak maj dalšího.. Prej je jinej, než ostatní.. Sebrali ho na zahradě před 14 dni..,"
Narovnal jsem se. Před 14 dni..
Zmizel.. Matthew..
V duchu jsem zavrčel nějakou výhružku. Jestli mu něco udělají, zaplatí za to.
Zapnul jsem si počítač a začal něco ťukat do klávesnice..
Očima jsem létal z řádku na řádek a hledal.. Musím ho najít.. Musím..
Nesmí se mu nic stát..

~•••~

Vztekle jsem praštil do zdi.. Slzy se mi tlačili do očí ze zoufalství, co jsem prožíval..
Už je to měsíc a nic jsem nezjistil!
Občas se mi do mysli kradly hrozné myšlenky.. Ty nejhorší scénáře..
Ne.. Musím vytrvat... V jednom tom zařízení určitě je!

~•••~

Kurva už! To není možné! Musí tu někde být! Už nemám žádné výmluvy aby mě poslali do dalšího a dalšího sektoru.. Co když mě prokouknou? Zastřelí mě! A pak Caitlin! To nemůžu dopustit.. Proto jsem si obarvil vlasy a dal kontaktní čočky a brýle.. Třeba mě nepoznají..
Dostal jsem se do dalšího sektoru..
Tady to bylo ještě horší než v předchozích.. Byly tu cely.. Proč?
Musím to tu prozkoumat..
Najdu tě synku.. Najdu, slibuji...

~•••~

Každý normální člověk by to vzdal už po měsíci.. Ale já ne... Je to 11 let.. 11 let zoufalství a strachu.. Caitlin jsem nic neřekl, kam jdu a schoval jsem ji v mém tajném úkrytu..
A právě po těch 11 letech jsem se dostal na místo, kde jsem měl pocit, že už jsem u cíle..
Hořelo v mém srdci odhodlání, které mě sem dovedlo. Najdu ho! Vrátím se s nim domů!

Zrovna jsem se prohraboval zdravotními kartami..
Něco to musí být..
,,M... M... M.. Madison.. Matley.. Matthew!" zúžily se mi zorničky.
Vyndal jsem kartu ze šuplíku a začal ji projíždět.. je tady! Je tady!!
Srdce mi poskočilo.
Musím ho odtud hned dostat!
Ale jak..?
Kartu jsem schoval zpět a šel do své kanceláře, kde jsem začal vymýšlet plán... Ale to se to všechno pokazilo... Rozhučel se alarm.. Někdo byl odsud na útěku.. Než jsem se dostal do středu sektoru všechno se změnilo..
Po chodbách byla krev..
A mrtvoli vojáků i laborantů..
Udělalo se mi z toho strašně zle.
To je nechutné..
Počkat.. Kdo to udělal? Zúžily se mi zorničky..
Jediný pacient.. Byl Matthew...
Rychle jsem začal prohledávat sektor, ale nikde jsem ho nevidel..
,,Matthew!! Kde jsi?!" zavolal jsem. Už mi bylo jedno jestli mě odhalí
,,To jsem ja, tvůj táta!"
Nic.. Spadl jsem na kolena a rozvzlykal se. Zase to zoufalství..
Zase ten strach.. Plazí se mi do srdce jako chapadla.. Dostávají se mi do mysli a ovládají mě..
Už to nezvládnu.. Už ne...
Matthew.. Prosím... Buď naživu až tě najdu...

~•••~

Uběhl rok..
V očích jsem měl necitný výraz..
Už jsem to vzdal.. Zkoušel jsem se i zabit, ale jen jsem pomyslel na Caitlin.. Nemohl jsem.. nemohl jsem ji opustit.
Nemám už naději.. Nemám..
Jsem psychicky v koncích...
V tom ale.. Mel jsem pocit že dostanu infarkt!
Byl to jeden divný a zvláštní den..
Řekli mi, že přivezli nějakého uprchlíka.. Měl jsem u prdele upřímně.
Ale když jsem došel do laborky, asi se mi zastavilo srdce.. Matthew.. Je to on! Sice kostlivec ale on!!!
Našel jsem ho! Našel!

Dostanu tě odtud Matthew.. A budeme zase rodina...