„Strejdo Moony!"

Mladý černovlasý chlapec, mohlo mu být tak okolo třiceti, otočil hlavu na dvě děti křičící jeho jméno.

Ve skutečnosti jejich "strejda" nebyl. Děti si pouze navykly mu tak říkat... Ve skutečnosti to byly jen děti jeho kamarádů – Clover Petal a Acorn Willowa.

„Copak?" usmál se a posadil se na zem k nim.

Mladší z dětí, malý klučina zavýskl: „Koukej, co jsme našli!"

Moonymu se okamžitě zúžily oči. Chlapeček v ruce totiž držel starou zaprášenou fotku, na místech byl rámeček popraskaný.

„To je fajn..." odklonil pohled, „nechcete mi to radši vrátit?"
Pokusil se usmát, ale z jeho hlasu šla lehce vycítit nervozita a úpěnlivá prosba.

Děti mu fotku poslušně podaly, ale ihned se zvědavě tázaly: „Kdo jsou ti lidé?"

Moony se zahleděl do dálky, jako ve všech těch dramatických klišé filmech, kdy postava svým dětem vypráví o jejích dobrodružstvích po třeba dvaceti letech... S tím rozdílem, že on nebyl ubrečený hlavní hrdina edgy příběhu. Nebo vlastně byl... Ale to je vedlejší. Rin a Rei, ti dva sourozenci totiž jeho děti rozhodně nebyli.
Zatřásl hlavou.

„Tohle je Ann." Prstem jemně kopíroval obrys Anniny hlavy, aby z fotky dostal prach.

„Ann?"

Moony se zasmál. „Mm – hmm. Anne Row. Annie. Většinou veselá, povzbudivá, modrovlasá holčička."

„Moonieee!" zvolal dívčí hlas někde v dálce.

„Ahoj, Annie."

„Jé, to je moc pěkný obrázek!" Holčička modrovlasému chlapci vytrhla z rukou plátno a slova chvály vesele opakovala i přes chlapcovo nepřetržité 'Huh, děkuju'.

Moonlight se nad tou vzpomínkou pousmál, ale rychle mrkl očima, aby ji zahnal a mohl dětem dál vyprávět.

„Hálo, strejdo Moony! Co ti další!?" chtěla vědět starší z dětí, holčička.

„Tohle jsem samozřejmě já," mrkl Moonlight významně, „no a tohle... to je Anabell. Anabell Dark."
Z jeho očí zmizela veselá jiskra a nahradilo ji prázdno. Rychle i z Bell setřel prach a radši se vrátil k další postavě: „No a tohle, to je Azi, Azaria."

„Týjo! Proč máš ten divný modrý pruh ve vlasech na tý fotce, Moony?"
Rei se zaujatě na fotku díval, div mu nespadla čelist.

Černovlasý chlapec, možná už spíše muž se podrbal v rozchuchaných vlasech.

„Moje vlasy... byly původně modré. Pak jsem jsem si je přebarvil na černo, ale nechal modrý pramínek. No a teď, jsou černé zcela..." odmlčel se, „ta modrá značila Moonazannebell. Černá barva znamenala vlastně jeho rozpadání... Pořád jsem tam ale nechal ten pramínek... Jako naději... No a pak se vše rozpadlo na kousky, které už nikdo neslepí. Modrá zmizela."

V místnosti nastalo ticho, které vzápětí prolomila matka dětí, jež vtrhla do místnosti. Přátelsky se usmívala, což donutilo Moonyho se zase trochu vzchopit.
„Ahoj! Co tu řešíte? Mimochodem, Moony, nechceš udělat kafe?"

„Docela bych si dal, děkuji, Clover," usmál se tázaný, „kde je Acorn?"

„Acorn je na zahradě, čte si noviny," odpověděla stejně veselým tónem. Clover i Acorn byli Moonyho bývalí spolužáci. Po pár letech se ti dva vzali, a Měsíček teď u nich byl na návštěvě.

„No nic, udělám ti tu kávu, Moony," pokračovala, „pak za námi klidně přijď, děti si můžou hrát i samy. Ty se o brášku přece postaráš, viď Rin? Dejte Moonymu trošku prostoru, přeci jen je na návštěvě," obrátila se na starší ze sourozenců, holčičku jménem Rin, s rukama zkříženýma na hrudi.

Moony jen zavrtěl hlavou a pozvedl ruku. „To je v pohodě Clover. Rád si s nimi zase po dlouhé době popovídám. Ale to samozřejmě i s tebou a Acornem, za chvíli přijdu."

Zelenovlasá Clover Petal vesele kývla a odešla za svým manželem udělat Moonlightovi kávu.

„Strejdo Moony," zatahala Moonyho Rin za rukáv, „co to je to Mazabell?"

Černovlasý chlapec, sedící před dětmi se trochu ušklíbl. „Myslíš Moonazannebell?"

„Jo, to bude asi ono," zamumlala dívka.

„Moonazannebell," povzdechl si, „to byla prostě jen skupina lidí, jež jsem vyjmenoval předtím. Nic víc. Jen naše skupinka, co se nakonec rozpadla," dořekl tiše a v jeho očích se znovu rozlil ten mrazivý chlad.

„To už jsi je nikdy neviděl?" otázal se mladší ze dětí.

„Rei!" napomenula ho mračící se sestra, „možná bychom si už mohli povídat o něčem jiném, ne?" Slova vyrchlila rychle a nejistě, hlavně protože ji děsil Moonlight Clawův pohled.

„To je v pohodě Rin," usmál se znovu, ale prázdnota z a smutek z jeho očí nezmizeli, „prostě... Pořád se míjíme na ulici, prohodíme pár milých zdvořilých slov... Ale už to není to, co dřív."

Vyprávějící si propraskal klouby na rukou a trochu zívl. Rei mezitím vstal a odešel si hrát s plastovými autíčky.

„Moony?" prolomila nakonec ticho malá holčička, „myslíš, že bys mi mohl vyprávět nějakou příhodu... Něco hezkého, co jste s Mazabell zažili?"
Zvědavě naklonila hlavičku a upírala na černovlasého chlapce prosebný pohled.

Černovlasý naprázdno polkl a v jeho blankytně modrých očích se zableskla nejistota.  „No, zažili jsme toho spoustu... hezkého... Ale já opravdu nevím, co ti říct. Můj mozek ty vzpomínky úmyslně vytěsňuje."

Na prst si namotal pramínek vlasů, jež býval modrý a vydal ze sebe tichý povzdech. Všechno už to bylo pryč, stejně jako ta azurová barva, modrá jako řeka, na které Moonazannebell jezdili na kánoích.

Holčička ho napodobila a udělala to samé s jejími růžovými vlasy. Její povzdech byl tak afektovaný, že Moonlight měl i přes skleslost co dělat, aby nevyprskl smíchy.

„Tak... jak jste se poznali?"

„S Annie... No, seděl jsem pod stromem v parku. Ona ke mně vesela přišla, a pochválila mi můj obrázek. Pak mi ukázala její... a začali jsme si povídat," odopověděl stručně, ale jasně a trochu se pousmál, „s Bell jsme se poznali díky Bimusovi..."

„Kdo je Bimus?" Rininy oči rozzářila jiskra zvědavosti.
Moony pokračoval ve vyprávění: „Míč. Házela si s ním... a já jí ho donesl, když jí ho nějací kluci odhodili pryč.."

„Míč?!" rozesmála se růžovovlasá holčička, „cože? Já myslela, že to byl nějaký člověk!"

Moony se taky trochu zasmál a pokrčil rameny.

„Vídáš se s Anabell ještě?" zeptala se opatrně.

„Uh... Ano," sklopil Měsíček pohled, „pořád se bavíme... jsme kamarádi. Ale je těžké nevyčítat si to, co jsem jí udělal. Lhal jsem jí. Lhal jsem, že jsem někdo, kdo nejsem. A teď trpím syndromem 'radši se jí vyhybej, než ji zraníš ještě víc'..."

„Aha."

„No, a s Azi jsme se potkali zase díky mému obrázku," změnil černovlásek rychle téma, „kreslil jsem sebe jako poníka, a ona si stála za tím, že je to delfín."

„Delfín?" usmívala se Clover ze dveří. V rukou držela hrníček s kávou a podala ho Moonymu.

„Ano, delfín. A děkuju za kafe, to tvoje mi vážně chybělo, Clo," poděkoval, kávu si od ní vzal a napil se z ní.

Clover zase zmizela a Rin stále na Moonlighta upírala ametystové oči.

„Copak, Rin?" zasmál se a promnul si unavené oči.

„Nic... Jen, jednou bych chtěla mít takovou skupinku, jako ty Moonazannebell."

Černovlasého chlapce v hrudi trochu zapíchala hrdost. Tak přeci jen ho někdo aspoň nějak obdivuje, a pro malou Rin byl evidentně vzorem.

„Ty nějakou jistě mít budeš. Zrovna ty si kamarády najdeš lehce."

Přátelsky poplácal holčičku s růžovými vlasy, vzhlížejícími jako cukrová vata na rameni a vstal. Opět si usrkl trochu kávy a přivřel oči. Pak už jen pomalu odešel, s mírným úsměvem na rtech a zavřel dveře, aby se na zahradě s Clover a Acornem vůbec slyšeli přes křik Rin a Reie, kteří si zase začali hrát.

Nadechl se čerstvého vzduchu a vyšel na zahradu, kde už ho oba rodiče dětí s úsměvem přivítali.

Přemítal, co členové MAAB právě dělají. Možná, že Anabell právě našla na půdě zaprášeného Bimuse a nad těmi vzpomínkami se aspoň trochu pousmála. Možná, že Annie s jejím bratrem Airem se zase jako za jejich dětství vesele pošťuchují. A možná, že Azi kreslí delfíny.

jen takové shortie... whatever. prostě jen kapitola na oddech, bez šílených bojů a krve.

Moony❤️