Pohled Ann (AnnaAnnieAnn ):
Před očima se mi mihotaly světélka. A mžitky.
Světýlko... Jé...!
Chňapla jsem po něm rukama.
Nesmíš mi uletět světýlko!
Zakroužilo mi před očima.
Tak hezky záříš, hehe.
Znovu obkreslilo kružnici.
„Ann!"
Jé, ono na mě volá, hihi.
Krátce jsem se zahihňala.
Pak se nade mnou sklonila modrovlasá postava. Zaječela jsem.
„Ann!"
Světélko zmizelo a já se vrátila do reality.
„Ann!"
„M-moony?" zvedla jsem k němu pohled.
„Jsi v pořádku? Azi tě sem donesla," řekl tiše a starostlivě.
„Jo... je mi skvěle," zalhala jsem.
„Jsi pěkně těžká!" neodpustila si Azi.
Protočila jsem očima.
Moony mi podepřel hlavu.
„Napij se. Potřebuješ to."
Podal mi lahev. Chladivá voda se ve mě bleskurychle ztratila.
Když mou hlavu pustil, cítila jsem na místě kde mě držel chlad z vánku.
Vánek. To mi připomnělo vánici před... dnem? Jak dlouho to vlastně je? Co škola? Moje rodina?
Dotkla jsem se toho místa a něco zamumlala. Unaveně jsem překulila na bok.
Bylo okolo čtvrté hodiny odpoledne. Protáhla jsem si ruce a rozhlédla se.
Moony seděl se smutným, chvílemi až zoufalým pohledem.
Azi hladově ohlodávala větvičku a doprovázela to zvukovými efekty: „Mňam mňam."

„Jsi v pohodě Moony?" zamumlala jsem po chvíli.
„Proč bych nebyl?" pozvedl obočí.
„No já..."
Protočil očima a vstal.
„Azi?" zamumlal k nepřítomně sedící kamarádce.
„Mňam... mňam..."
„Azario!" křikl.
„Mňam?" zvedla hlavu.
„Vzpamtuj se. Budem odsud muset vypadnout než nás oni.... Rozmyslel jsem si ten plán a nakonec vám radši pomůžu než vás – "
„Co to sakra meleš?! Jaký oni? Jakej plán? Moonlighte!"
Azi si zaťukala na čelo.
„Mluvil jsem sám se sebou... a prořek se. Hm?" zamumlal.
Znervózněl. Bylo to z něj poznat.
„Nech to radši bejt Azi... Jaký je plán Moony? Nemůžem tu zůstat navždy," vložila jsem se do toho.

„Máš pravdu," kývl nakonec pomalu, „Takže, já by – "
Moony to nestihl doříct, něco ho strhlo k zemi.
Vzápětí mi někdo také pevně sevřel ruce. Zavrčela jsem a ohnala se po něm zuby, ale to bylo k ničemu.
„Co tu ksakru děláte?! Moone? Ty jseš tu s nima?" řekl jeden ze skupiny. Byli tak o jeden až dva roky starší než mi.
Moony zachrčel: „NENÍ TO MOON! A je to takovej problém Stone?" Pochybovačně pozvedl obočí a chlapci se vyškubl.
„Jistě, že to je problém! Ale hlavně pro tebe," odsekl další kluk. Tyrkysové vlasy plandaly v mírném větru.
„Hele klídek, to se vyřeší. Já musel, byly zraněný a – "
Ten nazvaný Stonem ho znovu přerušil.
„Ty holky jdou s náma."
Pobaveně si prohrábl šedé vlasy. Nebyly šedé stářím, byla to pravděpodobně jejich přírodní barva.
„Ne! Na to zapomeň!" zaječel Moony.
Prudce se Stoneovi vysmekl. Uskočil stranou.

„Na tvoje přiblbý hrátky nemám čas!" zasyčel Stone.
Byl ale očividně nervózní.
„Nechte toho," řekla jsem přiškrceně, „tohle nemá smysl. Nervěte se."
„Tahle prťavá holčička si myslí, že nám může rozhodovat?" zasmál se Stone a přistoupil ke mě.
Přejel mi mráz po zádech, ale zároveň se ve mě vzedmula vlna odporu.
„Jo!"
„Takže zajatec jedna... " odvětil nezaujatě Stone a svázal mi ruce.
Moony rozzuřeně zavrčel, ale kluk co ho měl v sevření ho ještě víc přišpendlil k zemi.
„A ta madam zlatá?" zeptal se tyrkysovlasý, který držel Azi.
Stone ji přeskenoval pohledem.
„Zajatec číslo dvě," prohlásil nakonec a Azi svázal také. Začala sebou vztekle házet, ale silou si nevystačila.

Byla jsem příliš slabá na to abych si vystačila s fyzickým odporem. Tak jsem se jen bezmocně poddala. Vzdala jsem se. A nevím k čemu.

                                  ~

Unaveně jsem zvedla hlavu. Ležela jsem v nějakém velkém staně, ale stále to byl ten stejný les.
„Azi? Moony?"
„Hah, Ann se probrala. To je ale historický okamžik," zívl někdo. Azi. Ležela na druhé straně.
„Říkáš ty?" pozvedla jsem obočí.
Něco zavrčela a zabořila hlavu do polštáře.
Polštáře. Všimla jsem si, že tady nejsou spacáky.

„Tak fajn. Kde to sakra jsme?!" zabručela jsem po chvíli.
Všechno mi bylo jedno. Jen jsem chtěla spát. A jít domů. Domů...
„Dobrá otázka, na kterou ti nemůžu odpovědět."
„Kde je Moony?"
V hlavě mi vyvstala ta hádka s ním. Jsme vůbec usmířeni?
„Venku. Už můžu spát?"

Opatrně jsem vyšla ven. Byl to nějaký obrovský tábor.
A tolik lidí...
Rozpustila jsem si vlasy a rozhlédla se.
Moony nikde.
Přiskočila jsem k prvnímu člověku, co jsem viděla. Nějaké podobně staré dívce.

„Hej ty! Promiň, že ruším! Nevíš ale, kde je Moony?"
Lhostejně se na mě podívala.
„Takového neznám," odsekla a bez dalších slov se rozešla pryč.
Povzdechla jsem si.
Tohle je jak hledat jehlu v seně... Říká se vůbec v seně?
Hlavu mi sevřela bolest a únava. Pochopil jsem, proč chtěla Azi spát.
Dali do nás něco?

„Moony!" zakřičela jsem po několikáté.
„Hej!" zavrčel někdo, „to si myslíš, že tu můžeš jen tak řvát?" obořil se na mě.
Klesla mi čelist.
„Breezi?"
„Ann! To jseš ty! Sorry," kývl.
„Hmpf. Nevíš kde je Moony?" zeptala jsem se ho opatrně.
„Moonlight? Hele, radši potišejc. Tady mu nikdo neříká Moony, tak bys ani ty neměla. Tady... ho znaj jinak."
Uhnul pohledem.
Nervozita mě začala hlodat po celém těle.
„Jo. Smím vědět jak?"
„Ne, promiň. Musíš dělat, že ho neznáš," řekl tiše, „a dávej na sebe pozor," dodal.
Nervozita mě definitvně dojedla.
Roztrhala i poslední kousky adrenalinového balónku.
Nesměle jsem kývla a rozběhla se pryč. Pryč za Azi.

Neznát Moonyho je... těžké. Ono je těžké neznát kohokoli z Moonazannebell.
Rukou jsem se dotkla hlavy. Možná proto, že mě bolela, možná proto, že to bylo to místo, kde mě Moony včera držel...

Pohled Bell (LadyAnabell86 ):
„Blazi, prosím!" vzlykla jsem už po několikáté. Stál ke mě zády. A nic neříkal. Ledové ticho mě sžíralo.

„Teď prosíš? To prokazuje slabost," procedil skrze zuby otráveně.
Povzdechla jsem si. Docházely mi argumenty. Obrátil se ke mně.

„Čekáš na něco?" pozvedl obočí a založil si ruce na prsou.
„Ne. Už na nic."
Se sklopenou hlavou jsem se z budovy vyvlekla.
Sobota. Jindy tak krásný den.
V parku jsem se sesunula na lavičku a vytáhla kreslící bloček.
Tužka mi ochable visela v ruce. Každý by na pohled mohl poznat, že jsem úplně bez nálady.
A Moony, Azi i Ann zmizeli.

„To je jak schválně..." zahučela jsem si pro sebe.
A možná... To je schválně.

Jajajajajaj... ( ͡° ͜ʖ ͡°)

Moony❤️