"Slečno Emily?!" 

Zabručela jsem, když mě Jarvis vzbudil. Otevřela jsem oči a protáhla se. "Co je, Jarve?" 

"Slečno, zaprvé spíte už nějaký den a půl a zadruhé...Našel jsem dvojčata Maximomova," odpověděl Jarvis. 

To mě dokonale probudilo a prudce jsem vstala z postele. "Kde jsou, Jarve?!" 

"Slečno, našel jsem je v Sokovii," odpověděl Jarv. 

"Fajn, připrav můj oblek, poletím pro ně," řekla jsem a odešla se vysprchovat. Umyla jsem si hlavu a s ručníkem kolem těla vešla zpátky do pokoje. Oblékla jsem si na sebe obyčejné černé džíny a bílé tričko. Vlasy jsem si vysušila a stáhla do vysokého culíku. Pak jsem sešla do obýváku, kde jsem všechny Avengers v klidu popíjet. 

"Ale, dobré ráno, dcerko," zasmál se přiopile Tony a dal mi ruku kolem ramen. 

Povytáhla jsem obočí a podívala se na ostatní. "Jak dlouho tady takhle pijete?" zeptala jsem se. 

Steve se podíval na hodinky. "Asi dvě hodiny, ale znáš Tonyho. Dokáže to přehnat," zasmál se a poklepal na místo vedle něj. "Nechceš se přidat?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nemůžu. Zjistila jsem, kde jsou Wanda s Pietrem, takže letím pro ně," odpověděla jsem s klidem. 

Všichni Avengers ztuhli v pohybu a podívali se na mě. 

"Jsi si tím jistá, Emily?" zeptal se Clint a jemně se zamračil. "Mohlo by to být nebezpečné."

Ušklíbla jsem se. "A proto se jmenuju Emily Nebezpečí Starková," řekla jsem. "Ne, budu v pohodě. Jen se tam teleportuju a dostanu je sem. Nic těžkýho." 

Steve se zvedl na nohy a přešel ke mně tak rychle, až jsem musela prudce couvnout. "Nepustím tě tam samotnou, Emily. Nepočkalo by to den? Abychom se vyspali z kocoviny?"

"Ne, to teda nepočkalo, Rogersi! Jsou tam věznění už jakou dobu! Musím je dostat ven. A vzhledem k tomu, že jste všichni pod vlivem, musím to zvládnout sama," ohradila jsem se prudce. 

"Já pod vlivem nejsem," přihlásil se Thor, který z nich vážně působil nejméně nalitě. 

Povzdychla jsem si. "Fajn. Pokud Thor chce, může letět se mnou. Pokud ne, letím sama, je to jasný?"

"Fajn, jestli jsi nachystaná, můžeme vyrazit," řekl Thor a vzal si Mjolnir do ruky. 

Přikývla jsem a podívala se na Steva. "Pohlídej je tady, prosím," usmála jsem se na něj. "Jarvisi, pošli mi můj oblek."

"Hned to bude, slečno," řekl Jarvis a během chviličky jsem na sobě měla svůj oblek. 

Podívala jsem se na Thora a nastavila mu ruku. "Teleportuju nás tam, tak se chytni," vysvětlila jsem mu, když se na mě nechápavě díval. 

Přikývl a pevně se mě chytil. Zavřela jsem oči a představila si tu budovu, kterou jsem si jen matně pamatovala. Během minuty jsme se tam objevili a okamžitě jsme oba vzlétli do vzduchu.

"Fajn, poslouchej. Byl bys schopný odlákat jejich zbraně a všechno? Jen se potřebuju dostat dovnitř a najít dvojčata," zamumlala jsem a pohlédla na něj. 

Přikývl. "To nebude problém. Kdybys potřebovala pomoc, dej mi vědět, jasný? Tony by mi neodpustil, kdyby se ti něco stalo." 

Ušklíbla jsem se. "Neměj strach. Ubránila jsem se tvýmu bráchovi, pár obyčejnejch vojáků nebude problém," zasmála jsem se a odletěla od něj dál, abych nebudila pozornost. 

"Tak tohle bude zábava," řekl Thor a pomocí svého kladiva přivolal bouřku, čímž si nabil kladivo a zmátl jejich sledovací přístroje. 

Usmála jsem se a zavřela oči. Pak jsem se teleportovala do své staré cely. "Wando? Pietro? Slyšíte mě?" zamumlala jsem. 

"Emily?!" vykřikla dvojčata. 

"Takže jste tady, bezva. Dejte mi minutku a ustupte od zdí," ušklíbla jsem se a pomocí malých raketek udělala do každé cely jednu díru. 

Zprava vylezla dívka s tmavě hnědými vlasy a tmavýma očima. Wanda. 

A z mé levé strany vylezl mladík. Měl téměř bílé vlasy protkané tmavými prameny a s modrýma očima. 

Předtím nám totiž nedovolili, abychom se viděli, proto jsme se dorozumívávali jen přes zdi. 

Hleděli na mě jako na zázrak. A nutno podotknout, že Pietro by nebyl k zahození. Sakra, Emily! Přemýšlej! 

"Ehm...tak jo. Chytněte se mě, přenesu nás do bezpečí," usmála jsem se na ně a nastavila obě paže. 

Dvojčata se beze slova chytili a já se s nimi teleportovala ven ze základny. 

"Thore? Jsme na stejném místě, kde jsme se přenesli my. Dělej, nebo budeš muset letět po svých," řekla jsem do komunikátoru a během chviličky se tu objevil Thor. 

"Takže to jsou oni, ano?" zeptal se, když se na ně podíval.

"Budeš pořád mluvit nebo zavřeš hubu a chytíš se mě?!" zavrčela jsem a střádala co nejvíc energie k tom, abych nás přenesla. 

Thor protočil očima a chytil se mě za rameno. 

"Fajn..." zamumlala jsem, zavřela oči a představila si Stark Tower. Všechno proběhlo v pořádku a během několika vteřin jsme dopadli na terasu Toweru. 

Dvojčata se mě stále držela jako klíšťata, takže jsem na ně promluvila. "Wando? Pietro? Už jste v bezpečí," zašeptala jsem konejšivě a podívala se na ně. Vypadali hrozně. Byli vyhublí, špinaví a unavení. 

"Pietro, slyšíš?" zamumlala Wanda a otevřela oči. "To jsou ptáci a vítr." 

Bělovlasý chlapec se zvedl na nohy a pomohl i své sestře. 

Usmála jsem se na ně a prohlédla si je. Kolik si toho proboha museli vytrpět...

"Wando...to musí být ta Emily. Pamatuješ?" zeptal se jí bratr, když se na mě konečně podíval. Pak sestru objal a položil jí ruku na tvář, jako by zkoumal, zda je v pořádku.

Wanda se na mě podívala dost zmateným pohledem, který se pak ale projasnil, když se usmála. "Emily, jsi to vážně ty? Vypadáš líp, než předtím," řekla a objala mě.

Zarazila jsem se. "Vždyť jsme měli neprůhledné cely," namítla jsem překvapeně. 

Pietro zavrtěl hlavou. "Jenom ty. My jsme vždycky viděli, když tě odnášeli a přinášeli. Každopádně jsi hezčí, než jsi byla tam," usmál se a po sestřině vzoru mě objal. 

"Jo tak," zahučela jsem a objala ho nazpátek. "Každopádně jsem ráda, že jste v pořádku. A nyní bych vás měla představit ostatním." 

"Ostatním?" zeptala se Wanda a rozhlédla se. 

Přikývla jsem. "Ano. Tenhle týpek, co tu s námi stojí, je Thor. Budoucí král jiného světa než toho našeho," představila jsem ho. 

Thor na ně kývl. "Nazdárek, vy dva," usmál se a potřásl si s nimi rukou. 

"A zbytek je vevnitř. Jdeme?" zeptala jsem se a vzala Pietra a Wandu za ruku. 

Dvojčata přikývla. "Jo," odpověděli nastejno a vešli jsme přímo do obývacího pokoje, kde spokojeně seděli ostatní Avengers. 

"Ehm...nechci nijak rušit, ale máme novou posilu," řekla jsem nahlas a tím upoutala jejich pozornost. 

Pak se podívali na Wandu s Pietrem a brady jim spadly dolů. 

"To-to jsou ta dvojčata?" zeptal se Bruce a pořádně si je prohlédl. 

"Ano. Tohle je Wanda a tohle je Pietro. Bruci, byl bys tak hodný a podíval se, zda nemají nějaká zranění? A vůbec, jestli jsou v pořádku?" požádala jsem ho. 

Banner přikývl a pomalu k nám přešel. "Ahoj, děcka. Jsem Bruce Banner," usmál se. "A nyní půjdeme na vaší prohlídku, abychom věděli, zda nejste zranění, ano?" 

Wanda s Pietrem odešli s Bannerem a já si pospíšila do pokoje. I ta záchrana, hlavně teleportace tolikrát za sebou nebyla jednoduchá, takže jsem vylezla z obleku a padla na postel, kde jsem usnula.

°Po několika týdnech od záchrany Maximovových°

Byla temná a chladná noc, když jsem stála na terase a hleděla na nezhasínající New York. Byl to až zázrak, že všechno šlo dobře. Wanda i Pietro byli v pořádku, jen měli menší rozepři s Tonym, protože jejich rodiče zemřeli po výbuchu bomby, kterou dřív Tony vyrobil. 

Zahleděla jsem se do dálky a pevněji k sobě přivinula kabát, do kterého jsem se zabalila. Ač byla zima, nechtěla jsem se připravit o ten výhled. Usmála jsem se. Všechno bylo v pořádku. Zemi nic neohrožovalo, Avengers bydleli s námi v Toweru, takže když Tony odjel na misi, nemusela jsem být nikdy sama. 

Otřásla jsem se zimou a zavřela oči. Vítr mi pocuchal vlasy a já se usmála. Bylo nádherné být někde s lidmi, o kterých víte, že vás mají rádi a nezradí vás. 

"Není ti tu trochu zima?" ozvalo se za mnou trochu ustaraně.

Otevřela jsem oči a otočila se. 

O nedaleké zábradlí se ležérně opíral Pietro a pozoroval mě. Na sobě měl obyčejnou černou košili a černé kalhoty společně s černou koženou budnou. Vlasy měl rozcuchané, ostatně jako vždycky, a na tváři veselý úšklebek. 

Usmála jsem se na něj. "Ahoj, co ty tady? Myslela jsem, že všichni spí," řekla jsem a zachumlala se do kabátu ještě víc. 

Ovšem než jsem to stihla udělat, tak mi Pietro na ramena nasadil jeho koženou bundu a pousmál se. "Takhle to bude lepší," řekl a podíval se mi do očí. 

Začervenala jsem se, což jsem ale taky mohla připisovat zimě, ovšem věděla jsem, že to tak není. Žádnému Avengerovi se to nepovedlo, ale Pietrovi ano. Pokaždé, když se na mě usmál, málem jsem šla do kolen.

"Děkuju," poděkovala jsem mu a uhnula pohledem. Nechtěla jsem, aby si všiml toho, jak moc se mi líbí. 

"Ty bys mi děkovat neměla. To já ti ani pořádně nepoděkoval za záchranu," pronesl tiše a opatrně mi prohrábl vlasy. 

Pohlédla jsem mu do očí, abych odhadla, co má v úmyslu. "Za to mi děkovat nemusíš. Jste mí přátelé, tak jsem vás tam nemohla nechat," zašeptala jsem. 

"Mohla. Mohla ses na nás vykašlat, ale neudělala jsi to. Stejně jako jsi nás nenechala Tonyho zabít, i když to chápu, je to tvůj otec. Ale i tak. A hlavně...začínáš být v mojí přítomnosti dost nervózní, nepřijde ti?" zeptal se a uličnicky se ušklíbl. 

Zarazila jsem se. To jsem zatraceně až tak průhledná?! "A-asi jo," vykoktala jsem ze sebe a stále čekala, co udělá." 

Pietro ode mě odstoupil a přešel k zábradlí, odkud se díval na New York. "Je to nádhera. Ale větší nádhera by byla být tu s někým, koho miluješ, nemyslíš?" zeptal se jakoby nevinně. 

Přešla jsem k zábradlí také a podívala se do dálky. "To by bylo. Ale nejlepší by bylo, kdyby ten, koho miluješ, ty city opětoval," vypravila jsem ze sebe a hned jsem toho litovala. 

Podíval se na mě a opatrně mě vzal za ruku. "A kdo říká že neopětuje?" 

Pohlédla jsem mu do tváře. "Myslela jsem, že...že už někoho máš," zamumlala jsem. 

Pietro se chabě zasmál. "Když jsem v Sokovii strávil zavřený několik let? To asi těžko," zabručel a volnou rukou mě pohladil po tváři. 

"Omlouvám se, nevěděla jsem to," řekla jsem tiše a stále mu hleděla do očí. 

Usmál se a přistoupil ještě blíž. "Emily...už delší dobu jsem se tě na to chtěl zeptat. Ty...máš někoho?" zeptal se a prstem mi přejel po rtech. 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Když mě drželi v Sokovii a pak jsem bojovala po boku Avengers? Nebyl čas," řekla jsem upřímně. 

Pietro se usmál ještě víc. "Tak to je dobře," zašeptal a konečně mě políbil. 

V břiše se mi rozletěli motýlci a rozbrněly mě prsty u nohou. Jednu ruku jsem mu dala kolem krku a tou druhou mu prohrábla vlasy. 

Líbal mě dlouho a lehce, jakoby se bál, že se mu rozpadnu pod rukama. Nebránila jsem se, protože přesně tohle jsem chtěla. Jeho jsem chtěla. 

Když nám došel dech, odtáhli jsme se od sebe a usmáli se. 

"Líbáš dokonale," vyžbleptla jsem ze sebe první věc, která mě napadla. 

Pietro se usmál a přitáhl si mě do objetí. "Měla by sis jít lehnout. Jen...chtěla jsi to nebo ne? Nechtěl bych ti nijak ublížit." 

Vzhlédla jsem k němu a prohrábla mu vlasy. "Strašně dlouho, Pietro. Jen jsem se ti to bála říct," přiznala jsem. 

Zasmál se. "Tak to nejsi sama. My dva jsme se hledali, až jsme se našli, co?"

"Asi ano," zašeptala jsem a vyhoupla se na špičky. Pak jsem ho políbila znovu. 

Zacouval se mnou k zábradlí, o které mě opřel, a líbal mě mnohem drsněji než prve. 

Ale ani tak jsem se nebránila. Byl jemný a zároveň drsný. Byl jako nebe a peklo. Byl mým přesným opakem, přesto stejný jako já. A to bylo to, co jsem potřebovala, aby můj život byl úplný. 

Tak tady máte na dobrou noc novou kapitolku :3 

Nevím jak vy, ale já jsem ráda, že se dala dohromady s Pietrem :3 Toho kluka mega zbožňuju :3 

Kájí°