Probrala jsem se ve své cele. Na chvíli jsem si nemohla vzpomenout, co se vlastně stalo, ale pak se mi všechno vybavilo. To, jak mi do těla vstříkli modrou tekutinu. Cítila jsem podivnou sílu, kterou jsem předtím nikdy necítila. 

"Emily?!" křikl Pietro a zabušil na stěnu mojí cely. 

Trhla jsem sebou a podívala se tím směrem. "Pietro? Co se děje?" zeptala jsem se.

"Emily, jsi v pořádku?" zeptala se mě Wanda a v jejím hlase jsem slyšela starost a úlevu. 

"Jo, je mi dobře. Co se stalo? Proč Pietro tak křičel?" nechápala jsem. 

"Emily, byla jsi v bezvědomí dva týdny, mysleli jsme, že jsi mrtvá..." Pietrovi se zlomil hlas.

Zarazila jsem se s otevřenými ústy. "C-cože? Dva týdny?" 

"Jo...ale jsem ráda, že jsi vzhůru," řekla Wanda a podle zvuku bylo znát, že se posadila. "Ale jsi trochu jiná...Myslím podle schopností. Máš tři, které jsi předtím neměla." 

Zarazila jsem podruhé. "Jaké schopnosti?" zeptala jsem se zvědavě. 

Wanda už ale neodpověděla. 

Místo toho jsem ucítila něco, jakoby se mi někdo pokoušel nabourat do hlavy. Chytila jsem se za hlavu. 

"Nevím, jak je to možné, ale máš schopnost telepatie, telekineze a teleportace. Takže schopnosti, které mám já. A nejsi hlídaná, což znamená, že se teď odsud můžeš dostat," ozval se mi Wandin hlas v hlavě. 

"Jak je to možné?" zeptala jsem se jí taky telepaticky. 

"Nejsem si jistá, asi ti to vstříkli s tím sérem do těla. Každopádně se můžeš odsud dostat," řekla Wanda naléhavě. 

"Ale co vy? Bez vás nikam nepůjdu," odporovala jsem. 

"Nedělej hlouposti, Emily. Najdi svého otce a my najdeme východisko, jak se odsud dostat, jasné? Teď mě dobře poslouchej. Zavři oči. Jen zavři oči a vybav si, co nejpřesněji, místo, kde se chceš ocitnout. Rozumíš mi?" 

"Rozumím, Wando. Mám vás ráda. Až se s tátou dohodnu, přijdu pro vás a zachráním vás," řekla jsem telepaticky. "Swettie, nezapomeň na to kafe, cos mi slíbil," řekla jsem Pietrovi. 

Ten se jen zasmál. "Neboj, kotě. Dostaneš ho." 

Přikývla jsem a zavřela oči. Následně jsem si vybavila Central Park v New Yorku, co nejpřesněji. Každou jeho částečku. A pak jsem ucítila, jak mizím. Byl to pocit, jako byste se v něco měnili a přesto jste zůstávali sami sebou. 

Pak jsem, až podivně lehce, přistála v Central Parku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude byli lidé a nad Central Parkem se tyčila obrovská budova, která nesla název Stark. 

Stark...Táta! Rychle jsem se sebrala na nohy a vydala se tam. Musím tátu informovat, že existuju. Jinak Pietra s Wandou nikdy nezachráním. New York je nádherné město, dokud na vás nekoukají jako na odpad společnosti. 

Konečně jsem se dostala před Stark Tower a opatrně jsem zaklepala na vchodové dveře. 

"Kdo je tam?" zeptal se robotický hlas. 

"Ehm...Emily Starková. Dcera Tonyho Starka a Daphne Roobsové," odpověděla jsem lehce nervózně. 

"Emily Starková? O žádné Emily nevím, máte domluvenou schůzku?" zeptal se robot. 

"Samozřejmě, že ne. Právě teď musím s otcem mluvit. Je to důležité, prosím," zašeptala jsem prosebně. 

"Zeptám se pana Starka, zda má čas Vás přijmout," řekl robot a poté se ozvalo cvaknutí, jak robot vypnul odposlouchávání. 

Mohla jsem tam stát asi deset minut, když se konečně ozvalo další cinknutí. Trhla jsem sebou a nedočkavě se podívala na komunikátor. "Tak?" 

"Slečno Emily, pojďte prosím nahoru. Pan Stark Vás již očekává," řekl robot a otevřel dveře. 

Vešla jsem dovnitř. Bylo to velké, velmi moderně vybavené obydlí. 

"Tady do tohoto výtahu, prosím," řekl ten robot. 

"Kdo jsi?" zeptala jsem se, když jsem nastoupila do výtahu. 

"Jsem Jarvis, slečno. Jsem algoritmus, který vytvořil pan Stark. Něco, jako umělá inteligence, ale o trochu jednodušší. Každopádně byste před pana Starka neměla přijít jako bezdomovec. Připravil jsem pro Vás nějaké to oblečení, které tady nechala madame Natasha, snad Vám padne," řekl Jarvis a přímo přede mnou se objevily obyčejné černé kalhoty a bílé tričko s výstřihem, které bych si ani já osobně nevybrala, i kdyby bylo zadarmo. 

Nechtěla jsem nijak protestovat, tak jsem si to oblékla, vlasy si trochu pročesala hřebenem, který se tu také objevil. Na nohy si nazula obyčejné tenisky, které se tu taky zjevily. 

"Vypadáte lépe, slečno. A musím říct, že máte s panem Starkem dost podobné rysy," řekl Jarvis. 

"Díky, Jarvisi. Jak dlouho ještě?"

"Už jsme tu, slečno. Hodně štěstí," popřál Jarvis a už se více nevyjadřoval. 

Zavřela jsem oči a nadechla se. Doufám, že mě otec přijme, jinak jsem totálně v háji. 

Výtah cinkl v devatenáctém patře a dveře se otevřely. Vyšla jsem z nich a rozhlédla se kolem. Ocitla jsem se v obývacím pokoji, který byl propojen i s barem. Pokoj byl vybavený velmi moderně, což ostatně celý barák. 

"No ty krávo," zašeptala jsem užasle, když jsem hleděla na tu krásu kolem. Bylo to úžasné. 

"Nikdy bych nečekal, že moje vlastní dítě pozdraví svého otce takovými slovy," ozvalo se z mé pravé strany.

Rychle jsem se tam podívala a uviděla muže, kterému nemohlo být více než pětatřicet. Měl krátké černé vlasy a vousy zastřižené v perfektním vzhledu. Oči měl temné a přesto plné radosti. Na sobě měl obyčejné černé tričko, uprostřed s jakýmsi modrým vzorem, a černé kalhoty. Jeho styl chůze a postoje byl čistě ležérní. 

Dívala jsem se na něj dost dlouhou chvíli, než jeden z nás promluvil. A byl to zase on. 

"Nikdy bych nečekal, že to řeknu...ale asi jsem rád, že mám dceru," řekl a usmál se. "Sice nečekám, že se mi vrhneš do náruče, ale...nějak bychom začít měli. Takže...jmenuju se Tony Stark."

"Ehm...já-já jsem Emily. Emily Roobsová/Starková," zašeptala jsem. Měla jsem z něj zvláštní respekt, ani nevím proč. 

Táta sešel ze schodů a přešel až ke mně. "Jsi dost podobná mámě," vypadlo z něj a prohlédl si mě. 

"Jarvis říkal, že jsem podobná tobě," namítla jsem. "Ale asi se spletl, přeci jen je to algoritmus."

"To si výhradně vyprošuji, slečno," ozval se rozčilený Jarvis a táta dostal záchvat smíchu. 

"Tak ta tě má pěkně na háku, Jarve," smál se a stále si mě prohlížel. "Promiň, nečekal se, že by se mi nějaký můj potomek mohl ozvat, takže nemám pořádný pokoj. Ale zatím tě můžu dát do volného pokoje pro hosty, pak ti zařídíme pokoj. Zatím ale by ses měla seznámit s ostatními."

"O-ostatními?" zakoktala jsem se. Fajn, asi mu budu říkat Tony...táta je přehnaný. 

"Ano. Avengers. Bydlí tady. Ale asi by sis měla dát sprchu, pak mi všechno řekneš, ano? První dveře v prvním patře vlevo, to bude tvoje provizorní ložnice, ano? Za hodinu tě čekám tady, svolám je," řekl Tony a zase zmizel kamsi dolů. 

Jako ve snách jsem vystoupala do prvního patra a vešla do prvních dveří vlevo. Našla jsem ložnici, která byla celá vymalovaná v meruňkové barvě. Byla tam dvoulůžková postel, dva noční stolky a velká skříň, která místo posouvacích dveří měla posouvací zrcadla. 

Jen jsem pootevřela dveře od skříně a zůstala překvapeně stát. Celá skříň byla plná věcí. Jen tak random jsem vytáhla nějaké džíny a zjistila, že jsou v mojí velikosti. Když jsem si prohlédla zbytek věcí, zjistila jsem, že věci jsou uspořádané podle velikostí. 

Usmála jsem se a zvědavě strčila hlavu do dveří, které byly na druhém konci pokoje. Koupelna. Super. Vzala jsem si ze skříně čistý ručník a šla se vysprchovat. Umyla jsem si hlavu a vyšla čistá z koupelny s ručníkem kolem těla. 

Ve spodních šuplíkách jsem si našla čisté spodní prádlo, hlavně v mé velikosti, a oblékla jsem si ho. Poté jsem si vzala obyčejné tmavě modré džíny, bílé tričko s potiskem Be Safe a na nohy jsem si obula jakési obyčejné bílé tenisky. 

Poté jsem v koupelně ještě našla nějaké ty šminky, takže jsem kruhy pod očima zakryla korektorem, stejně jako nápadnější jizvy a to celé zapudrovala. Řasenkou jsem si nařasila řasy a vlasy si vyfoukala fénem. Poté jsem si je spletla do copu a mohla jsem jít. 

"Slečno, již máte deset minut zpoždění," upozornil mě Jarvis. 

"Díky, Jarve. A omlouvám se za ten vtípek. Tak...vzhůru do katastrofy." 

Ahoj, zlatíčka :3 

Ano, už se hlásím s novou kapitolkou :3 Ano, Emily možná utekla příliš rychle, ale já už chtěla, aby se potkala s Tonym a Avengery :3 :3 Snad se na mě za to nebudete zlobit :3 

Díky za všechny reakce :3 

Kájí°