Ráno jsem se probudila a Pietro už u mě nebyl. Protřela jsem si oči a posadila se. Rozhlédla jsem se kolem. Rozházené knihy z knihovny, kterou jsem včera zlostí převrátila a pootevřený balkón. Kolem balkónových dveří vlála modrofialová záclona. 

Pak mi pohled padl na můj noční stolek. Ležela tam kytice růží a malý lístek. Usmála jsem se a vzala lístek do ruky. Poznala jsem Pietrův rukopis, takže jsem se dala do čtení. 

Dobré ráno, lásko,

s ostatními jsme se dohodli, že tě necháme spát a do Sokovie odjedeme bez tebe. Je to pro tebe lepší, věř mi. 

Miluju tě,

Pietro.

Když jsem dočetla poslední slovo, tak jsem zavřela oči. Oni mě tu vážně nechali?! "Jarvisi, připrav můj oblek! Poletím do Sokovie," rozkázala jsem. 

"Je mi líto, slečno, ale pak Stark mi zakázal Vás kamkoliv pustit," odpověděl Jarvis monotónním hlasem. 

"Chceš, abych to tu rozmetala na kousky?! Okamžitě mi dej můj oblek nebo se odsud dostanu bez něj!" zavrčela jsem vztekle a vstala z postele. 

Jarvis si povzdechl. "Jak si přejete, slečno, ale varoval jsem vás," řekl a můj oblek se přede mnou okamžitě objevil. 

Rychle jsem si dala sprchu a oblékla se do obleku. Následně jsem zavřela oči a teleportovala se do Sokovie. 

Když jsem se tam objevila, okamžitě jsem se skrčila před nějakou střelou. "Tohle bude sranda," ušklíbla jsem se a vyletěla do vzduchu, abych měla přehled o tom, co se děje. 

Všude kolem pobíhali vojáci a útočili na ostatní Avengers. Tu a tam jsem někoho známého zahlédla. když jsem si ale všimla divné věci. Nebyli tu všichni. Chyběli Pietro s Wandou. 

Zamračila jsem se a pomocí telepatie je vyhledala. A našla jsem je uvnitř té budovy, kde je drželi. 

Odpojila jsem se z Pietrovy mysli, aby nevěděl, že jsem tady, a rychle se tam vydala. Sem tam jsem sestřelila nějaké zbraně, které po mně střílely. 

Propletla jsem se ochrannými odstřelovacími věžemi, přičemž jsem nějaké vyřadila z provozu, a dostala se dovnitř té budovy. 

Postupovala jsem dál a dál, dokud jsem neuslyšela několik hlasů. A jeden z nich jsem stoprocentně poznala! Byl to ten chlap, co na mně neustále dělal pokusy a píchal mi do těla různý séra. 

"Jste si jistý, že jste na správné straně? Chcete pracovat pro toho ubožáka, kterej vám zabil rodiče? Byl to Stark, kdo shodil tu bombu na váš dům. Ten útok by naplánován na vás dva a ta jeho dcera o tom věděla. Cožpak nevíte, že se Starkům nedá věřit?" 

Vykulila jsem oči. To snad nemyslí vážně! Nebude mému příteli a mojí nejlepší kamarádce takhle motat hlavu! 

"Proč si myslíš, Pietro, že ta holka s tebou je? Protože tě miluje? Ne, protože jsi jí užitečný. Přemýšlejte. Má stejné schopnosti jako Wanda, možná lepší, tak proč by tě potřebovala, Wando? Jde jí jen o Pietra, o nic víc," říkal ten chlap dál. "Až jí budeš k ničemu, odkopne tě jako kus hadru. Využij svou sílu proti ní." 

Zaťala jsem ruce v pěst a došla ke dveřím, odkud se ten hlas ozýval. Prudce jsem kopla do dveří a vykopla je. To, co jsem uviděla, mě vyděsilo víc, než to, co jsem předtím slyšela. 

Wanda stála s rukama v poutech a přivázaná k židli. Pietra přivázali ke stěně silnými řetězy, které nebyl schopný roztrhnout. A oba měli roubíky v ústech, takže nebyli schopní mluvit. 

Ten chlap se otočil a podíval se na mě. "Ale, ale, ale. Malá Emily Starková se konečně taky přišla ukázat. Zrovna jsem tvým přátelům vyprávěl to, jak je tvůj otec chtěl zabít. Pročpak jsi jim to neřekla?" ušklíbl se posměšně. 

Pohled mi padl na Pietra a Wandu, kteří se na mě vyčítavě dívali. "Není to tak, Tony vás nechtěl zabít," namítla jsem a podívala se do Wandiných očí. "Věřte mi..." 

Chlap se zasmál. "Nebudou. Měla jsi jim říct úplně všechno. A pak že Starkové myslí i na ostatní. Jste jen rodina egoistů, kteří hledí jen a jen na sebe. A nyní za to zaplatíš," řekl a zmáčkl jakési tlačítko. 

Prudce jsem se otočila, když jsem si všimla, že pouta dvojčat spadla. Začala jsem couvat, protože jejich oči zářily jen jednou jedinou emocí. Nenávistí. "Pietro...Wando...nikdy bych si nedovolila vám lhát, to přeci víte," řekla jsem a couvala dál a dál. 

"Jsi stejná jako tvůj otec!" zavrčela Wanda a pozvedla ruce. Z jejích dlaní vystřelila červená mlha a obalila mě. Nemohla jsem dělat vůbec nic a všechno se mi před očima rozmazalo. 

°

Rozhlédla jsem se kolem sebe, když se obraz opět ustálil. Byla jsem na náměstí. Všechno bylo rozbité na maděru a kolem ležela mrtvá těla civilistů. Všichni od krve. 

"Vidíš, co jsi udělala?!" ozvalo se mi za zády. 

Prudce jsem se otočila a uviděla Tonyho, který na mě hleděl s odporem. 

"Nechala jsi je všechny zemřít! A proč?! Protože jsi letěla za námi do Sokovie! Měla jsi zůstat v Toweru a bránit New York, ale ty jsi zklamala! Takhle by se moje dcera nezachovala, už nejsi moje dcera!" zařval na mě.

Ucouvla jsem a oči se mi zaplnily slzami. "Tati...chtěla jsem jen pomoct a vědět, zda jste v pořádku, nic víc," vypískla jsem. 

"A stejně ti to bylo k ničemu!" zařval něčí hlas. Steve. 

Podívala jsem se na něj a zhrozila se. Na celé své uniformě měl krev. Svou krev. "Steve..."

Cap si odplivl. "Vybrala sis Rusáka místo mě! Víš jak moc jsi mi ublížila?! Jsi opravdový Stark! Egoistická, hledící jen na sebe! Arogantní děcko, který o světě neví vůbec nic! Naivní holka, co jen fňukala, že ztratila matku!"

Zacouvala jsem zpátky a do někoho vrazila. Prudce jsem se otočila a zbledla jako stěna. Za mnou stál Pietro. 

"Pietro? Řekni, že to není pravda. Prosím, řekni, že jsi stále se mnou," zaprosila jsem a pohlédla mu do očí. 

On se však jen zasmál a vrazil mi pěstí do břicha. "Jak říkali ti dva. Arogantní využívačná svině, která si myslí, že všichni budou skákat, jak ona píská! Nejsem hlupák, využila jsi mě!" 

Klesla jsem na kolena a z očí se mi spustil hotový vodopád slz. Kroutila jsem hlavou. "Ne, ne, ne...to není pravda, vy všichni víte, že to není pravda!" vyjekla jsem a chytila se za hlavu. "Tohle není pravda, neděje se to!"

Ovšem Steve, Tony i Pietro se zasmáli. 

"Ale ano, je to pravda, ty mrcho! A už se rozluč se životem, dcero," řekl Tony a pak už jsem jen ucítila bolest, která mi projela tělem. Laser. 

Zaječela jsem bolestí a všechno kolem mě se opět rozmazalo. 

°

Když se obraz ustálil, opět jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem přivázaná u postele. Každou končetinu zvlášť, abych nemohla používat svoje schopnosti. I komunikátor mi sebrali. 

Po tvářích mi stále stékaly slzy z toho, co jsem viděla, i z toho, co jsem právě cítila. Zradil mě. Raději mě odevzdal Hydře, než aby mi pomohl. 

Zavřela jsem oči a pokusila se na někoho telepaticky napojit. Ovšem Avengers už tu nebyli. Odletěli do Avengers Tower a ani nevěděli, že tu jsem. Ani teleportovat jsem se nemohla, protože jsem byla přivázaná. Musela bych tu postel vzít s sebou. A to jsem si teď nemohla dovolit, ztratila bych až moc energie. 

Po několika dlouhých hodinách se dveře otevřely a dovnitř někdo vešel. 

Podívala jsem se ke dveřím, abych zjistila, kdo to je. A jaké bylo moje překvapení, když to byli Wanda s Pietrem. Ale nebyli sami. S nimi přišel ještě někdo. Nějaký robot, či co to bylo. 

Ten robot ke mně přišel a prstem mi přejel po tváři. "Takže to ty jsi ta Starkova dcera, ano? Ano, máš jisté rysy, které má i on. Každopádně jsi nyní mojí nejdůležitější součástí. Součástí plánu, který mi pomůže Avengers vyhladit." 

"Nikdy bych své přátele nezradila a neublížila jim! Sice nevím, co ty jsi, ale ještě jednou si vezmeš do huby Tonyho a zaplatíš za to!" zavrčela jsem a plivla na něj. 

Robot se jen zasmál a setřel si z obličeje moje sliny. "Jsem Ultron a Stark mě navrhl, abych udržoval světový mír. A nyní tu teď stojím a po boku mi jsou tvé slabiny. Jak ironické, nemyslíš?" řekl a ukázal na dvojčata. 

Pohlédla jsem Pietrovi do očí. Stále nemůžu uvěřit, že to udělali. Opravdu mě vydali Hydře a to na základě lži. "Ty parchante! I kdyby tě Tony stvořil, rozhodně neusiluješ o světový mír! Avengers stráží světový mír a ty je chceš zničit?! Nikdy se ti to nepovede. A přísahám, že až se odsud dostanu, budu první, kdo ti připomene, kdo Avengers jsou!" 

Ultron ke mně přišel a kovovou rukou mi vrazil facku. "Nebudeš se mi vzpírat! Pietro, budeš jí hlídat, jasný?! Pokusí se o něco a zab ji," rozkázal Ultron a společně s Wandou odešel pryč. 

Podívala jsem se na Pietra a odplivla krev z úst, která se mi tam usadila po té ráně. "Pietro? Co vám to nakecali? Co s vámi udělali?" zašeptala jsem tiše. 

Ovšem Pietro udělal něco, co jsem vážně nečekala. Přešel ke mně a opatrně mě pohladil po tváři. "Promiň, Emily. Je to nařízení," zamumlal a ustaraně si prohlížel mou tvář. 

Nechápavě jsem svraštila obočí. Dobře, už tomu vůbec nerozumím. "O co tady jde? Mysli máte oba čisté, tak jak tohle vysvětlíš?" 

Pietro se nadechl a posadil se na mou postel, až se prohnula. "Fury to nařídil. Proto jsme museli do Sokovie. Měli jsme se odtrhnout od Avengers a vmísit se mezi nepřátele, abychom mohli S.H.I.E.L.D. informovat o jejich plánech a pohybech. Až nám Ultron řekne, co přesně má v plánu, dostaneme tě odsud. Ty pak informuješ ostatní a pustíme se do boje proti Ultronovi. Dokud jsme tady, nesmíš dát najevo, že o tomhle maskování víš, jasný? Takže, ač to bude nás všechny bolet, na nás musíš být hnusná. Já i Wanda jsme s tím souhlasili," vysvětlil mi to všechno a pousmál se. 

"Tahle místnost není kamerovaná?" zeptala jsem se po chvilce, když jsem to všechno vstřebala. 

Jen zavrtěl hlavou. 

Pousmála jsem se. "Proč jsi mi to neřekl dřív?" 

"Bylo to utajené, aby se to někdo nedozvěděl. Kdyby tě mučili, mohli by to z tebe dostat. Ale když jsem tě tu tak viděl, zlomenou a zraněnou, musel jsem ti to říct. Jsi to nejcennější, co na světě mám, Emily," řekl, naklonil se ke mně a jemně mě políbil.

V tu chvíli jsem nenáviděla, že mám připoutané ruce. Jak ráda bych se ho dotkla. Vlasů, obličeje nebo i hrudi, kterou jsem na něm tak milovala. Políbila jsem ho nazpět a nadzvedla se co nejvýš to šlo, abych mu byla co nejblíž. 

Ruku mi omotal kolem pasu a dostal se nade mě. Druhou rukou se přidržoval matrace, aby mě nezalehl. 

Bylo to šílené, že jsme se líbali ve chvíli, kdy já byla v zajetí a on můj údajný nepřítel. Ale já musela  vědět, že je všechno v pořádku a že on je zdravý. 

Když se ode mě odtáhl, tak se usmál a pohladil mě po tváři. Pak se naklonil k mému uchu. "Kdybychom byli ve Stark Tower, tak bych si tě vzal," zašeptal jemně a skousl mi lalůček. 

Vydechla jsem a zatřásla se. "Už by bylo asi na čase," přikývla jsem, ačkoliv jsem se bála. Nikdy jsem s nikým nespala, proto ten strach. 

"Až se vrátíme zpátky a bude po všem, slibuju, že to bude to nejhezčí, co jsi kdy zažila, lásko," řekl a pak vstal. "Každopádně teď se prospi. Co vím, tak tě Ultron moc spát nenechá, tak bys toho nyní měla využít." 

Přikývla jsem a spokojeně zavřela oči. "Miluju tě, Quicksilvere," zamumlala jsem a upadla do neklidného spánku. 

Takže tady máte slíbenou kapitolku :) 

Omlouvám se, že vyšla tak pozdě, ale domů jsem se dostala až v pět a musela jsem ještě napsat kapitolu k jedné knížce :) 

Tak co, jste rádi, že Maximomovi nejsou proti Avengers úplně ale jen na oko? Mně to přišlo lepší, než aby je nějak podivně zmanipulovali...:/ 

Díky za všechny komentáře a hvězdičky :3 

Kájí°