„Mami já nic nevidím! Sakra já nic nevidím! Pojď sem prosím a pomoz mi!" vykřikl jsem hned po tom, co jsem se probudil, otevřel oči a zjistil, že nic nevidím.

„Oh, šípková růženka už je vzhůru." zasmál se cizí hlas.

„Kdo jste?! Co tady děláte!? Kde je má matka?! Mami!" křičel jsem zoufale. Bál jsem se každou vteřinou více. Možná ani nemělo cenu křičet, ale malý hlásek uvnitř mě mi pořád říkal, že je to jen nějaký matčin kamarád, nebo tak něco. Omyl.

______________________________________

Jak jsem se později dozvěděl, unesl mě a něco mi provedl s očima, díky čemuž jsem ztratil zrak.

Neřekl mi jak se jmenuje, ani proč mě unesl, co po mě chce, nebo kde to jsem, ale podle hlasu jsem usuzoval, že je tak nějak stejně starý. To mi bylo ale úplně k ničemu.

Studená tekutina protékala mezi mými rty, přes vyschlý jazyk, postupně až do žaludku, který díky tomu vydal prapodivný, až nelidský zvuk.

Měl jsem hlad, samozřejmě, že voda nestačila. Spíše jen dráždila můj vyprahlý žaludek.

„Že by hlad?" uslyšel jsem po dlouhé době znovu ten chraplavý hlas mého věznitele.

Pootočil jsem trochu hlavu za hlasem a vyčkával, jestli se ozve znovu. Rád jsem ho poslouchal, jelikož jsem neměl nic jiného na práci.

„Jako vždy, skoro se ti hýbou uši jak se mě snažíš zaslechnout, Lou." zasmál se.

Už jsem tu nějaký ten den pobyl a docela jsem se nudil. Ne, nebál jsem se, nikdy jsem se nebál smrti, nebo tak něčeho. Spíše, jsem po tom tak nějak prahl, okusit ten pocit.

Doma to nikdy nebylo nic moc a drama, nebo nějakou akci jsem zažil jen v knihách. Dlouho jsem si tohle přál a až jsem to dostal, chtěl jsem být zase doma, ve své vyhřáté posteli a tohle celé číst jen v nějaké knize.

Nebylo to takové, jako když jste to četli. Neprožívali jste to tak moc, jako hlavní postava té knihy, nedokázali jste se do té role vžít tak moc. Tak živě, jako právě já.

Tohle bylo tak nepopsatelné. Bylo jasné, že spisovatelé si to jen vymýšlí, tohle by se totiž popsat nedalo.

„Lou? Vím že nevidíš, ale němí nejsi." řekl znovu a já věděl, prostě jsem věděl, že se usmívá. Bylo to poznat. Když vám seberou zrak, nesoustředíte se tolik na to co vidíte, ale na to, co slyšíte a vnímáte. Každý pohyb, každý zvuk, každá vibrace, tohle všechno byl právě teď můj zrak, ne oči.

„Kdybych se tě na něco zeptal, odpověděl by jsi mi?" zeptal jsem se ho pomalu, trochu nejistě, ale i tak s tváří beze strachu.

„O tom jsem ti už něco říkal, Louisi." podotkl trochu podrážděně.

„Jak dlouho jsem tu?" zeptal jsem se, i přes jeho odpor.

„Tři dny." odpověděl stručně.

Hádal jsem tak týden, nebo tak nějak a ne tři dny. Je tady nuda, celé tři dny jen sedím.

„Proč jsem tu? Co ode mne chceš? Proč nic nevidím?!" vylítlo ze mě. Prostě jsem chtěl znát odpovědi, sakra!

Měl jsem na to právo, on mě unesl!

„Moc otázek Louisi, moc otázek." odpověděl mi neutrálně, jako vždy, když jsem se ho na něco zeptal. Nikdy mi na nic důležitého neodpověděl.

„Tři otázky." řekl po chvíli, kdy jsem jen tiše naslouchal a já radostí otevřel i své oči, které jsem měl celou dobu zavřené.

„Vážně?!" vyhrkl jsem.

„Radši si pohni, než si to rozmyslím." upozornil mě.

„Kde to jsem?"

„Ve sklepě, který je upravený přesně pro tebe. Plýtváš otázkami, moc dobře víš, že ti určitou odpověď nedám."

„Proč jsem tady a slepý?" pokusil jsem se dvě otázky nacpat do jedné, on byl ale chytřejší.

„Tak která, první, nebo ta druhá?" zeptal se. Neprojevoval u toho žádné city, nebo emoce, prostě nic.

„Proč jsem tady?" nadhodil jsem tu první.

„Protože chci." dobře, jestli jsem si myslel, že mi odpoví nějak jinak, tak jsem byl vážně idiot.

„Ach. Tak jo, proč jsem slepý?" zeptal jsem se sklesle.

„Aby jsi se nepokusil utéct." odpověděl mi, ale jeho tón hlasu byl úplně jiný. Jako by něco tajil.

„Chci celou pravdu."

„Aby jsi mě neviděl." řekl nakonec s velkým povzdechem. Nechápal jsem proč ho nesmím vidět. Jasně, možná abych ho nenahlásil, ale pochybuji, že bych to udělal.

„Proč?"

„Další otázka? Tři už byly." odpověděl stručně.

„Proč tě nesmím vidět?" stál jsem si za svým.

„Protože nechci."

„Ale proč?!" vykřikl jsem a byl překvapen, že to zabralo.

„Protože jsem monstrum!"

„Určitě ne." usmál jsem se tam, kde jsem si myslel, že je.

„Neviděl jsi mě."

„Jo to máš pravdu, nedal jsi mi tu možnost!" zvýšil jsem na něj hlas.

„Pozor na pusu." zašeptal mi najednou zezadu, těsně u ucha. Lekl jsem se tak, že jsem až povyskočil. Jak se tam sakra dostal?!

„Jak jsi se sem dostal?!" dostal jsem ze sebe hlasitě, míříc to na něj, za sebe.

„Říkal jsem, že jsem monstrum, Louisi."

„Jsi vůbec člověk?" zeptal jsem se, nikdo mi ale neodpověděl. Místností se linula jen napjatá atmosféra a nějaký otravný pisklavý zvuk.

„Slyšíš ten pískot?" zeptal se mě místo odpovědí a já cítil, jak se usadil za mě a obmotal kolem mých boků nohy.

„Ano, ty taky?" optal jsem se nazpět.

„Není moc příjemný, že?" pokračoval.

Tentokrát ale přiložil z každé strany dva prsty na mé spánky, díky čemuž se otravný zvuk zdvojnásobil.

Bylo to k nevydržení, jako kdyby mi měla vybuchnout hlava. Nedalo se to snést, vážně. Bolest takových rozměrů jste nikdy nezažili, nejhorší na tom ale bylo, že já neměl kam utéct.

„Ne! Prosím, přestaň! Sakra, přestaň! Přestaň, přestaň, přestaň! HNED!" zapištěl jsem tak nahlas, že jsem ani nevěděl, že to dokážu.

A pak to ustalo, nic jsem neslyšel.

Klid. Ticho. Nic jiného, než jen mé hlasité dýchání se místností neozývalo.

„Jsi tu?" zeptal jsem se šeptem. Na chvíli jsem měl trochu pohmožděné hlasivky, díky tomu vypísknutí.

„Prosím.. Jsi tady?" zopakoval jsem, ale nic se nedělo.

Najednou se mi kolem nohy obtočil nějaký dlouhý, studený a hlavně slizký ocas, nebo had. Nedokázal jsem to takhle identifikovat, bylo to vážně těžké.

„Co-co to sakra je?" vykoktal jsem rychle, můj hlas zastřený strachem.

„Myslel jsem, že se ničeho nebojíš." ozvalo se posměšně šeptem a já zůstal jen nadále vyjeveně sedět na tvrdé podlaze.

„J-jak to víš? Nic takového jsem neřekl, tak jak to sarka víš?" šeptal jsem co nejrychleji to šlo, jelikož se slizký předmět na mé noze začal posouvat víš.

„Monstrum Louisi, Monstrum."

„Umíš číst myšlenky?" vychrlil jsem to první co mě napadlo, ale nazpět jsem dostal jen poměrně hlasité uchechtnutí, což jsem bral jako souhlas.

„Prosím, nechej toho. Co to je? Proč to děláš? Je to had?"

„Ne, Louisi, had to není." odpověděl vyrovnaně.

„Tak co to sakra je?!" vykřikl jsem na něj, když se to začalo plazit okolo mého trupu, až k mému krku. Pořád jsem to ale cítil podél celé nohy, takže to muselo být sakra dlouhé.

„Klid, Louisi, chci ti jen ukázat, že smrt není tak krásná jak si o ní myslíš a že by jsi si měl uvědomit, jak je tvůj život drahocenný." ozýval se jeho hluboký hlas a já vypískl leknutím, když ta nechutná věc začala upevňovat stisk okolo mého krku.

„Prosím, ne." zašeptal jsem. No, má prosba byla zapomenuta v tichosti téhle místnosti.

„Měl by jsi si pro příště urovnat své myšlenky a dát si dvě a dvě dohromady. Jako třeba, že smrt, se rovná bolest." dodal nakonec a ta potvora na mém krku mě stiskla na maximum.

Bylo to nepopsatelně hrozné. Házel jsem sebou, nebo spíš mé tělo sebou prudce trhalo ve snaze se z pevného stisku vyprostit.

Tenhle pocit bych nepřál ani tomu největšímu nepříteli. Tu hrozbu, ten pocit, že omdlíte a už se nikdy neproberete a přitom vás to nechce nechat upadnout do bezvědomí.

Ten pocit, že se prostě nemůžete, nedokážete nadechnout. Lapáte po dechu a snažíte se nabrat alespoň doušek vzduchu.

Vaše hlava bubnuje a plíce pulzují, jako kdyby měly vybuchnout, díky nedostatku krve a kyslíku, ale nic se neděje.

Ta dlouhá agónie, ve které jste lapeni. Nedokážete zemřít, ale ani se nadechnout, což vás prakticky ničí více psychicky, než fyzicky.

Propadáte panice a vážně nevíte co dělat. Jak si pomoct, na co myslet, jak se uklidnit. Všechno a zároveň nic.

A pak už jen prostě myslíte na to, jestli existuje nebe a jestli vy půjdete tam dolů, nebo tam nahorů.

A když už si myslíte, že už je to konečně konec, on vás pustí.

Stisk okolo mého krku se ze sekundy na sekundu vypařil, jako pára nad hrncem a já do sebe konečně dostal dlouhý, prudký a možná až uspěchaný nádech, díky čemuž se mi ihned zatočila hlava, ale co by jste na mém místě dělali vy?

Byla to ta chvíle, kdy jsem děkoval snad všem svatým a také ta chvíle, kdy jsem si uvědomil, že smrt není zase až taková sranda, jak jsem si myslel.

„Prosím, už ne." zašeptal jsem plačtivě a mírně sebou škubl, když se ta slizká potvora opět obmotala okolo mého kotníku.

„Neboj se, už ti neublíží, neublížím ti, pokud budeš hodný. Pokud nebudeš dělat blbosti a budeš poslouchat, ano?" zeptal se mě tvrdě a já začal okamžitě horlivě přikyvovat, ikdyž jsem si svojí odpovědí nebyl tak úplně jistý.

„M-mohu se zeptat?" zašeptal jsem po chvíli dech beroucího ticha. Žádné odpovědi jsem se ale nedočkal, ticho neustávalo.

„Co je to za potvoru?" zeptal jsem se šeptem. A odezva? Žádná. No a tak jsem se prostě rozhodl to risknout a zkusit to zjistit sám.

Natáhl jsem ruce před sebe a začal se pomalu předklánět, přičemž jsem rukama šmátral ve vzduchu, dokud se mé polštářky nedotkli té slizké potvory.

„Mohu?" zeptal jsem se tak nějak pro sebe, jelikož jsem nebyl zase tak moc blbý, abych nevěděl, že mi neodpoví.

A tak jsem pokračoval​, polštářky klouzaly po slizkém formátu, což mi čím dál více začínalo něco připomínat.

Vážně jsem se snažil zahnat myšlenku na to, že mi sliz připomíná lubrikant a..

„Uh, sakra." vydechl jsem rozhozený tím, jak moc divný pocit jsem z téhle chvíle měl.

Snažil jsem se na to nemyslet, vážně, ale nemůžete mi dávat za zlé něco, za co mohou mé hormony. Bylo mi jen 19.

„Copak?" ozvalo se přímo přede mnou a já prostě musel upevnit stisk a popojet nahoru a zpět, podél slizké kontury stvoření.

„N-nic" vykoktal jsem a pevněji sevřel víčka k sobě. Musel jsem se zhluboka nadechnout ústy, abych tam nezačal tvrdnout, což jsem stejně začal, když se úzký slizký konec dostal pod mé kalhoty a putoval směrem k mému rozkroku.

Klouzalo to. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné, i když, když jsem se do toho tak ponořil. Přísahám, že jsem se snažil nepustit ani jeden vzdech!

..Ale copak to jde, když se vám do boxerek dobývá něco, cokoliv, nejde to udržet. Jsem jenom kluk. Kluci nemají výdrž! To mi nemůžete mít za zlé.

No dobře, přiznávám, jsem nadržený hovado, sakra.

Ale v tu chvíli jsem byl vážně v prdeli, a během chvíle i něco v té mé, když se stvoření konečně dostalo pod mé boxerky, lehce provokativně obkroužilo můj vstup a kousíček po kousíčku do mě začalo pronikat.

Nebolelo to tak moc, jak jsem si myslel, možná díky slizu, který nejspíš vylučovalo a díky kterému se také po chvíli všechna bolest začala měnit ve slast.

Tak nějak jsem tomu propadl, když mě něčí ruce dostali na kolena, díky čemuž jsem byl prakticky na všech čtyřech a obluda měla lepší přístup k mému vstupu.

Bylo to jako chapadlo, velmi zručné chapadlo, abych pravdu řekl. Nemělo vůbec žádný problém s hledáním mé prostaty, jako kdyby mě mělo úplné přečteného.

Chvíli jen provokativně klouzalo okolo ní, ale nakonec se dostalo až k tomu dokonalému bodu a tvrdě se do něj pustilo.

Začalo do mě tvrdě přirážet a já nebyl schopen ničeho jiného, než jen bezmocně kňučet a hlasitě sténat.

„Ach, Lou. Jaký to krásný pohled, kdyby jsi se tak jen teď mohl vidět, jsem si jist, že by se ti to líbilo stejně tak, jako mně." pronesl chraplavým hlasem a přitáhl si mě na svůj klín, díky čemuž mi dostatečně roztáhl nohy od sebe a úplně mě znehybnil.

Nebyl jsem schopný pohybu, nebo odporu, natož rozumného myšlení, jen jsem se opřel hrudí o tu jeho mohutnou a vzdychal mu u ucha.

Naše tváře se v momentě, kdy jsem těsně u vrcholu zvrátil hlavu vzad, otřely a já si nemohl pomoci, ale vážně jsem musel uznat, že jeho pokožka byla na dotek dokonale hladká.

Neměl jsem daleko k vrcholu a přitom jsem k němu neměl ani blízko. Byl jsem v bodě, kdy jsem prostě potřeboval o tu trochu doteku více.

Potřeboval jsem, aby se mě dotkl, prahl jsem po tom nepatrném doteku a má přetékající chlouba jenom souhlasila.

Bohužel, mé představy o tom, jak se mně můj únosce konečně dotkne, byly zaraženy v momentě, kdy se mírně naklonil k mému oušku a začal šeptat.

„Baby, toho se bohužel nedočkáš, buď se uděláš z toho co ti dávám, nebo se neuděláš vůbec a já tě tu nechám samotného. Jen tak, plně tvrdého, jako trest." šeptal a já se s každým jeho přísným slovem přibližoval více a více k vrcholu, až jsem se vážně neudržel.

Mé hříšné choutky byly až moc velké a já plně vybuchl do svých kalhot i s boxerky, které jsem měl po celou dobu na sobě.

„P-proč jsi, proč jsi to sakra udělal." šeptal jsem bezmocně, když jsem držel v zatnutých pěstičkách kus látky, která zahalovala určitě svalnatou hruď mého únosce.

Připadal jsem si tak bezmocně malinký, jako bych byl oproti němu nic. Byl jsem jen ubohé klubko přecitlivělých svalů, které se ještě stále klepalo z nedávného, a musím přiznat, že dokonalého, orgasmu.

„Nelíbilo se ti to snad, Baby?" zeptal se mě provokativně, načež jsem se zmohl jen na záporné zakroucení hlavou.

„Tvůj flíček na kalhotech, ale říká něco jiného." zašeptal mi vítězně do ouška a ta slizká věc, na které jsem se v euforii ještě před chvílí vozil, se ze mě konečně začala vysouvat.

Nebylo to moc příjemné, byl bych snad radši, kdyby tam zůstala, hlavně, že by se nehýbala.

„Prosím, pusťte mě domů. Nechci nic jiného, než se vrátit k mámě, prosím. Že jste jí nijak neublížili?" naléhal jsem.

Byl jsem k smrti vyděšený, ikdyž už to bylo pár dní od mého nedobrovolného příjezdu sem.

Nevěděl jsem, proč zrovna já. Proč si vybral zrovna mě? Jak mě našel? Sledoval mě už dřív? Jak dlouho? Je tu vůbec sám? Nebo je jich tu víc? Co je zač? Tak přesně tohle mi v tu chvíli létalo hlavou.

Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem se tak nechal unést, ale sakra, ten chlap měl tak sexy hlas.

Kurva, vsadím se že spousta jiných lidí na mém místě by udělala úplně to samé. A nebo ne?

„Chlapeček by chtěl k mamince, ano? Ubohoučké malé miminko by chtělo za maminkou? Chuďátko." šišlal na mě, jako na nějaké dítě. Rozčilovalo mě to, vážně. Jen jsem se prostě nezmohl na nic, když pokračoval.

„Daddy by ti místo maminky nestačil? Vždyť už se o tebe tak krásně postaral." šeptal mi znovu do ouška.

Nechápal jsem, jak to ten chlap dělá, ale sakra, ty slova mě dělali znovu tvrdým. Já vážně nechtěl, nechtěl jsem být tak ubohý. Nechtěl jsem, ale byl jsem dokonalý terč.

Malý, ubohý, bezbranný Louis, který nedokázal udržet na uzdě ani své splašené, pubertální hormony.

„N-nechci." zašeptal jsem roztřeseně a rozplakal se. Nedokázal jsem se udržet pohromadě a přímo se mu tam hroutil v náruči.

Byl jsem na dně, zkroušený a zklamaný sám ze sebe. Mé pocity se měnili každou chvíli. Každou chvíli se mi hlavou honili jiné a jiné myšlenky.

„Prosím." zašeptal jsem do ticha, mé rty už se skoro otírali o látku jeho oblečení, když jsem ji pevně tiskl v dlaních.

Připadal jsem si jako dítě. Jako malé, ubohé a bezbranné dítě. Bylo to hrozné a možná přesně to se mi na té chvíli tak líbilo.

To vědomí, že je tu on. Že je tu on, aby mě držel, aby mě chránil a ukryl před vnějším světem, který byl tak krutý.

Že je tu, aby mě tiskl v jeho hřejivé náruči a pomohl mi. Pomohl mi, před ním samým.

Potřeboval jsem pomoc.

Potřeboval jsem zachránit, ale přitom on byl ten, který mě tu držel. On byl ten, který mě unesl a věznil mě v tomhle stísněném sklepení.

Potřeboval jsem ho.

Potřeboval jsem, aby mě pevně stiskl v náruči. Aby mě pevně objal, ale přitom jsem potřeboval od něj co nejdál.

Byl jsem tak zmatený.

Zmatený ním, ale především sám sebou.

Nechápal jsem, co chci. Nechápal jsem se a své myšlenky, ale především mé srdce a mozek.

Dva odlišné názory na něj.

Srdce chtělo ještě blíž k němu.

Ale mozek? Mozem chtěl, aby mě kdokoli zachránil před tou zrůdou, která mě tam držela proti své vůli.

A pak to přišlo.

On rozhodl za mě.

Vtáhl mě do jeho hřejivé náruče a pevně mě v ní svíral.

A já?

Já mu objetí rozpačitě opětoval.

∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆∆

Doufám, že se líbilo ♥
Snad nevadí, že jsem z toho udělal jednodílovku, ale prostě bych v tom už asi nikdy nepokračoval, a tak tohle bylo nejlepší řešení, podle mě :)

Uvidíme se u dalšího příběhu ❣