"Děti! Jděte už spát, je pozdě." Ozvala se Tauriel, která se šla podívat jestli spí. Nespali. Najednou se z rohu místo vynořil Legolas: "Ale, jenom se dívají na hvězdy. A nezapomeň, ty jsi byla úplně stejná." Legolas se musel pousmát, když si vzpomněl na to, co všechno s Tauriel zažil když byli malí.
   "Uložím je do postele, ty si taky potřebuješ odpočinout. Stopovala jsi skřety?" "Ano, ale nedohonila jsem je. Stahují se na sever, je jich stále více, Legolasi. Mám strach o Lesní říši, o tebe, o naše děti." Legolas pohlédl Tauriel do očí a po chvíli řekl: "Neboj, Gondor nás ochrání. A kdyby ne- máme dost silné vojsko."
   Tauriel se na Legolase podívala, ale moc mu nevěřila. Věděla, jak je na tom vojsko Zeleného hvozdu špatně, radši ovšem nic neřekla. "Tak jdi uložit ty děti. Ale ať už spí." Otočila se na podpatku a odešla ze dveří.
   Legolas se pomalu připlížil k dětem, aby je vystrašil, jenže byl odhalen. Alqwen ho spatřila a volala: "Tati, tati, já už poznám Eärendila! Je tam!"
"Ale to není Eärendil! Ten je na druhé straně!" Pokusil se ji překřičet Arathalion. Legolas je musel rozsoudit: "Eärendil je úplně jinde. Vidíte, to támhle křižuje noční oblohu. Maminka si přeje, aby jste šli spát." "Ale tati! My se tmy nebojíme, my nejsme jako ty!" Řekl Arathalion a začal se smát. " Ty se jí ani bát nemůžeš, Arathalione. Víš vůbec, co znamená tvoje jméno?" "Samozřejmě tati, ara je vznešený a thalion je nebojácný!" Prohlásil hrdě. "A já jsem zase labutí dívka!" Nedala se odbýt Alqwen a zdařile labuť předváděla.
   Legolas vzal obě dvě děti a uložil je do postelí. Sice se vzpouzeli, ale nebylo jim to nic platné. "Ach jo, děti, děti. Vaše maminka byla úplně stejná." Povzdechl si a chystal se odejít. U dveří se ale otočil a napínavě se zeptal: "Chcete, abych vám vyprávěl o mě a o mamince, když jsme se potkali?" "Ano! Ano!" Volali děti sborově.
   "Tak dobře. Já jsem jednou jel s mým tatínkem, vaším dědečkem Thranduilem na výlet k řece. Pochopitelně tam jeli i ostatní služky a stráž a ty měli povolení vzít s sebou i jejich děti. Jenže tam byli samé holky a já se hrozně nudil, seděl jsem na kameni v řece a pozoroval rybičky. Potom ale najednou vedle sebe uslyším hlas, který říká: ""Ahoj, nechceš si se mnou hrát? Mě holčičí hry nebaví."" Byla to vaše maminka- malá, hubená elfka, se zrzavými vlasy a už tenkrát měla přes rameno luka toulec s šípy. Byl jsem pochopitelně rád za každou společnost a tak jsem tuto výhodnou nabídku přijmul. Lovili jsme rukama ryby, moc nám to nešlo, ale takových 15, řekl bych, jsme chytili. Přinesl jsem je ukázat tatínkovi- tedy dědečkovi. Ten byl rád, že mám kamarádku a moc to neřešil.
   Jenže každá zábava jednou končí a tak skončil i náš výlet. Potom mě váš děda přihlásil do školy a já musel odjet. Byl jsem pryč dlouho- asi 200 let- a za tu dobu jsem na Tauriel skoro zapomněl. Ale potom, jednou v noci , jdyž jsem byl v lese a stopoval jsem skřety, jsem zase maminku potkal. Seděla u řeky a něco zpívala. Moc jsem z toho nerozumněl, ale jedno slovo jsem pochopil- Legolas. Došlo mi že zpívá o mně a došlo mi taky kdo to je. Bylo to dávno co jsme se viděli ale ten hlas jsem poznal. ""Tauriel?"" Zavolal jsem na ní. Ona přiběhla a šťastně jsme se objali."
   "No, vidíš a takhle to dopadlo. Máme spolu dvě malá zlobidla, ale ty jsi pořád stejný." Legolas překvapením nadskočil. Vůbec si nevšiml, kdy Tauriel přišla do pokoje. "Promiň zlato, jenom jsem jim říkal, jak jsme se potkali." "Vždyť už spí, půlku z toho určitě neslyšeli. Nebuď je." Odpověděla Tauriel šeptem a spolu s Legolasem odešli z pokoje.

No, takže, konečně slibovaná kapitola... vážně se omlouvám, měla jsem ji rozepsanou ale zapomněla jsem na to.

Líbila se? Napište názory do komentářů ^^

P.B.