Pro: Ellen0006

Naděje umírá poslední
Zelenooká dívka vyrazila jako každý den po škole domů. Byl větrný den a větřík jí čechral vlasy, které byly černé jako havraní peří. Z nebe padaly sněhové vločky a pomalu se snášely na její šedou čepici. Vyplázla jazyk a začala chytat vločky do pusy. Přitom se pomalu loudala k autobusu.

Jakmile došla na autobusovou zastávku, zpustila se velká vichřice. Vločky létaly všemi směry a ani stříška, která na zastávkách bývá, jí nepomohla. Vlasy měla od sněhu úplně zmáčené. Byla zima. Čepici si narazila víc na uši a vstoupila do promrzlého autobusu, který v tu chvíli přijel. Dveře se zavřely a dívka se usadila na červenou židly.

Cesta autobusem ubíhala pomalu. Venku za oknem prolétávaly vločky. Z okna nebylo skoro vidět. Dívka pozorovala okolní dění. V autobuse seděli jen dva další lidé. Postarší paní, která si četla noviny a na pohled nepříjemný pan s dlouhými vousy. Ten dělal něco na mobilu.

Autobus zastavil a černovláska se pomalu zvedla. Vyšla ze dveří a rozešla se. Ozvala se písnička Princesses don't cry. Vytáhla mobil z kapsy a ještě chvíli si pobroukávala její oblíbenou písničku. Poté hovor zvedla.

"Dobrý den," pozdravila slušně.

"Jste slečna Evergreenová?" zeptal se neznámý hlas v telefonu.

"Ano" odpověděla sebevědomě zelenoočka. "Co potřebujete?"

"Zde je policie ČR. Musíme vám oznámit velice smutnou zprávu. Včera večer se ztratila vaše matka Sylvie Evergreenová, " řekl starostlivě hlas v telefonu.

"Cože?!" zakřičela vyděšeně a překvapeně zamrkala. Doufala, že si z ní jenom někdo vystřelil a proto se podívala na číslo volajícího...158...

"Nebojte se slečno. Vše dobře dopadne," řekl mile hlas, když uslyšel na druhé straně zvuky vzlykaní. "Ale potřeboval bych se vás zeptat na pár otázek," pokračoval.

Dívka ale típla hovor a klekla si na zem. Začala brečet. Nemyslela na to, co si myslí ostatní. Myslela jenom na svoji matku. Vždyť ona je jediná koho má. Její otec totiž zemřel při autonehodě. Její otec... Jak ona ho milovala... Vždy si spolu hráli, smáli se, bavili si... Jak moc jí chybí... Vždy když jí dával dobrou noc, tak opakoval stejná slova... Pořád... Úplně stejná... Říkal, že naděje umírá poslední.

Doufám že je to dostatečné.
Liku17