Jméno: Liščí dráp (kotě-Lišáček, učedník-Lišák)
Věk: Mladý dospělý
Povaha: První slovo, které vás napadne při pohledu na tohoto kocoura je drzý. A hned další sebejistý a egoistický. Protože přesně takový on je. Není ale nějak namyšlený, jen v sebe věří a je sebevědomý, má svoje cíle a jde za nimi i přes mrtvoly. Mnoho koček si myslí, že ho zná. Pravda je ovšem jiná-není takový, jakým se jeví. Nosí mnoho masek, ale narozdíl od mnoha ostatních se neuzavřel do sebe, což je nejjednodušší způsob, jak zakrýt své city. On prostě a jednoduše dělá, že je někým jiným, než opravdu je.
Dokáže být vším, kým ho ostatní potřebují. Chladným bojovníkem. Nejlepším přítelem. Drzým kocourem. Chápavým posluchačem. Vždycky rád pomůže těm, kteří ho požádají, ať už se jedná o malé nebo velké problémy.
Ať už se ocitne v jakékoliv situaci, dokáže vykřiknout nějaký vtip, klidně uprostřed boje. Málokdy se mu nepodaří, svou veselou náladou nakazit ostatní. Je si jistý svým počínáním, vždycky ví co chce a nikdy nejedná neuváženě. Když ho poznáte lépe, další slova, která vás napadnou při pohledu na něj, jsou chytrý a až nebezpečně bystrý. Je vnímavý, poslouchá vše, co se kolem něj děje, dokáže využít jakékoliv výhody. Vždycky má náhradní plán, a i když si myslíte, že už vás ničím nedokáže překvapit, ukáže se, že opak je pravdou. Taky může vypadat jako naivní snílek, ale nebezpečí nebo dokonce zradu, předvídá předem. Málokdy se nechá unést vztekem nebo jinými emocemi, na urážky reaguje s drzým úšklebkem a má v zásobě spoustu užitečných slov. Je těžké si nezamilovat jeho povahu. Ačkoliv to často není ani tak jeho povaha, ale jedna z mnoha masek. Z drzého kocoura se v jednom okamžiku může stát chladný, vyrovnaný bojovník. Opravdu málokdy se naštve, jedná klidně za každé situace. Klidně, sebejistě a drze, samozřejmě.
Postavení: Zástupce
Něco o: Jak už bylo řečeno, je velmi chytrý a vnímavý, což mu poskytuje značnou výhodu. Není nejlepší bojovník, není nejrychlejší, nejsilnější a bůhví co ještě. Ale je chytrý, dokáže využít každé výhody, která se mu naskytne. Proto je nebezpečný nepřítel-na pohled žádná hrozba, jenom kocour, který si o sobě myslí něco víc. A tohle podceňování je jedna z nejhorších chyb, která může být v jeho případě udělána.
Asi bych mohla trošku přiblížit, proč je takový, jaký je. Proč se navenek jeví jako drzý, sebejistý kocour, jak se dokáže v mžiku změnit z nejlepšího přítele v chladného bojovníka.
Vyrůstal s matkou, otcem a bratrem. Liščí byl tehdy malé kotě, sotva otevřel oči. Ale na tu událost, která se jednoho dne stala, si pamatuje navždy. Jeho matka... Něco se jí stalo. Prostě, jakoby někdo přepnul nějaké tlačítko a z hodné, ustarané a milující kočky, se stala šílená bestie. Napadla je a podařilo se jí zabít Liščího bratra. Chystala se zabít i jeho, ale vrátil se otec a Liščího bránil. Mluvil k matce, říkal jí konejšivá slova, snažil se jí vrátit rozum. Ale nepomohlo to a ona na něj zaútočila. Liščí byl moc malý, aby mohl svému otci pomoct a tak jen vytřeštěně sledoval souboj jeho rodičů. Jeho otec nechtěl své družce ublížit, ale zároveň odmítal přestat chránit svého syna. Matka byla jako běsnící monstrum, rvala se jako nezkrotná lvice a otec byl v nevýhodě.
Nakonec na Liščího vykřikl, ať uteče pryč, k jezeru které se nacházelo nedaleko, že tam pak příjde. Liščí poslechl a na vratkých nožičkách se rozběhl k jezeru, daleko od toho hrozného souboje.
A čekal tam. A čekal. A čekal. Měl hlad a bál se, ale nikdo nepřišel. Liščímu zprvu nedocházelo, proč tomu tak je, ale později na to přecejen přišel. Jeho matka zabila jeho otce.
Schovaný v keři tiše plakal nad nespravedlností světa, když v tom uslyšel křupnutí větvičky a vítr k němu zavál pach. Pach jeho matky. A taky pach krve.
Liščí celý vyděšeně ztuhnul a byl si jistý, že tohle je jeho smrt. Byl malé kotě, co by asi tak mohl udělat? Třásl se a mezerami mezi větvemi sledoval, jak se podél jezera plíží tmavě zrzavá kočka. Srst měla potřísněnou rudou krví. A pak se podívala přímo na něj a Liščí věděl, že je s ním konec. Kdo ví, kde se v něm vzala ta odvaha a odhodlání, že vystřelil z úkrytu a běžel pryč. Věděl, že ho matka snadno dožene, byl ještě k tomu zesláblý hladem a on jí nepřepere. Jediná možnost byla, schovat se někam, kam nemohla. Ve svém zběsilém útěku si všimnul mezery mezi kořeny stromu, tak akorát pro něj a okamžitě k němu zamířil. Skoro cítil, jak mu matka dýchá na zátylek. Bylo to tak tak. Její drápy pročísly jeho srst, ale on už se nacházel bezpečně v úkrytu. Posunul se co nejdál od vchodu a vystrašeně hleděl do oranžových očích své matky. Ač zabila jeho otce a bratra, nemohl jí nenávidět-byla to jeho matka.
,,Nemůžeš se tady schovávat navěky" zaskřehotal její hlas a Liščí se zachvěl.
Měl štěstí, že u tohoto jezera žila jiná kočičí rodinka a když uviděli jeho matku, která vrčela na kotě, okamžitě jí ze svého území vyhnali.
Liščí se pořád choulil v mezeře a hleděl do laskavých očí dvou koček. Pak se kolem nich prostrčila dvě koťata, asi jeho věku a zvědavě se na něj dívala.
,,Kde máš maminku?" Zeptala se jedna z dospělých koček.
Liščí polkl. ,,Právě jste jí vyhnali" řekl tiše. ,,Ona... Zešílela. Asi. Nevím"
Kočky si vyměnili pohled.
,,Tak se přidej k nám" navrhlo hnědé kotě. ,,Já tady taky původně nevyrostl a oni se o mě starají"
Liščí zaváhal a samotného ho překvapil ten pocit, který neznal-nedůvěru. Přesto, asi neměl na vybranou. Jak by se mohl v tomhle nebezpečném světě sám ubránit?
Podíval se do očí druhého kotěte a věděl, že to příjme. A tak přikývl.
Žil takhle s nimi nějakou dobu, dokud se všichni nepřidali do klanu. Liščí sice vyrostl v dobré rodině, ale na své pravé rodiče nezapomněl nikdy a často uvažuje, jestli jeho matka vůbec žije a jestli lituje toho, co udělala.
Jeho nejlepší přítelkyní je Krvavá vločka, to druhé kotě se kterým vyrostl a už nějakou dobu ví, že je pro něj mnohem víc. Kdo ví, kdy začal cítit, že to důvěrné, bezstarostné přátelství mezi nimi, se změnilo v lásku. Nebo aspoň v jeho případě. Nebylo to hned, ale den ode dne jeho cit cítil a s ním i bolest, kterou pociťoval, jelikož Krvavá ho považovala jen za svého přítele. Nechce jí to říct, jelikož by tím mohl zničit i to přátelství a on by nedokázal žít bez ní a její přítomnosti. A tak mlčí a nikdo neví, že tiše trpí.
Nesnáší Safíra.
Vzhled: Jasně zrzavý, krásný kocour zbarvený v barvách plamene, s bílou špičkou ocasu. Má nádherné, zářivě zelené oči.

Jméno: Safír(kotě-Modřík, učedníkem nebyl, přidal se do klanu už jako starší)
Věk: Mladý dospělý
Povaha: Většině se jeví jako chladný, odtažitý, nepřátelský a tajemný. Málokdo ví, že se dokáže chovat jinak. Že umí být milý a pozorný, že je skvělý učitel a taky dokáže být tak drzý a troufalý, až to některé nejmenované kočky přivádí k šílenství. Takovou jeho stránku zná jen málokdo a on k ní má důvod.
Nebojí se riskovat, právě naopak uvítá jakoukoliv výzvu. Když ho dobře poznáte, zjistíte že opravdu není tak špatný a zlý, jak se jeví. Že dokáže být něžný a jemný, že umí být veselý a vtipný. Málo čeho se zalekne, odvahou přímo srší. Prakticky nikdo nezná tuhle jeho stránku-pro ně je jen chladný, nepřátelský kocour, který má rád svůj osobní prostor.
Postavení: Válečník
Něco o: Dřív a nebylo to tak dávno, znal každý jeho pravou povahu. Dřív byl otevřený a nebál se svůj názor vykřičet do celého světa. Dřív totiž žila jeho sestra, Smaragda.
Jejich sourozenecké pouto bylo neuvěřitelně silné, málokdo viděl, že by se dvě koťata tak navzájem doplňovala a zbožňovala. Neudělali bez sebe ani krok, byli skoro nerozluční. Těžko říct, čím to bylo, když měli ještě sestru, Skleněnou tlapu. Safír a Smaragda byli opravdu dvojka, skoro nikdy nikam nechodili bez sebe, rozdělit je byl nemožný úkol. Kvůli těmto věcem Skleněná víceméně vyrůstala sama, jelikož oni jí ve většině případů ignorovali.
Žili s ještě s matkou, tehdy ještě klany neznali.
Jednoho dne, někdo donesl do jejich doupěte myš. Myš, ve které byly ukryté nějaké jedovaté bobule.  Smaragda je snědla a následně zemřela.
Safíra to zničilo, jakoby někdo zabil druhou polovinu jeho duše. Přísahal, že zničí toho, kdo to udělal, ale nikdy se to nedozvěděl. Ztráta jeho sestry způsobila, že se uzavřel do sebe a začal těžce nesnášet Skleněnou, která z toho byla smutná. Safír by totiž byl radši, kdyby umřela Skleněná, ne Smaragda. Když jejich matka umřela, našli klan a do něj se přidali.
Až po nějaké době ho vytáhla z melancholie kočka, do které se následně zamiloval. Zamiloval se do její osobnosti, do skutečnosti, že to s ním nevzdala, ať jí odmítal sebevíc. Bohužel se ukázalo, že na ní jaksi stojí fronta. Narozdíl od Liščího se však nebál vyjádřit Krvavé vločce své city a ačkoliv ona to necítila stejně, on tu výzvu přijal a rozhodl se bojovat. Stejně jako Liščího ho užírala bolest nad jeho neopětovanou láskou, ale on se stále nevzdal. A nikdy se nevzdá.
Vzhled: Velký černý kocour s mnoha jizvami po nesčetných soubojích a nádhernýma safírovýma očima. Můžete v nich najít chladnokrevnost, ale také něhu.

Jméno: Krvavá vločka(kotě-Krvinka, učednice-Vločka)
Věk: Mladá dospělá
Povaha: Je hodně drzá a odvážná, jedná nerozvážně a nebojí se urazit i toho nejostřejšího válečníka. Nemá žádné problémy s konverzací, dokáže se v pohodě bavit i s cizími kočkami, ačkoliv to neznamená, že by jim věřila. Sama moc dobře věděla, že důvěra je ošidná věc. Rovněž dokáže být milá a přátelská, hlavně se co se týče koťat. V jednu chvíli se z neuvážené, mladé kočky stane starostlivá, ochranitelská matka. Asi taková byla předtím, než se jí život rozpadl před očima. Teď už neví na čem stojí.
Postavení: Matka
Něco o: Život Krvavé vločky by se dal popsat jedním slovem-katastrofa.
V jednom měsíci ztratila ty, na kterých jí nejvíce záleželo.
Její rodiče roztrhala nějaká zvířata-vlk, pes, kdoví-což jí zlomilo srdce. Nebýt jejích přátel, nejspíš by se neudržela nad hladinou a klesla do hlubin temnoty a bolesti. Díky nim to překonala a zaměřila se na Safíra. Byla schopna ho pochopit a chtěla pomoct někomu, kdo pomoc nedostal. Nebo spíš, nechtěl jí přijmout.
Jejímu druhovi, Lesnímu vlkovi, se kterým vyrůstala, ale nebyl její pokrevní bratr, se moc nelíbila skutečnost, že se Krvavá začala motat kolem Safíra, ale miloval jí a věřil, že ho nezradí.
Krvavá poznala spoustu nových osob a konečně si myslet, že její život nabírá nový směr-že už bude vše lepší. Kromě Safíra, rovněž jednoho dne potkala v lese zraněného kocoura, který jí z nějakého důvodu prosil, aby ho neodvedla do klanu a tak se o něj začala starat sama. A přitom se nevědomky zamotala do něčeho, do čeho nechtěla.
Měla zmatek ve svých citech k Lesnímu vlkovi, Safírovi a tomu novému kocourovi, Mrazivému ocasu.
Lesní vlk byl její druh, znala ho stejně dlouho jako svého nejlepšího přítele Liščího, byl na ní milý a pozorný a co si pamatovala, odjakživa jí miloval. Občas byl nechápavě roztomilý a jeho láska k ní neměla mezí. Krvavá se ale bála, že mu to nedokáže oplatit stejnou mírou. A pak tu byl Safír, který jí velmi přitahoval a který byl tak neskutečně drzý a troufalý, až jí to přivádělo k šílenství. A nakonec Mrazivý ocas. Mezi nimi nebyli nic romantického, spíš se jednalo o zvláštní druh souznění... Chodila za ním do lesa, jelikož odmítal jít ke klanu z důvodů, které jí nevysvětlil. Radil jí, pomáhal jí, byl skvělý poslouchač a ona mu důvěřovala.
Jenže ani k jednomu z nich necítila lásku. Ona si ani nebyla jistá, jestli by byla schopna, lásku poznat, až jí ucítí.
A kdo pro ní byl Liščí dráp? Nejdůležitější osoba v jejím životě. Dokázal jí rozesmát za každé situace, potřebovala ho mít u sebe, to přátelství mezi nimi bylo neskutečné. To hlavně díky němu nepropadla smutku, když zemřeli její rodiče.
Jednoho dne na ně zaútočil druhý klan. A mezi nimi byl i Mrazivý ocas, který celou dobu sbíral informace. To Krvavou šokovalo. Věřila mu, věřila mu, ačkoliv ho skoro neznala. Pomáhal jí, když byla zmatená ohledně svých citů, svěřovala se mu se vším... A on jí takhle zradil.
Setkali se na bitevním poli, Krvavá chtěla vědět, proč to udělal. Mrazivý se jí a její hloupé, naivní důvěře, vysmál do obličeje. Dokonce jí prozradil, že to on stál za smrtí jejích rodičů-nalákal je přímo do cesty vlkům.
Krvavá tomu nemohla uvěřit. Odmítala. Nechtěla. Mrazivý byl důležitou součástí jejího života, byl jejím věrným přítelem a on... Pak se jí Mrazivý pokusil zabít. A ona by zemřela, kdyby se mu do cesty nepostavil Lesní vlk a ránu schytal on.
Krvavá nemohla nic dělat, pouze sledovat, jak z jejího druha, kterého znala tak dlouho a tak dobře, kterému nikdy neřekla, že ho miluje, jelikož to nebyla pravda, uniká život. A i přesto, že ona jeho nemilovala, nebo aspoň ne tak silně, jako on jí, jeho smrt byla další ránou, zasazenou jejímu srdci.
Chtěla Mrazivého zabít. Opravdu, nikdy necítila tak silné nutkání něco udělat. Ale když se o to pokusila, skončilo to tak, že jí vážně zranil a ona se propadla do bezvědomí. Nebýt Liščího drápa a Safíra, nejspíš by zemřela.
Pak se vzbudila, už v táboře. Nechtěla se vzbudit. Mrazivý ocas, kocour kterému věřila, zabil její rodiče, zradil jí, zabil... Zabil Lesního vlka, který byl dlouho její skálou a oporou.
Liščí dráp ani Safír jí neopustili, ani když zjistili, že Krvavá čeká koťata s Lesním vlkem. V tu chvíli zapomněli na vzájemnou nenávist a žárlivost. Spojovala je starost a láska ke Krvavé.
Jakoby už nebyla tou, kterou bývalá. A ani jeden z nich nemá tušení, jak jí z tohoto otupělého, mrtvého stavu dostat.
Když pomineme všechny tyhle informace, Krvavá nějak tuší, že opravdu někoho miluje. A dokonce tuší koho. Jenže si to odmítá připustit a zrada spojena s Vlkovou smrtí jí přinutila, tyhle city potlačit. Neví, proč je pro ní Liščí nejdůležitější osobou jejího života. Neví, že to on jí může vytáhnout z hlubin bolesti a zrady. Neví, že ho miluje. (Fuj, dostala jsem z toho cukrovku XD)
Vzhled: Krásná, jasně zrzavá kočka, její srst je skoro rudá. Má bledě modré oči, jako led.

Jméno: Lístek(učedník: List, válečník: Listnatý dráp)
Věk: Ještě se nenarodil
Povaha: Bude hodně podobný svému otci, nejen vzhledem ale i povahou.
Neskutečně milý a roztomilý kocourek, který když miluje, tak celým srdcem. Občas bude nechápavě roztomilý, některé věci mu budou docházet pomaleji a jiné zase rychleji. Bude hodně citlivý, takže se často přestane ovládat. Buď se nechá unést vztekem a nebo smutkem. Vždycky bude hodný a přátelský, nikomu se nepodaří zlomit jeho čisté srdce, oddanost a čest. Jak bude dospívat, bude mnohem klidnější a rozumnější, narozdíl od svého otce bude hodně věrný všem pravidlům. Ale k tomu samozřejmě bude muset ujít dlouhou cestu plnou průšvihů a neustálých chyb.
Postavení: Kotě
Něco o: Bude mít panický strach z výšek-proč, to neví, ale je to tak.
Své matce bude často připomínat jeho otce, což jí hodně rozesmutní.
Narodí se původně i se setrou, ale tu brzo po narození odnese liška.
Vzhled: Hezký kocourek s čokoládově hnědou srstí a jasně zlatýma očima

Jméno: Krysák(nikdy neměl jiné jméno)
Věk: Dospělý
Povaha: Je hodně... Zvláštní. V jedné chvíli se dokáže chovat naprosto normálně, je vtipný a veselý, často překvapí nějakou drzou hláškou. Vzápětí, ale jakoby někdo přepnul nějaké tlačítko a on se změní v naprosto divného tvora. Mumlá si pro sebe nesmysly, je mrzutý, protivný a říká věci, kterým nikdo nerozumí. Ale takový je málokdy, těch málo koček, které zná, je zvyklých na jeho lepší stránku. Mají ho rádi, už jen proto, že se nezalekne i toho sebevětšího bojovníka a když zrovna nemá ten svůj divný stav, tak je i v pohodě. Taky oplývá vynalézavostí a bystrostí, jelikož už dlouho žije ve městě, kde je potřeba ostražitost
Postavení: Samotář
Něco o: Žije ve městě, proto ví o dvounožcích mnohem víc, než většina ostatních. Narodil se jako kotě v nějaké bohaté rodině, ale když se mu podařilo rozškubat záclony, šaty a shodit ubrus s jídlem při vzácné návštěvě, vykopli ho ven. Nebyl na ten svět venku připravený a snažil se vrátit zpátky. Nakonec to vzdal. Byl tehdy velmi neznalý, ostatní toulavé kočky si z něj dělali srandu a sázeli se, jak dlouho přežije. Krysáka-tehdy se jmenoval Sněhulák, ale radši se přejmenoval-to popudilo. Byl v té době velmi hrdý, ambiciózní a nestálý, takže se odmítal nechat jimi zesměšnit.
Brzo už nebyl terčem posměchu, ale spíše zájmu. Z domácího mazlíčka se začal stávat chytrý zloděj. Vloupal se do různých obchodů s masem, kdykoliv se pořádali trhy, podařilo se mu toho ukradnout tolik, že to pomalu nesnědl. Ostatní toulavé kočky to zaujalo, jelikož oni se museli pachtit někde u odpadků a ve sklepech a lovit krysy.
Krysák se probojovával pomyslnou hierchii městských koček výš a výš, kočky k němu začali chodit s otázkami a prosbami.
To se však nelíbilo Rváči, nejvýše postavenému kocourovi ve městě. Kdykoliv někam šel, všichni mu uhýbali s cesty. Cokoliv chtěl, mu bylo dáno. Nelíbila se mu skutečnost, že někdo je známější než on a rozhodl se Krysáka navštívit.
Ten byl ale předem varován kočkou, které pomohl sehnat správné bylinky pro její nemocná koťata, a tak byl připraven.
Krysák uvítal Rváče, jakoby to byl jen jeden z mnoho dalších koček, které si k němu přijdou pro radu. Nedával najevo strach, který pociťoval. Rváč byl totiž opravdu obrovský, zrzavý kocour s utrhnutým uchem a mnoha jizvami. Nedostal to jméno jen tak pro nic za nic.
Sotva Rváč na Krysáka zaútočil, on se rozběhl pryč a ne moc chytrý Rváč utíkal za ním.
Krysák ho navedl přímo do míst, kde se hojně vyskytovaly krysy. Vyskočil na stěnu, ale než ho Rváč stačil následovat, vrhla se na něj velká masa hlodavců.
Zatímco Krysák sledoval, jak Rváče zabíjí krysy, Rváčovi se podařilo vyskočit na zeď, nebo aspoň s části a Krysáka stáhnout dolů. Vykřikl, ale to mu bylo k ničemu, jelikož se krysy pustili i do něj. Pomocí koček, kterým kdysi pomohl nakonec přežil, ale i tak si z toho odnesl jizvy.
Někdo by mohl říct, že to nebylo fér, že se s ním měl Krysák setkat ve spravedlivém souboji. A opravdu, pár koček to řeklo, ačkoliv byly samozřejmě šťastní, že je Rváč mrtvý. Krysák jim odpověděl: ,,Když není život fér, tak já taky"
Na to neměl nikdo co říct.
Po tom nešťastném pádu mezi krysy, se Krysák změnil. Ne úplně, ale změnu brzo pocítili všichni. Krysák při tom útoku přišel o polovinu ucha a na těle má pořád spoustu jizev od kousnutí. Jeho hlavní nevýhodou však je skutečnost, že mu krysy poškodily zrak. Není úplně slepý, ale vidí velmi špatně. Naopak všechny jeho ostatní smysly se zdvojnásobily, takže se to víceméně vyvážilo. Pořád je tím, kým byl na začátku-drzým, ambiciózním a chytrým kocourem, který se v hierarchii městských koček dostal až na vrchol. Ale jak už bylo řečeno, občas měl ty zvláštní stavy, kdy se choval divně a mluvil nesmysly.
A ačkoliv se má víceméně dobře, je obklopený kočkami, které ho obdivují a nemá špatný život, začíná pociťovat touhu po něčem jiném. Třeba touhu po životě za městem.
Vzhled: Dřív měl srst krásně bílou, jako sníh, ale ty roky ve městě si vybrali svou daň. Kromě jizev je taky neustále špinavý. Oči měl dřív zelené a i teď mají takový zelený nádech, ale opravdu špatně na ně vidí, spíš se spoléhá na ostatní smysly

Ivatroch wow, konečně jsem to dodělala! 😂
Kdyby tě to zajímalo, má to 3260 slov XD