Kolem mě tancovali různé příchutě zmrzliny. Bylo to nádherné. Létal jsem růžovými obláčky s cukrové vaty. Život je tak jednoduchý. Došel jsem k jahodové zmrzlině s usměvavým obličejem a chtěl jí sníst, ale najednou začala řvát. Což nedávalo smysl....kdo by taky ječel, když se tě právě pokouší někdo zabít a sníst, že?

Otevřel jsem oči. ,,Proč to byl jen sen! Proč je život takový potvora......proč?!" začal jsem mlátit hlavou do polštáře, když jsem zjistil, že křik zmrzliny byl ve skutečnosti budík. Z nějakého důvodu, který jsem si přesně radši nepamatoval, jsem dneska nespal s polštářem. Tak do čeho to teda mlázím? Jo aha.....do zdi.

To byl asi důvod, proč mám rozbitou zeď. Vylezl jsem z postele a podíval se na noční stolek. Bylo to zvláštní, řeč, kterou jsem si připravoval na prezentaci kandidátů na třídního prezidenta tam stále byla - v obyčejných případech někam zmizí a nebo jí někdo sní.

Vyrazil jsem do školy. Naštěstí jsem měl hodně času, abych se stihl 12 x vrátit domů. Pořád jsem zapomínal ty stejné věci - klíče, řeč, klíče, řeč.....brýle, které nemám, takže jsem je musel jít zase vrátit.

Nastoupil jsem do autobusu číslo 469. Posadil jsem se a cestou si zavazoval a rozvazoval tkaničky, abych se nenudil. U toho se mi podařilo zapomenout, jak se zavazují a tak jsem se zeptal řidiče. Dva muži se vy vysmáli. Už jsem je někdy viděl. Později jsem zjistil, že jsou to ženy.....asi před smrtí - jménem Patty a Selma.

Vystoupil jsem v Shelbivillu a tam jsem si uvědomil, že jsem vlastně autobusem vůbec neměl jet. Byl to pokrok, minule jsem si to uvědomil v Ohiu.

Do školy jsem kouzlem došel v čas. Teda jestli začínala v 10:51. V 11 jsem měl pronést svou řeč. Dalším kandidátem byl Vance Connor - oblíbený blonďatý student. Když dořekl poslední slovo, všichni začali tleskat.

,,A teď Homer Simpson." řekl znuděně ředitel, že bych se ani nedivil, kdyby usnul. Z pódia se ozvalo maximálně tak kašel. Asi důkaz toho, jak mě obdivují.

,,Em.....ahoj.....lidi." začal jsem a našel jsem mezi diváky Margin usměvavý úsměv - teda obličej. Chtěl jsem začít číst řeč, ale v tom mě napadla super věc. Nebo jsem si v tu chvíli myslel, pokud jsem vůbec myslel, že je super. Ostatně jako vždycky.

,,Na téhle řeči jsem pracoval týden." řekl jsem a roztrhal jí. Všichni začali tleskat. Já jsem takový debil......! Vůbec jsem nevěděl, co říct. Klekl jsem si na kolena a začal zmateně číst cucky papíru, dokud mě ředitel nevyhodil z pódia se slovy - ,,Nejhorší proslov, co jsem kdy viděl."

Odešel jsem z místnosti, jako bych šel na porážku. Nebo spíš z porážky. Díval jsem se na svoje tenisky a pomalu šel k jídelně. Ten řidič ty tkaničky zavázal dobře..... proč nejsem alespoň v něčem dobrý?

,,Nechte mě být." řekl jsem, když jsem do někoho vrazil. Zvedl jsem hlavu. Přede mnou stála Marge a usmívala se. ,,Nic si z toho nedělej. Každý dělá chyby. Třeba volby nevyhraješ, ale já ti i tak věřím. Volila jsem tě." řekla a odešla.

Ona volila MĚ? Proč? chtěl jsem se jí zeptat, ale už byla pryč.

518 slov

Tentokrát jsem měla důvod, proč nevycházeli kapitoly - slíbila jsem, že dopíšu NightSky. Každopádně.....snad se vám kapitola líbila, tentokrát více podle seriálu.....teda trochu více. Mějte se fanfárově! (Wtf......to co mě zase napadlo za rozloučení? XD)💖

12.5.2020