Čas zastavit nejde
Jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Snažila jsem s Dree trávit co nejvíce času. Místo výletu jsem si s ní raději sedla a vzala si ji na klín. Přítomnost zvířat mě už jako malou uklidňovala a tentokrát tomu nebylo jinak. Seděla jsem s ní spokojeně na sluníčku, když v tom kolem mě prošel muž. Byl to majitel a její páníček. Mezitím co ho Dreena z mého klína pozorovala, zeptal se pobaveně: „Ty se zase mazlíš jo?" Tomu jsem se musela zasmát. Nikdy jsem nepoznala tak přítulnou šeltii. To mi bylo jasné hned. Na druhou stranu, moc jsem jich do té doby nepotkala.
Kdykoliv jsem se musela od ní vzdálit i jen na sebemenší vzdálenost, byla jsem nesvá. Jako kdybych měla strach, že už mě nebude mít ráda.... Nejradeji bych s ní trávila dvacet čtyři hodin denně.
Každý den jsem si ji pravidelně brala na klín, pokud si ji zrovna nepřivlastnil někdo jiný.:-) Jednou navečer jsem s ní seděla v pergole a povídala si. Dree na mě hleděla snad tím nejroztomilejším výrazem. V tom jistý člověk najednou pronesl větu, která naprosto vystihovala moje myšlenky: „ Ta Kačka bez té Dreeny neodjede. " To byla pravda. Téměř po týdnu jsem ještě neměla odvahu myslet na to, že se s ní budu muset rozloučit.
Další den, když jsme opět seděli v pergole, jedna dívka na Dree zavolala, aby k ní přišla. Nevím jak, ale najednou jsem se slyšela říkat: „Dree pojď ke mně!" Dreenka se zvedla a opravdu ke mně přišla. Jenže někdo nesl zrovna jídlo a ona se zastavila na půli cesty a hlavou koukala střídavě na mě a na dotyčnou s jídlem. Nakonec vyhrálo to jídlo, ale já jsem věděla, že by ke mně jinak přišla. V tom jsem slyšela tu dívku se smíchem říkat: „ Jakto, že k tobě jde a ke mně ne? " Na to jsem ji neměla co říct. Krom toho jsem si byla jistá, že bych jí odpovědět nedokázala. Dreena si mi lehávala na klín docela často. A já jí za to byla vděčná.
Na konci týdne jsem se už začala smiřovat s tím, že brzy odjedu. Naštěstí mi něco sebralo tenhle studený severní vítr z plachet.
Dostala jsem totiž nabídku, jestli bych tam nechtěla zůstat ještě další týden! „ No kdo by venčil ty moje šeltie? " dodala se smíchem paní majitelka. Měla jsem z toho radost. Mohla jsem s Dreenkou strávit ještě další týden. A chodit i se všemi jejími čtyřmi psy na procházku. Mojí radost ještě více podpořila moje teta, která se rozhodla všem čtyřem psům vyrobit mašle na obojky. Všichni vypadali překrásně! Bohužel mám vyfocenou pouze Dreenku.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top