Nedávno jsem byla o víkendu opět navštívit Dreenku (překvapivě😂). Nato, že to byly pouhé dva dny, se toho událo tolik, že si snad ani všechno nepamatuju. Rozhodla jsem se proto napsat alespoň něco sem, abych si osvěžila paměť. Zkrátka vzpomínkový deník. (🤣)

Tak tedy milý deníčku:

      V tu dobu se měla konat ve vesnici, kousek od Litoměřic akce, zaměřená na různé pokrmy z brambor a vůbec všeho, co se brambor týče. Jak tomu my přezdíváme „Bramborobraní"( respektive moje teta tomu tak říká ). Ale k tomu se ještě dostaneme.
Na „intenzivku" jsme dorazili ještě tentýž den, akorát už po tmě, jelikož jsme zkoušeli jet bez navigace a řekněme, že jsme se trochu ztratili, ale potom zase našli.
Druhý den ráno jsme vstali na trénink. Respektive já tam byla jako doprovod, takže jsem neběhala. Místo toho jsem šla najít Dreenku, se kterou jsem se jako s jedinou, z jistých důvodů, předešlí večer nepřivítala.
Na chvíli jsem se posadila před plac ohraničený nízkým plotem a očima hledala mojí oblíbenou šeltii. Seděla v ohrádce s ostatními pejsky a společně vypadali jako štěňátka na prodej. Jak roztomilé 😍.
Chvíli jsem počkala, abych se nemotala v parkuru a přešla jsem k nim.
Dreenka na mě koukala už, když jsem seděla na lavičce před vystavěným parkurem a jen co jsem k ní došla, stoupla si na zadní a opřela se o ohrádku a u toho měla pohled snad toho nejroztomilejšího psa v historii.
Pohladila jsem ji a i všechny ostatní pejsky, kteří byli rovněž rádi, že jsem je přišla přivítat.
Když byla doba oběda, rozhodli jsme se jít do restaurace, ale nejdřív jsem byla vyslaná na pokoj tetě pro peněženku a parfém, aby tam nemusela chodit ona sama. Jenže když jsem otevřela branku, sedělo před ní asi sedm psů, jako na nějakém sezení matiček kmotřiček. Cestou jsem ještě stihla pohladit Dree, která za mnou ťapala až do pokoje pro ty dva důležité artefakty.
Ovšem můj osud si usmyslel, zrovna v tu nejhorší chvíli, že vyzkouší moji trpělivost a především nervy, protože sotva jsem se dostavila k vratům, nasáčkoval se přede mě jeden větší, strakatý pes, který stejně jako ostatní netrpělivě čekali na své páníčky. Ovšem psi umí být umanutí a věrní zároveň, a tak tomu nebylo jinak ani u tohohle odvážlivce, který mi proklouzl mezi dveřmi a běžel směrem k dolnímu cvičáku, kde měla být jeho panička, která ale byla v tu dobu zrovna na obědě.
A tak se z pouhého běhu pro peněženku, stal hon na psa. Naštěstí se nám ho podařilo chytit a odvést zpátky, ale to už mi v ten den nervy nevrátilo. Zřejmě jsem je nechala na zahradě se sedmy sudičkami. A aby toho nebylo málo, tetě jsem místo vůně donesla deodorant! Hold občas nepřemýšlím nebo neposlouchám. Těžko říct, co z toho.
Při odpoledním tréninku Dree ležela v kleci a já si k ní přisedla na zem a hladila ji zkrz mřížky. Dala jsem jí kousek pamlsku a když jsem si jí chvíli nevšímala, což bylo tak na dvacet vteřin, ozvalo se z klece zavrčení a pískavý štěkot, který mi měl dát jasně najevo, že ji mám dál hladit, věnovat jí pozornost a možná jí dát ještě nějaký ten pamlsek. Nakonec jsem se dovolila, si ji vzít na klín. Nasadila jsem jí vodítko, aby neutekla na parkur a hladila ji...
Ještě ten samý den jsme se šli podívat na to naše slavné bramborobraní. Měla jsem dovoleno vzít si s sebou Dreenku a tak jsem si ji připla na vodítko a s obrovskou radostí jsem si s ní vykračovala spolu s ostatními účastníky intenzivky směr bramborová akce.
Měla jsem takovou radost, že jsem si ji všude fotila a pořád na ní mluvila a hladila ji, prostě jako blázen, usmívající se jako měsíček na hnoji, jak se tak říkává.
Co se týče neděle, přemýšlela jsem jestli by nešlo ten čas vážně nějak zpomalit, protože to utíkalo hrozně rychle. Naštěstí jsme odjížděli až navečer, takže jsem si to tam ještě měla čas užít.
Po ranním výcviku jsem byla s oběma šeltiemi na procházce. Nachodily toho docela dost a já je ještě tahala do restaurace na oběd a zkoušela s nimi běhat. Chtěla jsem si totiž s Dreenkou zkusit ještě jednou něco málo zaběhnout. Jenže můj mozek měl obědovou pauzu, takže jsem si tu trať moc dobře nezapamatovala. Musela přijít na scénu improvizace, ve které dobrá opravdu nejsem. Ale i tak mě to bavilo. Nejvíc slalom. Krom toho, první pokus dopadl tak, že přes překážku skákaly obě dvě šeltie!
Do restaurace jsem si je také vypůjčila. Objednala jsem si palačinku s nutellou a byla výborná. I Dreenka s Pralinkou chtěli ochutnat, ale dostaly "chudinky" jen úplatek v podobě masových pamlsků. 😂😍

~

     Odpoledne jsme seděli na spodním cvičáku a povídali si. Bylo nás tam už jen pár, poněvadž hodně lidí už odjelo. Psi tam běhali dokola jako střelení a pouhý pohled na „stádo" border kolií člověka pobavil a zvedl mu náladu, protože to bylo úžasné, je pozorovat. Později se k nim na chvíli přidaly i šeltie a bordeří štěně.
Když se pejsci dostatečně vyběhali, jeden z nich vstal a přinesl mi frisbee a poté i oslintaný míček, který chtěl ode mě hodit. Co si budeme povídat, já frisbee nikdy v ruce nedržela, natož házela. Takže jsem si ho nejprve nechápavě a možná i trochu trapně prohlížela a pak se ho pokusila hodit borderákovi, který mi to přinesl. Jako vždy jsem měla štěstí na první pokus. Na ty další už tolik ne.
Když ho přestal bavit talíř, aportoval mi tedy pro změnu ten míček. Většina borderek mají v puse nějaké ty hračky a míčky neustále, takže nebylo divu, že byl potom tak oslintaný.
Každopádně přes to jsem se přenesla. Chvíli jsem mu to házela, až najednou za mnou přiběhla Dreena a začala na mě štěkat a vrčet. Nepřikládala jsem tomu větší důležitost a tak jsem dotyčnému pejskovi házela míček vesele dál.
Ale po druhém jejím výstupu už mi to začalo vadit, jak přede mnou pořád poskakovala, tak jsem se nahlas zeptala: „ Proč na mě tak štěká? Já to nechápu. " „ Asi od tebe něco chce," zazněla odpověď. Původně jsem si myslela, že chce pamlsek, protože dokázala být takto nepříčetná, když jsem jí nechtěla žádnou dobrotu dát.
A pak mi to došlo; vzala jsem do ruky míček a štěkot zase začal, položila jsem ho na zem, bylo ticho. Bylo mi to jasné - nechtěla abych se věnovala jinému psovi. Chtěla, abych si všímala jen jí. Pobavující to sice nebylo, ale já jsem se v duchu smát prostě musela.
Tak nevinné, krásné, dokonalé zvířátko, vážně žárlí na jiného psa. V ten moment mi došlo, kolik toho mají nejen psi, společného s lidmi. Ať už jde o povahové rysy nebo zlozvyky...

Poté jsem doběhla pro psí hřeben, abych tu šedou šeltičku a případně i jiné psy, učesala. Dostala jsem instrukci, že na stole měl ležet jeden bílý a druhý černý hřeben. Když jsem došla do pergoly, kde měly oba hřebeny být, na stole jsem našla jeden bílý a když jsem hledala ten černý, pod židlí jsem objevila zapadlý černobílý hřeben. Řekla jsem si, že ten by se taky dal použít, tak jsem ho vzala spolu ještě s nějakou černou věcí, krajně připomínající hřeben.
Dree jsem postavila na barel od hoopersu a začala ji česat. Bylo mi řečeno, že česání ráda nemá, ale kupodivu mi držela. Opřela si o mě hlavičku a poslušně stála, i když bylo vidět, že jí to zrovna dvakrát příjemné není. Ale vydržela to. Načež já z toho měla velkou radost. I když na úkor toho, že ke mně nechtěla potom deset minut jít, protože se bála, že ji znovu čapnu a začnu ji česat. Ale když jí došlo, že její „hodná teta," ji už "týrat" nebude, přišla ke mně a byla zase spokojená.
Mimo to jsem stihla učesat ještě jednoho pejska, než si černobílý hřeben vzala do ruky teta a divila se, co je to za hřeben, že vypadá jako lidský. V tu chvíli mi bylo poněkud trapně, protože jsem zjistila, že patřil paní majitelce a na psy nebyl vůbec určený... Hups... 🤦‍♀️

~