Pearl vykulila oči. „Chceš mi říct, že tohle tedy nebyl omyl?"

„Měla byste se naučit jednu věci, Výsosti, na Ostrově bouří omyly neexistují. Buď se to stane, nebo ne. Stejně jako náhody. Svůj osud si měníme sami, moje rodina nevěří v osud," probodl ji jadeitově zelenýma očima.

„Takže mi chceš říct, že jsi nemířil? Proč jsi nezasáhl svůj cíl?" zvedla k jeho vysoké hlavě svou tvář s přimhouřenýma očima.

„Nebuďte tak bláhová, princezno. Raději otevřete oči a podívejte se pravdě do očí. Kdybych mířil tak, jak mě to mistr naučil, živá byste z toho nevyšla. To vám přísahám,"pohladil si zálibně štíhlý luk. Vytáhl z toulce jeden šíp, natáhl tětivu a plavně vystřelil šíp. Letěl ladným obloukem, dokud nedopadl těsně doprostřed stromu.

„Kdo tě naučil střílet?"

„A kdo vás naučil jedno z pravidel lučištníků?" odpověděl jí hravě na otázku otázkou. Pearl si povzdechla.

„Já se ptala první," připomněla mu dotčeným hlasem.

„Neměla by však budoucí královna myslet především na dobro svých poddaných?" uklonil se jí s úšklebkem.

„Jak myslíš," zrudla vzteky. „Můj strýc byl něco jako voják. Pracoval v armádě. Mě a Luciu naučil střílet už v brzkém věku, takže mě něco naučil. Ale vyšla jsem ze cviku, navíc mi to nikdy moc nešlo," zamumlala potichu.

„Vyučil mě nejlepší mistr na ostrově. Bohužel před nedávnem zesnul, takže se už teď, v tak mladém věku, řadím mezi nejlepší střelce v zemi. Jistě by mé služby ocenil i samotný král, kdybyste se u něj přimluvila, princezno. Inu, sám jsem vám zachránil život," hleděl na ni s blýskáním v očích.

Pearl se ošila. Jeho přítomnost jí byla nepříjemná. Hleděl na ni skálopevně a vytrvale. Odhadovala, že pro něj ne neexistovalo. Každý mu jistě vždy říkal to, co chtěl slyšet. Na to ale ona nehrála. Milosrdné lži si nechávala pro Luciu, která teď potřebovala utěšovat. Zařekla se, že když se jí na něco zeptá, uslyší z jejích úst jen bodající pravdu, která pro něj nebude milosrdná. Měl moc vysoké ego a ona zatoužila mu ho srazit hluboko pod nulu.

„Se svým otcem jsem se neviděla skoro dvanáct let. Jistě bude chtít při našem prvním setkání probírat nějaké střelce, jednoho ze svých poddaných. Mohu to zkusit, ale nic ti nezaručuji, střelče," věnovala mu prozíravý úsměv.

„Vzhledem k tomu, že jsem vám zachránil život-"

„Nebyla jsem ve stavu ohrožení," přerušila ho Pearl nevzrušeně. „Kdybys na mě nevystřelil, dokázala bych se o sebe postarat sama. Jsem na to zvyklá."

„Jistě, možná v lidském světě. Ale tady, princezno, platí jiná pravidla, ale i zvyky. Zvířata nejsou mírumilovná. Nemůžete si je jen tak pohladit, kdy se vám zachce. Ona by nejraději požrala všechno, na co přijdou. Prozraďte mi třeba, co byste dělala při napadení vlkem? V tom by vám královská krev nepomohla, Výsosti," usmál se, při čemž vycenil ostré zuby.

Odfrkla si. „Jasně."

„Ještě jsme se nepředstavili, princezno. Je to přeci slušností, nemyslíte?"

„Ano, ano. Jsem Pearl Bellosová, těší mě," pronesla k němu povýšeně s dávkou ironie.

„Lysias Auguron, nejlepší lučištník v královském vojsku, drahá princezno," uklonil se jí i on. I z jeho hlasu čišelo pohrdání.

Možná ji oslovoval všemi formálními způsoby, ale navzájem sebou pohrdali. Pearl mezi nimi cítila to napětí. Vibrovala mezi nimi neskutečně silná energie, ale ta špatná. Navzájem se oba dva nesnesli, na to měli moc stejnou povahu. Pearl zatla ruce v pěst, Lysias vycenil zuby. Přimhouřila oči. Kdyby jejich pohledy zabíjely, oba už by se teď váleli bezvládně na zemi bez stopy života. Díky Bohu se však v dálce ozvalo troubení na lesní trh. Oba dva se od sebe odtrhli.

„Princezno, následujte mě prosím zpět do tábora. Velitel si o vás jistě dělá starosti," vybídl ji, aby ho následovala. Pomalými kroky zamířila za ním.

Přes hustou clonu větví Pearl poznala, že slunce vystoupalo vysoko na obzor a teď hřeje, spíše pálí dost divoce. Přimhouřila oči, aby jí slunce úplně nepopálilo, i když Lysias by z toho zjevně měl dost velkou radost. Pearl se mírně zavrtěla a přidala do kroku. Už zase jí utekl o pár metrů dopředu. Pokud si nepospíší, mohla by se v lese ztratit.

Konečně se objevili na malé mýtince, všechno okolo obklopovaly stromy, takže se vytvořil nepravidelný kruh, mírně vykouslý. Ke dvěma postavám stáli zády otočení srocení lidé. Pearlin průvodce si začal prodírat cestu skrz houfy a ona ho s povytaženým obočím následovala. Neviděla přese všechny, ale k lidem mluvil zvučný hlas.

Pearl o kousek dál zahlédla vysokou postavu. Upírala pohled na velitele. Záplava tmavých vlasů s karamelovým nádechem se jí rozlévala po zádech jako čokoláda. Měla na sobě rudou tuniku a černé kalhoty. Pearl se nešťastně podívala na svou sněhově bílou. Toužila po barvách. Nejraději by nudnou bílou ze sebe shodila a oblékla si akvamarínově modrou, která jí dodávala aspoň nějakou odvahu.

Luciina ramena byla povislá. Stála od všech stranou se sklíčeným pohledem. Pearl jí sice neviděla do očí, ale odhadovala, že se jí v ocelově šedých očích zračí smutek. Beznaděj ji jistě spalovala tak moc, že Lucia ani netušila, co s ní má dělat. Nejraději by ji objala.

Zamyšleně se podívala na své ruce. Visely jí podél drobného, štíhlého těla. Nevěděla, co s nimi má dělat, protože sama od sebe ještě nikoho neobjímala. Skousla si ret. Jak se vlastně objímá zraněný člověk, který opustil svou rodinu? Vždyť Lucia vždy objala pouze ji. Držela ji tak dlouho, dokud ji neumačkala k smrti, až Pearl málem došel všechen vzduch.

Lucia se pomalu otáčela, jako by zaregistrovala její přítomnost. Pearl si všimla, že má stále zarudlé oči a svěšené koutky rudých rtů. Dívala se na ni ztraceně jako zatoulané štěně. Všechna pohrdavost z rozhovoru s mladým střelcem z Pearl rychle opadla. Stále by mu ráda vrazila facku, až by to luplo. Jistě by mu tam dlouho zůstával obtisk ruky, ale odmítla riskovat to, že se na ni Lucia bude zlobit. Přežívalo v ní něco z Gabrielle a teta by jí jistě vynadala, že se na veřejnosti chová neslušně.

Ochladla. Rychle si uvědomila, že s ní opět cloumají hormony a emoce. Musí si zachovat chladnou hlavu a dobré uvažování. Nechává si se sebou akorát slepě zahrávat. Měla si to uvědomit dříve. Kdyby ho ignorovala, mohla by se tak vyhnout jejich nepříjemnému rozhovoru. Ale ne! Ona si prostě nemohla dát pokoj. Musela ho tak dráždit.

Vnitřní hlas se jí uvnitř poškleboval. Pearl by na něj nejraději zakřičela, ať zmlkne, protože o tom nic neví, ale nechala toho. Nemělo to cenu. Už tak si pěkně zavařila, když dívala najevo byť jen i pohrdání. Teď ji jistě nenechají na pokoji.

Lucia na ni dál hleděla. V očích se jí zaleskly křišťálové slzy. Pomalu jí stékaly po tvářích, kanuly na rudou tuniku. Pearl se zhrozila. Její sestřenice na ni hleděla se zkroušeným pohledem. Bylo jí jedno, že si ji prohlížejí lidé. Prostě plakala dál, aby si ulevila. Lucia byla zlomená a Pearl s tím neuměla nic udělat.

„Ach, Cio!" vykřikla Pearl zhrozeně. „Je mi to tak líto. No tak, nebreč, jsi tam, kam tě srdce táhlo. Na ostrově oplývajícím magií. Svou matku zase brzy uvidíš! Ššš, ššš!"

Pearl Luciu objímala pevně. Lucia jí zabořila hlavu do ramene a znovu se usedavě rozplakala. Konečně se mohla o někoho opřít. Oči jí zrudly a tváře zčervenaly. Pár lidí okolo se po nich začalo otáčet a něco si tlumeně šeptat. Pearl zaslechla slova jako královská dcera a nemá žádné vychování.

„...prosím, abyste mezi sebou přivítali důležitého hosta. Mám tu čest vám představit královskou krev, prvorozenou následnici trůnu! Princeznu Pearl Orleánskou!" zazněl hlas velitele. Pearl v mžiku ztuhla.

Lidé začali ustupovat, až se až k nim vytvořila malá úzká cestička, kterou měla projít až k veliteli. Upřely se na ni desítky očí. To snad ne. Teď se ocitla všem na očích. Nejraději by utekla nebo se schoulila do svého koutku, kde by ji nikdo nenašel. Polkla. Proč ji volal až tam? Proč?!

Lucia popostrčila. Utřela si slzy a strčila do Pearl znovu. Ta nebyla schopna pohybu. Zamrkala. Někde v davu zahlédla arogantní pohled střelce, jehož dnes ráno potkala v lese. Tvrdil, že ji zachránil. Tak proč to neudělal teď?

Drobnými krůčky se rozešla směrem k veliteli. Polykala. Dech se jí tajil a ona skoro nedýchala, jak byla zaskočená. Možná by bylo účinné, kdyby vyletěla jako čertík z krabičky a utekla daleko odsud co nejdál. Nohy se jí už pokrčovaly v kolenou, připraveny se rozeběhnout nejrychleji, jako by jí šlo o život.

Ona však s klidem přijala velitelovu nabízenou ruku. Letmo se jí chopila, jako by ji právě představoval vybrané společnosti. Mírně se na něj usmála, aby se zase neřeklo, že budoucí dědička celé země je chladná jako kámen. Když pohlédla na zástup vojáků a různých dětí, všichni před ní rázem poklekli.

Cítila se dost nejistě. Pořád tomu nemohla uvěřit. Jako v cizím příběhu se proměnila v princeznu bájné země. Stála snad o to? Ne. Přála si jen normální život, kdy se bude moci věnovat svým zálibám a na každém kroku neuvidí tajemné tvory a neviditelné bytosti a především silné bouřky, které rodiče unášejí pryč. I vidinu večera stráveného v kuchyni nebo u její nepřátelské žehličky by teď uvítala mnohem raději než tenhle ceremoniál.

Jakmile se odvrátila, všichni ihned povstali. Pearl už pomalu začínaly dřevěnět nohy a ona skoro poskakovala na místě. Velitel jí věnoval pohled s povytaženým obočím, ale nijak to nekomentoval. Místo toho jí věnoval polibek na ruku a hluboce se před ní uklonil.

„Princezno, z rozkazu vaší matky, královny Cynthie, vás budu doprovázet až do hlavního města. Jsem velitel Annabese, hlavní velitel ochranky Jejího Veličenstva, královny Cynthie."

„Promiňte, veliteli, ale kde leží Safira? Zatím jsem nebyla oznámena s podrobnější mapu tohoto území," povzdechla si Pearl.

„Prosím, Vaše Výsosti, následujte mě do mého stanu. Vám i vaší drahé sestřenici všechno s radostí ukážu," pokynul velitel Pearl rukou.

Pearl mávla na Luciu, ať si za ní pospíší rychleji. Dívka jí věnovala nechápavý pohled a zamračeně sledovala záda velitele. Procházeli okolo obyčejných bílých stanů, ze kterých se ozývaly hlasité hovory. Když jejich obyvatelé přes plachtoví zahlédli dvě dívky - blondýnku a tmavovlásku - začali si hlasitě šeptat. Jejich šepot, stále živý jako tlukoucí křídla motýlů, Pearl provázel až do stanu. Lucia to buď nezaznamenala, nebo dělala, že nic neslyšela. Její tvář nevyzařovala nic. Své pocity výjimečně uzamkla ve svém srdci.

Pearl se nadechla. Před nimi se nacházel stan. Jako jediný ze všech byl celý šarlatový a rudý, jako by se po něm roztékala rubínová krev nepřátel ostrova. U lemu a podél okrajů ho zdobily zlaté výšivky květů a blesků. Ze strany na něj někdo pověsil znak ostrova Bouří. V bílém poli byl modrý blesk s se stříbrným vyšíváním a lilií.

Když velitel odhrnul závěs, Pearl přejížděla pohledem po vkusném interiéru. Na muže si své pohodlí dokázal zařídit dobře. Po celé zemi se válely kožešiny z ulovených zvířat. Židle ani stůl, ani postel nikde nenašla, ale v rohu si všimla neotevřené lahve červeného vína. Nedivila se, že neobjevila žádný nábytek, protože je docela těžké si nějaký sehnat, když cestujete v divočině na koni jen s pár vojáky a služebnictvem.

Annabese se na obě dvě dívky usmál a nalil si do skleněné sklenice z karafy víno. Pearl se otřásla. Alkoholu moc neholdovala, ale když už si něco vzala do úst, pohnulo to s ní pořádně a ona se už o pár minut později válela na zemi přiopilá. Lucia se jí skoro pořád smála, že nic nevydrží. Ale Pearl ji ignorovala, protože po cestě většinou usnula, takže zbylo jen na Lucie, aby opilou sestřenici dotáhla domů.

„Dámy, dáte si rády víno se mnou, že?" vytahoval sklenice odnikud. Pearl vyvalila oči. Divila se, že se křehká sklenice při rychlé jízdě na koni nerozlomila a nerozbila na křišťálové střepy.

„Ne, děkujeme," odmítla ihned Lucia. Pearl otevírala pusu, že by neměla nic proti tomu, kdyby mohla trochu dostat, ale Lucia jí jasně dala najevo, že o tomhle s ní nediskutuje. Pearl musela uznat, že má výjimečně pravdu. Nechtěla se ztrapnit před tolika lidmi.

„Jak myslíte. Ale pochází z královských vinic, kde rozhodně na ničem nešetří. Samozřejmě je velmi drahé, ale pár karaf jsem, princezno, dostal darem od vaší matky za službu jí samotné. Je velmi laskavá," kývnul na Pearl s mrazivým výrazem ve tváři.

„Moc toho o rodičích zdaleka nevím. Občas mě překvapuje, co se o nich nedoslechnu. Takže jsem je vlastně nikdy neznala," odpověděla mu se strnulým výrazem Pearl.

Lucia raději ihned změnila téma. „Veliteli, má matka Gabrielle vyrůstala na tomto ostrově. Ráda bych si poslechla něco o jeho divech a tajů. Já přímo miluji tajemství a nespoutané historky. Mohl byste mi něco z toho ukázat? Máma matka mluvila o jednom konkrétním místě jménem Safira," nadchla se Lucia.

„Narodil jsem se poměrně daleko od Safiry, ve vesnici jménem Fiestra, ale její hodiny zářily k nám. Víte, jsou tak známé, že i elfové se zdráhali zaútočit na naše území při válce. Nakonec se vylodili na severním pobřeží ostrova, kde skoro nikdo není.

Věžní hodiny se skládají ze čtyř drahokamů - safíru, smaragdu, diamantu a rubínu. Věžní hodiny ukazují pokaždé něco jiného. Staraly se o ně právě Safirské čarodějky, které jim udávaly tempo, seřizovaly je. Jen ony znaly všechna tajemství hodin. Samozřejmě také ovládaly čas, protože ho dokázaly zastavit, ale i popohnat.

Jen díky nim jsme úplně válku neprohráli. Zastavily čas a vrátily nepřátele zpět na moře do jejich lodí, na jejich ostrovy. Ale stejně jsme se bitvě nevyhnuli. Krev tenkrát tekla proudem, až se řeky zbarvily doruda. Obyvatelé se dlouho báli tu vodu pít. I deset let poté se proslýchalo, že kdo se napije, toho posednou zlí duchové zemřelých, až to nevydrží a sám skočí do hluboké propasti."

Lucia se hrůzou otřásla po celém těle. Po celém těle jí naskočila husí kůže. Štiplavý mráz jí přebíhal po zádech, dostal se jí pod kůži. Obalil jí srdce ledovou krustou a ona se sykavě nadechla. Věděla, že její matka mezi ně patřila. Sama zahlédla fotku, kde stojí před městem. To v dálce musela být slavná věž.

„Ráda bych viděla tu mapu," přerušila ho Pearl s kamennou tváří v okamžiku, kdy se chystal znovu vyprávět dál. Nepřítomně přikývl.

„Bojoval jste ve válce, veliteli?" rozzářila se Luciina tvář nad představou dalších krvavých historek. Pearl ji probodla pohledem, ať se znovu nesnaží měnit téma ve svůj prospěch.

Velitel mezi nimi chvilku pendloval očima, než mu Pearl směle připomněla, co po něm žádala. „Tu mapu," požádala pevnějším hlasem. Spíše to znělo jako rozkaz než prosba. Veliteli nezbylo nic jiného než se podvolit přání princezny země.

Pearl se usadila na kožešinu a Lucia ji ihned následovala. Velitel Annabese vytáhl z pod jedné přikrývek starou mapu. Byla celá ošoupaná s kaňkami od inkoustu, ale písmo se dalo stále přečíst. Pearl našpulila rty, protože cizím slovům na mapě nerozuměla. Jako kdyby na ni mluvily nesrozumitelně, naprosto jiným jazykem.

I Lucia se nahla nad mapu. Rozeznala pár kopečků a velkou skvrnu jako jezero. Pár ztrouchnivělých stromů na jihu ostrova označovalo, že na jihu ostrova se rozkládá planina a poušť. Hor a kopců nalezla několik a rovnou i jeden velký les, který se táhnul okolo jezera, doslova ho obklopoval, objímal jako matka dítě.

„Kudy se dostaneme do královského paláce?" hlesla Pearl. To slovo jí na jazyku znělo cize, přímo jedovatě a hořce jako pelyněk.

„Cesta vede strmě. Teď se nacházíme tady na severovýchodě u portálu, blízko města Festival. Hlavní město Elysea leží na západě ostrova. Nejkratší cesta vede přes Capélské hory, sídlo draků, přes most, který jako jeden z mála vede přes řeku Ohm. Podél řeky se vyhneme vrchovině, vejdeme do lesa okolo Angelského lesa," přejížděl velitel prstem přes mapu.

„Jak dlouho nám to může trvat?" zhrozila se Lucia při byť jen jediné zmínce na tak dlouhou cestu.

„Slečno, obávám se, že možná něco přes týden. Doufám, že jste na přespávání v divoké přírodě a nepatříte k rozmazlené smetánce," mrkl na ni velitel.

Lucia málem upadla do mdlob. „Ne, samozřejmě ne," zamumlala rozpačitě, ale pleť jí zbledla.

To Pearl se radovala. Znamenalo to, že Lucia se rychle unaví a nebude jí opět pokládat dotěrné otázky. Jistě si užije i trochu samoty, pokud se jí podaří urvat něco málo pro sebe. Možná najde i volný čas, aby se vydala do tajů kouzelných lesů. Běhání přímo milovala a nehodlala se ho vzdát ani tady, protože to patřilo k její osobnosti. Nadšeně přikyvovala, když si ji velitel prohlížel.

„Princezno, smím se zeptat, co bylo vaším koníčkem a zábavou ve světě lidí, když se netváříte ani trochu přepadle nebo zaraženě?" zajímal se povytaženým obočím Annabese.

„Sport," vychrlila ze sebe. „Milovala jsem, vlastně pořád miluji běh. Je naprosto fantastické, když se rozeběhnete od země. Máte pocit, že dokážete všechno. Prostě vyletíte až do oblak. Odprostíte se od všedních starostí, nic jiného vás nezajímá. Jen to, že to nikdy neskončí."

„To je úžasné," poslouchal Annabese její vyprávění s nadchnutím. „Své muže nutím na výcviku běhat jen z doporučení, aby si zlepšili svou fyzickou stránku. Jak se ale zdá, vy jste si běhání oblíbila a udělala z toho kouzelnou věc, která dostává jiný rozměr, princezno."

„Pearl zajímá jenom běhání. Jiné její zájmy jsou naprosto jiným směrem, daleko od ní, odkud je ona nemusí vnímat," zadeklamovala Lucia rukama. „Třeba by tolikrát nemusela utíkat od svých povinností. Raději ji v tom nepodporujte," pronesla svá poslední slova v žertu.

„Každý máme své mouchy, slečno," zasmál se velitel hlubokým smíchem. „Neobviňujte ani to nepředhazujte naší princezně."

„Ale-"

„Teď, pokud mě omluvíte, mám na práci ještě nějaké povinnosti. Radil bych vám, abyste se obě dvě vyspaly a odpočinuly si, jelikož zítra ráno brzy vyrážíme. Slečno, Vaše Výsosti," uklonil se jim velitel naposledy, než je vyprovodil ve na čistý vzduch.

OPRAVENO: 11.08. 2020