Na vodní hladině moře se líně pohupovaly vlnky. Moře bylo tak čisté, že se dalo dohlédnout až na dno. Pod hladinou se skvěly korály všech barev a tvarů. Mezi nimi se proplétaly pestrobarevné ryby. Medúzy s vyčkáváním čekaly na svou oběť, na kterou se přisajou a popálí ji svým tělem. Jejich těla s nadpozemskou září se vznášela v křišťálově modré vodě.

Děti se brouzdaly ve vodě se sítěmi, aby chytily ubohé medúzy, které na ně také chystaly past. Slunce na obloze už připalovalo. Pálilo na záda lidí, kteří se opalovali na pláži, vydali se koupat do moře či se podívat na okolní surfaře, jež proháněli vlny.

Na kameni, kde se svah svažoval dolů, seděl muž s blonďatou dívkou. Její kučery vlály ve větru a ona se zájmem pozorovala radost, která z nich prýštila. Chtěla se k nim přidat. Párkrát se vysvobodila z mužovy náruče, rozběhla se po kamenité cestě, ale on ji opět uvěznil ve svém sevření. K pláži a k moři se dnes ani nepřiblížila. Holčička zklamaně svěsila hlavu.

Muž pozoroval bledě modrý maják na obzoru. Tyčil se nad městem jako jeho věčný ochránce. Ukazoval lodím cestu do přístavu, odkud vyplouvaly lodě do Evropy. Jeho okna se třpytila v paprscích svítícího slunce. Palmy, které rostly na pláži a poskytovaly lidem příjemný stín, kde se zchladily, se zrcadlily v jeho oknech.

V majáku nikdo neviděl nic víc než to, co je, ale on znal jeho skrytý význam, který lidé neobjevili. Do jeho zdí byl vyryt symbol, pomocí něhož se sem dostali. Pomocí něho utekli z okov svého vězení, z jejich země, kde panovala přísná pravidla. Nehodlali se jimi řídit.

Dívka zakňourala. Uvědomil si, že ji svírá moc pevně. Ona mu to dávala jasně najevo. Zahleděl se do jejích azurových očí. Zatím neznala svůj původ. Nepochopila by to. Zatím nechtěl ničit její dětské sny o jejich zemi, odkud pocházel.

Pohladil svou dceru po vlasech. Přivřela oči. Chránila se tak před sluncem. Dobře si pamatoval jejich pronikavou modrost. Měnily barvu podle jejího rozpoložení a nálady. Jindy mu připomínaly klidné moře, někdy azurovou oblohu, která se koupe v paprskách slunce, ale nedávno se zatáhly těžkými temně modrými mraky, ze kterých kapala studená voda. Občas mezi nimi zahlédl i blesky.

Dívka změnu barvy svých očí ale nevnímala. Obdivovala spíše svou jizvu na čele. Skvěl se jí tam obrys slzy či dešťové kapky. Snažila se ho sloupnout, nejdříve ho považovala za obyčejné tetování, které se časem smyje, slza však zůstávala vytrvale na svém místě.

Obloha nad mořem se zatahovala. Mračna přicházela. Zbarvila se do tmavě modré barvy, někde přecházela do černé. Dívka s výkřikem úžasu ukázala na vlny. Zvedaly se z moře. Vysoké, neústupné, připraveny každého spolknout. Jedna z nich se přelila. Prýštila z ní studená voda. Teplota moře prudce klesla.

Obrovská vlna zasáhla pár surfařů. Snažili se jí uplavat, ale proti její síle nebyla žádná šance. Vodní pohroma je odnesla daleko od pláže. Minutu ještě slyšeli jejich bezmocné volání.

Zvedl se prudký poryv větru. Ohýbal palmy k zemi. Lehátka i slunečníky zvedl do vzduchu a silně je odvál pryč. Pár lehátek narazilo do stojících lidí. Zmrzli na místě, neschopni pohybu. Ani se nenamáhali jít pryč. Jeden slunečník se zabodl do hrudi prchajícího muže. Včas se vzpamatoval. Jeho krvavě rudá krev zbarvila čistě bílý písek.

Otec dívky se díval na tu pohromu. Tohle nebyla obyčejná bouře. Způsobilo ji něco daleko horšího, o čem neměli lidé ani potuchy. Nad mořem se několikrát zlověstně zablesklo. Blesk sjel jako klikatící se had do moře, které ze sebe vydalo slabé jiskření.

Voda lidem na pláži stoupala ke kolenům. Propukla panika. Většina jich popadla své děti, utekla daleko od pláže, kde je srazil vítr a zavál zpět sem. On slyšel jejich nářky, prosby, ať zlověstná bouře odejde. Několika lidem podtrhl mořský proud nohy. Skončili v hlubokém moři. Okamžitě vyskočil na nohy.

Naposledy jeho pohled zamířil k majáku. Stál tam nehnutě. Žádná živelná pohroma se ho nedotkla. Tyčil se nad lidmi křičícími o pomoc jako jejich hrozba, která tohle všechno vyvolala. On věděl, kdo za to může. Také si uvědomoval, že on za to nese částečnou odpovědnost.

Z majáku vyšlo tmavě modré světlo. Pro lidi neviditelné, ale jeho oko ho zřelo dost jasně. Světlo se stále více rozšiřovalo. Nabíralo na barvě. Došlo mu to v okamžiku. Vycítil z něj stoupat magii. Portál se otevírá. Jeho druhové ho volají domů.

K majáku sjel blesk. Ten ho pohltil stejně jako moře. Zatmělo se mu před očima. Všichni, kdo tady jsou, nedožijí se dalšího rána. Zemřou spolu s ním, pokud se jim nevydá.

Počítal do deseti. Nadechl se. Rozeběhl se s dívkou v náručí ze svahu. V dálce se jen ozývalo křičení obětí. Cítil jejich strach, nejistotu a bezmoc. Několika z nich stékaly slzy po tváři. Řev sílil a utichal. Vodní proudy je stahovaly do svých osidel.

Žádná naděje na záchranu, když zaútočí magie. Zbývá jen doufat. Přát si zázrak.

Neotáčel se. Slyšel jejich nářky, prosby o pomoc. Neotáčel se na temně zbarvené nebe. Jeho kroky směřovaly pryč. Tiché, aby ho někdo nezahlédl.

Nepomohl lidem. Nechal je napospas osudu. Buď on, nebo oni. Buď jeho život, nebo mnoho dalších. Sobecké to gesto, ale oni ani neměli tušení, co jsou lidé z jeho země zač, čeho jsou schopni.

Dívka se rozplakala. V dálce zaburácel hrom. Zamrazilo ho do morku kostí. Zakázal si dávat najevo emoce. Zavřel oči. Nohy ho samy nesly, dokud se neobjevil před domem. Lucerny u jeho vchodu svítily, v domě žhnulo světlo, někdo zapl sporák. Ten někdo se v domě nenacházel.

Z jeho očí se vytratil veškerý pozitivní cit. Nahradil je strach. Položil dívku do křoví. Seděla tiše jako pěna. Nehnula se. Pozorovala okolí. Kdykoli se mohla k jejím nohám dostavit voda. Rozklepala se. Její otec zmizel za stromy.

Běžel po trávě. Ani na minutu se nezastavil. Pod nohama se mu míhal odlétající písek. Ocitl se na kraji pláže. Kolem něj vířil písek. Létal mu do očí, oslepoval ho. Jeho myšlenky rázem utichly. V jeho hlavě zůstala pouze jedna jediná s cílem najít tu nejdůležitější osobu v jeho životě.

Kolem něj už nekřičeli lidé. Z místa cítil pach zkázy, strachu, chladnokrevnosti a částečné naděje, že se zachrání, osvobodí. Všichni skončili v moři. V dálce zahlédl plavat jejich těla, která se obrátila břichem nahoru, jako když umře ryba. Nikdo z nich už nežil. Udusili se vodou.

Udělalo se mu mdlo před očima. Za všechno mohl on sám. Kdyby neutekli, všichni by žili. Bylo mu z něj na zvracení. Podíval se po pláži. Voda už ustoupila o notný kus dál, ale vyplavila různé předměty. Našel mezi nimi i velký nůž. Sebral ho ze země a přiložil si ho ke krku. Moře se znovu rozbouřilo.

Vlny narážely o skaliska, které se zvedala o kus dál. V dálce se zablýsklo, hrom prudce udeřil. Voda doplavala až k němu. Otřela se mu o kotníky. Nejdříve ho pohladila, ale poté ho šlehla jako rozzuřená medúza. Poznal jasně, co po něm chce. Byl v tom jasný vzkaz, ať upustí nůž. Zatvrdil se ještě víc. Jejich rozkazy už znovu nesplní.

Zvedl hlavu. Loučil se svým životem, krajinou, kde roky bydlel. Zavřel oči. Mísilo se v něm hned několik emocí. Lítost, protože opouští všechny, které miloval. Strach, protože nevěděl, co ho čeká na druhém konci, a ona to rozhodně nebude. Úleva, protože tím to všechno skončí a jeho dcera zůstane v bezpečí. Bezmocnost, protože nepomohl mnoha lidem, kteří ten den kvůli němu zahynuli.

Vítr ho polaskal na tváři. Loučil se s ním. Odpouštěl mu. Ale donesl k němu i ztuhlé dýchání a opakované šeptání. Vycítil z něj odevzdanost z toho, co přijde. Prudce otočil hlavu. Jeho oči se setkaly s těmi jejími, které za chvíli sklopila. Vpíjel se do ní pohledem. Vítr ho do nosu uhodil její vůní. Voněla domovem, levandulí a skořicí.

Její černé vlasy vlály ve větru. Skoro se v bouřce ztrácely. Ale na něj zapůsobily jako světlo v té nejčernější inkoustové tmě. Pohlédl k majáku. Zdál se jistý tím, co se stane. Že dostane to, co mu náleží. Dívka pokračovala dál do vody. Její bílé šaty se už nasákly vodou.

„Cynthio!" zakřičel na ni. „Vrať se do bezpečí. Vrať se zpátky!"

Nereagovala na nic. Se zavřenýma očima pokračovala dál. Její tělo se smiřovalo se svým osudem. Už nebojovala. Její srdce vyhaslo, duše zčernala a mysl ztemněla. Pro ni už není naděje. Rozběhl se za ní.

Prodíral se studenou vodou. Zabodávala se mu do nohy svou ledovostí. Ochromovala ho. Ledová voda mu zaplavila tělo. Šířila se ž k srdci, které jí za chvílí podlehne. Cynthia se ponořila do vody. Blížil se k nim hurikán.

Tornádo se divoce točilo ve spirálách. Občas zajiskřilo, jak z něj odlétala magie. Čeřilo vodu, které od něj odlétala. Ještě více zrychlil. Přál si, aby se tohle nikdy nestalo, aby všechno skončilo. Bál se jednoho, že ji nezachrání a ona se poddá tornádu.

„Cyn!" chytl ji do náruče. Její vlasy se rozprostřely okolo jeho rukou. Pootevřela oči. Moc jí už nezbývalo. Za chvíli podlehne. Neměla síly dál odolávat. „Proč mi tohle děláš?" zašeptal bezmocně.

„Ty to nechápeš. Oni nás nenechají na pokoji, dokud se nevrátíme. Musíme. Sem nepatříme. Ostatní kvůli nám trpí. Půjdeme domů. Ano, vím, že se nás znovu pokusí zmanipulovat. Ale neovládnou nás, protože nás potřebují. Zatím to zvládneme. Odnese nás bouře. Naši malou Pearl nenajdou."

Nad jejími slovy se pozastavil. Možná měla pravdu. Možná ne. Ale on se rozhodl uvěřit jí. Nikdy mu nelhala. Vždy se dozvěděl pravdu právě od ní. Přikývl. Tornádo se nepřetržitě dostávalo k nim. Zvedl ji na svou hruď. Postavil se k tomu čele.

Síla tornáda ho prudce odstrčila. Zahučel pod hladinu. Natáhl ruku. K hladině mu zbýval jen kousek. Obklopila ho temná voda. Znovu se mu zabodávala do těla. Teď už ale jeho srdce neodolá. Věděl to jistě. Oni se nevrátí na ostrov. Tornádo je nestihne pobrat. Oni se utopí.

Klesal ke dnu. Svou poslední vzpomínku soustředil na své milované. Jeho manželka a dcera. Dvě poslední osoby, se kterými jeho život dával smysl. Voda mu zalepila oči. Štípaly ho. Ještě neklesl tak do hloubky, aby nezahlédl vířící tornádo nad nimi. Hledalo je, ale oni se nacházeli z jeho dosahu.

Nějaká síla je začala tlačit nahoru. Už spatřil hvězdy. Za tu dobu se mírně rozednilo. Svítily na temně modré obloze. Rád vždy zůstával venku po setmění. Se svou dcerou pozorovaly miliony hvězd. Dohadovali se o tom, jak se jmenují, která je která. Společně vymýšleli i příběh o nich.

Nadechl se čerstvého vzduchu. Tornádo je vtáhlo do sebe. Ocitli se v jeho srdci. Oni se ale netočili. Už věděli, jak tohle funguje. Pouze setrvávali na místě. Naposledy hodil pohled po obloze. Prosil ji, ať ochrání jeho dceru. Odpovědí mu byl jen zářivý měsíc, který došel do úplňku.

OPRAVENO: 02.08. 2020

Tady máte slíbený prolog, kterým jsem zveřejnila až teď. Budu ráda za každé odezvy a názory na prolog. Jen prosím žádné názory typu: „Super!" „Pls, honem další kapitolu!" To opravdu nenávidím, protože mi to nepomůže ke zlepšení.

Ještě nevím, jak často budou vycházet kapitoly, protože přeci jen nejsem stroj, a mám své volno, i když většinu času věnuji právě psaní. Novou kapitolu už mám rozepsanou a každou plánuji okolo asi čtyři tisíce slov. Navíc ještě pracuji na vymýšlení fantasy světa tohoto příběhu, dodělávám postavy. Kapitolu tedy zveřejním asi až za dva týdny.

Těším se na vaše názory na prolog. :D