Dvě dívčí postavy se obratně pohybovaly na velkých úlomcích z toho, co zbylo z bývalého domu, který se zde nacházel. Pro Pearl to býval domov, kde vyrůstala. Prožila zde mnohé. Tady naposledy spatřila své rodiče, když se s matkou to odpoledne loučila. Vybavila se jí další skrytá vzpomínka, jako by před ni někdo pustil film a ona pomalu odkrývala tajemství své minulosti.

Žena s havraními vlasy si klekla před její drobnou postavu. Blonďaté vlasy jí splývaly po zádech na ramena. Ve tváři se jí objevil prosebný výraz. Chtěla, aby její matka šla s nimi, ta to však rychle zamítla. Její dcera dnes měla zůstat s jejím manželem.

„Maminko, pojď, prosím, s námi. Slibuji, že budu hodná," kuňkla tříletá dívenka. Chytla se matčiny halenky a držela se jí pevně, dokud jí lem oblečení otec nevypáčil z rukou, aby ho pustila. Dívka zklamaně ohrnula ret, protože její plán bohužel neuspěl.

„To nejde, Pearlie, mám práci, víš. Dnes se stanou velké věci, tenhle den si navždy zapamatuj," zašeptala jí do ucha, aby to slyšela jen ona. Dívka dychtivě zvedla hlavu, protože si myslela, že se dozví něco zajímavého, co by mohla sdělit své sestřenici Lucii.

„Co se stane, mami? Pověz mi to, prosím!" poskočila na místě, jako by se právě vylíhla z divokých vajec. Tiar zatím odešel do haly, aby připravil věci, které si s sebou vezmou na pláž. Cynthia si ke své dceři klekla.

„Všechno má své důvody a zákony. Nic se neděje, jen tak, jak se někomu zachce," upozornila ji se zastřeným hlasem. Její oči se upřely do dálky. Dech se jí na chvíli zatajil. Už slyšela bouřící moře, vytrvalé vlny narážející o útesy, ze kterých se odlamovaly velké kusy kamene.

„Mami, já ti nerozumím. Řekni to srozumitelněji," zašišlala.

„To nevadí, že tomu nerozumíš. Jednou však pochopíš," ujistila ji Cynthia tvrdým hlasem bez emocí.

Zamrkala a vrátila se zpět do reality. Vítr si pohrával s jejími blonďatými pramínky, které ve svitu slunce házely zlatavé odlesky. Teprve teď si všimla, že se jí v očích třpytí slzy. Všechno na ni opět dolehlo.

Vrátila se sem zpět po dlouhé době, protože od svých osmi let sem nevstoupila. Možná okolo prošla, ale nikdy nevkročila brankou na zahradu. Musela by tak čelit krutým věcem, které se tehdy staly. Doufala, že dozvuky starých vzpomínek se vytratí, ale ony se ještě znásobily.

„Hej, hej, Modřenko, co se děje?" chytla ji Lucia za ruku. Pearl se jí držela jako záchranného lana. Svírala ji pevně, dokud své vzpomínky nezahnala zpět do toho nejtemnějšího kouta v její mysli.

„Myslím, že máma věděla, co se v ten den stane. Ona to věděla jistě, Lucio! Nechala zemřít spoustu lidí a předpokládám, že se sama s tátou zachránila. Jistě teď žijí v bezpečí a čekají, až všechno utichne, aby se mohli vrátit."

„Modřenko, o svých rodičích nikdy nepochybuj, dokud nezjistíme pravdu. Rozumíš mi?" podívala se na ni Lucia skrz tmavé řasy, za kterými se schovávaly ocelově šedé oči. Pearl se trhaně nadechla.

„Dobře," kývla roztřeseně.

„Vypadalo to tady docela děsně, co myslíš?" zachvěla se Lucia. Zdálo se jí, jako by z onoho místa stoupal chlad. Dříve zde hořelo, takže předpokládala, že by spíše cítila spalující žár, ale její tělo zachvátil mrazivý chlad. Z trosek čišel smutek, beznaděj a utrpení ženy, která zde žila a plánovala, jak se odevzdá do rukou svých tehdejších nepřátel.

Dokázala si představit, jak se Cynthia tehdy cítila. Aby svou dceru i milovaného manžela udržela v bezpečí před zrůdami, jak je tenkrát nazývala, když utíkala z ostrova, než poznala i jejich dobré stránky, myslela si, že nejlepší bude, když se nabídne jako oběť.

I když to nevypadalo příliš chytře a promyšleně, svůj plán sestavila na poslední chvíli, jiná možnost vlastně nezbývala. Odevzdaně se jim oddala, ani neodporovala, jako by to dělali jiní. Ona se uměla se svým osudem smířit, protože doufala, že její oběť a dar přinesou zpět do světa lepší časy.

Jenže oni toužili po obou dvou svých ztracených druzích. Nakonec její plán nevyšel, všechno ztroskotalo. Ji i jejího manžela si odneslo tornádo. Svou dceru nespatřila dlouhých šestnáct let. Její city se od té doby zastavily na bodu mrazu. Výše vystoupaly jen, když pociťovala emociálně vypjatou situaci.

„Všechno zničil požár," hlesla blondýnka. V očích se jí zatřpytily slzy, když si prohlížela svůj bývalý domov. Dříve patřil mezi nejkrásnější domy ve městě. Ale jeho bývalou slávu strávily ohnivé plameny, které zde zuřily několik dní, než se pořádně nakrmily.

„Tady stála postýlka," vzala do rukou něco, co vypadalo jako ohořelý kus dřeva. Byla to rovná kruhová tyč. Za tuhle pryčnu se držela, když se učila stát. Obrátila ji nahoru. Pořád to tam zůstalo vyryté. Její otec tam dávno vyryl její jméno, aby nikdy nezapomněla, jak se vlastně jmenuje doopravdy.

„To je roztomilé," zasmála se Lucia. Prstem přejela po vyzdobených kudrlinkách. „Moc se mi líbí, jak se píše tvé jméno. Je to, jako když jezdíš zápěstím takové vlnky," naznačila to prstem do vzduchu. Pearl se zahihňala.

Přišlo jí to osvobozující, když z ní vyšel bublající smích. Konečně ze sebe dostala pár svých emocí, které dusila už dlouho. Se zatajeným dechem obtáhla Luciinu práci ve vzduchu. Bříška dlaně jí ofoukl vítr.

„Už jsi přišla na jiné myšlenky?" usmála se na ni Lucia.

„Jo, myslím že jo. Díky," šťouchla do ni Pearl. Lucia jí stiskla rameno, aby dívku aspoň nějak ukonejšila.

Nad hlavami jim svítilo zlatavé slunce, které se už chýlilo k západu. Kobaltově modrou oblohu zbarvily narůžovělé obláčky červánků. Jezírko, na kterém se hladina ani nezavlnila, dostalo krvavý nádech. Uprostřed v něm se zrcadlila i sluneční koule. Mísily se v něm tři barvy - oranžová, rudá a fialová.

„Myslím, že už nám dochází čas," zamračila se Lucia. Její rty se stáhly do tenké zamračené linky.

„Až slunce zajde za obzor, tma naplní tě a odvěké tajemství skrývané ztratí se," zarecitovala Pearl slabým hlasem. Báseň jí na jazyk vplula nečekaně. Ani si nemyslela, že by ji znala.

„Odkud tohle znáš? Ta slova jsem slýchávala každý večer, když jsem byla malá. Od té doby, co jsem se naučila mluvit, máma mi je vtloukala do hlavy. Naučila mě je nazpaměť. Jakmile se však ztratili tví rodiče, zapomněla jsem je, jako když někdo mávne proutkem."

„Až slunce zajde za obzor, tma naplní tě a odvěké tajemství skrývané ztratí se. Už není čas k návratu, strážce okolí vyhledej a do jeho obětí se schovej. Stačí najít šifer pár, tajemství přijdeš na kloub a tvé srdce rozplesá se touhou po domově."

„Co tohle vůbec znamená? Stýskalo se jim po jejich domově, kde vyrůstali? Nebo je to myšleno obrazně?" chytla se Lucia za hlavu. Básnička jí připadala marná. Počítala s tím, že takhle to nechodí. Ve filmech se odehrávaly složité šifry a kódy, k tomuhle stačila jen podivuhodná básnička se slovními obraty.

„První část souvětí je jasná. Pokud to neobjevíme do té doby, než nastane noc, máme smůlu. Tma naplní tě... Předpokládám, že je tím myšleno, jako že nás pohltí noc do svého objetí. A ta důležitá věc se ztratí, už ji nenajdeme."

„Ale co bychom měli hledat? Nějaký starý odkaz, skříňku nebo papír? Vždycky nám po sobě dospělí nechají těžkou hádanku, kterou prostě nedokážu vyluštit, i když si mozek namáhám všelijak. Nemyslíš, že už stárnu?"

Pearl potlačila široký úšklebek a smích nad nad Luciiným chováním. „Asi jsem už zahlédla šediny. Začni si barvit vlasy."

„Tak to ti děkuji," uklonila se Lucia komicky, až vzduchem zavířily její vlasy, ale brzy zvážněla. „Strážce okolí? Nic mě pod tím názvem nenapadá. Můžou mít na mysli třeba strom nebo..."

„Maják?" zkusila Pearl. „Všude je zmiňován jako světlo v temnotě, vede lodi zpět do přístavu, aby nenarazily na útesy. Ale už si nevím rady, s tím, do jeho obětí se schovej."

„Super!" zatleskala Lucia. „Když si spojíš dvě a dvě dohromady, tak ho místní noviny zmínily skoro v každém článku. Prý svítil tu noc, kdy tvoji rodiče zmizeli. A jeho objetí znamená buď do stínu, nebo do jeho vnitřku."

Pearl vzala do rukou pár kousků drolící se suti. Proklouzla jí mezi prsty nezadržitelně, jako když si voda razí cestu z kopce. Nestihla ji včas uchopit, aby si všimla, že se mezi částečkami suti nachází podivný třpytivý prach. Vířil i ve vzduchu, proplétal se dívkám ve vlasech, téměř neslyšně.

Racci se v dálce snášeli těsně k zemi. Čekali na svou chvíli, aby do zobáku mohli uchopit svou potravu. Ryby se schovávaly před predátory. Nechtěly skončit jako jídlo pro ptáky.

Jeden z racků se elegantní křivkou snesl na písek. Žádná zrnka se při pohybu vzduchu nezvedla. Ani nerozvířila. Zlatá koule slábla, její paprsky se krátily a stále více se choulily k zemi. Na obloze se objevil temně safírový pruh, jak nastávala tma. I červánky odešly spát za obzor.

Tma se pomalu proplétala všemi kouty a oblékala se do síťovaných šatů protkaných stříbrnou nití. V pozadí si cvrlikaly cikády. Jejich symfonie pohltila okolní zvuky. I hukot jezdících aut zanikl v jejich živé melodii, jak sborově pěly na oslavu příchodu nové noci.

Lucia zatla ruce v pěst. Dlaň se jí potila a ona vztekle oddechovala. Sice rozluštily hádanku, ale zbývalo jim najít poslední věc. Pokud ji nenajdou do konce západu slunce, všechno se pro ně ztratí a ony nikdy neodhalí tajemství dlouho skrývané jejich rodiči.

Před očima se jí vyrojila vzpomínka. Pochybovala občas, jestli je skutečná nebo se opravdu stala. Stíny se po všech hladově natahovaly. Jejich ruce lapily do svých osidel všechny přítomné, jako by je v momentě uhranuly. Pearl omdlela, její matka se zhroutila a z Lucii stíny málem vysály všechnu energii.

Celý svět rázem zčernal a zmocnila se ho temnota. Jistě se tohle stane i se světem poté, co nestihnou najít záhadné tajemství. S tmou to nemá nic společného, jak říkala Pearl. Tma Lucie připadala měkká, jako by se do ní mohla zabalit a usnout. Poskytovala jí dočasný přístav bezpečí, ve kterém se schovala, když byla příliš osamělá.

Sledovala, jak se paprsky stále více vytrácejí. Nakonec zůstaly jen poslední dva. I jejich síla se vytrácela do povětří. Brzy po nich zbyde pouze vzpomínka, jen odraz minulosti, který si uchovají lidé, jež budou ve světě lačnící a chtivé temnoty vzpomínat na svět plný teplého, měkkého světla, do něhož by se uchýlili.

Natáhla před sebe ruku. Všechno vybledlo. Jen dva paprsky si v sobě stále uschovávaly svou barvu. Jeden z nich doputoval až k suti, kterou předtím okupovala Pearl. Zlaté třpytky se tak rozzářily jako malá sluníčka. Lucia k nim okouzleně přicházela. Zkoumala jejich čistotu, která z nich vyzařovala. Celý svět nyní získal jiný rozměr. Všechno se najednou zdálo úžasné.

Ze světa se při jednom malém okamžiku vytratily všechny nemoci, bolesti, trápení, ale i nenávisti. Lucia si připadala tolik čistá, jako by se právě znovu narodila a povstala z mrtvých. Rozpřáhla ruce. Vydala ze sebe něco, co se podobalo zavýsknutí a šťastným smíchem.

Pearl se na ni překvapeně otočila. Oči se jí při pohledu na třpytivý rozvířený prach roztáhly údivem. Okouzlily ji tolik, že se po nich natáhla a snažila se je lapit do svých dlaní. Prach se jí však obratně vyhnul a vystoupal směrem k nebi. Suť se tak bez něho zdála opět suchá a nepřívětivá.

Luciina radost se vytratila stejně jako prach. Ze tváří se jí opět vytratila barva a ramena klesla dozadu. Smutně se podívala za volně létajícím prachem, který si razil cestu na svobodu. Její pohled padl na krajinu okolo ní.

Všechno se tady zdálo pochmurné, skoro až nepřívětivé. Sutí se proháněl vítr a roznášel prach, který štípal v očích. Občas se jí zdálo, že viděla, jak z trosek stále stoupají malé dýmy. Zamrazilo ji do morku kostí, když si podle ohořelých a zčernalých částí domu představila, co se tady v minulosti dělo.

Pearliny oči se rozšířily údivem. Párkrát se musela štípnou, než to celé zpracovala. Zalapala po dechu, několikrát zakašlala. Ovívala se rukou, aby zahnala nepříjemné vedro, které se hromadilo v její blízkosti, i když se místem proháněl vítr. Zhluboka si odkašlala.

„Lucio, podívej se támhle," zašeptala přiškrceně. Držela se za hrdlo, jako by ji někdo dusil. Lucia přimhouřila oči a prozkoumávala prsty místo, odkud vylétl sluneční prach. Už zůstal pouze poslední paprsek, který vyčkával, než pomalu slábnul.

„Rychle," popoháněla ji hbitě Pearl. Sama se sklonila a prsty zabořila do prašné suti. Rozkašlala se. Oběma dívkám se ruce pokryly šedivě kouřovým popraškem. Jejich prsty se setkala až u něčeho tvrdého. Opatrně táhly, protože ta věc se zdála křehká.

Na světlo vytáhly podivný tubus z tmavé hmoty. Lucia ho prudkým pohybem otevřela, jak se nemohla dočkat toho, co vlastně objeví uvnitř. Dech se jim zastavil. Z tubusu vypadlo pár listů jemná jako motýlí křídla. Skoro se jim v rukách rozsypávaly.

„Myslíš, že je to všechno? Zvládly jsem to do konce omezeného času?" vydechla Pearl roztřeseně. Ruce se jí klepaly, proto je raději dala od tubusu pryč. Bála se, aby ho svým jednáním nepoškodila, protože se zdál opravdu velmi křehký, skoro až snadno rozbitelný.

„Asi ano, vypadá to tak," přitakala horlivě Lucia. Přejela si rukou po vlasech. Pár si jich namotala mezi prsty, jako by si je chtěla vytrhat. Udiveně prohlížela staré svitky neznámého pergamenu s cizím písmem. „Žijeme a svět nezaplavila temnota, takže je vše v pohodě. Aspoň prozatím."

Z obou dvou spadla nervozita a strach. Zase mohly volně dýchat, a tak toho využily. Vdechovaly do sebe vzduch lačně, naplnily si jimi plíce. Kyslík jim prostupoval plicemi, až jim v těle nezbylo skoro žádné místo. Lucia se samým štěstím rozesmála, i když to působilo hystericky. Pearl naopak zvedla pohled k nebi. Užívala si jejich malé vítězství, že to obě dvě dokázaly.

Nebe se obléklo do tmavě modré safíru, na kterém zářil místo knoflíku obrovský diamant. Luna dnes ustupovala, ale brzy její síla zase naroste. Měsíční paprsky měkce vykreslovaly okolí a tvořily okolo předmětů a všeho živého stříbrnou auru.

Pearl okolo svých ramen ucítila hubenou paži. Trhla sebou, protože svou přítomností byla v dalekých krajinách u svých rodičů. Dnešní den jí dával aspoň nějakou naději, že se všechno podaří a ona své rodiče za chvíli opět obejme. Po tomhle toužila víc než po čemkoliv jiném. Zatím si však užívala ten opojný pocit, který jí koloval žilami.

„Mise splněna," zazubila se Lucia. Už zase se jí vrátila dobrá nálada, protože dostala zpět to, po čem toužila a co sháněla.

„Co se vůbec píše v těch tajných svitkách?" změnila téma Pearl a rychlostí se vymanila z Luciina objetí.

„Já ani nevím. Celé se mi to zdá hrozně divné. Nevím, kdo je napsal a proč tam ležely. Nechali je tam schválně nebo snad je zapomněli? Všechno má své otázky, na které neznám odpovědi. Nerozeznám písmo na pergamenu, je pro mě cizí a neznámé, skoro až nerozluštitelné."

„Tak to je špatné. Tak tomu zřejmě nepřijdeme na kloub," povzdechla si Pearl a pokrčila rameny. Pár kroky překonala vzdálenost mezi brankou a polorozpadlým plotem. Přejela po něm očima, ale více času mu nevěnovala.

Nechala Luciu osamělou. Ona sama potřebovala na chvíli pocítit sílu samoty, aby si to urovnala v hlavě. Přemýšlela o tom, jaký dopad na ni bude vlastně mít to, když se znovu potká s rodiči.

Předpokládala, že je ani nepozná. Čas si na nich jistě vybral svou cenu, když se dobrovolně vzdali. Nechápala, co je vedlo k tomu, aby opustili své jediné dítě, které bez nich vyrůstalo. Když potřebovala podporu, oni tu pro ni nebyli. Sama se k nikomu neupínala ani na nikoho pro jistotu nevázala, protože se bála, že se stane to stejné jako s jejími rodiči.

Zaplavil ji pocit, který ji zevnitř užíral a nedokázala ho identifikovat. Když už někdy prožívala své emoce, před ostatními je opravdu skryla hluboko do svého nitra. V jedné své knize ve svém pokoji našla větu, jíž se řídila po celý život a zatím ji nezklamala.

Pokud chceš, aby tvoji nepřátelé nenalezli žádné tvoje slabiny, nikdy před nimi neukazuj emoce, citovala si pokaždé, když se jí kvůli něčemu draly do očí slzy. Vystihovalo to její život. Tohle heslo využívala vždy, když ho potřebovala nebo nevěděla, jak dál.

Pospíšila si, aby domů dorazila, než se vrátí Gabrielle. Tma se jí obtáčela okolo kotníků, přitahovala si ji do svého konejšivého objetí, konejšila ji jako své malé dítě. Pearl na noc zaprskala jako rozzuřená kočka. Odmítala se od někoho nechat utěšovat, přála si jen být sama. Pouze Luciu by uvítala, protože ona, když někdo trpěl, připojila se k němu. Tvořila jeho část, díky svému vnímání se na chvíli stala jím.

Pearl se ohlédla okolo sebe. Slyšela za sebou podivné kroky, které jí naháněly husí kůži na těle. Otřásla se a nepatrně přidávala do kroku. Na křižovatce, když přebíhala do druhé ulice, už sprintovala. Se zrychleným dechem se propletla mezi značkami a podlezla zábradlí na druhém chodníku.

Rozmýšlela se, jestli by měla zaběhnout do temného parku na konci sídliště a schovat se někde za křovím. Její hlava jí však říkala, že tohle něco je špatně. V temnotě by ji mohl snadněji dostat a navíc tady se pohybuje mezi domy, takže ji lidé ve svých domech uslyší.

Zpomalila do kroku. Kroky za ní také utichly, ale stále slyšela šustění podivného pláště. Představila si, jak se jako had dotyčnému obtáčí okolo nohou, následuje jeho sebemenší pohyb. Tohle spolu tvořilo opravdu smrtící kombinaci. Zabočila do úzké uličky, odkud si někdy zkracovala cestu ze školy. Než si její oči přivykly větší tmě, ucítila na svém rameni plíživý dotek. Přitiskla si dlaně na ústa, aby hlasitě nevykřikla.

„Pearl," stáhla osoba za jejími zády ruku zpět k sobě. Blondýnka se otáčela pomalu, aby neudělala krok, který by dotyčného za ní vyplašil. Její ruka rychle klesla podél těla. Předtím ji napřáhla před sebe, aby se mohla bránit.

„Lucio," odstoupila od ní Pearl. Tmavovlasá dívka jí hleděla do očí. Tváře měla zčervenalé od námahy. Zřejmě za ní běžela, aby ji dostihla. Klidně ze sebe vyfoukla přebytečný vzduch. Jistě za ní běžela Lucia, takže neměla obavy, aby se bála a chovala tolik vyděšeně.

„Viděla jsem, jak za tebou jde vysoká postava, docela ramenatá s vlajícím pláštěm. Křičela jsem na tebe, ale ty jsi mě neslyšela," přimhouřila Lucia oči a nahla se blíže ke své sestřenici. Čekala na její reakci.

„Takže se mi to nezdálo?" zakňourala blondýnka.

„Ne, viděla jsem. Stalo se to."

„Kdy už tohle všechno končí?"

„Slibuji, že se přes noc pokusím přeložit všechny svitky, abychom to konečně vyřešily," přejela si Lucia po vlasech. Její tvář vypadala unavená.

„O co se tam vůbec jedná?"

„Řekla bych, že o pověst. Zkusím prohledat máminy složky a šuplata třeba něco najdu. Ale rozhodně nám vyluštění jen tak neunikne," dušovala se plamenně Lucia.

Pearl se usmála. Lucia dokázala své sliby plnit více než kdokoli jiný. Nikdy nenechala nikoho na holičkách, i když jí samotné za patami hořelo. 

OPRAVENO: 08.08. 2020