Lucia si ve vzteku dobalila pár svých posledních věcí do malého batohu. Všechno nezbytné a drahé se teď pro ni smrsklo na obsah malého zavazadla. Nic víc si s sebou nemohla vzít. Její matka se jí v tomhle dnes pokusí zabránit. Se smutným úsměvem se naposledy podívala na výhled z okna. Tak se to stalo. Opouštěla svůj domov. Nic víc mít nemohla, jen vzpomínky zůstanou.

S výdechem si obula rudé boty na podpatku. Všechno na ni v pokoji křičelo, ať to nedělá, protože později by mohla přijít o své zázemí. Věděla, že se jí možná později bude stýskat, to však ale okatě ignorovala.

Uhladila si neviditelné záhyby na rudých šatech. Na krk si zavěsila zlaté náušnice a okolo krku pověsila rubínový náhrdelník. Symbolizoval její nynější rozpoloženost. Krutá, odhodlaná a hlavně volná. Tak se cítila, tak si připadala. Jako bohyně pomsty.

Sledovala pálící slunce. Přes den opět vykouklo a teď se jeho paprsky klonily k západu. Svět se znovu ukládal ke spánku. Ale pro ně to znamenalo něco jiného a především velkého bez dusivých tajemství. Mohly začít nový život bez lží, ale staré vzpomínky se nedají potlačovat věčně a přece jen jednou vyplavou na povrch.

Nadechla se rozvibrovaného vzduchu. V jejím nitru se odehrála krutá bitva. Jedna její část chtěla zůstat, usmířit se s Gabrielle a oddat se matčinu pevnému objetí. Ta druhá však protestovala. Okamžitě jí nařizovala, že by měla utéct, i kdyby ji to stálo všechno, protože na tom závisí její štěstí. V téhle díře, kde nic nedokáže, přece nestrpí celý svůj život. Ta třetí z nich se zdála nejkrutější.

Střídavě jí radila, aby Pearl nechala tady, otevřela bránu sama a vydala se do světa neprobádaných kouzel. To ona sama přece na všechno přišla. Bez ní by Pearl nenašla rodiče ani nikoho jiného. Jen by dál seděla s rukama založenýma v klíně a nic by nepodnikla. Zaslouží si svůj úctyhodný triumf vychutnat si sama.

Tuhle možnost však brzy zavrhla. Byla ze všech nejsobečtější. Jí přece na rodině záleželo, tvořilo to pro ni všechno. Bez své rodiny by byla úplná nic, jen holá troska s životem na dně. Připadalo jí, že se plácá uprostřed studeného oceánu. Ledová voda ji každou minutu ochromovala, nutila ji vydávat ze sebe víc sil, které si šetřila, aby v pořádku doplavala zpět k souši. Vlny ji však strhávaly stále dál, neúprosně ji vláčely krutými proudy.

Do očí jí vnikla sůl. Začala ji štípat. Přes vlasy se jí přelila vlna plná vody. Její síly stále více ochabovaly. Z posledních plic se nadechla a začala křičet o pomoc. I plic jí došel, až ji divoké proudy nakonec stáhly zpět pod hladinu. Máchala okolo sebe rukama. Marně. Z jejich sevření nevyvázla ani omylem.

Štípla se prstem do kůže a vydechla. Od úst jí stoupla pára i přes venkovní spalující vedro. Otřásla se zimou a více se schoulila do svých šatů a přehozu, jež si oblékla na šaty. Do očí se jí natlačily slzy. Uteče, ale ne bez rozloučení. Obzvlášť ne teď, v nejtemnějších časech, když se každý na tajemném ostrově bál o svůj život. Díky tomu, že její matka utekla, ji mohlo stihnout to podobné. Nepřátelé si totiž brousili zuby na oběti všech.

Lucia ze stolu vytáhla svůj zápisník. Z něho vytrhla dva čisté bílé listy. Na srdci jí toho leželo hodně. Zápisník dostala právě od Gabrielle, když se její matka vracela z cesty po Africe. Přejela prstem po jeho tmavě kaštanových tvrdých deskách. Zdobil ho kus převázaného koženého provázku, na němž visel z mosazi udělaný list. Stejné rytiny byly vyryty i na jeho deskách. Pro Luciu představoval celý její svět. Zapisovala si do něj skoro všechno, aby její vzpomínky zůstaly uchovány po dlouhý čas a ona nikdy na nic nezapomněla.

Chvíli žmoulala pero v ruce, než ho s povzdechem otevřela. Stále však ve vzduchu visel začátek. Jak začít? Rozloučením nebo pozdravením? Má cenu ho vůbec psát, když ho nenajde? Položila si pár základních otázek. Po notné chvíli už to nevydržela. Vykašlala se na hlavu a řídila se opět pomocí srdce.

Nejdražší mami, matko, maminko,

když si na to tak vzpomínám, vlastně jsem Ti skoro nikdy neřekla „maminko". To slovo jsem používala jen ve vzácných chvílích, když jsem k Tobě pocítila náklonnost, protože jsme se v malém prchavém okamžiku sblížily, i když jsme každá jiná. Podobám se spíše tátovi, jež miloval společnost a ze svých cest mi neustále přivážel dárky a vyprávěl mi své historky. Stala jsem se jeho obrazem, dokonalou malou holčičkou. Teď se ptám já sebe, i Tebe. Byla jsem i Tobě dobrou dcerou?

Milovala jsem Tě, i když jsem to většinou nedávala najevo a raději se bavila se svými přáteli. I tak pro mě rodina znamená více než můj vlastní život. Bez ní bych nebyla nic. Stala by se ze mě troska, jen odraz dřívější minulosti. Všechno jednou pomine a moje osobnost by se vytratila do nicoty.

Táta mě naučil, abych byla stále svobodná a šla si stále za svým. Díky němu a jeho historkám se vyvinula má fantazie s představivostí. Občas moje hlavy vymyslí něco bláznivého. Většinou to ani neuskutečním, protože na to nemám sílu.

Ty ses snažila, abych soucítila s druhými, pečovala o ostatní s láskou. Jen jednu věc jsi mi nepředala ve své nejryzejší čistotě. Vytrvalost. Ihned vzdávám věci, které mi nejdou, protože si přeji být dokonalá jako princezny v pohádkách. To vede k tomu, že nedokážu být samostatná. Vždy potřebuju někoho druhého vedle sebe. Cítím se poté sama a opuštěná. To nás spojuje s Pearl. Ona se bojí, že ji opustíme všichni. To bych ale nikdy neudělala.

Vím, že to asi nepochopíš, ale k Pearl mě váže silné sesterské pouto. Jsme jako den a noc. Obě dvě tolik odlišné. Jedna extrovertní, druhá introvertní. Jedna žhne jako slunce, druhá svět ozařuje svými měkkými stříbrnými paprsky. Musím ji následovat, jelikož bychom bez sebe nepřežily, osud nás stvořil pro sebe.

To samé jsi cítila i k Cynthie. Rozhodovala ses, jestli zůstaneš. Ona nakonec odcestovala. Ty jsi ji následovala, protože ses cítila roztříštěná na tisíce střepů. Nechci dopadnout jako Ty, a proto se ji snažím ochránit, abychom nebyly rozdělené. To by ani jedna z nás nepřežila.

Ostrov mě k sobě vábí, toužím se ponořit do jeho tajů. Pearl si přeje rodiče, já dobrodružství. Každá máme jiný cíl, přesto však směřujeme na stejné místo. Chci poznat svůj domov, místo, které ke mně patří. Tady se cítím svázaná.

Jednou, jednou se vrátím. Až už nebudu svázaná okovy, očekávej mě u svých dveří. Vzpomenu si na Tebe, kdykoliv uslyším šeptat vlahý větřík. Ty jsi můj stálý domov, moje bohyně, dárkyně života a především krev. Maminka.

Lucia

P.S. Miluji tě, mami.

Lucie se do očí natlačily křišťálové slzy. Při psaní jí stékaly po tvářích, tvořily si cestičku, až nakonec skončily na bílém papíře, kde utvořily rozpitá slova. Pořád to šlo ale přečíst a to pro ni dělalo hlavní fakt. Potřebovala, aby si Gabrielle přečetla její dopis. Jinak se rozloučit nemohla. Už takhle jí všechno trhalo srdce na tisíc malých skleněných kousků. Zavřela oči, aby zaplašila pocit prázdnoty.

Z druhého šuplete vytáhla obálku se vzorem modro-fialových pírek. Nadepsala na ni její jméno. Gabrielle. Všechno takhle skončilo. Rozloučila se podle svých možností. Následovala svou pokrevní sestru podle pouta. Otřela si oči. Už žádné slzy. Musí být silná kvůli Pearl. Deník si strčila do modrého batohu s hvězdičkami. Vyšla před dveře.

Pearl právě zavírala dveře od svého pokoje. Na záda si připnula svůj batoh se vším potřebným. Byl bílý se vzorem květin. Uhladila si bílé plážové šaty po kolena. V pase jí je spínal kožený úzký pásek ve tvaru copánku. Otevřeným oknem do chodby zavál vlahý letní vítr. Lehce jí nadzvedl šaty, až se zdálo, že jsou ušity z pavoučích pavučin. Na nohou jí seděly obyčejné krémové žabky. Nadšeně, i když se smutkem v očích si to vykročila směrem k Lucie. Všimla si obálky v jejích rukou.

„Co je to?" nakrčila obočí.

„Rozloučení," pípla Lucia a strčila obálku pod dveře od ložnice.

V tichu seběhly schody do přízemí. Lucia skočila pro láhev vody, jež se jim jistě bude hodit a pro pár tyčinek. Tři si strčila Pearl do batohu. Lucia nenápadně vzala ze stolu i obálku s jejím jménem. Poznala v něm Gabriellino písmo. Očekávala v něm rozloučení, nebo spíše výčitky na její osobnost. Podle Gabrielle byla sobecká a uvrhovala Pearl do nebezpečí. Rozhodla se pro své dobro, že si dopis od matky raději přečte večer.

Donesla se k nim vůně květin. V korunách palem, které ještě poskytovaly dostatečný stín, se schovávalo pár ptáčků a ševelil v nich větřík. Pearl přišlo všechno uklidňující a přirozené jako dýchání. Ostatní věci odsunula do pozadí. Nevěnovala své myšlenky tomu, že se hodlá utéct pryč, jako by jí za patami hořelo, a opustit všechno a všechny. Tohle jediné na tom považovala za stinnou stránku.

Za pár minut se dostaly až na pláž. Po ní pobíhalo mnoho rozesmátých dospívajících. Běhali bosy, písek jim odlétal do chodidel. Většina z nich výskala a někteří tančili na divokou hudbu. Pearl se na tváři vytvořil úsměv. I když se společnosti většinou stranila, teď ji nutně potřebovala, aby zapomněla na všechno kolem. Na chvíli se nechala vtáhnout do rytmu, než si došla pro skleničku ovocného džusu.

Lucia po špičkách pokračovala po pláži. Sundala si své boty na podpatku a nesla je v ruce. Ruka se jí třásla. Našlapovala po hebkém písku, jednotlivá zrníčka se jí zabořovala mezi prsty. Vlasy jí vlály ve větru. Na břehu seděla chlapecká postava se širokými rameny a tmavou pletí.

Postupovala k němu zezadu. Dlaně mu zabořila do kudrlin na hlavě. Chvilku se jimi probírala, než ho dlouze políbila na tvář. Chlapec se k ní obrátil. V očích mu hrály pobavené jiskřičky. Lucia si celá rudá pohrávala s lemem svých šatů. Při pohledu na její ladné tělo navlečené ve výrazných šatech se chlapci zatajil dech. Stáhl si ji k sobě na klín a horlivě políbil.

Lucia se po chvíli s chichotáním odtrhla. „Felixi, jsou tu i ostatní," zašeptala mu blaženě do ucha.

„A to ti snad vadí?" přejížděl jí nehtama po zádech. Zachvěla se. Touha v ní vibrovala a dostávala se z jejího těla ven, i když se ji tady pokoušela skrývat.

„Všichni na nás koukají!" broukla mu do ucha. Felix se jí otřel rty o ucho.

„Mám nápad," zamyslel se. Na tváři mu hrál smyslný úsměv. „Tma nás pohltí." Už vstával a Luciu bral za ruku sebou, aby mohli konečně odejít od slídivých očí. Lucia se mu vytrhla. Zabodla pohled tvrdě do země. Omluvně se na něj usmála.

„Promiň, ale dnes jsem si přišla zatančit. Nemůžeme chvíli jen tak sedět na břehu a pozorovat západ slunce?" prosila s přivřenýma očima.

„Tak jo, pro tebe cokoliv," vzal ji za ruku a následně kolem ramen. Lucia se zabořila zpět do písku.

Moře jim omývalo chodila. Lucia byla celá rozpálená a nervózní, takže poděkovala za všechno ochlazení. Celá pláž, moře i obloha se zbarvily do purpurového nádechu. Nachový odstín převládal v každém koutě. Z dálky by spatřili jen dvě tmavé siluety sedící zamilovaně u moře. Krvavé slunce však odhalovalo něco jiného. Po moři se rozběhlo tisíce zlatavých odlesků, až to vypadalo, jako by se moře rozlilo roztavené zlato. Nadýchané obláčky si vesele hověly na obloze. Jejich safírová modř, jež se přelévala do světlounce růžové slibovala další krásný den. Poslední teplé paprsky je pohladily po kůži a svět se ponořil do ticha a tmy, ničím nerušen.

„Víš, pořád o tom přemýšlím. Nedá mi to spát. Co se s námi stane, až odjedu na univerzitu? Vždy jsem chtěla studovat na Oxfordu nebo na Yale," stiskla mu Lucia pevně ruku, jako by hledala záchytný bod pro své další rozhodnutí. Chtěla se něčeho držet, aby z jejích očí nevytryskly horoucí proudy slz a nesmáčely by je oba.

„Nepřemýšlej o tom a užívej si raději okamžiku," pohladil ji Felix po tvář.

Na malou minutu se mu opět oddala.

„Co když bych tě musela opustit, Fele? Na dlouhou dobu," zamrkala, aby zahnala slzy. Loučení pro ni vždy představovalo jednu z nejtěžších věcí.

„Tohle je snad nějaká nová verze rozchodu, který by mě neměl bolet?" uchechtl se suše. „Raději to řekni rovnou na rovinu."

„To...ne, jen já... musím něco udělat. Pomoci najít Pearl rodiče a najít svou pravou podstatu. Stále hledám kousek sebe," zakoktala se.

„Tak mě přeci vezmi s sebou, ne? Jen my dva a nikdo jiný. Spolu všechno dokážeme," oplatil jí pohled . V jeho hlase zněla rozhodnost, že by kvůli ní riskoval všechno.

„To není tak jednoduché, jak si myslíš. Mělo by to své následky a vězí v tom mnohem více. Pearl musí se mnou," pohled v jejích očích ztvrdl.

„Proč pořád do všeho pleteš ji? Tady jde snad o nás dva, ne?" popadl ji silněji za ramena. Zaryl jí nehty do kůže, až vyjekla.

„Ty to pořád nechápeš. Ona je jako moje sestra," zasípala.

„Ne, Lucio! Co ti ona kdy dala? Proč ji pořád upřednostňuješ před námi? Využívá tě jen proto, že se jí to hodí do krámu. Má ráda pouze sebe a rodiče, kteří zmizeli," zavrčel na ni s plamenným výrazem.

„Já ji mám ráda, což jedináček nikdy nepochopí! Celý můj život pro znamená jen jedno slovo. Rodina."

„Lucio, snažím se tě chránit. Jednou tě zklame. Uzavře se před tebou navždycky, nepustí tě k sobě. Už teď je uzavřená. Kdykoliv se jí zeptáš na něco osobního, křičí na tebe. V ten moment tě nenávidí, manipuluje s tebou."

Poraženecky svěsila ramena. V ten moment poznal, že vyhrál. Její rty se dotkly jeho horkých. Její studily jako led. Svářel se v ní všechen smutek, ale i horkost. Vychutnávala si poslední zoufalý polibek.

„Promiň," odtáhla se od něj. S posledními slovy zmizela ve tmě a jeho tam nechala samotného stát.

Pohybovala se jako rozmazaná šmouha. Čas jim rychle docházel. Musely se dostat k majáku a otevřít tajný vchod na Ostrov bouří. Lucia se rozhlédla okolo sebe. Z dřívějšího posezení mezi přáteli se dnes stala hotová diskotéka. Její kamarádka Mary slavila narozeniny a hodlala si je pořádně užít. Proto pozvala skoro celé město.

Okolo ní se vlnili lidé v krátkých šatech nebo sukních. Hudba se okolo ní omotala jako nenasytný had. Lákala ji a sváděla, až se ponoří do tajů tance a oddá se rytmickému pohybu na mystickou hudbu, jež si podmanila její myšlení. Všechno ji uvěznilo ve svých okovech. Neměla náladu na to, aby se vrátila zpět.

Pearl se mezitím vším bavila se skleničkou v ruce u ohně. Plápolavé plameny ji hřály. Přeskakovala v nich šarlatově rudé, jež se vlévala do hřejivé zlaté a ohnivě oranžové. Kroužila skleničkou v rukách. S povzdechem do sebe vyklopila zbytek šampaňského. Nezajímalo ji, kde nezletilí sehnali alkohol. Pouze byla ráda za to, že může myslet na něco jiného.

Lucia se vymanila z masy vlnících se těl a raději oklikou, kde nesvítila světla, zamířila k ohni. Celá se napjala dychtivostí. U ohně se vyprávěly krváky. Vždy je milovala, protože patřily k těm historkám, ze kterých vycítila pikantní tajemství, jako vždy. Neexistoval kout ani rodina v jejich malém městě, kde by se nenašlo něčí tělo nebo duch, jež trestal a strašil.

Jejími oblíbenými se staly Bláznivá Donna, Strašák Pepř, Zachráním se raději sám nebo Pekelná pomsta na poslední chvíli. Její spolužačka, Anne Hollisová, dívka s myší tváří, jiskrným pohledem a blonďatými vlasy, právě vyprávěla jednu z nich, dosud neobjevenou. Lucia se pokrčila v kolenou, aby se posadila. Z poblouznění ji až vytrhl Pearlin hlas.

„Tss, tss, už je čas. Všichni jsou dostatečně pomatení. Maják nás volá," zapěla Pearl chvějícím se hlasem nedočkavostí. Lucia němě přikývla.

Dvě siluety dívek se rozběhly směrem k majáku. Pronásledovaly je dlouhé, stále se zvětšující stíny. Na zádech se jim houpaly batohy a šaty se jim divoce proplétaly okolo kolen. Stanuly před ním.

Maják se krčil, spíše se vystavoval na obdiv na kraji útesu. Klidné moře se teď rozbouřilo. Na útes se přelévaly vlny plné vody. Tříštily se skučením o útes, který zavyl. Odlamovaly se z něj kusy kamene. Lucia zvedla pohled k nebi. Zatáhlo se. Hvězdy se navěky schovaly. Vysvitnou, až bude po všem.

Maják se tvářil jako bezpečný úkryt a strážce okolí, skrýval však ve svém nitru něco mnohem horšího. Odvěké tajemství a magii, jež dávala možnost proniknout děsivým návštěvníkům do světa lidí. Odteď je však čekala muka, ale děvčata se vracela do svého domova.

„Kam máme jít?"

„Nahoru, až ke světlu," poukázala Lucia bradou až horní části štíhlého majáku, jež zde stál od založení města.

Dveře se se skřípěním otevřely, jako by čekaly právě na ně. Lucia vklouzla jako první. Do rukou si vzala lucernu, jež našla právě u vchodu. Zaplála plápolavým světélkem, jehož odraz se komíhal na zdi. Okny dovnitř svítily slabé měsíční paprsky, které si prorazily cestu skrz husté tmavé mraky. Po zádech i kůži jí běhal mráz. Napětím skoro ani nedýchala. Pearl se zatajeným dechem pokračovala za ní.

Na zdi se utvořil Pearlin protáhlý stín. Přejela po něm konečky prstů. Na kůži ji zastudil chladný a drsný povrch bílé zdi. Zaškaredila se. Plamínek si stále skotačil podle svého. Safírově modrá slza na Pearlině čele se rozkomíhala slabým světlem. Světlo modře slabý paprsek si vyznačil cestu jejím tělem, až se dostal na povrch. Osvětlovat své paní cestu ztemnělým majákem. Lucia se otočila.

„No... Vau! To je vážně úchvatný? Jak jsi to dokázala?" zatvářila se závistivě. „Taky bych to chtěla umět."

„Já ani nevím," pokrčila Pearl rameny.

Před nimi se točily schody do vysokého prostoru. Byl stále užší a točitější, že musely postupovat po jedné. Lucia šla první, Pearl až po ní. Jistila svou sestřenku zezadu, kdyby náhodou spadla. Po dlouhé, namáhavé chvíli stanuly na hranici v malé komůrce. Lucia se hrnula k obrovské skříňce uprostřed místnosti, v němž sídlilo pár světel, zdroj majáku. Světlo se blikavě rozsvítilo.

Pearl se zaujetím přistoupila k oknu. Pozorovala úchvatný výhled na okolí. Pod jejich okny zuřivě bouřil oceán. Opět nedal nikomu spánku. Všechno vypadalo jako v noci před čtrnácti lety. Teď se však místo zamilovaného páru nacházely v očekávání dvě dívky, jež si věřily více než sestry.

Pár barevných domků a chat se k sobě choulilo kousek od pláže. Na protějším útesu stála postava s vlajícími vlasy. Pearl ji rozpoznala i na dálku. Gabrielle se v očích třpytily slzy, neplakala však. Nedovolila jim, aby jí sklouzly po tvářích. Vlasy se jí něžně třely o čelisti, jež ztvrdly jako kámen a diamant. V očích nikdo nenašel žádný cit.

Pearl obrátila pohled jinam. Lucie o ní raději neříkala, protože by ji to akorát odradilo od cesty. Jak by si potom bez své sestřenky sama poradila v cizím prostředí, jež by se s nikým nemazlilo?

„Podívej, tady je tvoje slza!" zavýskla Lucia radostným hlasem. Pearl se k ní okamžitě přiřítila.

A opravdu! Klekla si na zem. Na uvolněné zašedlé cihle se zrcadlil přesně věrný odraz její kapky, symbol Ostrova bouří. Na nic nečekala. Táhlo ji to k ní. Ostře namířila svůj prst a dotkla se tak rytiny. S přivřenýma očima se vše sledovala.

Světlo zhaslo.

Nic se nedělo, jen v tichu čekaly.

Nic. Nic. Nic.

Jen neúprosné čekání, dokud nepřijde vysvobození. Světlo se rozžhnulo oslepujícím a ostřejším světlem jako slunce. Přišel náraz.

Vlna se přelila a udeřila do oken majáku. K zemi se snášely třpytivé střepy jako padající hvězdy, když si někdo něco přeje. Vlna plná prýštící se vody je vzala s sebou tam, odkud přišla. Do moře.

Odnikud se vyrojilo točivé tornádo. Pearl cítila, jak ji pevně svírá a objímá ji jako bezmocnou panenku. Už není čas na útěk, protože právě teď byl jejich život zpečetěn. Oddaly se bez protestů magii.

Na útesu stála postava zahalená v kápi. I Gabrielle brzy objala tma do konejšivého objetí a pohltila ji do sebe. Stalo se tak, jak mělo, ale s jiným koncem. Všechno se pokazilo a ona zklamala. 

OPRAVENO: 09.08. 2020