Okolo se proháněl svěží vítr, který si pohrával s listovým palem. Všude voněly květiny. Zpívali ptáčci. V dálce šumělo moře, ale jiné projevy života byste hledali jen těžko. Jedna palma se ohla až skoro k zemi, ale brzy se zase narovnala. Od západu se sem hnala bouře.

Temné mraky se pohybovaly nízko nad zemí. Zaduněl hrom. Jednou, dvakrát, třikrát. Oblohou prosvištěl stříbrný blesk, který se jako čepel zabodl do země. Zvířata v lese se začala schovávat. Moře se rozbouřilo. Vlny divoce narážely do šedých útesů blízko ostrova. Ty je zatím utlumily. Sloužily tam jako zábrana, aby si moře s sebou neodneslo to, čeho se mu zachtělo. Slaná voda nabrala ocelově šedou barvu, už ji neprosvěcovaly paprsky slunce jako před hodinou.

Na béžovém písku se choulila malá postavička. Moře dívce slabě omývalo bosé nohy. Opodál se válel batoh se skvrnami od soli, jako ji sem tornádo vyvrhlo. Boty se z jejích nohou vyvlékly a jejich cesta skončila o pár metrů dál. Jinak se zdála v pořádku kromě pár modřin na těle. Třásla se. Její tělo se pod poryvy větru chvělo, chlad se jí zabodával do odhalených paží, na kterých naskočila husí kůže.

Štíhlá drobná postava malého vzrůstu naznačovala, že moc dlouho nevydrží. Silně dunící vítr mohl unést slabý článek do vody okamžitě. Zatím se však držela, nevěděla o světě. Blonďaté vlasy jí něžnou tvář lemovaly jako svatozář. Šaty se jí mírně vyhrnuly. Ze spánku zatla ruce v pěst a slabě zakňourala. Z jejích úst vyšla prosba o pomoc. Byly suché a popraskané. K její tváři slétl pták.

Zaštěbetal neznámé silně do ucha. Trhla sebou. Po dalším vysokém tónu dezorientovaně otevřela oči. Zmateně si prohlížela prostředí, ve kterém se ocitla. Nic z tohohle si nepamatovala. Připadala si, jako by vypila dvě flašky rumu a poté se do ní někdo snažil nalít i víno. Její paměť vykazovala prázdnotu. I celé tělo ji bolelo. Je možné, že na večírku protancovala celou noc a už si nevzpomněla, co se dělo dál nebo kam ji to slabé nohy nesly.

Zamrkala, aby zahnala pálení v očích. Všimla si, že její tělo pokrývá pár modřin jako rozmazané modré šmouhy. Posadila se. Zavyla bolestí. Byla celá potlučená, suché rty marně volaly po vodě, které se jim nedostávalo. V žaludku jí zakručelo. Poznala, že je den, takže už nějaký čas se po ní jistě všichni shání. Přejela si rukou po znamení na čele, aby zjistila, jestli tam opravdu pořád zůstalo. Její oči nabraly světlou, skoro až bílou barvu.

Pearl na vlastních nohách doklopýtala k nejbližšímu vyčuhujícímu kameni, o který se s chutí opřela. Nejraději by uvítala paprsky slunce, ale to se odmítalo dostavit. Místo toho však na písku spatřila svůj drahocenný batoh se všemi svými věcmi. Dostala chuť zavýsknout. Na rozbolavělých nohách k němu rychle přiběhla. Našla v něm nějaké jídlo a hlavně čistou vodu. Otevřela víčko a hltavě se napila. Křišťálová voda rychle mizela, až zbyla skoro jen polovina. Teď měla čas na to, aby zkontrolovala svou situaci, jak se odtud vlastně dostane.

Zhluboka se nadechla a opřela se o kámen, ke kterému se došourala po čtyřech. V hlavě jí začalo třeštit. V pravidelných intervalech se ozývala bodavá bolest. Chytla se za hlavu, ohrnula ret, aby ji aspoň na chviličku utěšila. Jako kdyby nedalece vybuchla bomba a ona jen pocítila její silnou nárazovou vlnu. Předklonila se. Ani masírování jí nepomohlo od bolesti. Brzy jí však došlo, že za to může ztracená paměť. Musí si na všechno vzpomenout.

Lucia. To jméno do ubíjejícího ticha vyznělo jako záchranná modlitba. Chytila se ho jako klíště. Rozhlédla se kolem sebe. Všude zahlédla jen prašný, i když hebký písek, les z palem a rozložitých stromů s bohatou zelení. U kmene rostlo pár orchidejí, které je obtáčely. O kousek dál se třpytilo moře s temnější barvou. Vytřeštila oči. Pohlédla na nebe. Její oči zbledly a následně se v nich objevil strach. Znovu zhluboka zaduněl hrom.

Jedna, dva, tři. Onyxově černou oblohu pročísl blesk. Sjel jako klikatý posel temného krále ke svému cíli. Moře ho vděčně pohltilo jako dar. Obejmulo blesk jako své ztracené dítě. Pearl se v krku vytvořil knedlík. Bouře pro ni znamenala strach. Nejraději by se tohohle ďáblova zjevení zbavila, vymazala by ji z povrchu zemského, ale to by už svět nebyl takový jako dříve.

Přitiskla si obličej blíže ke kolenům. Bledla. Její pleť získala křídově bílou barvu a rty namodralý nádech. Sklonila pohled k zemi. Kolébala se ze strany na stranu. Odsud nebylo úniku. Bouři se tentokrát nevyhne, vezme si ji stejně jako její rodiče.

Pearl se před očima mihla vzpomínka. Se strnulými tvářemi s Luciou stoupaly po točitých schodech. V její hrudi se však rozlévalo příjemné teplo. Dychtila po tom, aby se už konečně ocitla pryč. Volala ji její krev, pouto mezi dcerou a rodiči. Nevěděla, co se s nimi stalo, ale teď se vysvětlení s Luciou blížily stále více. Mohly se po rozuzlení natáhnout rukama. Stačilo to jen uchopit, táhnout k sobě a všechno bylo na dosah.

A poté si pamatovala jen okno. Světlo v oceánu a tornádo. Vysoký točivý kotouč se točil zběsilou rychlostí. Cítila, jak ji do sebe nadpozemskou silou vtáhl. Upadla do nevědomí. Sklo se, jak pronikly oknem, roztříštilo na tolik skleněných hvězdiček. Klesaly k zemi klouzavým, ladným pohybem jako nádherné baletky.

Poté se probrala až tady. Cestu přes oceán si nepamatovala. Takže tady našla vysvětlení. Neopila se a ani neprotančila celou noc, jak si předtím myslela. S Luciou se vydaly do starého majáku, který sloužil lodím jako světlo. Otevřely bránu, jak tomu říkala Lucia, aby se dostaly za jejími rodiči. Všechno se událo podle plánu. Jen jedna možnost ji zarazila. Co vlastně dělala Gabrielle tu noc na útesu, když razantně tvrdila, že nikam nepůjde? Ona ani její dcera se nerozloučily. Lucia jí jen podstrčila dopis a tím to pro ni skončilo.

Teď však ve vzduchu visela důležitá otázka. Co se vlastně stalo s Luciou? Nikde ji neviděla. Malinko se postavila, aby se rozhlédla, jestli její vysoké tělo neleží zavalené pod dunami písku. Druhá možnost se nabízela jako nejstrašnější. Nemusela nic z tohohle přežít. Jak by ale nemohla? Znala ji jako silnou. Překážkám se excelentně vyvarovala. Chybná tvrzení smetla ze stolu a v každé historce našla trhlinu, která jí ubírala na pravdivosti. To Lucia naplánovala celou tuhle cestu. Stala se jejich vůdcem.

Pearl si osaměle kecla do písku. Bez ní si připadala ztracená. Chyběla jí její druhá polovina, další článek jejich výpravy. V divočině a sama na ostrově by přežila jen pár dní. V dálce jakoby slyšela hodiny, které odpočítávaly její poslední minuty. Zaryla si nehty do rukou. Mnoho času už nezbývá.

Představila si její bezvládné tělo, jak si s ním hravě pohrávají rozbouřené vlny. Její tmavé vlasy připomínaly jen chaluhy. Pokožku jí pomalu okusovaly ryby, až z ní nakonec nic nezbylo, jen pár ohlodaných kostí. Nemohla uvěřit, že by přišla o Luciu, další důležitou členku v jejím životě. Kdo by jí zbyl potom?

Na povrch si si cestu prorazily slzy. Pearl zachvátilo zoufalství. Tlumené vzlyky se rozhléhaly skoro všude, až přehlušily i zpěv ptáků. Slzy kanuly přes tváře až do písku, kde jako by zamrzly v křišťály a diamanty. Znovu zaduněl hrom. K zemi sjel i blesk. Postavila se na nohy. Na těle jí naskočila husí kůže. Pokud všechno přežila Lucia a opět se setkají, musí i ona. Zbývala však poslední věc. Nebylo kam se schovat před bouřkou. Ta na ni dorážela jako rozzuřený pes, až ji málem pohltila. Pearl poskočila.

Rozběhla se směrem do lesa. Do tváře se jí pletly šlahouny rostlin a větve. Utržila i pár škrábanců. Šaty se jí neustále zatrhávaly o trny, až z konce zbyly jen roztrhané cáry. Nevnímala to. Může je litovat později, až se ocitne v bezpečí. Před sebou zahlédla jeskyni, sice tmavou a strašidelně vypadající, ale pořád suchou. Na čelo jí dopadla první kapka, která se rozlétla na všechny strany. Následovala druhá, třetí a pátá. Znamení na jejím čele se rozhořelo, jako by vodu k sobě volalo.

Vběhla do jeskyně. Okamžitě ji pohltila tma. I tady vládla stejně mrazivá zima jako venku. Měla pocit, že se ocitla u vchodu do samotného pekla. Aspoň ji nezžíralo horko a voda. Našla si relativně suché místo až vzadu. Z batohu si vybalila deku, do které se zabalila a sledovala provazce deště, jak se snáší na svět pod ní. V poslední chvíli nic neřešila. Ale zítra jí jistě dojde voda a nikde jinde ji samozřejmě nenajde. Odhadovala, že na celém ostrově se nacházela jen ta slaná. Možná kdyby převařila dešťovou vodu...

Ne. Ten nápad ihned zavrhla. Ona by nedokázala uvařit nic poživatelného, narozdíl od Lucii. Kuchyni se vždy vyhýbala křížovým obloukem, aby ji náhodou neuštkla. Při mytí nádobí lamentovala, jak je v dnešní době těžké a proč se to prostě nemůže dát do myčky. Gabrielle jí zpočátku všechno namáhavě vysvětlila, ale později to ostatní vzdala, protože Pearl měla k domácím pracím vždy nějaké výhrady.

Jednou, když se pokusila usmažit smažená vajíčka, nalila do nich olej. Ten zázrakem ohodil nově natřené stěny kuchyně. Za trest všechno přebarvovala do původní barvy a Lucia se jí ještě měsíc smála jen proto, že měla nějaký nedostatek. Uklidnila se tím, že Lucia neumí běhat. Běh jí totiž nadělal značné problémy.

Každá z nich se stala dobrou na něco jiného. Pearl si nechávala klidnou hlavu v mnoha vyhrocených situacích, vše řešila s mírou, zatímco Lucia vše kolem prožívala. I Xander s Jeremym se od sebe lišili. Alexander miloval hlavolamy a složité hádanky, Jeremy si rád prohlížel auta a jejich součástky. Jako malý se v nich rád s otcem vrtal. Neustále vylepšovali a upravovali to jejich.

Pearl se schoulila do klubíčka. Na tváři se jí objevil šťastný úsměv, když se probírala vzpomínkami. Za zvuku deště a hromů se klidně ponořila do blahodárného spánku. Brzy na vše zapomněla, odsunula to stranou a brouzdala ve své snové krajině. 

~•~•~•~

Cynthia přecházela po prázdném trůnním sále. Tmavé vlasy za ní vířily jako rozzuření hadi. Vjela si rukama do vlasů. Roztěkaně se rozhlédla po místnosti, jako by ji měl někdo sledovat. Nezahlédla však nikoho. Jen hravý vítr si pohrával s rudými závěsy u otevřeného okna. Odhrnula si z čela dlouhý pramen vlasů, který jí tam přepadl z upevněných částí vlasů.

Zabrouzdala pohledem k otevřenému oknu. Královský palác se tyčil na vrcholku, odkud viděla do všech koutů města. K jejím oknům doléhal křik hrajících si i pobíhajících si dětí. Mezi nimi zahlédla i své dvě děti. Její dcera s kaštanovými vlasy probíhala a předala babu svému bratrovi. Ten se před ní snažil s pištěním uhýbat. Ani jeden z nich netušil o to, že za oceánem se schovává jejich starší sestra.

Za opevněným městem se nacházel les. Obklopoval skoro celé město, chránil ho před rebely z otevřených částí. Bylo těžké jím projít, pokud jste dopodrobna neznali jeho krajinu. V temných stínech se pohybovala nebezpečná zvířata. Už pár lidí v něm přišlo o život, spousta plánů na ovládnutí paláce a celého hlavního města ztroskotala na neznalosti lesa.

Uprostřed temného lesa se třpytilo jezero. Stalo se jediným místem s pitnou vodou přes nehostinné místo. Hladina Anjelského jezera se třpytila na míle daleko, její svit prokoukl mezi stromy. V noci se na nebi promítala stříbřitě modrá záře, jež pohltila i hvězdy. Obyvatelé ostrova ji pokládali za malou polární záři, i když v jejich domově panovala spíše spalující vedra a zasněžilo jen málokdy. To se poté malé děti rozeběhly ven ze svých domů a nechaly si na jazyk dopadat sněhové hvězdičky a krystalky.

Zatla ruce v pěsti. Posel už se měsíc nevrátil. Vyslala ho k bráně, aby hledal její dceru, přinášel jakékoliv zvěsti, až se objeví. Nic však už dny a týdny nepřicházelo. Její naděje chřadla, stejně jako ona. Připomínala zvadlou květinku. V posledních měsících se jí žil vlila nová energie. Doufala, že své drahocenné dítě zase brzy obejme, podívá se jí do tváře a uvidí své rysy. Proč se nic z toho už však nestalo? Jako by čas najednou zamrzl, neutíkal dál a ona zabředla v hrozivé noční můře. Otřásla se.

Dveře se se skřípotem otevřely. Pohledem rychle střelila ke dveřím. Schovala se do stínů v rohu, které ji okamžitě pohltily. Její tmavé vlasy splynuly s temnotou. Ani nedýchala. Po čase, když někdo nic neřekl, mělce vydechla. Další nádech byl trhaný. Zpoza dveří vykoukla služebná s naškrobeným čepcem na hlavě a sprškou pih na drobném nose. Nejistě se rozhlížela po své paní. S nepatrným úsměvem ji objevila schovanou v tmavém koutu trůnního sálu u závěsu.

„Královno Cynthio," uklonila se. „Od brány se sem hnalo páže. Prý vám mám vyřídit, že posel právě dorazil. Mám ho uvést, nebo raději počkáte, až dorazí král?"

Cynthia vystoupila ze svého úkrytu. Ve tváři se jí rozhořelo nadšení a radost. Tak přece jen se stihl vrátit. Měsíc už sice za chvilku skončí, ale to nevadí, protože v tu dobu se otevírá brána. Kývla na služebnou. „Alisho, uveď ho, prosím, dovnitř. Krále do toho plést nebudeme, nikomu se o tom nezmiňuj. Řeknu mu to v pravý čas, těsně před návratem korunní princezny."

Služebná s hlubokou úklonou vycouvala ze dveří. Mlčenlivé ticho, které poté nastalo v sále, doprovázel jen vzdálený klapot jejích podpatků. Cynthia se horlivě nahrnula k oknu, aby měla dostatečný rozhled na bránu. Pár strážných v lesklých zbrojích se na jejího posla mračilo. Neznali ho. Ale jak by mohli, když patřil k jejím nejvěrnějším přátelům z dětství. Palác moc často nenavštěvoval, ale dole ve městě ho znali skoro všichni. Její manžel ho neviděl moc rád, při pohledu na Alistaira ho zachvacovala spalující žárlivost.

Muž s karamelovými vlasy právě něco vyštěkl na pár strážných. Těžká ocelová brána se za ním se zařinčením zavřela. Právě jim ukazoval úhledně složený pergamen s jejím písmem na pozvání do paláce. Sem nezvali nikoho, kdo by neměl povolení. Mohl by se sem dostat i přes zadní vrátka zahradou pro služebnictvo, ale kdyby to zjistil Tiar, vyletěl by z kůže. Její úhledné vlnkované písmo zahlédla až skoro u sebe. Cynthia Orleánská, stálo úhledně napsáno na pergamenu. Její jméno na ni vystřelilo jako had. Přikrčila se.

K bráně po špičkách cupitala služebná Alisha. Když si všimla hordy osvalených mužů v blýskavých zbrojích, našpulila pusu. Přitočila se k jednomu z nich, který se zdál ze všech největší. Postavila se na špičky a něco mu zašeptala do ucha. Okamžitě k ní obrátil pozornost, jako by brána před ním zmizela. Přejela mu prstem po paži. Pod jejím šimravým dotekem se zachvěl. Stačilo jen pár doteků a lichotivých slovíček, aby si ho podmanila. Stal se jejím.

Na její přání muže propustil a Alisha se s ním vydala zpět do paláce v závěsu. Na prst si přitom namotala bohatý pramen mahagonových vlasů. Věnovala mu sladký úsměv. Alistair však upíral pohled na otevřené okno a závěs, za kterým se schovávala Cynthia. Jeho oči jí pronikly až do duše, pomalu ji vysvlékaly slupku po slupce, až konečně poznal, co skrývá uvnitř sebe. Služebná se zamračila a přes rudé rty vycenila zuby. Nikdy se jí nestalo, že by ji nějaký muž odmítl.

Alisha byla dobrá v lapení mužů do svých sítí. Své paní sloužila věrně. Když ji o něco požádala, splnila to. Ale nesnášela, když ji poslala využít její schopnosti na zbytečné oběti. Nemohla si s nimi pohrát. Tohle samé se stalo v případě Alistaira. Královna ho potřebovala a on měl vždy oči jen pro ni. Za svou službu ho potkala jen párkrát, ale to stačilo k tomu, aby se ho pokusila uchvátit. Z jejich ženských zbraní však nic nezabíralo.

Kamenné chodby se okolo nich děsivě stahovaly. Brzy však přešly do útulnějších prostor, kde se nacházely komnaty nejvýše postavených lidí. Čím blíže se blížili k sálu, tím byla Alisha zoufalejší. Pokud se jí ho dnes nepodaří svést, už nikdy se o to nepokusí. Představoval pro ni trofej. Tu nejcennější.

Hned, jak se otevřely dveře, Cynthia vyskočila na světlo. Upravila si šaty bleděmodré barvy, v pase seplé stříbrným páskem. Uhladila si vlasy zapletené do složitého copu s posazenou korunkou. Nasadila úsměv, který brzy vystřídala ustaranost, jakmile spatřila Alistairovo potrhané oblečení a pobledlou tvář. Přiskočila k němu rychleji, než stihl omdlet vyčerpáním na podlahu a v rychlosti ho posadila na židli.

„Alisho, vodu!" přikázala vytřeštěné ženě zhurta. Alisha mlčky se sklopenou hlavou přikývla a rozběhla se do kuchyně.

„Už je pryč?" pootevřel Alistair s rozpačitým úsměvem jedno oko. Pátral tak po místnosti, jestli se neodbytná služebná neschovává za závěsem nebo za trůnem. Cynthia šokovaně zalapala do prázdna.

„Chceš mi říci, žes to celou dobu jen hrál, abych o tebe měla starost, nebo co?" zasadila mu malý pohlavek a pokárala se zdviženou rukou. Zhluboka si zívl.

„Samozřejmě že ne. Jen jsem se nemohl dočkat, až se jí konečně zbavím. Neustále se mě na něco vyptávala, uháněla mě jako svou lovnou zvěř. Málem jsem to nerozdýchal. To máte tady pokaždé tak divné služebné? Div, že mi nevisela na krku, nedržela se mě jako klíště. Pořád po mně házela okem," zaškaredil se na Cynthiu. Ta si unaveně povzdechla.

„Doufám, že tě neviděli Tiarovi poradci. Okamžitě by spustili velké haló jen kvůli tomu, že jsem tě pozvala do našeho sídla. Víš, jaký by z toho byl skandál? Královna sama přistižena v trůnním sále bez dozoru krále. Kdo ví, co se tam doopravdy odehrávalo," napodobila hlasy klevetících žen.

„Kde máš vůbec manžela?" rozhlédl se Alistair po sále, jako by na něj měl Tiar každým okamžikem vyskočit a povalit ho na zem. Pro případ sevřel jílec svého meče.

„Právě tráví svůj čas na poradě o rozpočtu," posadila se ladně naproti němu.

„Takže jsme tu sami?" blýsklo se mu v očích.

„Za chvíli se vrátí Alisha s vodou," oplatila mu to s úšklebkem. V myslí jí probleskla tvář její dcery Pearl. Zvážněla a posmutněla. Upřela se celou svou osobností na Alistaira. Doufala, že jí přinesl něco zajímavého. Už málem nevydržela to, jak je od své dcery neustále odstrčená. Ona si vyrůstala život daleko ve světě lidí, zatímco ona trčela na trůně v zemi slunce a věčného deště.

„Co...co jsi zjistil o mé dceři?" zajíkla se, než dokázala vyslovit i její jméno. „Pearl."

„Nic moc. Podle informátorů stále žije ve světě lidí, ale na přední části ostrova se vyskytla nějaká aktivita. Podle hlášení přiletělo tornádo a vyvrhlo drobnou dívku. Neví se, kdo je to, ale na druhé části ostrova přistála i vyšší tmavovláska. Zatím nezjistily, jak se dostat až k nám."

„Jak vypadal ta drobná?" vyhrkla rychle.

„Podle popisu jako tvoje dcera."

„Okamžitě vyšlete družinu na místo k bráně," zavolala do chodby svůj rozkaz. Naplnila ji naděje. 

OPRAVENO: 09.08. 2020