Nor se snažil uklidnit, než došel k Toianovu domu, ale příliš se mu to nedařilo. Věděl, že by nemusel. Přece jen, byl to on, kdo nabízel svou pomoc, a bylo mu jasné, že za to nedostane nic jiného než chlad a možná i nějakou tu uštěpačnou poznámku. Nebyl na to připravený. Nebyl vlastně vůbec připravený ho vidět. Ale chtěl, aby co nejrychleji bylo po všem, a věděl, že kdyby o krávách řekl jen Ayře, tak by to ještě byl běh na dlouhou trať, než by usoudila, že je vhodné to říct Toianovi. Chtěl, aby se vesnicí zase rozproudil vítr, aby bylo všechno v pořádku, a aby spolu Toian a Ayra mohli být šťastní. Chtěl splnit svůj cíl.

Se stáhnutým hrdlem zaklepal na dveře, jako už několikrát předtím, a doufal, že mu otevře plavovláska. Takové štěstí však neměl, ve dveřích stál Toian. Byl oblečený tak, že se zdálo, že se někam chystá. Snad do města, zařizovat svůj obchod, o kterém mu Ayra povídala? Když spatřil Nora, zamračil se na něj, ale on ani neočekával vřelé přivítání. Proto ho jen trochu bodlo u srdce. Po chvíli už zahlédl i plavovlásku. Když ho uviděla, zatvářila se soucitně a zároveň nechápavě, jako by říkala sakra, Nore, co tady děláš? V té chvíli se chtěl propadnout do země, ale samozřejmě to nešlo.

„Jsem tu kvůli té věci s větrem,“ začal.

Ayra vystoupila z Toianova zákrytu.
„Stalo se něco?“ otázala se. Bylo na ní znát, že je ze vzniklé situace nervózní.

Nor nejistě přešlápl. Byl by rád, kdyby ho pustili dovnitř, ale nechtěl Toiana provokovat. Proto se rozhodl, že jedna věta musí stačit. „Půjčím vám ty krávy.“ Zjevně tím oba zarazil. „Chci taky zachránit vesnici.“

Toian si ho přeměřil pohledem. „Co za to chceš?“

Nor znejistěl. Takovou otázku nečekal. Ano, vlastně za to mohl něco chtít. Toianovi by to bylo méně podezřelé, a on sám by si vydělal. Ale nějakým způsobem se mu to příčilo, snad že to nevymyslel on sám a nevycházelo to z něj, nebo možná nechtěl klesnout v očích Ayry, sám netušil. Ale něco z toho, nebo možná všechno dohromady, způsobilo, že zavrtěl hlavou.

„Nic. Nic za to nechci. Asi se někam chystáš, takže… jsem ti to jenom přišel oznámit. Až je budeš potřebovat, přijď za mnou na statek.“

„Nore,“ oslovila ho však Ayra s povzdechem. „Pojď dovnitř.“ Toian na ni vrhl zmatený pohled, ale neprotestoval. Rád by sám věděl, proč za nimi Nor takto přišel, ale ve svém domě ho nechtěl.

„Raději…“

„Trvám na tom.“ Nor pohlédl na Toiana, který však nakonec přikývl. Nechtěl, aby mu jeho družka zase něco vyčítala. Nor nakonec přece jen s obavami vešel dovnitř. Tentokrát se neposadil ke stolu, jako by to udělal jindy. Jen nervózně postával ve dveřích. „Sedni si,“ pobídla ho Ayra. Poslechl ji a posadil se poblíž Divoženky, která se na něj usmála. I ona však vycítila vážnost situace. „Říkal jsi, že to nejde.“

„Přemýšlel jsem o tom,“ odpověděl opatrně. Připadal si jako u výslechu. Chápal, že Ayra s ním jedná tak, jak jedná, kvůli Toianovi, ale potřeboval její laskavost. „Budou táhnout jen květiny, ne nic těžkého. To by neměl být problém.“

„A to je vlastně všechno, kvůli čemu jsi přišel?“

„No… jo,“ odpověděl, a Ayru tím zřejmě trochu zaskočil. Toian si k nim konečně také přisedl. Norovi se udělalo trochu zle. Bál se, co mu muž řekne.

„Když nic nechceš, tak proč to děláš?“ podezříval ho.

„Chci taky zachránit vesnici. A myslím, že jestli to někdo dokáže, tak ty.“ Nelichotil Toianovi, říkal jen to, co si doopravdy myslel. „Už jsi do toho vložil tolik sil, byla by škoda, kdyby to nevyšlo. A ostatní vesničani by ti asi krávy nebo jiný dobytek nepůjčili. Jenom by mě celkem zajímalo, jak to chceš udělat?“

„No… pracuji na mapě, kde ty kytky rozestavět. Nevím, kolik ti toho Ay řekla, ale…“

„Ale já myslím s těma krávama. Bojíš se jich.“ Toian i Ayra zmlkli. Na to ani jeden z nich nepomyslel. „A hlavně ti nějak nedošlo, že ony poslouchají jen mě a ještě pár lidí. Na tebe nejsou zvyklé.“ Toian se obrátil k tmavovlásce, která bedlivě poslouchala jejich slova, i když nechápala, proč na sebe mluví tak ostrým tónem.

„Umíš pást krávy?“ Nor měl chuť se ušklíbnout. Ayra mu pohledem naznačila, že si o reakci svého druha myslí to samé, co Nor. Bylo k Norovi nespravedlivé ho z toho tak okatě vynechat, když chtěl pomoct, a navíc ještě zneužívat Divoženku, která nejspíš neměla ani ponětí, že je pro Toiana v tuto chvíli jen prostředek k jeho cílům.

„Ne celé stádo,“ odpověděla. „Měli jsme jen dvě.“

„Je v tom velký rozdíl?“ otázal se Toian.

„Jo, je,“ trochu se zasmál Nor. „No tak. Chci ti pomoct. Potřebuješ mě a moje krávy, tak už se ke mně chovej alespoň trochu normálně.“ Odmlčel se „Nečekám, že se mi omluvíš. Vlastně ani nemáš za co, já jsem tady ten špatný. Ale spolupracuj, prosím tě, jinak vesnici nezachráníš.“

Toian se zamyslel. Nechtěl mít s Norem vůbec nic společného, ale to, co říkal, znělo až příliš logicky. Potřeboval ho. Ostatně, jak Nor řekl, brzy bude po všem. Nebude to na dlouho. Podíval se na Ayru, která se na něj jemně usmála. Kdyby neviděl, jak o tom všem, co se právě událo, plavovláska také přemýšlí, myslel by si, že se na tomto s Norem domluvili. Ale viděl to, a to ho přesvědčilo, že za tím není žádný postranní úmysl.

„Podívej…“ začal. „Já teď musím do města, ale jestli chceš, dám ti mapu míst, kde se ve vesnici chystám rozestavět ty květiny. A poznámky k tomu.“

„Popravdě, jestli si víš rady, asi to pro mě bude ztráta času. Myslím, že ty to zvládneš naplánovat nejlíp,“ odvětil Nor a při posledních slovech pokrčil rameny. Nechtěl Toianovi vykládat, že ve stavu, v jakém teď byl, by se na to stejně nedokázal soustředit. „Ale díky.“

„Jo, vím,“ ušklíbl se Toian. „Už to vlastně skoro mám, chybí mi to jen celé zkontrolovat.“

Nor se pousmál. „Takže to co nevidět realizujeme?“

Toian se konečně také usmál a přikývl. Pak ale opět zvážněl. „Ale… Jsi si tím jistý? Je ti jasné, že se lidi ve vesnici dozvědí, že jsi mi pomáhal? Pokud to nevyjde, budeš všem pro smích.“ Ayra i Nor se zarazili. On vážně přemýšlel i nad možností, že to nemusí vyjít? A hlavně, staral se o to, co bude s Norem?

„Jsem. Stejně nevím, jestli by nebylo lepší z vesnice odejít.“ Ayra pevně semkla rty. Tušila, že to souvisí s tím, co Nora trápilo. Toian se zatvářil překvapeně.

„Taky do města? Alespoň už vím, odkud to Ayra má.“

Nor se usmál. „Ale ne, ode mě rozhodně nic nemá, protože mi to navrhla ona. A nemyslím do města, ale prostě někam. Myslím, že už bych měl jít.“

Toian ho málem nechal, ale všiml si, jak se Ayra tváří nešťastně. A pak mu to došlo. Všechny ty její připomínky, jak se Nor cítí, nebyly tak zbytečné, jak si myslel. Ten člověk měl zjevně velké problémy sám se sebou. Sice oprávněně, ale možná by mohl zkusit být trochu milejší, hlavně když měli spolupracovat. Ostatně, Nor se snažil.

„Je to… kvůli tomu, kdo jsi?“ zeptal se. Norovi po tváři přeběhl stín.

„Dá se to tak říct.“ Vstal od stolu a zamířil ke dveřím.

„Počkej,“ hlesl však Toian. Nečekal, že se Nor opravdu zastaví, ale stalo se to. „Nikdo kromě nás to neví, ne snad?“

„Ještě jeden člověk. Ten to nikomu neřekne, ale… o to nejde. Nechci o tom mluvit.“

„Nore, já myslím, že můžeš. Toian bude mít alespoň šanci to pochopit.“

Oslovený protočil oči. „Prostě mám strach, že se to provalí. Ayra na to přišla, teď to ví i Felas…“

„Počkej,“ zarazil se Toian. „Felas Meiener?“

„Jo, ten Felas, žádný jiný na statku není,“ hlesl.

„A jemu to… nevadí? Zrovna u něj bych čekal, že to poví celé vesnici.“

„Upřímně, nevím, proč to nikomu neřekl. Ale fakt jsem se o tom nechtěl bavit.“

Toian se však rozhodl, že zkusí alespoň pochopit, proč to Felasovi nevadí. Věděl snad něco, co on ne? „Jak se to dozvěděl?“ Nor odvrátil tvář. Nechtěl, aby o tom Toian věděl, nechtěl mu cokoli říkat. Chtěl jen pryč.

„Nor,“ začala však Ayra a jmenovaný měl v tu chvíli chuť opravdu utéct. „Po tom, co jsi mu řekl naposledy, se to v něm nějak zlomilo, a další den do práce si moc pevně stáhl prsa, aby nešla vidět.“

Toian zatajil dech. „Nenapadlo mě, že… vlastně je to logické. Ale nechtěl jsem. Opravdu jsem tohle nechtěl, Nore.“

„Bylo mu samozřejmě špatně, a Felas to poznal, a pak popravdě nevím, jak přesně, ale viděl pravdu.“ Nor se zmohl jen na přikývnutí. Toianovi konečně dávalo smysl, proč ho Ayra neustále napomínala za to, jak se k Norovi chová. Bylo mu Nora v té chvíli líto.

„Tohle jsem nechtěl,“ zopakoval.

Nor se pousmál, přestože se mu chtělo spíše plakat. „To nevadí. Já vím, že to, co cítím a dělám, není normální. Jenom už to moc nejde vzít zpátky.“ Ukázal na své vlasy, aby bylo patrné, co tím myslí. „A asi ani nechci to vzít zpátky.“ Ayra s úsměvem přikývla. Byla ráda, že už se Nor trochu vzpamatoval.

Toian se zhluboka nadechl. Nebyl si tím jistý, ale probudil se v něm soucit, a přestože mu už dávno došlo, proč mu to, kým Nor je, vadí, neviděl důvod to komukoli říkat. Ale možná byl čas, když měli spolupracovat. „Něco ti povím. A tobě vlastně taky, Ay.“ Oba napjatě čekali na jeho další slova. „Pravda je, že vítr mě fascinoval vždycky. Ale až když jsem poznal Ayru, uvědomil jsem si, že v životě potřebuju nějaký cíl, něco, co mě bude držet nahoře. Ona ještě tehdy věřila v bohy, měla svoji víru, protože je z věřící rodiny. Já jsem neměl nic. Ale chtěl jsem to najít, tak jsem… Začal hledat vítr.“ Ayra zatajila dech. Nějakým způsobem tušila to všechno, ale nikdy si to nespojila dohromady.

„To je pochopitelné,“ pravila. Nor přikývl. Divoženka jen poslouchala ten příběh, kterému konečně rozuměla.

„Ale,“ pokračoval Toian. „Setkal jsem se se spoustou věcí, kterým jsem nerozuměl. A teď nemyslím ohledně větru, ale když jsem věděl víc než ostatní, přestal jsem si s vesničany rozumět. Viděl jsem všechno v širších souvislostech a přestalo se mi zamlouvat, jak jsou konzervativní a upjatí. Cítil jsem se tak… já nevím, měl jsem pocit, že tu vůbec nepatřím a už mi nic nedává smysl. A pak ses objevil ty, Ayra se začala chovat jinak, do toho přišla Divoženka… A došlo mi, že svět není takový, jaký jsem ho vždycky viděl, a ztratil jsem se v něm. Když mi došlo, že jsou i lidé, kteří se nějak liší a nemusí být špatní, všechno se to hrozně zamotalo. Chci si myslet, že alespoň ty jsi špatný, protože o Divožence se to myslet nedá.“

Všichni seděli se zatajeným dechem. Něco takového nikdo z nich nečekal, ale všechno to vysvětlovalo, a znamenalo to nový, lepší začátek. Ayra doufala, že po této nečekané, ale příjemné změně si její druh konečně k Norovi najde cestu a bude všechno v pořádku. Nor bude mít dalšího člověka, kterému po tom všem může věřit, a doufala, že mu to pomůže srovnat se se sebou samotným. A ona a její druh se konečně nebudou tolik hádat. Doufala, že se opravdu blýská na lepší časy, a že už se nikdy nebude cítit tak beznadějně, jako tomu ještě dnes bylo.

„Díky,“ vypravil ze sebe nakonec Nor, když se trochu vzpamatoval. „Bál jsem se tu dneska jít, ale očividně zbytečně.“

„Já jenom…“ promluvil Toian. „Pořád mi to asi nepřijde v pohodě. Ale chci tě zkusit tolerovat. Už kvůli větru. A Ayře. Věř mi, že ona tě má vážně ráda.“ Plavovláska přikývla.

„Nechci po tobě, aby ti to přišlo v pohodě, když to tak nepřijde ani mně. Ale jsem rád, že to skončilo takhle.“ Nor se konečně dokázal upřímně usmívat. „A vybral sis tu nejlepší družku na světě.“ Odmlčel se. Toian na něj z nějakého důvodu zamyšleně hleděl. „Neměl bys už jít do toho města?“

„Nore, budeš se zlobit za dost zvláštní dotaz?“ prohlásil Toian. „Chci v tom mít jasno.“

Nor pokrčil rameny. „Zeptej se mě, a pak ti odpovím, jestli se budu zlobit.“ Toian se zamračil. „Promiň. Ptej se.“

„Když jsi žena, ale vlastně jsi i muž… S kým chceš vlastně strávit život? Se ženou nebo s mužem? “ Ayra se snažila nedat najevo zájem, ale ačkoli ji nikdy nenapadlo se na to Nora zeptat, také by to ráda věděla.

„Neměj strach, nechci ti přebrat Ayru. Jsme jenom kamarádi.“ Pohlédl na plavovlásku, jestli s tím označením souhlasí. Přikývla.

„Ale kvůli tomu jsem se neptal. Opravdu mě to zajímá a… nerozumím tomu.“

„Přemýšlel jsem nad tím taky,“ odvětil Nor. „Ale myslím, že raději nebudu vyvozovat závěry.“

„Ale musíš mít přece pocit, že k někomu patříš, k muži nebo k ženě,“ nechápal Toian.

Nor se nevesele ušklíbl. Dobrá nálada byla tatam. „Nikdy jsem nepotkal člověka, kterého bych dokázal milovat. Nevím.“

„Myslím, že bychom se měli rozloučit,“ zasáhla Ayra, když viděla Norovy rozpaky. Tentokrát s tím naštěstí souhlasil i Toian. On i Nor po chvíli odešli z domu.