Přestože v kapitole nevystupuje, je tam o ní hodně zmínek. Jedná Ayra s městem za zády od Lotus_Flower2003

Nor nerozhodně postával napůl schovaný za stromem. Věděl, že nemá moc času, než odsud Felas odejde, a možná by to tak měl nechat a zůstat skrytý. Ale vzpomněl si na svůj rozhovor s Ayrou. Ayru měl rád, ale věděl, že pokud na jeho straně bude jen ona, nemůže být nikdy šťastný. Bude vždy mít pocit, že do tohoto světa nepatří. A možná opravdu nepatřil, ale mohl mít alespoň někoho po svém boku. A kromě toho, nechtěl o Felase úplně přijít. Naposledy zaváhal, ale poté k němu vykročil.

„Fele," oslovil ho tak, jak mu říkal jen v době, kdy si nejvíce rozuměli. Oslovený se na něj trochu nevrle podíval, i když se to snažil zamaskovat úsměvem. „Máš čas?"

„Čas na co?" zeptal se. Bylo na něm znát, že je po celém pracovním dnu unavený.

„Nevím. Na popovídání. A tak. Ale když odmítneš, úplně to chápu."

Felas s povzdechem přikývl. „Krávy jsou ve stáji?"

„Jo, proč?"

„Super, tak mi můžeš pomoct s tímhle." Ukázal na hromadu náčiní, se kterým pracoval, a ještě ho nestihl uklidit. Nor se toho snažil pobrat co nejvíce, protože si všiml, že ho Felas sleduje. Samozřejmě toho neuzvedl tolik jako jiní muži, ale nechtěl dát najevo slabost. Nechtěl, aby ho vnímal jako ženu. Felas se však nad jeho počínáním pousmál a vzal mu z hromady, kterou nesl, alespoň sekeru. „Přizabít se při tom nemusíš." Nor zahanbeně sklonil hlavu. To, že Felas poznal, o co se snaží, bylo ještě horší, než kdyby se nesnažil o nic. Měl chuť ten pokus o spřátelení vzdát, ale už bylo pozdě.

„No," začal opatrně. „A co se ti dneska stalo zajímavého?"

„Mně?"

„Ty máš vždycky zajímavé historky."

Felas se zasmál. „Kromě toho, že jsem si nakopl palec, asi nic."

„Au," hlesl Nor, ale vnímal, jak hloupý jejich rozhovor je. Byl nemožný. Měl by se přestat snažit, všechno tím ještě zhoršoval.

„Jo," odpověděl Felas. Loktem otevřel závoru dveří, které je dělily od místnosti, kde se náčiní skladovalo. Nor svou hromádku s úlevou upustil na zem. „Ještě to musíme uklidit," upozornil ho Felas.

„Ale ne," zaprotestoval Nor z legrace a zasmál se, aby to Felas nevzal vážně. Naštěstí se zdálo, že to pochopil. Začali za Felasových pokynů překládat náčiní na příslušné police. Nor si odkašlal. Věděl, že by se asi na něco takového neměl ptát, ale chtěl vědět, na čem je. „Vadí ti, že ti tady pomáhám?"

„Myslíš si, že mě baví to uklízet? Jasně že ne."

„No, já jsem spíš myslel, jestli ti vadím zrovna já."

Felas se k němu obrátil a protočil oči. „To tě tak strašně vzalo, že vím pravdu, že se bojíš, že s tebou ani nevydržím v jedné místnosti?"

„No... myslel jsem, že to vzalo tebe." Felas zmlkl. „Přesně o tomhle jsem mluvit nechtěl."

„To ani já," dostalo se mu odpovědi.

Nor se zamyslel. Za chvíli už budou hotoví. Nejspíš by měl být zticha a neprohlubovat trapnost té chvíle. Pevně semkl rty a uložil poslední hrábě k ostatním. Pak zamumlal něco na pozdrav a chystal se zavřít do svého pokoje a možná i nechat pár slz probojovat si cestu ven, aby se pak za ně mohl stydět, protože se v podstatě nic tak hrozného nestalo. Jen se utvrdil v tom, že s Felasem si to pokazil definitivně.

„Nor?" zaslechl však náhle jeho hlas. Trhl sebou kvůli tomu oslovení. „Povyprávěla bys mi, o co vůbec Toian snaží?" Nor na něj několik vteřin jen překvapeně hleděl.

„Ale... proč?" dostal ze sebe nakonec a sám netušil, na co se vlastně Felase ptá. Proč ho oslovil v ženském rodě, proč se zajímá, o co se Toian snaží, nebo proč na něj vůbec ještě mluví, sám netušil.

„Protože to pořád z toho, co jsi zmínila, nechápu. A doufám, že nemusím dodávat, že to nikomu neřeknu."

„Tomu věřím," hlesl Nor. „Ale je to na dlouho."

„Máme klidně i celou noc."

„A ráno vůbec nemusíme znovu do práce," ušklíbl se Nor.

„Ale no tak, těch pár minut nebo hodin nás pro jednou nezabije. Rád bych věděl, proč je tak posedlý tím větrem a všechno. Prosím tě."

„A to to chceš probírat tady?" zamračil se Nor. Nechtěl v této temné místnosti zůstávat ani o vteřinu déle, než bylo nutné.

„Jasně že ne. Pojď ke mně." Nor přikývl.

Nor byl rád, že nejdou do jeho pokoje. Ne proto, že by ještě něco zásadního tajil, ale neměl rád, když mu někdo narušoval soukromí. Až v polovině cesty si uvědomil, co se ve Felasově pokoji stalo. Snažil se nezpomalovat, aby ho Felas neměl za úplného idiota. Doufal, že si jeho váhání nevšimne. Když se však otevřely dveře, znervózněl ještě více. Až teď ho napadlo, jestli to nebyla jen záminka. Jestli ho Felas nepozval k sobě jen za jedním účelem. Byl by toho schopný? Dokázal by se mu Nor ubránit? Věděl, že odpověď na obě otázky je nejspíš ne, ale netušil, jestli ho to uklidnilo nebo ještě více vystrašilo.

Na okamžik se mu zdálo, že mu snad Felas chce podržet dveře, ale pak si to rozmyslel. Naštěstí. Byla by to trapná situace pro ně oba. Nor zavírající se dveře zachytil a s obavami vešel dovnitř. Posadil se od Felase co nejdále a napjatě ho pozoroval, jak zamyká, aby je nikdo náhodou nevyrušil. Pak se posadil přímo naproti Norovi, který sebou znovu trhl. Felas obrátil oči v sloup.

„Ty jsi chodící hromádka neštěstí. Uvědomuješ si, jak se zase tváříš?"

„Promiň," sklopil Nor zrak.

„Počkej, ty se mě bojíš?" Nor nedokázal zvednout oči. „Prosím tě, kdybych něco chtěl udělat, tak to udělám už venku. Nikdo tam nebyl." Odmlčel se. „Můžu tě teďka oslovovat... jako holku? Chci si na to zvyknout."

„Myslím, že bude pro oba lepší, když ne," odpověděl Nor trochu roztřeseným hlasem. „Myslím, že bude lepší, když mě budeš znát tak, jak jsi mě znal..."

Felas se zamračil. „Jak myslíš. Tak vyprávěj, Nore."

Oslovený usoudil, že to bude lepší. Jen netušil, jak začít. Převyprávěl proto Felasovi postupně všechno, co se událo, když blíže poznal Toiana a Ayru. Netušil, jestli by mu to měl říkat, ale když Felas nic neprozradil ani zděšeně neutekl doteď, zřejmě to neměl v plánu. Když se Nor dostal k nejnovějším událostem, ještě více zvolnil tempo. Nakonec však ze sebe všechno vysoukal. Svou řeč zakončil slovy: „Chtěl po mě půjčit krávy. Na to ale ať zapomene."

Felas dlouho mlčel. Zjevně netušil, co k tomu říct. „No... proč ať na to zapomene?" zeptal se jen nakonec.

„Moje krávy nejsou na tahání."

„Kytky by asi zvládly, ne? Ty je paseš, víš víc, ale zase tak slabé takové kolosy nejsou." Nor po něm vrhl vražedný pohled. „Co je?"

„Nepůjčím je Toianovi. Nejsem blbej. On řekl, že se mnou nechce mít nic společného. Fajn. Ale ať ode mě nečeká žádnou pomoc."

„Ale pomůžeš jeho ženě."

Nor si odfrkl. „Myslím, že jsi něco z toho, co jsem říkal, blbě pochopil."

„Ale ne, přemýšlej," vyzval ho Felas. „Když to s větrem Toian fakt dokáže, dá s tím konečně pokoj a ona bude spokojená. Říkal jsi, že ji máš rád, ne?" Nor se zamyslel. Netušil, jak Toian zareaguje, až nebude mít žádný cíl, ale to, co říkal Felas, neznělo až tak nelogicky. „A hlavně, chápu, že je fakt až fanatický, ale kdyby to dokázal... představ si, že znovu vrátíme vítr, Nore." Oči mu krátce zazářily. „Tím chci říct, že bys nemusel pomáhat jemu, ale vesnici a Ayře."

Nor se zamyslel. „A víš, že to mě nikdy nenapadlo?"

„Jsem prostě skvělej," usmál se Felas.

Nor mu úsměv oplatil. „Tak teď už víš všechno, takže dobrou noc." Na důkaz svých slov se zvedl. Měl o čem přemýšlet.

„Můžu ti nějak pomoct?" zastavila ho však Felasova otázka.

„Co? Proč?"

„Protože se očividně s tou věcí neumíš srovnat."

„S čím? S tím, že půjčím Toianovi krávy?"

„Ale ne. S tím, co ti řekl, a jak jsem tě já našel a tak."

Nor se k němu konečně otočil. „Věř mi, od toho dej ruce pryč, než bude pozdě." Bolelo ho to říkat a věděl, že je to nejspíš ukvapené, ale nechtěl do toho Felase tolik zatahovat. Sice se s ním chtěl přátelit, ale doufal, že to půjde tak, že se oba pokusí zapomenout na tu skutečnost, kterou se Felas dozvěděl. Ale Felas zjevně zapomenout nechtěl, jinak by to stále nepřipomínal. „Bude lepší, když se mnou nebudeš mluvit, když mě už nedokážeš brát prostě jako chlapa."

Felas na něj překvapeně hleděl. „Co?"

„Nechci tě do toho zaplést, už jsem to pokazil Ayře. Ty jsi jeden z nich, jeden z vesničanů. Měl by sis vážit toho, že mezi ně zapadáš, ne se snažit kamarádit se mnou, protože až se všichni dozví, kdo jsem..."

„Nore. Nech toho."

„Sám jsi řekl, že to, kdo jsem, není v pořádku. Tak proč..."

„Chci tě pochopit. Tak mě konečně přestaň od sebe odhánět a dej mi šanci. Je to moje volba. Nic jsi nepokazil."

„Uvidíme se zítra," vydal ze sebe Nor a než ho Felas mohl znovu zavolat, odemkl a odešel. Sotva se dostal k sobě do pokoje, přesně jak očekával, cítil slzy v očích. Hořce se ušklíbl. Byl slaboch. Slaboch a ještě k tomu hlupák. Felas se tolik snažil, a on s ním nedokázal ani vést normální rozhovor. Felas chtěl přijmout, kým Nor je, a on nebyl schopný mu to dovolit, protože se bál, že ho tím ztratí, a že tím Felasovi vezme možnost být jako ostatní. Byl hysterický. Někdo jiný by možná tolik neřešil jedno prozrazení a jedno odsouzení. Možná by nad tím mávl rukou. Ale Nor se kvůli tomu cítil příšerně. Byl špatný člověk?

Vzpomněl si na Ayru. Zrovna nyní by potřeboval její přítomnost, ale možná i to bylo špatně. Felas měl pravdu. Už tak jí zničil život, zničil jí vztah s Toianem. Copak měl právo po tom všem chtít její pomoc? A hlavně, Ayra měla spoustu svých problémů, neměl by ji zatěžovat něčím tak hloupým, jako je jeho identita. Možná byl jen malé děvče, které se samo sobě snažilo dokázat, o kolik je jiné než všechny ostatní dívky. Nebo možná skutečně chtěl pást krávy, ale ve skutečnosti se jako muž ani trochu necítil. Možná to všechno byla jen lež.

Rozvázal si šátek a nechal ho spadnout na zem. Po delší době našel odvahu pohlédnout na svá ňadra. Nehnusila se mu, to ne, byla jeho součástí, spíše mu to připomínalo něco, na co by nejraději zapomněl. Bylo tak jednoduché předstírat sám sobě, že je pouze muž. Ale nyní už to nešlo. Nyní už nešlo nic. Zhroutil se na podlahu. Nevěděl, co má dělat. Nedokázal to všechno prostě ukončit. Nechal až příliš mnoho lidí, aby jim na něm záleželo.

Netušil, jak dlouho tam seděl a jen plakal, když si vzpomněl na jednu část rozhovoru s Felasem. Vůbec se netýkala jeho problému a správně by ho to mělo ještě více zdeptat. Ale kupodivu mu to dodalo sílu pokračovat. Ty krávy. Květiny. Pomůže zachránit vesnici a pomůže Ayře, aby měla Toiana tak, jak si přála. Ano, přesně to zítra udělá. A nyní půjde spát a nebude myslet na budoucnost, nebude myslet na to, co se stane, jestli to vyjde. Možná to byl ubohý cíl, ale on nějaký potřeboval. Měl pocit, že bez toho už jeho život nedává smysl.

Pak mu hlavou blýskla zvláštní myšlenka. Co když to tak měl i Toian, a proto se tolik upnul na vítr? Ale Toian měl přece Ayru, která snad byla také smyslem jeho života. Nebo ne? Jak to vlastně doopravdy bylo? Možná že Toian tajil něco, co nevěděla ani Ayra, něco, co to všechno způsobilo, něco, co ho za tím větrem tak hrozně hnalo. Jenže co to mohlo být?