Kochejte se naprosto úžásným fanartem od KrkavecvCylindru. Tuto kapitolu ti mimochodem i výjimečně věnuji, snad budeš vědět proč.

Ayra spěchala ke statku s úsměvem na rtech. Těšila se, až Norovi poví všechny ty novinky, které se udály. Mohla jít s Toianem znovu do města, zařizoval si práci v jednom krámu, ale věděla, že by stejně jen seděla v nějakém hostinci a čekala na něj, což ani nebylo příliš bezpečné. Divoženka s ním ovšem šla, dohodli se s jednou švadlenou, že jí přešije na míru některé Ayřiny šaty. Ani tam však plavovláska nechtěla být. Trochu se bála Toianovi později říct, že hned po příchodu do vesnice jde za Norem, ale doufala, že to Toian nebude chtít rozebírat a že se tím nebude trápit. A koneckonců, sám řekl, že jí to nebude zakazovat. Nechtěla mezi ní a Toianem znovu dělat rozbroje, ale pocit, že Nora musí vidět, byl silnější.

Když se blížila k obytné budově, zastavil ji muž, se kterým mluvila i naposledy, když tady byla. Nenápadně protočila očima. Nechtěla mluvit s nikým z vesničanů.

„Ahoj, Ayro," pozdravil ji. Plavovláska se jen pousmála. Bála se, že kdyby promluvila, vyznělo by to zle. „Nevím, kde jste v posledních dnech byli a popravdě by mě to docela zajímalo, ale..." Ayra si založila ruce na prsa. Jistě. Chtěl jen mít námět k dalším rozhovorům s vesničany. „Nor... není v pohodě. Jenom jsem chtěl, abys na to byla připravená." Zděšeně na něj pohlédla.

„Jak... není v pohodě?"

„Z nějakýho důvodu začal hrozně hrotit, že je..." Felas ztišil hlas, protože Norovi přece jen slíbil, že to nikomu nepoví. „Holka. Asi ti toho sám řekne víc. Jenom...." Podrbal se na zátylku, zatímco Ayra na něj překvapeně kulila oči. „Promiň, nic mi do toho všeho není. Dozvěděl jsem se to jenom náhodou. Nikomu jsem to neřekl. Ale pořád na to musím myslet. Nevím, předtím se nechoval tak, jak se chová teď." Plavovlásce to začínalo docházet. Ať se Felas to tajemství dozvěděl jakkoli, věděla, proč se Nor chová jinak. Mohl za to Toian. I po všech těch krásných dnech, které spolu strávili ve městě, k němu nyní pocítila vztek.

„Děkuju," pohlédla na Felase. Jen přikývl, ale pak ji znovu zastavil.

„Řekni mi, co s ním je."

Ayra se zamračila. „Já nevím."

„Jestli jsem nikomu neřekl to, že je holka, tak neřeknu ani tohle." Ayra se zarazila. Zdálo se, že Felasovi na tom opravdu záleží. Ale proč? Proč to vlastně nevyzradil? „Netvrdím, že s tím souhlasím. Ale když jsem viděl, jak je z toho nešťastný..."

„Jak ses to vůbec dozvěděl?" zeptala se ho plavovláska.

Felas se nervózně ošil. Věděl, že by měl pracovat, ale opravdu ho to zajímalo. „On si moc pevně stáhl prsa a málem sebou sekl." Viděl, jak sebou Ayra bolestně cukla. Musela mít Nora vážně ráda. „Pomohl jsem mu do jednoho z pokojů a tam jsem se to dozvěděl. Ty víš, co s ním je?"

Plavovláska věděla, že by neměla, ale zdálo se, že Felas má o něj opravdovou starost. „Když to zjistil Toian, nezareagoval na to moc dobře."

Felas se zamračil. „To se mu ani nedivím. Ale proč to Nora tak vzalo? Musel to čekat."

„Ne. Nemohl to čekat. Nemohl být připravený na to, že se to někdo dozví. A i kdyby, myslím si, že na něco takového není člověk připravený nikdy."

Felas se pobaveně ušklíbl. „Nejsi náhodou jako on?"

„Ne," téměř zavrčela Ayra. „Ale měl bys přemýšlet nad tím, že Nora možná trápí právě tohle. Nesnažíš se ho pochopit. Nikdo se nesnaží."

„Ale já se snažím!" namítl Felas. „Jenom... já nevím." Ayra nevěděla, jak zareagovat, tak se znovu jen pousmála.

„Je na pastvinách?" Felas přikývl, ale dlouho po tom, co se od něj odvrátila, sledoval její záda. Věděl, že se k němu chovala nevhodně, a on k ní vlastně také. Věděl, že celá ta situace je nevhodná. Ale pokaždé, když o tom přemýšlel, si vzpomněl, jak hrozně zraněně se Nor tvářil, když spolu mluvili  jeho pokoji. Vždy mu ta vzpomínka znovu a znovu lámala srdce. Raději nad tím zavrtěl hlavou a pustil se do práce. Měl spoustu jiných starostí než Nora.

Ayra se sevřeným srdcem hledala krávy. Když ho konečně našla, nezdálo se, že je něco v nepořádku. Zrovna seděl u jedné z krav, a buďto ji dojil, což Ayra nepovažovala za pravděpodobné, protože by momentálně neměl kam odnést mléko, nebo kontroloval vemeno. Došla až těsně k němu.

„Ahoj, Nore," oslovila ho. Leknutím téměř nadskočil. „Je ta kráva v pořádku?"

„Jo. Jasně. Je. Ahoj. Ay," odpověděl dost nervózně a posunul si klobouk. „Nezlob se, ale dneska asi..."

„Byli jsme ve městě," začala schválně o něčem jiném. Všimla si, že si Nor založil ruce na prsa, snad aby je skryl. Bylo to hloupé. Kolikrát už ho viděla? Nebo ho vážně nezajímalo, co mu chce říct? Přesto však pokračovala. „A bylo to tam tak... osvobozující. Vím, že i město má svoje zápory, ale myslím, že by nám tam bylo líp. Toian zatím nepřistoupil na to, že se tam přestěhujeme, ale koupil si jeden krámek a bude tam pracovat jako kupec, víš? Tvrdí sice, že bude náročné se tam přesouvat den co den, ale on to zvládne a bude to pro něj lepší, protože nebude na nikom závislý. A taky," usmála se. „Jsme přišli na jednu věc ohledně těch květin. Toian mi teda ještě neřekl detaily, které domyslel, ale..." Podívala se Norovu napjatou tvář. „Chceš to vůbec slyšet, nebo jsem tady zbytečně?"

Nor na ni pohlédl téměř zoufale. „Chci. Promiň." Pokusil se usmát, ale nepovedlo se mu to. Ayra se zarazila. Co přesně ho tak hrozně trápilo?

„Já ti to řeknu, ale ne teď," rozhodla Ayra. „Teď povídej ty. Co se ti stalo?"

Nor na ni zmateně pohlédl. „Co by se... Jak to myslíš, Ay?"

„Dobře víš, o čem mluvím. Tak ven s tím. Jde o to, co ti řekl Toian?"

„Já... ne. V pohodě, Ay."

„Ale no tak. Já o tom, co se stalo, vím."

Nor zbledl. „Myslíš... to s Felasem?"

„Přesně to. Ale neboj, on to nikomu neřekne. Je z toho podle mě stejně zmatený a vyděšený jako ty. Mluvil o tom jen se mnou. Prý... Nejsi v pořádku, od té doby, co se to stalo. Něco málo mi řekl, ale co přesně se vlastně stalo?"

Nor se usmál, tentokrát už o něco upřímněji, ale stále smutně. „Řekneš mi o těch kytkách? Docela by mě zajímalo, na co Toian přišel."

Ayra zavrtěla hlavou. „Ne. Trápíš se a já chci vědět, co přesně se stalo, Nore."

„Proč?"

„Proč? Jsme přece přátelé. A taky jsi mi hodně pomohl."

Nor zavrtěl hlavou. „Nepomohl jsem ti. Jenom všechno zkomplikoval. Kdybych ti tehdy neřekl to o tom, že nemusíš být..."

„I kdybys mi to neřekl, tak bych to cítila. Jen to neuměla pojmenovat. Ty si vážně myslíš, že mě něco takového napadlo, až když jsem tě poznala? Akorát jsem z toho předtím byla hrozně zmatená a nevěděla jsem, že vůbec můžu udělat něco takového, jako už jsem udělala. Já i Toian bychom byli v takovém manželství hrozně nešťastní. Jen díky tobě si ho můžeme udělat takové, jaké nám bude vyhovovat."

Nor na ni zmateně pohlédl. „Ale Felas říkal..."

„Máš pocit, že tomu Felas rozumí? Ani nás pořádně nezná."

Nor pokrčil rameny. „Nemůžu... ti to říct."

„Proč ne?" naléhala plavovláska. Věděla, že si přeje, aby ho nechala na pokoji, ale dnes nemohla. Nechtěla, aby se trápil. „Moc pevně sis uvázal něco přes prsa. A málem jsi omdlel. Vzal tě do nějakého pokoje. A pak?"

Nor zavrtěl hlavou. „Nic. Nechtěl odejít a viděl... asi viděl moje prsa, a došlo mu to. A pak jsme si... jenom povídali."

„Řekl ti něco ošklivého?"

Nor pokrčil rameny. „Nevím, mám ten rozhovor trochu zahalený v mlze. Ale je od něho milé, že to nikomu nechce říct." Odmlčel se. „Asi se mnou akorát už nebude chtít mít nic společného." Utrhl pár stébel trávy a zase je zahodil.

„A tebe to mrzí?"

„Ne," odpověděl, ale uhnul pohledem.

„Nore..."

„Jednu dobu jsem si myslel, že... že bych si s ním mohl rozumět. Ale to už je jedno."

„Není to jedno, Nore," prohlásila. „On to jednou pochopí. A pokud ne, pak je to blbec a nestojí ti za to."

Nor zavrtěl hlavou. „Nemůže za to. A hlavně má pravdu."

„Možná. Ale jestli tě měl rád předtím, než se to dozvěděl, měl by se s tím dokázat srovnat."

Nor pokrčil rameny. „Takže... už to víš."

„Vím jenom to, co jsem věděla i bez tebe," zasmála se. „Takže jde jen o to, že s tebou Felas nebude chtít mít nic společného?"

„Ne," odvětil Nor, ale více k tomu nedodal.

„Tak o co jde?" zeptala se Ayra.

Nor chvíli mlčel, ale pak si uvědomil, že se mu plavovláska snaží jen pomoct. „O to, že není cesta zpátky. Už jsi na to přišla ty a Felas, a byl zázrak, že ani jeden z vás to nerozhlásil všude možně, nebo že mi Felas... neublížil, když to zjistil. Až na to přijde i někdo další, už nemusím mít takové štěstí." Ayra mlčela. Věděla, že má pravdu. „Nikdy nebudu muž. Netvrdím, že bych chtěl, ale bylo by o tolik jednodušší žít jenom v téhle roli. Ale nejde to. Začíná se to celé sypat, a co nevidět se na to přijde. I kdybych se odstěhoval jinam, časem to někdo zjistí znovu. Ale nemůžu být ani žena. Už ne." Sáhl si na své vlasy. Ayra věděla, že má pravdu, a to ji ničilo. Pak ji ale něco napadlo. Něco, co by chtěla, aby někdo v Norově situaci řekl jí.

„Ty nemusíš být ani jedno. Ty jsi prostě Nor. A pokud se to tady vážně provalí, tak se přestěhuješ a můžeš tam zase nějakou dobu být alespoň trochu sám sebou. Určitě si časem najdeš i přátelé, kteří to pochopí, a někteří budou mít i tu možnost přestěhovat se s tebou."

„To by nikdo neudělal."

„Možná ne. Ale možná ano. Každopádně... Tady jsi ještě neskončil. Jsem si jistá, že Felas to opravdu nepoví, a pokud neuděláš další hloupost, tak se to nikdo jiný nedozví."

Nor se netvářil příliš přesvědčeně. „Spíš... mám chuť odejít. Ale ne odsud. Úplně." Sklonil hlavu. Nerad tím Ayru děsil, ale chtěl, aby na to byla připravená.

„Nore, co blázníš?" nervózně se zasmála. Něco takového ani v nejmenším nečekala.

„Nikdy nebudu sám sebou. A stejně nikomu nebudu chybět."

„Mně. Mně budeš chybět. A myslím, že i Divožence. A možná i dalším lidem, o kterých ani nevíš, že tě mají rádi."

Nor se pousmál. „Jenže ostatní mě budou nenávidět, až se dozví..."

„Nikdo, u koho si to nepřeješ, se to nedozví. Už nikdy."

„A když jo?"

„Tak to budeš řešit, až ta situace nastane."

„Možná. Ale to nic nemění na tom, že už takhle nechci... existovat."

„A Nore, nebylo by lepší, kdybys to pomalu začal lidem říkat? Myslím jen těm, kterým věříš."

„Ale já takové lidi nemám."

Ayra zaváhala. „Protože se jich straníš." Zamyslel se. Něco na tom bylo.

„Ale to už teď nenapravím."

„Možná ano. Co Felas? Možná se s ním ještě spřátelíš. Bez ohledu na to, co ti řekl, když zjistil, kdo jsi. Musel být prostě jen zmatený."

Nor pokrčil rameny, ale do jeho žil se vlévala naděje. Možná by to mohl zkusit, pustit si k sobě pár lidí, kteří mu byli sympatičtí, a časem jim povědět pravdu. Věděl, že by mu to pomohlo. Netušil sice, jestli by to někdo z nich mohl pochopit, ale když se s nimi nesblíží, tak to nikdy nezjistí. A mohl zkusit navázat nějaký vztah s Felasem. Sice netušil, co si o něm teď myslí a jestli vůbec něco takového přijme, ale nic na tom, že mu připadal jako skvělý člověk, se nezměnilo. Přemýšlel o tom ještě dlouho poté, co Ayra odešla. Ne, že by teď už nechtěl prostě odejít. Všechno by tak bylo jednodušší. Ale otevřela se mu i nová cesta.