Přišlo mi pár fanartů k Mlhavým skvrnám, takže je sem budu postupně dávat. Tady máte jednoho Nora, na kterém se mi dost zamlouvá to oblečení. Děkuji tynkaa19.

Nor se pokusil zhluboka nadechnout, ale nedařilo se mu to. Bylo mu zle a točila se mu hlava. Začínal přemýšlet, jestli to nezavázal přece jen moc pevně, ale už bylo pozdě. Slíbil si, že na pastvinách si dovolí to trochu uvolnit. Jen trochu a jen tam. Nikdo ho tam neuvidí. Usmyslel si, že dnes po dlouhé době posnídá tam. Jen dojde ke statku, vypustí krávy a dojde na pastviny. Na tom přece nic nebylo. Dělal to každý den. Jen by byl rád, kdyby neměl pocit, že mu jedna z krav sedí na hrudníku.

Cestou ke statku potkal Felase, který zde stahoval z kůže nějaké menší zvíře. Letmo ho pozdravil a chtěl kolem něj co nejnápadněji projít, ale všiml si, jak ho urostlý muž zkoumá pohledem. Znervózněl. Viděl snad i přes pevně stáhnutý pás prsa? Nebo si všiml jemnějších rysů ve tváři? Proč ho zrovna dnes tak pozoroval?

„Nore," oslovil ho. Norovo srdce zběsile tlouklo. „Jsi úplně bílý. Jsi v pohodě?" Proč se o něj zajímal? O co mu šlo?

„Jo," odpověděl neurčitě. Řekl to dost hlubokým hlasem? Nepozná Felas něco?

Uvědomoval si, jak jsou takové myšlenky hloupé. Vlastně bylo hloupé i to, co dělal. Přece byl zvyklý hrát mužskou roli, stalo se to jeho součástí. Věděl, že by to neměl řešit, když doteď něco poznala jen Ayra, ale nemohl. Po tom posledním rozhovoru s Toianem se mu vrátily všechny dřívější pocity. Necítil se dost dobrý. Nebyl dost dobrý, aby byl správným mužem, ale nebyl ani dost dobrý, aby byl správnou ženou. Nebyl nikým. Do tohoto světa, do této společnosti, vůbec nepatřil. Ayra mu možná tvrdila opak, ale byl si jistý, že to říká jen tak, aby ho potěšila. Nemohla si to přece doopravdy myslet. Pomohl jí, tak mu to chtěla oplatit, to bylo celé. Toian za nic nemohl, jen mu připomněl krutou, ale pravdivou realitu.

„Je ti špatně?" pokračoval však Felas. „Nechceš si radši vzít volno?" Nor se zarazil. To vypadal až tak zle?

„Ne, to bude v pohodě. Za chvilku." Nedokázal tu větu říct bez pauzy. Nemohl se dostatečně nadechnout. Felas ho ještě chvíli pozoroval, ale pak se vrátil ke své práci. Nor cítil, jak se mu zatmívá před očima. To bylo hodně špatné. Rozhlédl se kolem. Ke svým kravám dojít nedokáže. Vlastně nejspíš nedokáže dojít nikam. Vydal se směrem, kde tušil budovu, kde přespávali, ale každou vteřinu toho viděl méně a méně.

„Hej," uslyšel vedle sebe náhle Felasův hlas. Zněl jaksi vzdáleně, jako z jiného světa. „Co je?"

Nor na něj upřel momentálně slepý zrak. „Prosím tě. Pomoz mi. Do pokoje."

„Sedni si tu. Nedojdeš tam."

„To nejde. Prosím tě." Felas už nic nenamítal. Vzal ho za paži a pouštěl ho jen ve chvílích, kdy se okolo nich objevil někdo další. Naštěstí těch lidí tak brzy ráno nebylo mnoho. Nor se nechal jen vláčet a snažil se držet při vědomí. Nakonec za nimi vrzly dveře a Felas zamkl. Nor nějakým způsobem věděl, že nejsou v jeho pokoji, ale bylo mu to víceméně jedno.

„Díky," hlesl. „Mohl bys teď odejít. Prosím tě?" zeptal se slabě.

„Ne. Co je, Nore?" odpověděl Felas trochu nazlobeně.

Nor věděl, že by to neměl dělat, ale měl pocit, že umírá. Sáhl si pod košili a snažil se uvolnit uzel na šátku, kterým si příliš pevně stáhl prsa. Věděl, že ho Felas určitě pozoruje, ale nic neříkal. Nor se rozplakal, ale bylo mu to jedno. Konečně mohl dýchat. Pohled měl stále zamlžený, ale bylo mu trochu lépe.

„Dobrý?" slyšel vedle sebe Felasův hlas. Udělalo se mu znovu zle, ale tentokrát z jiného důvodu. Všechny ty roky ukrývání vyšly vniveč. Teď se to dozví celá vesnice. A mohl si za to sám svou hloupostí. Vyšel z něj vzlyk. Snažil se ho zadržet, ale nešlo to. Když se mu konečně rozjasnil pohled, bylo to ještě horší. Felas ho vzal do svého pokoje, zřejmě proto, že byl blíže. A teď se na něj díval napůl soucitně, a napůl nahněvaně. Patrný byl však i zmatek. Nor zavřel oči. Nechtěl ho vidět. Přál si, aby to všechno, co se právě stalo, byl jen zlý sen.

„Asi jo. Díky, že jsi mi pomohl. I když se to teď stejně všichni dozvědí."

„No, nevím, jak se mi to podaří vysvětlit, jestli nás viděli. Ale to je teď jedno," odvětil Felas. „Co ti sakra je? Jsi zraněný nebo co?"

Nor chtěl přikývnout, ale nedokázal to. „Prosím tě, můžeme na to prostě zapomenout?"

Felas ovšem zavrtěl hlavou. A poté, rychleji, než Nor mohl zareagovat, mu pevně chytil ruce, kterými si doteď přidržoval šátek, a nechal ho spadnout. Když se to stalo, rozšířily se mu oči a rychle se odvrátil. „Do prdele, promiň. Fakt mě nenapadlo, že jsi holka." Nor si přitáhl kolena k tělu. Ten proklatý šátek ležel vedle něj. Nedokázal se ho dotknout. Nedokázal přestat plakat. Felas si protřel tvář a několikrát se zhluboka nadechl, než se na Nora dokázal znovu podívat.

„Fakt mě to nenapadlo. Myslel jsem, že jsi zraněný."

„V pohodě," odpověděl Nor, přestože se nikdy necítil více poníženě. Věděl, že Felas doopravdy nic moc neviděl. Ale znal jeho tajemství a dozvěděl se ho tím nejhorším možným způsobem.

„Ale... proč?"

Nor se suše rozesmál. Nyní už na ničem nezáleželo, stejně se všechno dozví celá vesnice. „Proč? Protože ženy mají být doma, mají se starat o muže, o děti, mají být poslušné... A to... prostě nejsem. Chci žít."

„Takže," odkašlal si Felas. „To děláš, abys mohl pást krávy?"

„V podstatě," odvětil Nor a udělalo se mu trochu lépe. Zdálo se, že toto Felas chápe. Pokud se nedozví celou pravdu, mohlo by to být v pořádku.

„Možná by sis měl stahovat ty prsa trochu míň."

Nor pomalu přikývl. „Já vím. Jenom jsem se bál, že to někdo pozná."

„A to sis je tak moc stahoval vždycky, nebo jenom dneska? Nepřišlo mi, že by ti bylo vždycky zle."

„Občas mi bylo zle. Ale ne tak jako dneska," odpověděl trochu vyhýbavě Nor.

„Takže sis je dneska stáhl víc?" Nor zavrtěl hlavou, ale sám věděl, jak je to nepřesvědčivé. „Proč?"

„Proč se mě na to ptáš?" zašeptal. „Ještě jednou díky, že jsi mi pomohl, ale měli bychom se vrátit k práci."

„Tady jde o něco víc, že jo? Jinak by tě to tak nevzalo. Nore, znám tě už roky a vím, že by tě málo věcí takhle rozhodilo."

„Nezajímej se o to. Prosím tě."

„Cítím se teď stejně trapně jako ty, to mi věř. Ale chci, abys mi to řekl všechno." Zaváhal. „Nikomu to neřeknu, jenom by mě to fakt zajímalo."

Nor se zhluboka nadechl. „Nevím, jestli jsem uvnitř muž nebo žena. A je mi to vlastně tak nějak jedno. Jenom je lehčí vystupovat takhle." Felas se zarazil. „Jo. Já vím, že to není normální."

„To asi ne, ale v pohodě. Teda, neschvaluju to, co děláš, protože jsi prostě holka a holky patří jinam, než jsi teďka ty, ale... aspoň mi teď dávají smysl jiný věci."

„Co tím myslíš?"

„Jednak to, že mi na tobě vždycky přišlo něco divnýho. Nikdy mě teda nenapadlo, že jsi holka, ale taky jsem si říkal, že vypadáš nějak divně. Ale hlavně... mi prostě přišlo hrozně divný, že máš něco s Ayrou."

„Taky že nemám."

„Vůbec mi k tobě nesedělo, že bys to Toianovi udělal. Vždycky jsi byl v tomhle hrozně... správnej. Ale asi se s ní bavíš proto, že o tomhle ví, co?"

„V podstatě," hlesl Nor.

„Jak to zjistila?"

Pokrčil rameny. „To upřímně nevím, prostě na to nějak přišla. Asi si za to můžu sám, řekl jsem jí pár věcí o tom, že nemusí hrát roli tý správný ženy a tak."

Felas se zamyslel. „Jo. Tak teď už dává smysl fakt všechno."

„Jak to myslíš?"

„Jak sem tady za tebou naposledy přišla, chvilku jsem s ní mluvil. A chovala se prostě... divně. Tak namyšleně a bez úcty. Neměl jsi jí takové blbosti říkat. Moc se toho chytila. Chudák Toian."

„Kdybys věděl, o kolik je teď šťastnější... Ale chápu, asi to nebylo úplně správné."

„Kdo je šťastnější? Ayra? A záleží na tom? Takhle se s Toianem nikdy nevezmou. Akorát jsi rozložil jedno manželství, které bylo doteď fungující. No, aspoň dává smysl, proč se i Toian chová poslední dobou tak divně." Nor se cítil hrozně. Co když měl Felas pravdu?

„Možná jo. Prostě dělám jednu blbost za druhou. A tohle, co se teď děje, už byla asi poslední kapka." Felas chvíli mlčel. Nejspíš s ním souhlasil.

„Já fakt nevím, co mám teď dělat. Nikdy tě asi už nedokážu brát stejně jako předtím." Norovi se každé slovo zarývalo do srdce jako nůž, ale jen přikývl. „Ale pořád si myslím, že jsi fajn." Nor se pokusil usmát, ale příliš se mu to nepovedlo. „Nikomu to neřeknu. Nemůžu, když tě vidím takhle."

„Díky," hlesl Nor. Zase se mu chtělo plakat, ale snažil se tentokrát ovládnout.

„Tak už jdi. Ale dávej na sebe pozor, jasný?" Nor přikývl a konečně se zmohl na to, aby se zvedl a začal si znovu stahovat prsa, tentokrát však méně pevně. Felas odvrátil zrak. Viděl, jak je Nor vyděšený a nedokázal ho nenávidět nebo k němu cítit něco špatného. Ale cítil se svým způsobem podvedený. Sice se s Norem kdovíjak nepřátelil, ale měl ho docela rád. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že by mohl být tak nesprávný. Nerozloučili se spolu, jen se každý vydal svou cestou.

Nor si zakázal o tom všem přemýšlet, dokud nebyl znovu na pastvinách. Pak už to ale nešlo zadržet. Znovu se rozplakal. Věděl, že když mu Felas řekl, že to nikomu nepoví, myslel to vážně, ale věděl, že ztratil člověka, ke kterým by možná mohl jednou mít krásné přátelství. Ale o to až tolik nešlo. Jeho svět se začínal hroutit, jeho tajemství přestávalo být tajemstvím. Měl pocit, že tohle je jen začátek konce. Byl se svým životem docela spokojený, ale jen bojoval v bitvě, ve které nikdy nemohl vyhrát.

Vzpomněl si na Toiana a jeho neutichající snahu dozvědět se více o větru, o snaze vítr navrátit. Vzpomněl si na jeho nákresy a na všechno, co se dozvěděl. Toian to dokázal, ale možná to bylo tím, že nešel tolik proti proudu jako Nor. Nor bojoval s větrnými mlýny a každý věděl, že snažit se je porazit je marné. Nemohl to zvládnout.

Takto se už dále nešlo. Možná by měl zkusit žít správně. Tlačily se mu slzy do očí, když hleděl na své krávy a na strakaté nebe, pod kterým je pásl. Miloval to, tolik to miloval, ale nemohl tak dále pokračovat. Musí něco udělat, než to dojde příliš daleko. Půjde do města, naposledy jako muž. Koupí si nějaké sukně, protože všechny už dávno vyhodil. Začne žít tak, jak by měl. Začne žít jako žena. Odstěhuje se do jiné vesnice. Najde si nějakého muže, nechá si od něj všechno líbit tak, jak to má být. Nebyl naivní. Věděl, že nebude mít ani vzdáleně takový vztah jako Toian a Ayra. Bude se trápit, trpět. Vyzkoušel si jiný život a líbil se mu. Ale už byl konec.

Nakrátko ho napadlo, že by se přestěhoval do města, kde by mohl jako žena alespoň pracovat, ale hned tu možnost zamítl. Možná by se tam cítil volněji, ale nebylo by to správně. Jeho osud byl zůstat tady, nemohl před ním utíkat. A ostatně, i ve městě by si musel někoho najít a stejně by nemohl být sám sebou. Stejně by musel navždy skrývat své pravé já. V nějaké vesnici bude alespoň kvůli tlaku, který na něj budou ostatní vyvíjet, snazší nepropadnout znovu touze žít jinak.

Cítil v sobě hlubokou prázdnotu a netušil, jak ji naplnit. Ale existovaly i důležitější věci než štěstí jednoho člověka. Felas to v podstatě sám řekl. Co záleželo na tom, že Ayra byla spokojenější, když to možná rozloží tak důležitou věc jako manželství? Co záleželo na tom, že byl takto šťastnější Nor, když narušoval společenský řád, který vše držel pohromadě?

Pak si ale uvědomil jednu zásadní věc. Nemůže žít jako žena, alespoň ne nyní. Sáhl si na vlasy. Vzpomněl si na Divoženku a na fakt, že ji zřejmě žádný muž nebude chtít. Ne ani tak kvůli samotným zkráceným vlasům ani kvůli poskvrněnosti, ale kvůli tomu, že to příliš jasně ukazovalo její minulost. Připomínalo to, kým je, že se ještě nedávno toulala po vesnici odnikud nikam. A Norovy krátké vlasy zase připomínaly to, jak se snažil být někým, kým není. Jistě, mohl počkat, až mu vlasy dorostou do takové délky, aby nikdo nic nepoznal. Ale to už bude příliš starý na vdávání. S hrůzou mu došlo, že se sám dostal do naprosto neřešitelné situace. Už nemohl být mužem, ale zároveň došel příliš daleko na to, aby byl ženou, a to dokonce i když nezohledňoval své pocity. Existovala vůbec ještě nějaká cesta ven?

Jsem z této kapitoly dost nervózní a rozhozená, takže by mě opravdu zajímalo, jak na vás působila. A co byste mimochodem dělali na Norově místě?