Ayra se nejistě usmála na svého druha. Ve své podstatě o nic nešlo, ale to by tomu nesměl předcházet rozhovor, který před pár dny, když se Toian vrátil z práce úplně zničený, vedli. Postupovali lesními pěšinami blíže k městu a plavovlásky se zmocňovalo příjemné chvění. Sice už ve městě byla, ale to bylo dávno, a také neměla čas ani příležitost si ho vychutnat, jen spěchala, aby nepochytila něco z jeho atmosféry, aby ji město nezkazilo. Ale dnes to bylo jiné. Dnes si chtěla město naplno vychutnat. Vrátila se v mysli k tomu večeru.

Jako vždy přispěchala ke dveřím, aby Toiana přivítala, ale dnes byl očividně v ještě horším rozpoložení, než když se dozvěděl, že šla za Norem. Byl pobledlý a Ayra měla i dojem, že plakal, i když věděla, že kdyby se ho na to zeptala, nikdy by to nepřiznal. Objala ho tak pevně, jak jen dokázala, a pak ho pomalu dovedla ke stolu. Postavila před něj jídlo. Pustil se do něj, ale viděl, že ji jen nechce urazit. Na jídlo zřejmě neměl ani pomyšlení.

Chvíli váhala, jestli si to jen nenamlouvá, ale všimla si, že i Divoženka ho sem tam se starostí v očích sleduje. Nejspíš také vůbec netušila, co se stalo, ale měla strach, že se Toianovi přihodilo něco zlého. Ayru několikrát napadalo, že to bude nějaká hloupost okolo větru a že jistě o nic nejde, ale vždy si za to vzápětí vynadala. I kdyby to byla hloupost,Toian to tak neviděl. A ona by tady měla být pro něj za všech okolností.

„Jane," oslovila ho konečně, co nejjemněji dokázala. „Co se stalo?"

Hned ale poznala, že se neměla ptát. Pomalu se zvedl ze židle. „Promiň, Ay. Jdu do pracovny," řekl klidným hlasem, ale až podivně klidným. Divoženka na něj vyděšeně pohlédla, ale to už byl obrácený zády. Plavovláska se na dívku pokusila usmát, ale nedařilo se jí to. Byla ze svého druha vyvedená z míry.

I Divoženka chvíli mlčela, ale pak ukázala na jídlo, které Toian nechal u stolu. „Můžu... donést Toianovi?"

Ayra pevně semkla rty. Neměla ráda, když se jedlo jinde než u stolu, který na to byl určený, ale věděla, že Toian se toho tady už ani nedotkne. Už se chystala to tmavovlásce odsouhlasit, ale pak si něco uvědomila. „Víš co? Donesu mu to sama." A než mohla ztratit odvahu, tak to také udělala. Když zaklepala na dveře, které za sebou zamkl, odvaha ji opustila, ale už se to nedalo vzít zpět. Opřela se o dřevo.

„Toiane," oslovila ho. „Vezmi si to jídlo, prosím tě." Když pootevřel dveře, aby tak učinil, vložila do vzniklé mezery své chodidlo. Ayřin druh se zamračil.

„Prosím, potřeboval bych..."

Ayra volnou rukou zatlačila do dveří a ty se otevřely. Vklouzla dovnitř a zavřela za nimi. Nezamkla však, aby neměla Divoženka pocit, že o ni nestojí, a také aby Toian neměl tendenci se stáhnout do sebe. Zhluboka se nadechla. „Jane, netvoř mezi námi propast, prosím. Konečně jsme k sobě začali mít blízko a nechci to všechno zahodit. Co se dneska v práci stalo? Nebo to má co dělat s větrem? Můžeš mi říct cokoli."

Toian chtěl v první chvíli něco namítnout, ale pak si uvědomil, že jeho družka má pravdu. Neměl by je od sebe znovu oddělovat. Vzal si od ní večeři a sedl si ke stolu. Ayra zůstala stát, byla hodně nervózní. „Nechtějí si ode mě vzít zboží ani peníze. Ne všichni, ale je jich dost. Myslím vesničany, měšťanům je docela jedno, co tady dělám."

Ayra se zarazila.„Ale vždyť... chodíš do práce, ne snad?"

„Ano. Myslím, že jim až tolik nejde o to, že jsem párkrát nešel, ale... o Nora. A taky o Divoženku."

Plavovláska si skousla spodní ret. „Myslela jsem, že s Norem se to vyřešilo. To se nerozneslo, že sem přišel, i když jsi byl doma?"

„Rozneslo. Ale myslí si, že se akorát spletl a já jsem ho vyhodil. Ale stále mám doma poběhlici "

„U všech bohů," hlesla Ayra. „A s Divoženkou mají problém v tom, že s námi bydlí?"

„V podstatě."

„No... to se dalo čekat." Toian se zamračil. „Věděla jsem, že se jim to nebude líbit. A říkala jsem ti to od začátku. To ale víš. Ale... nakonec jsem ráda, že tu je. Měl jsi pravdu. Necítím se díky ní tak osaměle."

Toian se smutně pousmál. „To jsem rád." Ayra mu úsměv oplatila. Na moment jen pozorovala, jak si znovu vložil plnou lžíci do úst.

„Toiane," začala znovu. „Tak tu práci ukonči." Rozkašlal se, když kvůli rozrušení špatně spolkl jídlo. Ayra k němu přešla a pohladila ho po zádech. „Promiň. Ale... ta práce už ti nic nedává. Nebaví tě to a teď už ti to zřejmě přestane i vydělávat."

Její druh zavrtěl hlavou. „Je to jen přechodné období. Oni mi zase začnou dávat své zboží." Mluvil trochu chraplavě. Ayra nevěřila, že je to jen kvůli tomu, že se zadusil.  Nejspíš mu ten rozhovor nebyl příjemný.

Ayra zavrtěla hlavou. „Ty dobře víš, že vesnice nezapomíná."

Toian se ušklíbl. „Nějakou dobu vydržíme. Máme velké zásoby peněz. Ale ne nekonečné, Ay. A jsou právě tak velké jen kvůli téhle práci. Prosím tě, umíš si mě představit starat se o slepice, nebo co vůbec normální lidé dělají?"

Ayra se zasmála. „No, to asi nedělají, ale... mohl bys být, co já vím, poštovní doručovatel. Ti taky běhají od vesnice k městu a zase zpět."

„Jenže ti doslova běhají. Nevím, jestli bych to zvládl. Už tak jsem unavený."

„Zvykl by sis."

Toian na ni trochu nevrle pohlédl. „O co ti vlastně jde? Proč se mě snažíš odradit od toho, co dělám?"

„Protože nechci, aby ses musel chovat podle toho, co oni chtějí. Přála bych si, aby ses mohl na jejich názory prostě vykašlat. A to jako obchodník nemůžeš."

„Hm," zamumlal. „Já prostě nevím, jestli vůbec můžu změnit práci. Jestli mě pak neodsoudí už úplně." Ayra chtěla odvětit něco ve smyslu, že se na ně nemá ohlížet, ale pak jí došlo, jak nevydržitelná atmosféra ve vesnici by byla, kdyby je odsoudili už úplně. Netušila, jestli by to unesli. Nervózně si skousla spodní ret.

„Tak se přestěhujeme do města."

Toian se zasmál. „Vůbec nevíš, o čem mluvíš."

Ayra naklonila hlavu na bok. „A vysvětlíš mi to, proč ne? Nebude to o moc jiné než teď. Nežijeme tím typickým vesnickým životem, a ani město není město v pravém slova smyslu. Není tam zmatek, špatný vzduch ani takové věci, nebo snad ano?"

Toian si povzdechl. „Ne. Ale Ayro, neblázni. Tohle nejde."

„Proč ne?"

„Tohle je dům mých rodičů. A žilo tu ještě šest generací před nimi. Nemůžu ho prostě prodat."

„Myslíš si, že by nechtěli, abys byl šťastný?"

Toian protočil oči. Ona to nemohla pochopit. „Chybělo by nám to tu. Ta příroda, klid. Město je sice klidnější než města jiná, ale pořád je tam spousta lidí a jezdí tam povozy. Taky to tam je mnohem nebezpečnější. I to, že tě nikdo nezná, má svoje nevýhody. Když ti někdo bude chtít třeba ublížit, nikdo se tě nezastane, protože jsi pro něj cizinec."

„Pořád se můžeme do vesnice vracet. To už nám bude jedno, že nás odsuzují. A možná budeš dělat práci, při které se sem i budeš muset vracet. A nebezpečí je všude."

„Ay, já chápu, že ti to přijde jako skvělý nápad, ale prostě není."

Ayra se zamračila. „Ale proč ne?"

„To bys nepochopila. Ty město neznáš."

Založila si paže na prsa. „Ty se prostě jen bojíš."

Toian zavrtěl hlavou a podíval se na dveře. Přemýšlel, jak by mohl uniknout jejím řečem, ale zdálo se, že by ho v této náladě našla všude. „Jak dlouho jsi to promýšlela? Myslím to, že nechám práce a že se přestěhujeme."

„Napadlo mě to už hodně krát."

„Ale nepromýšlela jsi to."

„Není na tom co promýšlet."

„Ayro, prostě ne."

Plavovláska posmutněla. Dnes si byla čím dál tím jistější, že jestli tady zůstanou, zničí je to. „A co kdybychom navštívili město na pár dní? Určitě se tam někde ubytujeme, budeme chodit na procházky, prohlédneme si všechno, co vůbec jde, vyzkoušíme všechno, co vyzkoušet jde, odpočineme si od vesnice a vesničanů a..."

„Ay, to poslední, co si teď můžu dovolit, je vzít si několik dní volno."

Plavovláska se usmála. „Najdeme ti taky ve městě novou práci. I kdybychom zůstali bydlet tady, klidně můžeš mít práci ve městě."

Toian zavrtěl hlavou. „To nejde."

„Tohle se nezlepší, Jane. Časem tu práci stejně ztratíš. Prosím, moc by mi pomohlo strávit teď chvíli ve městě. A alespoň budeš mít jistotu, že se po tu dobu nebudu mít jak vídat s Norem. A Divožence to jistě taky prospěje." Toian se ušklíbl. Došlo mu, že s ním v té chvíli manipuluje, ale zároveň si také uvědomoval, že to zabírá. Možná měla celkově pravdu. Možná to chtělo změnu, i když stěhovat se rozhodně nechtěl.

„Tak dobře," svolil nakonec. „Ale musíme to dobře promyslet." Ayra se na něj téměř vrhla a mezi polibky mu děkovala. Nejspíš to potřebovala více, než si myslel. Sice si stále nebyl jistý, že bylo správné rozhodnutí s tím souhlasit, ale už dlouho ji neviděl tak šťastnou.

Nakonec konečně dorazili k městu. Toian sem tam někoho pozdravil, ale Ayra si všimla, že o něj většina ani nezavadí pohledem. Bylo to na jednu stranu zvláštní, ale svým způsobem příjemné. Konečně neměla pocit, že někdo sleduje každý její krok. Cítila se konečně trochu volná. A doufala, že až si na to zvykne, bude se cítit ještě volněji. Že zmizí ten pocit, že se to musí pokazit.

Pohlédla na svého druha, který se na ni usmál. Sice se to snažil nedat najevo, nejspíš aby neztratil svou hrdost, ale viděla na něm, že mu to také prospívá. V jeho případě určitě nešlo o město, ale o to, že prakticky nechal té práce, která ho pomalu sžírala zaživa. Že mohl začít znovu. A možná ho také těšilo, že ho čekalo pár volných dní s ní a s Divoženkou.

Když však přesměrovala pohled na Divoženku, zarazila se. Doufala, že i tmavovláska tady bude usměvavá a veselá, ale tvářila se spíše zamyšleně a snad i smutně. Když si Toian všiml, jakým směrem hledí, podíval se na Divoženku také. Poté si s Ayrou vyměnili krátký pohled. Ani jednomu nebylo jasné, co se stalo.

Toian si odkašlal. „Tobě se tady nelíbí?" Divoženka se na něj trochu vyděšeně koukla. Udělala snad něco zle?

„Tady..." začala a náhle jí došla slova. Jako by se vrátila o několik týdnů dozadu, kdy se jí ještě tak těžce formulovaly věty. „Cizí."

„Ty jsi nikdy nebyla ve městě?" zeptal se.

„Byla. Dávno," odpověděla. „Ale nevyznám... se v něm." Konečně se jí zase mluvilo lépe.

Toian se usmál. „Ale já se v něm vyznám." Zdálo se, že to konstatování Divoženku uklidnilo. „Ty chodíš jen na místa, kde se dobře vyznáš?" Divoženka přikývla. Mimoděk si vzpomněl na Mlhavá pole. Teď už bylo naprosto jisté, že to, že ho odtamtud vyvedla, nebyla jen náhoda. „Bude to v pořádku, uvidíš." Naštěstí se zdálo, že mu tmavovláska věří a že má konečně odvahu sledovat rozličné podoby města.

V části, ve které se ocitli, se táhly zejména úzké ulice lemované malými, ale malebnými domy. Chvílemi zahlédli železnici, ale lokomotivu ještě ne, nebo povozy tažené koňmi, o kterých Toian barvitě vyprávěl, jak nebezpečné je pod ně spadnout. Nad vším se tyčily věže nedaleké katedrály. Ulice se postupně rozšiřovaly a malé dlažební kostky, o které neustále zakopávali, se stávaly většími a pohodlnějšími. Objevovaly se i jiné budovy, které jim Toian představoval, například radnice, bibliotéka nebo stáje. A také lampy, mnohem více lamp, než na kolik byli zvyklí. Ayra na jednu z nich ukázala.

„Jsou rozmístěny rovnoměrně," prohlásila.

Toian přikývl. „Jsou. Jsou postaveny tak, aby tam, kde končí svit jedné, začínal svit druhé, aby světlem pokryly úplně celou cestu."

Ayru to konstatování kupodivu něčím zaujalo. Nejprve nad tím mávla rukou, ale nemohla se, i když vcházeli do malého, ale útulného, hostince, zbavit zvláštního pocitu. Jako by se někde před ní vznášela jakási důležitá myšlenka a ona ji jen nemohla polapit. Jako by ta informace o lampách byla v něčem zásadní. Ale v čem?