Celá čtveřice od ctěné Lotus_Flower2003.

Toian se svou ženou a s Divoženkou znovu stanul před poli. Rozbušilo se mu srdce. Vlaječka, kterou s sebou nesl, divoce poletovala a připomínala mu, jak blízko je svému cíli. Ayra se na něj usmála. Pokusil se jí to oplatit, ale momentálně tu pro něj byla trochu navíc. Nechtěl ji do toho zatahovat, ale věděl, že to pro ni hodně znamená. Že bere to, že šel k polím i s ní, jak akt důvěry. Natáhl k ní ruku.

„Dáš mi tu lampu?“ zeptal se a ukázal na malou svítilnu, kterou nesla.
Plavovláska stále s úsměvem zavrtěla hlavou. „Ty máš tu vlaječku. Tak pojď.“

Toian nejistě přešlápl. „Víš, možná bys měla zůstat tady.“

Jeho žena se zamračila. „Děláš si legraci?“

„Nechci, aby se ti něco stalo, kdyby…“

„Ne, Jane. Ty prostě nechceš, abych ti překážela. Ale já už nebudu stále jen čekat, až se odněkud vrátíš, a doufat, že budeš v pořádku. Ani o mě nebudeš vědět, slibuji.“

Muž zavrtěl hlavou, ale když se za ním rozešla, už se nebránil. Ayra zjevně nechápala, že dnes šlo o něco mnohem důležitějšího než jejich vztah. Nevadilo mu přímo, že do polí půjde s ním, ale bál se, že ho bude rozptylovat. Proto, než mohla o čemkoli začít mluvit, začal on.

„Nevím přesně, jak to udělám, ale musím najít nějaké místo v polích, kde jsou od sebe ty květiny hodně daleko, abych zjistil, jak daleko ještě sahá jejich moc. V takové vzdálenosti je pak můžeme rozestavět. A…“

„Toiane,“ skočila mu do řeči Divoženka. Na poslední chvíli skryl podrážděný pohled. Nechtěl na ni být zlý, ona za nic nemohla. „Já… ukážu jedno místo.“

Shovívavě se usmál. „Snad někdy jindy. Teď potřebuji zjistit to ohledně květin.“

„Ale já ukážu tobě místo, kde květiny daleko od sebe,“ vypravila ze sebe tmavovláska. Toianův úsměv se rozšířil. Divoženka to brala jako ano. „Pojď za mnou,“ řekla mu a on ji ochotně následoval.

Ayra se rozhlížela po děsivých siluetách rostlin skrytých v mlze a snažila se samu sebe uklidnit. Tolik by potřebovala, aby ji Toian objal, ale věděla, že to nyní neudělá.

„Předtím jsi chtěl ještě něco říct k těm květinám,“ odhodlala se s ním alespoň mluvit.

Její druh na ni ani nepohlédl.
„A co se týče toho, jak ty kytky rozestavíme,“ vyprávěl a Ayru jeho hlas alespoň trochu upokojil. „Tak, až budu vědět, v jaké musí být vzdálenosti, vytvořím mapu. Mohla by končit u toho mlýnu, jednak tak vesnici dáme najevo, že vítr zase fouká, a jednak, a to hlavně, bude zase fungovat.“ Ayra si musela připomenout, jak důležitý symbol to pro něj je. Ale možná se jednalo i o jeho praktické hledisko.

„Myslela jsem, že je to jedno. Nechceme přece zůstat ve vesnici.“

„Stále jsem se nerozhodl,“ odvětil Toian trochu podrážděně. „A vůbec, dlouhé roky jsem tu bydlel. Nemůžu to tady jen tak opustit, ne dokud jim nevrátím vítr.“

„A co když pak přestane foukat ve městě?“ napadlo Ayru. „Co když zachráníš vesnici, ale jenom přesuneš ten problém.“

Toian se zamyslel. Nad tím neuvažoval, ale věděl, že svou družku musí nějak uklidnit. „To se nestane. Myslím, že ty vykopané květiny budou pro vítr cesta, jak se rozšířit i jinam.“ Ayra se zatvářila nedůvěřivě. Mohl být pro ně nakonec celý Toianův plán úplně k ničemu. „A když to nebude fungovat, prostě zůstaneme ve vesnici.“

„Ne!“ téměř vykřikla Ayra. „Co tvůj obchůdek? Co my, Jane?“

Pevně zaťal zuby. „Některé věci prostě znamenají víc než naše štěstí, Ay.“ Nenáviděla to, nenáviděla tu jeho hrdinskou část. Chtěla prostě jen, aby spolu byli spokojení, nic více, nic méně.

„Ale…“ Zaváhala. Předem věděla, jak to dopadne, ale chtěla to alespoň zkusit. „Nechceš to prostě nechat být? Vím, že řekneš, že už jsi došel tak daleko, ale ono to nepřijde vniveč. Podívej, kam nás to posunulo. Našel sis lepší práci, možná budeme žít na lepším místě, zachránil jsi Divoženku… To přece není nic. A ty to tím, že zachráníš vesnici, možná celé zničíš.“

„Dej mi pokoj, Ay,“ zavrčel. Snažila se nebrat si to osobně, ale nepovedlo se jí to. Snad proto, že to osobní bylo. Odmítal ji, protože nesdílela jeho sny.

„Víš vůbec, jak ty kytky vykopat nebo co s nimi?“

„Asi rýčem,“ pokrčil Toian rameny. Ayra povytáhla obočí.

„Kořeny,“ zasáhla Divoženka. „Moc hluboké a rozlezlé.“ Toian na ni překvapeně pohlédl.

„Jak… jak to víš?“ hlesl.

„Rodiče je zkoušeli vykopat,“ prohlásila tmavovláska a v jejích očích se objevil smutek. „A… my tady.“

Prošli poslední řadou květin a před nimi se rozprostřel ohromný prázdný prostor. Dokonce se někde uprostřed i ztrácela mlha. Toian začal vyměřovat kroky. Obě dívky napjatě čekaly. Vlaječka stále vlála, ale čím dál Toian šel, tím byla zplihlejší. Až nakonec poklesla úplně. Toian ukázal vztyčené palce a rychle se vrátil nazpět.

„Tak co?“ zeptala se ho Ayra.

„Sto třicet dva kroků,“ prohlásil. „To je docela dost, čekal jsem méně.“

„Tak to je skvělé,“ usmála se jeho družka. Toian ještě chvíli zpracovával tu informaci. Pak se obrátil k Divožence.

„Pokračuj o těch kořenech, prosím,“ pobídl ji.

„Oni… vybrali toto místo,“ pokračovala Divoženka v povídání. „Protože tady půda nejměkčí.“

„Kdo?!“ vyhrkl Toian. „Kdo to místo vybral?!“

Divoženka pokrčila rameny. „Rodiče.“

„A… oni vyryli kytky, které tady byly? Proč?“ zeptal se Toian.

„Nevyryli,“ zašeptala Divoženka. Už pro ni bylo těžké odpovídat na tolik otázek najednou. „A protože chtěli pole zničit. Ale to nejde. Je moc velké.“

Toian pokývl. „A když je nevyryli, co udělali?“

„Oni… vytáhli,“ hledala Divoženka slova. „Měli krávy a koně a… vytáhli květiny ze země. Ono šlo, půda byla po dešti.“

„Ale to se přece museli přervat,“ namítl Toian. „A hlavně, nebylo by lehčí je vyrýt?“

„Nebylo. Vyrýt nejde. A nepřervou. Ony hodně pevné. A tvrdé.“ Toianovi to nedávalo smysl. Byl stále přesvědčený, že rýčem to bude snazší. Ayra však pochopila, že Divoženka si je jistá. Měli by ji alespoň trochu poslouchat.

„Tak to aby ses omluvil Norovi, co?“

Toian na ni zle pohlédl. „Cože?“

„No, kdo jiný by ti pro takové účely půjčil krávy, hlavně teď, když nás vesničané nemají rádi?“

„Na to zapomeň. Vyryju je,“ prohlásil a chtěl se otočit, aby sehnal nějaký rýč.

„Nikdo ti nic nepůjčí, ani rýč,“ zarazila ho Ayra.

„A ony vyrýt nejdou,“ opakovala navíc Divoženka. „Kořeny moc pevné. Tvrdé. Rozbiješ rýč.“ Toian podrážděně zavrtěl hlavou. Měl pocit, že se proti němu celý svět spikl.

„Jdeme domů,“ prohlásil. „Musím o tom přemýšlet.“ Obě dívky ho poslechly, Ayra však trochu s nelibostí. Měla pocit, že více nahněvaná na něj už ani být nemůže, ale nechtěla, aby byl i on nahněvaný na ni. To si však, když vyšli z polí, rozmyslela.

Odvrátila se od něj zády a vydala se jinou cestou. Divoženka nerozhodně zůstala stát uprostřed.

„Ay,“ oslovil plavovlásku její druh náhle úplně jiným hlasem. Znělo to mnohem laskavěji „Co… děláš?“

„Jdu za Norem.“ Její druh se zamračil. „Podívej, ty se teď stejně zavřeš v pracovně, a do jídla je daleko. A někdo s ním musí dojednat ty krávy, když ne ty.“

„Za ním nepůjdeš,“ zavrčel Toian.

Ayru to prohlášení zarazilo. „Říkal jsi opak.“ Chtělo se jí plakat. Opravdu jí po tom všem, co spolu dokázali, chtěl něco zakazovat? „Trhni si.“

„Promiň,“ hlesl, když si uvědomil svou chybu. „Ale pojď se mnou domů.
Trávíš s ním více času než se mnou.“

„To je možná proto, že ty stále jen zkoumáš ten vítr.“ Přešla k němu a položila mu ruku na paži. „Já se zase vrátím, ty mezitím popřemýšlíš o větru, a večer zase budeme spolu, hm?“

Toian se ušklíbl. „Proč tam chceš tolik jít?“

„Kvůli těm krávám. A taky ho… zkontrolovat.“

„Zkontrolovat?“ podivil se.

„Říkala jsem ti, jak špatně nese to… kým je, od té doby, co jsi mu řekl, že s ním kvůli tomu nechceš mít nic společného.“

„A zase mě nutíš…“

„Já tě do ničeho nenutím. Jdi domů. Promluvíme si večer.“

„Ne,“ prohlásil však Toian váhavě. „Jdu s tebou.“

Ayra chtěla nejprve zajásat, ale pak si něco uvědomila. „Ale… musíš k němu být opravdu milý. Prosím tě.“

„To je na tom tak zle?“ Vyznělo to trochu ironicky.

„Ano, je,“ odpověděla Ayra. „Bav se s ním, jako bys nevěděl, kým je.“

Už pochopila, že po Toianovi nemůže chtít, aby se omluvil. Dost se obávala, že ji neposlechne, přestože ho o to, aby se k němu choval hezky, přesvědčovala celou cestu na pastviny, až ji několikrát řekl, ať mlčí. Věděla ale, že nyní stačí jediná chyba a s Norem to dopadne zle. A to nemohla riskovat.

Když ho našli, sevřelo se jí srdce. Stále se tvářil zachmuřeně, a když je spatřil, jeho rysy ještě více ztvrdly. Odvrátil se od nich a zřejmě jen předstíral, že musí popohnat krávy jinam.

Divoženka se za ním rozběhla. Na ni se usmál a prohodil s ní pár zřejmě přátelských slov. Když se k němu však přiblížili i Ayra a Toian, jeho úsměv zmizel.

„Ahoj,“ pozdravila ho plavovláska opatrně. Toian se snažil přemoct svou nechuť k němu. Sice ho nelitoval, kdyby žil jako ostatní, nedělo by se mu to, ale nechtěl rozčílit Ayru tím, že by to pokazil. „Všechno v pořádku?“

„V pohodě, Ay,“ odvětil trochu odměřeně. Plavovláska nevěděla, jestli s ní nechce mluvit jen kvůli Toianovi, nebo celkově. Rozhodla se, že se za ním zastaví ještě jindy a pořádně.

„Víš…“ začala z jiného soudku. „Byli jsme zase v polích.“

„Víš, na co Ayra přišla ve městě?“ vložil se do toho Toian. Plavovláska se pousmála. Dařilo se mu nasadit neutrální tón.

„Řekněte mi to od začátku,“ prohlásil Nor. Ayře přišlo, že ho to doopravdy ani nezajímá, ale snažil se předstírat, že ano. Přesto se s Toianem střídala ve vyprávění. Sem tam něco prohodila i Divoženka.

„Ale problém je, že podle Divoženky její rodiče ty květiny vyrvali pomocí dobytku. Prý jsou moc pevné a rýčem to nejde,“ prohlásil Toian. „A potřebujeme tvoje krávy. Ostatní vesničané nám nic nepůjčí.“

„Prosím,“ dodala Ayra.

Nor se podivně usmál a pokývl. Toian se mu už chystal ze slušnosti poděkovat, ale Nor je všechny překvapil. „Tak proto jste sem přišli. Ale nemůžu vám pomoct. Moje krávy jsou na mléko. Nemají uzpůsobené tělo, aby táhly.“

„Ale… snad by to nějak šlo, ne?“ otázal se Toian.

„Nechci riskovat, že se jim něco stane. Jinak bych vám pomohl.“ Toian měl na jazyku něco škaredého, ale kvůli své družce to neřekl.

„Tak se měj,“ prohlásil proto jen a pokynul Divožence i Ayře, aby ho následovaly. Poslechla však jen tmavovláska. Toian zavrtěl nad svou družkou hlavou, ale věděl, že by ji k odchodu nepřesvědčil.

„Měla bys už taky jít,“ prohlásil Nor.

„Chtěla jsem ti jen říct, že já jsem tady nepřišla kvůli těm krávám.“

Usmál se na ni, konečně laskavě. „Vždyť já vím. Jsi moc hodná, Ay.“

„Vážně jsi v pořádku?“

„Moc ne,“ připustil. „Ale podařilo se mi zase mluvit s Felasem. Byl ke mně stejně odměřený, jako teď Toian, ale aspoň mě přímo neodsuzuje. Ale kdo ví, možná taky jen něco potřebuje.“

„To určitě ne. A na Jana se nezlob. On se snažil.“

„Možná bys za mnou fakt neměla chodit. Nechci vám ničit vztah.“

Ayra se trpce usmála. „Ničí si ho sám, jak jsi řekl. Zase se ke mně dneska choval tak… cize. Až přijdu domů, pokud se nebude zlobit kvůli tomu, že jsem tu zůstala s tebou, nebo nebude zavřený v pracovně, bude to zase v pořádku, ale v těch polích…“ Zavrtěla hlavou.

„Je blízko. Snad už to dokončí, a pak bude všechno jako dřív.“

Ayra se zamyslela. „Nevím, jestli tady bylo nějaké dřív, on byl tím větrem posedlý odjakživa. A navíc…“ Chtěla začít o tom, že se možná bezvětří přesune do města, ale nechtěla Nora zatěžovat. „To je jedno. Chceš být sám, viď?“

„Promiň, Ayro. Vím, že se chovám hrozně.“

„To nevadí. Řešíš teď složitou věc,“ odpověděla a chystala se k odchodu. „Ale pořád si stojím za tím, že jsi skvělý člověk a… mám tě ráda.“

Nor se konečně pořádně usmál. „I já tebe. A… Ay?“

„No?“

„Pokud zase přijdeš… kdy to bude? Ať se mám na co těšit.“

„Pár dní asi Toiana nebudu provokovat. Ale bude to během týdne, slibuju.“ Nor se usmál a přešel k ní. Na okamžik zaváhal, ale pak Ayru objal. Překvapená plavovláska mu objetí oplatila.

„A s Felasem to nevzdávej. Spřátelíte se, tím jsem si jistá,“ řekla mu, a poté s rozloučením odešla. Možná tady byla naděje, že Nor znovu bude stejný jako předtím.