Ayra se snažila jít co nejrychleji, ale zároveň nechtěla, aby cesta k polím vůbec někdy skončila. Cítila obrovský tlak, ale zároveň měla alespoň nějakou naději, že je její druh v pořádku. Přitáhla si kabát blíže k tělu. Nebyla jí zima, ale potřebovala mít pocit, že je v bezpečí. A ostatně, ona samotná možná i byla. Ale Toian ne. Vůbec netušila, co by dělala, kdyby se mi něco stalo.

„Určitě je v pořádku," prohlásil Nor, který ji už hodnou chvíli sledoval.

Ayra se na něj smutně usmála. „Jsi hodný, že se mě snažíš utěšit."

„Ale já to myslím vážně. On by se nevrhl do něčeho, co by bylo moc riskantní, už kvůli tobě."

Plavovláska si odfrkla. „Nezlob se, ale neznáš ho. Ve chvílích, jako je tahle, vůbec nepřemýšlí nad tím, že má nějakou družku. Nepřemýšlí nad ničím." Nor pevně semkl rty. Věděl, že cokoli by v té chvíli řekl, by vyznělo jako prázdná fráze. Došli až k polím, ale bylo zde pusto. Ayře se začaly tlačit do očí slzy, ale snažila se být odvážná.

Divoženka se od nich po chvíli zoufalého nicnedělání odpojila. Nor si toho všiml první a vyběhl za ní. Tentokrát mu neutekla, nemělo to ani v plánu. Postavil se před ní. Snažil se nekřičet, aby ji nevyděsil, takže se předtím několikrát zhluboka nadechl. „Co se děje?"

„Já vyznám. Najdu... Toiana. Ayra je smutná. Já nechci, aby byla smutná," vysvětlila svým specifickým způsobem.

„Najdeme ho všichni."

„Ne," odmítla to ovšem dívka. „Já nechci, aby vy jste byli v nebezpečí." Ayra už k nim také přešla a na její slova zavrtěla hlavou.

„Je to můj muž. Šla bych za ním kdekoli, jenom abych věděla, že je v pořádku. I když si za to, že mám o jeho bezpečí pochyby, může sám."

Nor se při tom výroku pousmál, ale Divoženka zřejmě jeho krásu nedocenila. Soustředila se totiž na něco úplně jiného. „Ale tam... nebezpečí.

„Ale to my přece víme," prohlásil pasák krav. „Měli bychom jít hledat Toiana, než..."

Divoženka se však náhle rozběhla do polí, tentokrát už opravdu rychle. Nemělo smysl ji hledat, téměř okamžitě zmizela v mlze. Ayra stála jako přikovaná na místě, kde byla, když tmavovláska vyběhla, a hleděla do mlhy. Nor jen zoufale vrtěl hlavou. Nechápal, proč to celé tak pokazila. Bez ní neměli šanci Toiana najít. Pochyboval, že by jí šlo o něco tak sobeckého, jako že by chtěla Toiana zachránit sama, aby byla za hrdinku. Nejspíš je vážně jen chtěla před něčím ochránit. Ale před čím?

„Jdeme," prohlásila náhle plavovláska a chtěla vykročit. Nora to vytrhlo z přemýšlení.

„Blázníš? Bez ní nemáme šanci. Jestli nás chtěla před něčím ochránit, možná je to oprávněné. Vím, že se ti nelíbí, že je všechno závislé na ni, ale..."

Ayra zavrtěla hlavou. „O to nejde. Já vím, že ona asi ví, co dělá, ale... Já chci prostě vidět Toiana živého a zdravého."

„Ona ho přivede," prohlásil Nor.

„A co když... co když se mu něco stalo?" zaúpěla přiškrceným hlasem.

„Ayro," povzdechl si. Přišlo mu, jako by plavovláska čekala na pokračování jeho řeči, ale on nevěděl, co dalšího by dodal. Neměl už žádná slova, kterými by Toianovu družku uklidnil. Neuměl si vlastně ani představit, jak se cítí. Ani on by nebyl rád, kdyby se Toianovi něco stalo, svým způsobem si ho oblíbil. Ale věděl, že s tím, co cítí Ayra, se to vůbec nedá srovnat. Sedl si před pole na trávu. Poklepal vedle sebe, ale Ayra zavrtěla hlavou. Nervózně přecházela sem a tam a každých pár sekund si pohrávala s myšlenkou, že se také rozběhne do polí. Věděl ale, že Nor by ji nenechal a ona nebyla tak rychlá jako Divoženka.

Nor už ji po chvíli nemohl dále pozorovat. Postavil se a přistoupil k dívce. „Toian se vrátí." Vysloužil si za to vražedný pohled. Chápal to, ale chtěl pokračovat. „A až se to stane, určitě bude mít všechny ty odpovědi, po kterých touží. A pak bude zase všechno v pořádku. Vezmete se, budete mít krásné děti, budete spokojení..."

Ayra se však tvářila ještě zoufaleji než před chvílí. „Víš, začínám pochybovat, že je to to, co Toain chce." Nechtěla to vytahovat, ale byla zoufalá. Nedokázala v sobě zadržet všechny špatné myšlenky.

„A ty? Ty to chceš?" zareagoval Nor pohotově na změnu tématu.

Pokrčila rameny. „Já nemám na výběr. Když tenhle život nebudu mít s Toianem..." Rozechvěle se nadechla. „Musím ho mít s někým jiným. Pro mě jiná možnost jako pro ženu není."

„No, tak v tom se pleteš."

„A co mám jako dělat?! Hrát si na muže jako ty?!" Když však viděla Norův bolestný výraz, uvědomila si, že to přehnala. „Promiň, já jsem to tak nemyslela. Já vím..."

„Ne," hlesl. „Máš pravdu. Hraju si na něco, co nejsem a nikdy nebudu. Akorát už jsem v tom došel moc daleko."

„Ne, nehraješ." Ayra by nejraději samu sebe zaškrtila. „Promiň. Bojím se o Toiana, říkám hlouposti."

„Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že by to někdo mohl doopravdy pochopit. Možná na tom ani není co chápat," odpověděl s hořkým podtónem. Ayře začaly téct po tváři slzy. Nechtěla se ho dotknout. Už pochopila, že tohle je pro něj citlivé téma, a chtěla ho podporovat. Ale místo toho udělala pravý opak.

„Nore, já..."

„Ne. Už se o tom nechci bavit." Ayra pochopila, že se jí povedlo něco, co považovala za nemožné. Ona se Nora nejenže dotkla. Ona ho urazila. Snažil se to skrýt, ale viděla, jak se hrbí. Schovával se před ní do svého nitra. Bylo jí ze sebe samotné zle. „Každopádně, to, dělám já, není jediná možnost. Nemusíš být taková, jakou tě chtějí." Plavovlásce bylo ještě hůře. On se jí snažil i přes to všechno pomoct. A ona netušila, jak to všechno napravit.

Raději si sedla na místo, kde předtím seděl Nor, a užírala se všemi svými temnými myšlenkami. Slíbila si, že než se Toian vrátí, pokud se vůbec vrátí, neřekne už ani slovo. Nechtěla všechno zkazit ještě více, než se dalo, a nechtěla být zbytečně negativní. Ale nemožnost ten strach a úzkost ventilovat způsobila, že měla pocit, že jí za chvíli exploduje hlava. Tak zle z vlastních pocitů ji nejspíš ještě nikdy nebylo.

Toian se prodíral skrze stonky vysokých květin a něco hledal. Sám nevěděl co, ale hledal v tom všem, co kolem sebe viděl, nějaký řád. Cítil, jako by ho mlha celého pohlcovala a zároveň se snažila z něj vytáhnout veškerou lidskost, ale to nebylo to nejzvláštnější. Něco kolem nebe cítil, u nohou až tolik ne, spíše na tváři. Jako by kolem něj někdo neviditelný velmi rychle přecházel, nebo spíše přebíhal. Děsilo ho to, ale zároveň mu to způsobovalo příjemné chvění. Pokud se opravdu dělo něco nebezpečného, musel být blízko cíli.

Než sem došel, necítil se úplně nejlépe. Přece jen, netušil, co způsobí, když takto nepůjde do práce. A hlavně nerad lhal Ayře. Ale věděl, že ona by to nepochopila. Pokud jí nic o tom, kde byl, neřekne, bude všechno v pořádku. Vrátí se domů, ona mu nachystá dobrou večeři, snad se pohádají o osudu Divoženky, ale poté se zase usmíří. Dostane její sladký polibek a všechno bude zase takové, jaké to má být. Už od začátku, co s tímto začal, se až úzkostlivě snažil rozdělit celý svůj průzkum a obyčejný život, a kdyby se do toho Ayra nemíchala, i by se mu to dařilo a všechno by bylo dokonalé. V poslední době toto pravidlo dost porušil, zejména tím, že něco prozradil Norovi. Sice ho to posunulo, ale vycítil, že Ayra a Nor si dobře rozumí. Kdo ví, co všechno jí řekl. Ale pořád Ayra nevěděla úplně všechno, a tak to také mělo zůstat.

Náhle se mu myšlenky stočily k cestě polem. Nedošlo mu to hned, ale místy rostlo květin na jednom prostoru tolik, že mezi nimi jen těžko prošel, a někdy mohl jít volným prostorem. A tato změna mu přišla až podezřele pravidelná. Zarazil se uprostřed kroku. Něco si uvědomil. Říkalo se tomu pole. Nikdy ho nenapadlo na tím názvem uvažovat, ale znamenalo to, že kdysi tady muselo něco růst, něco se zde muselo pěstovat. A pak také ty pravidelné rozestupy mezi květinami. Co když se tady před nějakou dobou pěstovaly právě tyto květiny?

Ale proč by někdo záměrně sázel květiny? Byly přece naprosto nedůležité. Pole se dalo osázet mnoha životodárnými plodinami, proč by někdo sázel pole květin? Získával se z nich snad nějaký olej? O tom by snad ve vesnici věděli. A proč se, jak se zdálo, o pole lidé přestali starat, a začalo se mu říkat Mlhavé? A nejzásadnější otázka, kde se tady vůbec ta mlha brala?

Toian byl celý rozčílený. Už se tolik blížil celé pravdě. Vznášela se před tím ve vzduchu, stačilo ji jen lapit. Ale ona před ním stále utíkala, byla stejně prchlivá jako jeho milovaný vítr, nebo jako všudypřítomná a tolik nenáviděná mlha. Pak mu to došlo. Mlha. Květiny. Co když ty květiny s onou mlhou nějak souvisely? Ale jak? Přitahovaly ji snad k sobě? Jak by něco takového vůbec mohlo být možné, a kdo by sázel květiny, které k sobě přitahují mlhu?

Byl snad někdo tak hloupý, že by zabral životodárnou půdu jen pro pěstování nějakého exotického organismu? To přece vždy praktičtí vesničané nedělali. Jak by to tomu jedinci mohli dovolit? Nebo mu to nikdo nedovolil? Tak proč ty květiny nikdo neposekal? Bylo to kvůli jejich zbabělosti a strachu z mlhy? A i kdyby tomu tak bylo, i kdyby je tu někdo vysázel jen pro vlastní potěšení, proč už se o ně nestaral? Zemřel snad?

A jak s tím vším souvisel vítr, pokud vůbec? Co když to celé, na co přišel a nad čím přemýšlel, byla jen slepá ulička? Pocítil hroznou úzkost. Netušil, co by dělal, kdyby to všechno vyšlo nazmar. A vlastně ani nevěděl, co by udělal, kdyby nějakým způsobem přišel na to, že ty květiny opravdu souvisejí s mlhou. Cítil hlubokou prázdnotu a zpomalil krok. Měl strach, že se nikdy nedobere k cíli toho všeho. Stále ho něco brzdilo, stále ho něco zastavovalo. Co když to dokázat neměl?

Jeho sen mu připadal jako toto pole. Měl pocit, že už musí dojít na druhý konec nebo alespoň někam, kde by skončily jednolité řady květin. Ale nic takového se stále nedělo. Jako by onen cíl ani neexistoval. Jako by se honil za stínem skutečnosti. Jako by labyrintem vedla jen nekonečná chodba nikam a ono bludiště nemělo žádný střed ani konec. A co když tomu tak opravdu bylo?

Najednou však uslyšel tiché volání. Nejprve to považoval jen za přelud, ale hlas sílil, a navíc ho poznával. Divoženka. Ale co tady dělala? To se jen tak šla projít do polí? Každopádně se vydal za jejím hlasem. Jednak ho nejspíš potřebovala, a jednak odsud nejspíš stejně potřeboval odejít. Dnes už tady na nic nepřijde, musí se zavřít v pracovně a o všem přemýšlet v klidu. Byl nervózní z toho, že vybočil z rovné cesty, kterou si určil, aby se dokázal vrátit, ale věřil, že tmavovláska ho vyvede ven lépe. Nakonec ji našel. Popadla ho za paže.

„Toiane," oslovila ho. Z nějakého důvodu mu přišla rozrušená. „Ayra se trápí."

Nechápavě na ni pohlédl. „Cože? Co je s Ayrou?!" Dívka sebou trochu trhla. Došlo mu, že moc křičel. „Promiň... ale... co se jí stalo?" Hlavou se mu honily všechny možné scénáře? Zranila se někde? Chytila nějakou zákeřnou chorobu? Došlo mu, že Divoženka sem nejspíš přišla kvůli němu, takže muselo jít o něco vážného. Ale o co?

„Ayra se bojí. O tebe," vypravila ze sebe tmavovláska.

„Počkej," uvědomil si. „Ona ví, kde jsem?"

Divoženka horlivě přikývla, ale po chvíli se zatvářila vyděšeně. „Ale já... neřekla. Nevěděla. Nor přišel a řekl, že tě viděl. Ty jsi šel na pole." Toian v duchu zaúpěl. Nečekal, že by to mohl Nor tak řešit. A proč ho to vůbec zajímalo? Proč to říkal Ayře? Chtěl ji snad přimět, aby ho měla ráda, aby ho měla ráda více než doteď? Nebo snad jen Divoženku špatně pochopil? Ale to nepovažoval za příliš pravděpodobné. Den ode dne se vyjadřovala lépe. „Já šla za tebou sama, aby oni nebyli v nebezpečí." Toian moc nerozuměl, proč mu to říká, ale věděl, že to nějaký důvod má.

„A proč jsi za mnou přišla? Proč jsi mě hledala?"

„My báli, že zabloudíš."

„Nezabloudil bych. Pamatoval jsem si cestu." Divoženka z nějakého důvodu zavrtěla hlavou, ale nic mu k tomu neřekla.

„Pojď za Ayrou. Ona se bojí," řekla mu místo toho.

Toian si povzdechl. „Máš pravdu. Půjdeme domů."

Všiml si, že Divoženka něco tiše počítá. Chvíli ji poslouchal, ale nedávalo mu to žádný smysl. Vždy u nějakého čísla přestala a počítala zase od jedničky. Že by neuměla ani moc dobře počítat? Pak si ale uvědomil, o co jde. Uvědomil si, jak se tady orientuje. Ona počítala řady a květiny v nich. Věděla dávno před ním, že jsou vysázeny pravidelně. Co dalšího ještě věděla?