Ayra stála u vchodových dveří a s obavami naslouchala blížícím se krokům svého druha. Nemyslela si, že by na ni byl zlý, ostatně, neměl by k tomu ani důvod, to on předtím chtěl divožence pomoct, ale nevěděla, jak mu má vysvětlit, co udělala. Nechala dívku se umývat. Bude lepší, když se s Toianem hned nesetká. Dříve, než vůbec stihl zaklepat, otevřela dveře a vklouzla mu do náruče.

„Ay," zasmál se a políbil ji do vlasů. „To ses mě tak moc nemohla dočkat?"

„Jane," hlesla a vzala mu prázdnou brašnu, ve které skladoval věci na prodej. Tedy, téměř prázdnou. V měšci k ní připevněné o sebe cinkaly mince a nejspíš tam bylo i pár bankovních papírů, které sice teprve začínaly, ale mezi lidmi byly velice oblíbené. Konečně nemuseli chodit do banky a vyzvedávat si za ně těžké a nepraktické mince, mohli obchodovat přímo s nimi. „Udělala jsem něco, co... je mi jasné, že ty s tím asi souhlasíš, ale bude ti připadat zvláštní, že jsem to udělala zrovna já. Totiž..."

„Toiane," ozvalo se váhavě za jejími zády. Oslovený překvapeně zamrkal. Když se Ayra otočila, pochopila, že to zděšení nebylo dáno jen přítomností divoženky v jejich domě.

„Tak jo, nečekala jsem, že budeš umytá tak rychle. Po koupeli se vždy musíš obléknout, chápeš?" vysvětlovala divožence. „Po koupeli oblečení." Konečně se zdálo, že ji pochopila. Toian naopak vypadal nesmírně zmateně. „Ale to tvoje je na cáry. Dám ti nějaké svoje staré šaty." Obrátila se na svého druha. „Mám jich přece dost. Myslím, že jeden kus mi neuškodí. V tom, co má, jí musí být zima."

Toian stále nic nechápal. „Co... se to tady děje?" Ayra oba poslala dovnitř, Toiana posadila na židli, zkontrolovala hrách, který vařila, a přistoupila ke své almaře vedle postele. Vytáhla jedny z nejopotřebovanějších šatů a podala je divožence. Zatímco se oblékala, vrátila se ke svému nyní už i trochu vyděšenému druhovi. Nechápala, proč se Ayra chová tak podivně a energicky.

„Jane," přistoupila k němu.

„Co přesně se stalo?" snažil se získat nadhled nad situací.

Pokrčila rameny. „Přišla sem, vyčetla jsem jí, že jde žebrat, a ona mi v podstatě odpověděla, že chce tebe, protože jsi na ni byl milý. Ona je hrozná hloupost s ní soucítit, ale když sem přišla, vypadalo to, že se rozpláče." Ztišila hlas. „Mám pocit, že se jí stalo něco zlého, proto sem přišla. A prostě... nemohla jsem se dívat na to, jak vypadá. Dělá mi pak problém brát ji jako člověka, ne jako zvíře."

„Udělala jsi správnou věc," odpověděl Toian a jemně ji políbil.

„Vím, že si to myslíš, ale neudělala. Jenom jsem se nechala unést a moc nevím, jak ji dokážu poslat pryč."

„Lásko, ona někoho potřebuje."

„Ale nemusíme to být zrovna my!" zasyčela. Už se sebe nedotýkali.

„A proč ne? Netrpíme chudobou, máme tady všeho dost, u nás..."

„Ne, Toiane. Půjde tam, kam patří. Rozhodně tady nebudu živit nějakou bloudu!"

„Existuje vůbec slovo blouda?" zapochyboval.

„To je jedno. Nesnaž se mě rozptýlit."

Povzdechl si. „Promiň, Ay. Já si jenom myslím, že máme možnost se o ní postarat. A alespoň bys tu nebyla tak sama, kdyby sis měla s kým popovídat."

„A o čem tak asi? Vždyť ani pořádně neumí mluvit."

„Časem by se to naučila stejně plynule, jako mluvíme my. Je... jako dítě, víš? U nikoho v našem věku jsem ještě neviděl tak čirý, naivní pohled na svět."

„Až budeme mít děti, užiješ si tohohle pohledu ažaž."

Toian si povzdechl. „Ona vidí svět jako dítě, ale zároveň se snaží ho vnímat jako dospělá žena. Nikdy se už nesetkáš s takovým kontrastem."

„Co že tě tak zajímá?" založila si Ayra ruce na prsa.

„Je zajímavá," pokrčil rameny.

„U všech bohů, Toiane. Je to divoženka. Je možná milá a nemůže za to, ale lidi jako my by s ní neměli mít nic společného."

„Proč ne?"

„Protože..." rozhodila pažemi. Bylo to tak samozřejmé. „Tak to prostě nechodí."

„Protože to lidi okolo nás nechtějí? Nemusíme být jako oni, můžeme..."

Ayra na něj nechápavě pohlédla. „Vždycky jsi nebyl takový. Co se to s tebou stalo?"

Toian pokrčil rameny. „Začínám přicházet na to, že ne všechny věci, které se říkají, jsou možná správné." Ayra mu na to nedovedla odpovědět. Ovšem už ani nemusela. Za jejich zády se zjevila už oděná tmavovláska. Našlapovala sice tiše, ale jejich podlaha vrzala. Nervózně si žmoulala lem šatů. Ayra si nervózně skousla spodní ret. Kdyby věděla, co to způsobí, ani by ty dveře neotevřela.

„Pojď sem," vyzval jí Toian tiše. „Moje milovaná, dala bys nám jídlo?" Dívka se vedle něj usadila a on prosebně pohlédl na Ayru. Plavovláska ho poslechla. Jedli v tichosti přerušovanou jen nevhodnými zvuky, kterých se divoženka neuměla vyvarovat. Oba se však snažili si toho nevšímat, věděli, že by bylo velmi těžké ji to odnaučit.

„Toiane," začala tmavovláska, zatímco Ayra sklízela nádobí. „Ty... dal mi peníze." Ayra ztuhla. Věděla to. Věděla, že zase jen přišla žebrat. Než však stihla cokoli říct, dívka pokračovala. „Šla jsem na statek. Lidmarův statek." Toian chvíli přemýšlel, proč ho ten název tak zaujal, když bylo jedno, kam šla, ale poté mu to došlo. Na tom statku přece pracoval Nor. „Chtěla jídlo, ale oni... oni byli zlí. Ale pak tak přišel jeden a dal mi jídlo a pastviny a krávy a..."

Toian jí přestal rozumět. „Počkej. Co se dělo s těmi pastvinami a krávami?"

„On je pasák."

„Nor? Jmenoval se Nor?" zaujalo Toiana. Ayra se k nim otočila a také poslouchala. Divoženka horlivě přikývla.

„My mluvili o kravách a o květinách a pak... rodiče." Při posledním slově se jí zlomil hlas. Toian na ni bezradně pohlédl.

„Mluvili jste o tvých rodičích?" vložila se do rozhovoru Ayra. Dívka jí přitakala. Ayra k ní přešla a objala ji. Toian usoudil, že k tomuto má více co říct. I ona ztratila své rodiče, ačkoli jiným způsobem. „Vím, že to bolí."

„Ty..."

„Ne. Ale vím, jaké je o ně přijít. I když ty jsi to měla mnohem horší. Chceš o tom mluvit?"

„Oni... ztratili. Já nikdy nenašla. A pak já sama a..." Stulila se Ayře do náruče. Ta zmateně pohlédla na svého druha.

„Oni se ztratili? Myslela jsem, že vám dům odnesla voda a oni... odešli."

„Ne," zavrtěla divoženka hlavou. „Oni ztratili v poli."

„V poli?" podivil se Toian a přisedl si k nim. Tmavovláska k němu natáhla ruce. Ayra ji pustila a ona se přilnula k němu. „V jakém poli?"

„Květinovém," odpověděla. „Tohle jsem potřebovala." Toian ji objal ještě pevněji, ale téměř to ani nevnímal.

„O jakém květinovém poli mluvíš? Tady už přece žádné kytky nejsou, všechno chřadne a..."

„Květinové pole. Mlha," vysvětlovala divoženka, ale více si užívala jeho přítomnost.

„Květiny. Pole. Mlha," přemýšlel Toian nahlas. „Mlhavá pole! Tví rodiče se ztratili v těch polích s mlhou?" Dívka přikývla.

„Já poznám pole. Ale oni neznali. Ztratili se a jsou napořád pryč. Já hledala, ale oni nejsou," vzlykla. Toian i Ayra se snažili přijít na něco povzbudivého, co by jí mohli odpovědět, ale pravda byla, že kdo se ztratil v těchto končinách, téměř nikdy nepřežil.

„Víš," nervózně polkl. „Možná by ses měla smířit s tím, že už... odešli. Bude to pro tebe jednodušší než čekat, až se vrátí, protože..."

„Oni nejsou mrtví," plakala dívka a přilnula se k němu ještě pevněji. Toianovi to začínalo být nepříjemné, ale nechtěl cokoli říkat. Navíc se dokázal soustředit jen na to, co říkala o polích. Opravdu tam něco rostlo?

„Neplač," zašeptal. Ayra na ně s povzdechem pohlédla. Ano, nebylo pochyb o tom, že se svým rozhodnutím udělala chybu. „Tvoje rodiče najdeme."

„Co?!" vyhrkla jeho družka, ale nikdo si jí nevšímal. Dívka k Toianovi vzhlédla se zaslzenýma očima.

„Ty je najdeš?"

„My je najdeme," opravil ji. Ayra na něj nevěřícně hleděla. „Slibuju, že pro to udělám všechno." Dívka se na něj usmála tím nejvděčnějším úsměvem, jaký kdy plavovláska viděla. To byla poslední kapka.

„Nechceš," pohlédla na dívku. „Nechtěla by ses tady vyspat? Musíš být unavená."

Divoženka na ni pohlédla s jiskrami v očích. „Já... chtěla bych."

„Dobře. Nemáme postel navíc, takže ti dám na zem starou roztrhanou matraci, ale tobě to určitě bude stačit." To také udělala a sotva dívku kousek od jejich lože přikryla dekami, slyšela, jak se její dech prohloubil. Poté se vrátila k Toianovi, který se opíralo dveře. Objal ji a vtiskl ji polibek do vlasů.

„To, že jsi ji tu nechala, od tebe bylo vážně hezké," zašeptal. Jeho družka ho zatáhla nazpět do kuchyně.

„Tobě nedošlo, proč jsem to udělala?"

Toian se zamračil. „Myslela jsem, že je ti jí prostě líto."

„Toiane," povzdechla si. „Nechtěla jsem, abys jí sliboval něco dalšího. Pomátl ses? Mlhavá pole? Podívej, ona si asi myslí, že tam jsou květiny, protože to nemá v hlavě v pořádku. Nemůžeš tam s ní jít hledat rodiče. Zaprvé jsou určitě mrtví. A zadruhé... bohové, vždyť se tam ztratíš a umřeš taky!"

„Říkala přece, že zná cestu."

„A ty jí věříš? Je to blázen!"

„A jak si tím můžeš být tak jistá? Ztratila rodiče i domov, až to bylo, jak chtělo. Neměla šanci být jako my. Je jiná, ale..."

„Ale co?"

„Není na tom přece nic špatného."

„Aha, takže ty se necháš vést nějakou pomatenou divoženkou přes pole, kde lidé umírají, protože není nic špatného na tom, že je jiná, ale máš problém s tím, že je Nor holka?"

„Proč do toho taháš Nora?"

„Protože je mi jasné, že tady jde o něco jiného. Ty nemáš rád odlišnosti, ty si to o sobě jenom myslíš."

„Ay, ale to přece..."

„To je jedno. O co tady jde?"

Povzdechl si. „Ty to nechápeš. Mysleli jsme si, že se odtamtud ten vítr bere a že je to jádro veškeré zkázy. Já vím, že někteří tam byli a tvrdili, že tam nic není, ale co když ta holka viděla něco, co ostatní ne? Co když je všechno jinak a ta pole nám můžou odpovědět na otázku, proč se zastavil vítr?"

„Jsi tím větrem posedlý," prskla. „Nikam nepůjdeš. Nechci, aby se ti něco stalo."

„Ayro," hlesl. „Já vím, že to všechno děláš, protože mě miluješ. Ale víš, musíš mě nechat udělat to, co je správné. Můžu zase vrátit vítr."

„A proč bys to měl být zrovna ty?"

„Protože nikdo jiný to neudělá. Teď se nezlob, ale všichni k tomu mají stejný postoj jako ty. Ale když to nikdo nezastaví, všichni můžeme dopadnout zle."

„Jak zle?"

Zavrtěl hlavou. „Já ještě přesně nevím. Ale... víš, ty papíry v pracovně... začínám na všechno přicházet. Ta květinová pole jsou jedním z článků, který mi ještě chybí. A proto tam musím jít."

„Nepřeju si, abys tam šel," odvětila mu Ayra a sedla si, aby si lépe rozpletla cop. Odvrátila se od Toiana, což bylo jasné znamení, že už s ním nebude mluvit. Povzdechl si a vydal se připravit si koupel, aby mohl jít také do postele. Obyčejně tak brzy spát nechodil, ale cítil se tím rozhovorem vyčerpaný. Slíbil si však, že v něm ještě bude pokračovat.