Čtveřice mířila k Mlhavým polím a každý z nich byl menší či větší mírou nervózní z toho, co se bude dít. Nebylo právě nejmoudřejší se tam vypravit v noci, původně to chtěli nechat na ráno, ale Toian i Nor museli zítra do práce a stejně by měli čas nejdříve další večer. Kromě toho měli pocit, že by s sebou měli vzít Divoženku a špatně by se vesničanům vysvětlovalo, že se s ní vůbec znají a chodí s ní po vesnici. Nyní venku nikdo nebyl. Možná to nebylo nezbytně nutné, ale možná tmavovláska věděla věci, které nikdo jiný ne a které by jim mohly pomoct. Co se týkalo Ayry, jako jediná nevěřila, že v polích najdou odpovědi, ale doufala, že pokud by se její muž nebo Nor, na kterém jí začínalo také záležet, chtěli dopustit nějaké opravdové šílenosti, ještě větší než cesta do polí pohlcených mlhou, snad by jim to dokázala vymluvit.

Toian narychlo vyrobil z klacku, který našel za domem, kousku špagátu a nepotřebné látky nový ukazatel síly a směru větru. Zatím to však bylo bezpředmětné, vlaječka jen bezvládně visela a jen sem tam se její okraje zachvěly. Toian se pokaždé zarazil, když se to stalo, ale v jeho očích se odráželo zklamání. Takové projevy větru sice byly stále vzácnější, ale pořád se ještě děly dost často na to, aby to nic neznamenalo. Jeho družka mu po pár takových zklamáních sevřela dlaň.

„Ještě pořád se můžeme vrátit," zašeptala, vzhledem k tichu noci to však slyšeli všichni.

„Ne, jsem tak blízko, Ay," odvětil. „Ještě se to nemuselo projevit. Od polí jsme dost daleko."

Po tomto rozhovoru nikdo netušil, co dalšího říct, a snad by to i bylo nepatřičné. Zkrátka jen postupovali vpřed. Ayra po chvíli zaznamenala, že atmosféra ještě více zhoustla, jako by se snad něco mělo stát, něco, v co všichni tři zbývající členové výpravy doufali. Vzápětí si za tu myšlenku však vynadala. Byla prostě jen unavená a nakazili ji svými touhami v něco, co se nikdy nestane. Pohlédla na ostatní. Nor a Toian se tvářili soustředěně, Divoženka naproti tomu jaksi vesele. Nemohla jí to mít za zlé. Vsadila by, že ona sama nejspíše vypadá otráveně, i když ve skutečnosti cítila hlubokou vnitřní nejistotu. Vůbec netušila, co si myslet ani co dělat. Tak se snažila všechny myšlenky zahnat a zkrátka jen pokračovat spolu s ostatními.

Už téměř došli k místu, kde se nikdo už dlouho nepřiblížil a kde se měla rozprostírat ona pole, pokud se to tak vůbec ještě mohlo nazývat. Náhle se to stálo. Trvalo to jen okamžik, ale látka se vznesla a na pár vteřin zavlála. Všichni se zastavili." „Vítr. Je vítr," zhodnotila Divoženka celkem zbytečně situaci.

„Vítr," opakoval Nor a promnul si bradu, jak nad tím přemýšlel. Toian však zavrtěl hlavou.

„To nic. To se občas stává, že sem něco zavane. Stalo se mi to hodně krát, a i když jsem tím směrem, kde by se měl nacházet zdroj toho větru, šel, nic jsem neobjevil." Zdá se, že tím ani nebyl zklamaný, ale Nor očividně ano. Ayra pustila ruku svého druha a přešla k němu. Všimla si, že se to Toianovi příliš nelíbilo, ale Nor jí hodně pomohl a ona mu to chtěla oplatit.

„Nedoufej v nějaký zázrak," hlesla, když byla u něj.

„Ay, promiň, ale tohle, co jsme zjistili, je zázrak. Jsem si dost jistý, že to pole se vším souvisí." Tentokrát hovořil jako muž, protože nechtěl riskovat, že Toian uslyší něco, co neměl. Ayra to chápala, ale zároveň to v ní vzbudilo výčitky, že svého druha takto balamutí. Protentokrát je však zatlačila někam hodně hluboko do podvědomí.

„A když ne?"

„Tak budu trochu zklamaný, ale najdem příčinu."

„Proč vlastně zrovna ty nenecháš vesnici tak, jak je? Nemáš děti, mohlo by ti být jedno, co se stane." Už když však viděla Norův výraz, věděla, že řekla něco zle. „Promiň, nevěděla jsem... že ti to jedno není."

„Nejsem tak dobrej, abych myslel na dobro další generace. Nebo vůbec na dobro někoho jiného."

„Tak na svoje? Nebo se nemám ptát?"

Nor se zamyslel. „Někdy... mám strach, že se nebudu moct nadechnout."

„To asi každý. A... stalo se ti to už někdy?"

„Když jsem byl malý, jednou jsem se málem utopil v řece. Dostal jsem se do nějakého silného proudu a začalo mě to převracet. A... prostě vím, jak děsivý je nemoct popadnout dech. A mám strach, že se to stane znovu, ale tentokrát mě z tý řeky nikdo nevytáhne."

„U všech bohů," odvětila Ayra. „Chápu, že když jsi něco podobného zažil, bojíš se víc než třeba já."

„Jo. A..."

„Pojďte ke mně," ozval se však náhle Toian. Všichni na něj pohlédli a brzy pochopili, o co jde. Vlajka opět vlála. Brzy zase klesla, ale ani ne o deset sekund později ji vítr do svých spárů popadl znovu. Když tomu věnovali pozornost, cítili dokonce ono proudění i na své kůži. Nor zatajil dech.

„A tohle je taky normální, Jane?" zeptal se o mnoho vyšším hlasem, než by si přál. Byl totiž rozrušený. Zdálo se však, že i Toian je příliš rozrušený na to, aby si toho všiml.

„Viděl jsem to párkrát na Větrném kopci. Ale teď jsme v údolí. Je tady buďto nějaká dobrá zóna, nebo," ztišil hlas. „Nebo jsme blízko nějakého zdroje větru."

„Pole," prohlásila Divoženka a nedočkavě Toiana zatahala za rukáv. Poslechl ji a znovu se rozešel. Nikdo opět necítil potřebu cokoli říct. Mlha začala houstnout. Ayra znejistěla, když už téměř neviděla na krok.

„Neměli bychom se přece jenom vrátit?" pravila, ale věděla, jaké se jí dostane odpovědi.

„Teď to nemůžeme vzdát, teď už ne," nepřekvapil její druh.

Nepodíval se však na ni. Sledoval Nora. Zase se z něj stala ta mlhavá skvrna, jako když se viděli poprvé. Chybělo paradoxně jen bučení krav, aby se cítil v bezpečí. Norova přítomnost mu dodávala jistotu, že se nestane nic zlého. Že ho z mlhy znovu vyvede. Ale jen do okamžiku, než si uvědomil, že se dotyčný motá a tápe stejně jako on. Podíval se za sebe, ale jediné, čeho docílil, bylo, že se ještě více zmátl. Nebylo úniku.

„Tak jo," pronesl a položil tmavovlasé dívce, která se naštěstí držela úplně u něj, dlaň na rameno. „Veď nás."

Ayra, která stála u jeho druhého boku, mu pevně sevřela dlaň. „Počkej, my jsme se ztratili? Tak brzo?"

„Ta mlha pořád houstne," dostalo se jí znepokojující odpovědi. Přestože se mohla zdát nejasná, ona jí rozuměla až příliš dobře. Všechno to záleželo na pomatené dívce. Kdyby řekla, že se jí to ani za mák nelíbilo, použila by velmi slabý výraz. I Toian a Nor si uvědomili, kolik zodpovědnosti na ni přenesli, a znervózněli. Jen Divoženka byla stále klidná. Vedla je mlhou a zdálo se, že ví, co dělá. Bohužel ten dojem kazilo, že si co chvíli dávala prsty do úst.

Nor se přiblížil ke dvojici, která se snažila si vzájemnými doteky pomoct od strachu. „Podle čeho se orientuje?"

„To bych taky rád věděl," odvětil Toian. Neznělo to však ironicky, spíše zvědavě.

„Já... znám," odpověděla jim kupodivu samotná tmavovláska, tím ovšem nic nevysvětlila. Ayra měla nepříjemný pocit, že poslouchá jen svou intuici. Zavřela oči, protože ani s otevřenými nic neviděla, a opatrně si začala něco mumlat. Toan na ni překvapeně pohlédl.

„Ty se modlíš?"

„No," zamumlala přistižená Ayra. „Pokud nepomůžou bohové, pak už nikdo." Sevřela mu dlaň pevněji. „Nikdy jsem se víry úplně nevzdala. Jen si nemyslím, že by to měl být jediný zdroj poznání, jako si to mysleli rodiče. Vždyť víš." Toian jen přikývl. Slíbil si, že jestli se z této situace dostanou, tuto věc budou muset ještě probrat, ale nyní na to nebyla ta správná chvíle. Sledoval Divoženku těsně před ním, jak neohroženě pokračuje vpřed. Sledoval její pohyby nebo vlaječku, kterou musel mít těsně před obličejem, aby na ni viděl.

Najednou, když zase přelétl pohledem z kusu látky na tmavovlásku, mu konečně došlo, podle čeho se orientuje. Orientovala se podle větru. A nedívala se při tom na vlaječku, ona ten vítr musela cítit, musela poznat, z jakého směru vychází. Její pohyby každopádně byly stejné jako pohyby látky. Po chvíli si i uvědomil, jak je to možné. To, co původně považoval jen za cumlání si ruky, byl způsob, jak zjišťovala, kudy fouká. Vždyť námořníci si také slinili prsty. A nezdálo se, že to dělala poprvé. Vždyť i říkala, že v těch polích už byla. Znala tedy i zdroj větru? Proč jim o něm nic neřekla?

Vítr jim začal bičovat tváře a bylo stále obtížnější proti němu jít. Chvíli se jim konečně volně dýchalo, ale vzápětí jim síla větru zase dech brala. Vítr se křížil všemi směry a Divoženka se zastavila. Toian k ní s námahou přešel.

„Ztratila jsi směr?" zeptal se.

„Ne. My tady. Dál ne, tam...vítr. Hodně větru."

„Co se stane, kdybychom šli dál?" zeptal se.

„Tam... větrné víry. Obrovské," vysvětlila. „Rodiče..."

„Rodiče odnesl větrný vír?" zeptal se. To už se k nim přiřadili i Nor a Ayra a napjatě poslouchali jejich rozhovor.

„Ne. Oni schovávali před vírem. Já pak je... chtěla najít, ale oni nebyli. Nevím, jestli umřeli nebo ne." Toian ji pohladil po rozlétaných vlasech, aby ji alespoň trochu uklidnil.

„No... a ty víš, z jakého zdroje ten vítr pochází?" Divoženka se zamyslela nad tím, jak to zformulovat.

„Květiny!" ozval se však náhle Ayřin výkřik. „Ona měla pravdu, jsou tu květiny!" Nor se jako první rozběhl jejím směrem. Sledoval, jak sklonila dlouhý stonek, ze kterého vyrůstaly obrovské květy. Nebyl si jistý, jakou mají barvu, ale klidně to mohla být modrá.

„Kde jste, ať můžeme za vámi?" ozvalo se Toianovo volání.

„Tady!" odpověděla Ayra a volala to slovo tak dlouho, dokud se nezorientoval a i s Divoženkou nepřistoupili k první řadě květin. Toian Divoženku prudce objal.

„Měla jsi pravdu," řekl nadšeně. Dívka se k němu přitulila. „Trochu jsem pochyboval, že tady můžou být nějaké květiny, ale..." Náhle se zarazil. „Co je vlastně zdroj toho větru?"

„Nevím," přiznala Divoženka. Tazatel pocítil zklamání.

„Myslím," začal však Nor. „Že teď jsi to schopný zjistit. Určitě někde budou zmínky o velkých modrých květinách. Důvod, proč jsi to zatím nenašel, je možná ten, že jsi nevěděl, co v tom poli je. Takže když teď víš víc, možná najdeš i to, co se v těch květinách skrývá a co je zdroj."

„Hm," zamumlal Toian nepříliš přesvědčivě. „Pochybuju, že něco najdu, cítím, že to bude slepá ulička. Ale zkusit to můžu. Nejradši bych se ale rozběhl do toho pole a našel to sám."

„To ať tě ani nenapadne," napomenula ho jeho družka. „Je to jedno velké smrtelné bludiště."

„Já vím, ale jsem tak blízko a..."

„Ay má pravdu," vložil se do toho Nor. „Je to moc velké nebezpečí." Toian přikývl, ale stále hleděl do polí. Ayra ho raději chytila za ruku, aby přece jen neuskutečnil své přání.

„A nechceš... Nechceš si třeba utrhnout okvětní plátek? Třeba z něho něco zjistíš," navrhla jeho žena. Nebyla nadšená z představy, že se Toian zase zavře do pracovny, ale bála se, že by jinak udělal pro pravdu něco hodně bláznivého.

„Nejsem vědec," namítl, ale přesto část květiny s vynaložením veškeré síly utrhl. Byla to necelá polovina lístku. Bylo zvláštní, jak v jeho dlani podivně mrazil. Nevěnoval tomu však pozornost, do pár sekund, co lístek pevně svíral v pěsti, to zmizelo.

„Asi se pro dnešek vrátíme domů. Stejně bychom měli alespoň pár hodin spát," navrhl Nor. Všichni souhlasili. Divoženka je opět vedla větrem a rozptylující se mlhou nazpět. Když byli znovu v dusivé, ale bezpečné krajině, Ayra si uvědomila, že se změnila jedna podstatná věc. Po tom, jak je Divoženka provedla tam i zpět a nic se jim jen díky ní nestalo, ji chtě nechtě vnímala jinak. Netušila, jak přesně, ale slíbila si, že se o ni postará tak, jako se ona postarala o ně.