Ayra mlčky chystala snídani. Nevěděla, proč přesně se Toian tváří tak sklesle a každou chvíli po ní se semknutými rty pokukuje, ale rozhodla se na to neptat. Musela nad tím ovšem přemýšlet. Sice už ho v takovém stavu zažila, ale většinou se sám rozpovídal o důvodu, i když někdy jeho vysvětlení zněla dost absurdně. Nešlo o to, že by mu jeho družka nevěřila, ale on jí dával až příliš dobrý důvod pochybovat, že jí říká úplně všechno.

Samozřejmě měl právo na svá tajemství, ale někdy se vážně musela hodně kousat do jazyka, aby nezmínila papíry rozložené v jeho pracovně. Zavřel se tam i včera večer po tom setkání s Norem. Ayra pochopila, že se z toho chtěl vzpamatovat, z nějakého důvodu ho to hodně zasáhlo, to poznala. Nevadilo by jí, kdyby si například kreslil nebo pracoval, či dokonce kdyby se pokoušel psát nějakou knihu nebo básně. Možná by pro to dokonce měl talent. Chtěla si namlouvat, že ji jen zajímá, co skrývá. Vždy, když přišla, snažil se nenápadně co největší část toho, co vytvořil, skrýt svým tělem. Jeho družka předstírala, že si toho nevšimla, ale bála se, že jednou pozná, že to jen hraje.

Včera pochybila. Pochybila, ale musela to udělat. Než ulehli do lože, prohlásila, že se ještě omyje, a dokonce nechala téct vodu, aby to bylo věrohodnější. Místo toho ovšem vklouzla do tajné místnosti, ve které do budoucna měli pobývat jejich děti, ale Toian se netvářil, že by ji chtěl vyklidit. Klíč si většinou bral s sebou, když šel někam ven, ale asi ho nenapadlo, že by Ayra něco takového udělala, když byl doma. I ona by tomu nevěřila, ale musela vědět, co se děje. Věděla, že to není správně, ale o svého druha se bála. Věděla, že by to mnozí považovali za pouhou zvědavost, ale ona měla strach, že se tím, na čem pracuje, trápí. Poslední dobou ho nepoznávala. Byl k ní velmi milý a laskavý, snad ještě více, než když se poznali, ale byl uzavřenější a nějakým způsobem cizejší. Musela vědět, co se v něm změnilo. Naposledy zaváhala. Nebylo to správné, ale možná je to klíč ke všem změnám, které se s ním děly. Zhluboka se nadechla a podívala se na první papír. Zatajila dech.

Když tam stála a snažila se ničeho nedotýkat, jen se koukat do papírů, srdce jí zběsile tlouklo. Kdyby ji tam našel, už nikdy by jí nedůvěřoval, jistě by se naštval. Věděla, že spousta mužů své ženy bije, když se naštve. Toian by to neudělal. Ani by po ní možná nekřičel. Nebyl by k ní chladný. Jeho hněv byl mnohem děsivější. Když byl naštvaný, zavřel před ní své nitro na několik týdnů tak, že neměla žádnou šanci do něj vstoupit. Navenek se s ní smál a povídali si, ale choval se k ní jako naprostý cizinec. Tolik to nenáviděla. Nechtěla to znovu zažít. A hlavně ho nechtěla ranit. Na to ho až příliš milovala.

Rozpoznala nákres větrného mlýnu. Byl to samozřejmě ten mlýn, který Toian tak rád pozoroval. Vedlo od něj několik čar s popisky, ale více nebylo schopná rozluštit. Toian sice psal krásně, ale to jí nebylo nic naplat. Ona neovládala obchodnický jazyk. Oči se jí zalily slzami. Toian to samozřejmě věděl. Zašifroval to před ní, zcela záměrně. Když nemusel, obchodnický jazyk by nikdy nepoužil. Dokonce se jednou svěřil, že v něm v psané formě dělá hrozné chyby, protože většinou je potřeba se s cizinci dorozumívat jen mluvou. Udělal to, aby si nemohla přečíst jeho tajemství. A co hůře, on musel očekávat, že se dříve či později do papírů podívá. Zbytek textu nebyl napsán o nic srozumitelněji. Chvíli hleděla na slova ve snaze něco vyluštit. Pár jich sice znala, ale to ani náhodou nestačilo na to, aby z textu něco vyrozuměla. Jistěže. Toian musel vědět, jaká slova ovládá a jaká ne. Nepsal by to tak, aby něco odhalila. Na to byl až příliš inteligentní. Ranilo jí to, ale na druhou stranu to svým zvláštním způsobem chápala. I ona měla určitá tajemství, jen je tolik nedávala najevo.

Raději tiše opustila místnost hned poté, co si ještě jednou zkontrolovala, jestli s něčím omylem nepohnula, a odebrala se doopravdu omýt. Nedalo jí to však, a musela o té záhadě přemýšlet. Proč zrovna ten větrný mlýn? Věděla, že Toiana z nějakého důvodu zajímá vítr. Vlastně to možná byl i důvod, proč jsi ji vybral za družku. Vítr hrál v jejich seznámení velmi významnou roli. A i ona nebyla právě ráda, že vítr v údolí utichl. Vzpomínala na radostné dny pod modrou oblohou, kdy nebesa unášela všechno, co uzvedla, od vlasů přes sukně žen až například po jejího oblíbeného draka, kterého vydržela pouštět nejprve sama a poté s Toianem, kterému ho jako jedinému propůjčila, celé dny. Ale přesto jím nebyla tak fascinovaná jako její druh. A jak to bylo s tím mlýnem?

Vnímal ho snad jako symbol větru? Když se vítr zastavil, zastavily se přece i jeho lopatky. Nebo to mělo ještě nějakou příčinu, se kterou se jí nikdy nesvěřil? Nebo byla zkrátka jen paranoidní a on si ho jen nakreslil, protože se mu zrovna chtělo? Lidé si přece často jen tak čmárali obrázky bez většího smyslu. Ale proč k němu tedy přiřadil ty popisky? Nebo to nebyly popisky? Ale co tedy? Možná to všechno nic neznamenalo. Možná ty tajnosti, to schovávání, mlýn, obchodnický jazyk, možná to byla jen nějaká hloupost, kterou se jí bál říct, protože by si připadal hloupě. Měl přece svou hrdost a nesnášel příliš dobře, když se mu jí někdo pokoušel vzít.

Ale trvalo to už příliš dlouho. Ať už to mělo hlubší důvod nebo to zkrátka dělal jen pro zábavu nebo z nějakého hloupého popudu, bylo to minimálně zvláštní. Na okamžik ji napadlo, že si o tom s ním promluví, ale vzápětí to zavrhla. S Toianem se sice dalo mluvit o většině věcí, ale kdyby jí to chtěl říct, naznačil by, že by o tom někdy rád mluvil. A to neudělal. Musela být tolerantní a to tajemství mu ponechat, i když jí bylo jasné, že to bude velmi, velmi těžké. Ale nechtěla chvíli před svatbou jakkoli narušit jejich vztah.

Odtrhla se od svých myšlenek, aby se při přípravě snídaně neřízla nebo si jinak neublížila. V tom momentě se ozvalo i zavrzání židle. Toian vstal a pomalu k ní přešel. Objal ji kolem pasu a položil si hlavu na její rameno. Ayra se tiše zasmála.

„Chceš, abych se zranila?" Toian se zarazil a chtěl ji pustit. „Tak jsem to nemyslela. Měla to být legrace."

„Chápu," odvětil jen.

„Co se děje?"

„Chtěl jsem prostě... být u tebe." Ayra nechala přípravy jídla a umyla si ruce, aby ho mohla obejmout. Když už ji i přes svou pýchu prosil o pozornost, bylo to hodně vážné.

„Jde pořád o tu věc... s Norem?" zeptala se. Uhnul pohledem.

„Taky." Ayra si mimoděk vzpomněla na papíry na stole, ale nezmínila se o nich.

„A chceš o těch dalších věcech mluvit?"

„Ne," zněla smutná odpověď.

„Jsi si jistý?"

Toian mlčel. Už se chystala znovu ozvat, ale on promluvil. „Pořád to nechápu. Lhal mi."

„Nor?" Toian přikývl. „Proč ti na tom vlastně tolik záleží? Viděl jsi ho dvakrát v životě. I kdyby sis teď o něm myslel to nejhorší, je to jedno. Asi ani nepřijde na tu návštěvu. Neřekli jsme mu, kde bydlíme."

Toian pevně semkl rty. „Já prostě nevím. Přišlo mi, že..." Ztichl.

„Jane," oslovila ho zkratkou jeho jména, jak dělávala jen tehdy, když chtěla navodit intimní atmosféru. „Můžeme si říct všechno." Zavrtěl hlavou. Lámalo jí to srdce, ale věděla, že s ním musí mít trpělivost. Vzala jeho dlaň do své. On se jí však vytrhl.

„Dochystáš tu snídani? Musím za chvíli do práce."

„Myslela jsem, že na té zprávě venku pro lidi z vesnice máš, že si dáváš dva dny volna. Chtěli jsme přece spolu na Větrný kopec."

„Bude lepší, když půjdu do práce. Je pozdě, ale ještě ne tolik."

„Toiane, neblázni. Já chci být s tebou." Nevesele se pousmál. „A ty mi teď řekneš, co se děje."

„Já nevím," povzdechl si a zhroutil hlavu do dlaní. „Nějak... mě... asi mě poslední dobou lákají výjimeční lidé. Víš, je to hloupé, ale oni jsou tak odvážní, když se nebojí jít proti proudu té silné řeky, která si říká společnost." Ayra ho pohladila ho vlasech.

„Možná se bojí, ale prostě nemůžou být stejní. Ale nerozumím ti. Nor je přece jiný."

„Ale až moc!" praštil do stolu. Jeho družka nad ním zavrtěla hlavou. Teď už nerozuměla vůbec ničemu. „Vždyť on úplně porušuje všechny pravidla."

„On se jen snaží v tomhle světě přežít."

Toian zavrtěl hlavou. „Ty s ním souhlasíš."

Plavovláska si povzdechla. „Netvrdím, že to, co dělá, je úplně v pořádku, ale chápu ho. Spíš nechápu tebe."

Toian se zvedl. „Já se taky nechápu. Možná prostě nevím, jak ho i teď můžu chtít poznat blíž. Když vím, jaký je. Je to zvrácené."

„Jane, na tom není nic špatného. Obdivuješ ho za to, že je jiný, a možná právě proto, že je jiná tak moc. Nikoho takového jsi ještě nepoznal. Je normální, že pochybuješ, ale on je úplně v pořádku. Není zvrácený."

„Je mi jasné, proč se ho zrovna ty zastáváš."

„Ale no tak, včera jsem ti vysvětlila, proč jsem na něj tak hleděla. A teď, když jsi připustil, že je to holka, tak..."

„Nevyslovuj to," zavrčel. Ayra však byla příliš rozrušená, než aby se zalekla varovného tónu v jeho hlase.

„Proč ne, když to tak je? Když už jsi to připustil, tak prostě musíš vědět, že jsem ti říkala pravdu." Toian se obrátil, aby vyšel z místnosti, ale ona ho zachytila za paži. Snadno by se jí vytrhl, ale z nějakého důvodu to neudělal. „Toiane, vždyť na tom není nic špatného. Dělá to, protože chce pracovat. Chce pást krávy. A z toho, co jsi vyprávěl, se mu to i daří."

„Jak můžeš... snad taky nechceš udělat to, co Nor, že ne?"

Ayra protočila oči. „Jistěže ne. Ale myslím, že každý má svá tajemství a on má na ně taky právo a neměli bychom ho odsuzovat jen kvůli nim, když předtím jsme ho měli rádi a..."

„Počkej. Ty přede mnou taky něco tajíš, viď? Ayro, copak jsme si neřekli..."

„A jak mi vysvětlíš ty tvé papíry? Ty nákresy mlýnu? Obchodnický jazyk? Dobře víš, že mu nerozumím, že? Jak..." Ztichla. Teprve teď si uvědomila, co řekla. Toian zbledl.

„Ty ses mi hrabala v papírech?" pronesl mrazivým tónem. Plavovláska se zachvěla, ale nebylo cesty zpět. Podívala se mu přímo do očí.

„Včera večer. Toiane, pochopím, když teď uděláš cokoli. Křič na mě, udeř mě, zasloužím si to. Ale přála bych si, abys mi to pak vysvětlil. Nemusíš mi říkat, co přesně tam píšeš, ale jestli se trápíš, chtěla bych tady být pro tebe." Jeho pohled při těch slovech zjihl.

„Nikdy bych ti neublížil. To dobře víš, Ay." Kousl se do rtu. „Chci teď být sám." Dívka přikývla. Nic jiného nemohla očekávat. Toian ji lehce políbil. Byl to jejich rituál, díky kterému i v hádkách a nedorozuměních věděli, že se stále milují. Chystal se k ní otočit zády, ale v tom momentě někdo zaklepal na dveře. Trpitelsky na sebe pohlédli.

„Bohové, proč zrovna teď?" hlesla Ayra.

„To bude Nor, cítím to v kostech. Nechci s ním mluvit."

„Jdi do své pracovny. Řeknu mu, že jsi v práci," navrhla dívka Její druh ovšem zavrtěl hlavou.

„Asi mě stejně slyšel mluvit. Nebudu se schovávat před problémy. Ale děkuju." Ayra se usmála a nechala ho otevřít, aby si dokázal svou odvahu. Toyanovo tušení se však ukázalo jako chybné. Za dveřmi nestál Nor, nýbrž mladá dívka s umouněnými tvářemi, černými vlasy plnými modrých lístků, které vzala kdovíkde, a otrhaným šatem. Lapala po dechu a natahovala k nim ruku. Byla to žebračka, ale ani jeden jí nedokázal zavřít před nosem. Ayře jako první došlo, čím to je.

„To je ta holka. Ta, které ta záplava vzala domov a... však víš." Toian překvapeně přikývl. Možná to bylo rozhovorem, který vedli předtím, ale oba je přemohl soucit. Ayra vzala kousek chleba a rychle na něj namazala med, aby dívce dopřála něco dobrého, ale Toian měl očividně jiný nápad. Vždy si myslela, že je ona žebračka hluchá, ale zřejmě nebyla, protože ji Toian nějak přiměl sednout si s nimi ke stolu. Protočila oči. Jedna věc byla darovat jí něco z jejich bohatství, ale sedět s ní u stolu ji znechucovalo a pobuřovalo. Neřekla však ani slovo. Byla by sama proti tomu, co Toianovi říkala. I ta dívka byla zkrátka jen jiná. Sice tím špatným způsobem, ale nemyslela si, že by to Toian v tu chvíli pochopil. Raději se věnovala přípravě snídaně. Nějak to těch pár minut vedle ní zvládne.