Toian stál na kopci a pozoroval snášející se listí. Užíval si ten pohled, jak ho vítr unáší někam do dáli, jak si s ním pohrává a rozsévá ho po krajině. Mohlo to tak vypadat všude. Mohlo. Ale místo toho to tak možná za nějaký čas nebude vypadat ani na Větrném kopci. Už tak zdejší vítr dosti zeslábl. Býval tak mocný, že se počasí měnilo každých několik minut. Tyto krásy však patřily minulosti.

Povzdechl si. Už za dvě hodiny se setmí, měl by se vrátit domů. Na rozdíl od jiných vesničanů neměl pole, nechoval krávy ani slepice, nepodobal se však svým životem ani měšťanům, kteří od nich produkty kupovali. On byl mezi těmito dvěma světy mostem, každé ráno vzal vše, co vesničané mohli prodat, a následně to zavezl do města, kde to prodal neznalým měšťanům za mnohem vyšší cenu, než bylo nutné. Větší část peněz dal těm, kteří si je zasloužili, ale i on z toho měl nemalý zisk. Neměl důvod vesničany obírat, nechtěl tuto práci ztratit. Ne všichni mu samozřejmě své zboží svěřili, ale pro většinu to bylo pohodlnější, než aby se o prodej starali sami.

Nedalo se říct, že by tu práci miloval. Musel každý den vstávat v přesnou hodinu, protože měšťané se neřídili podle východu slunce, ale podle času. V létě, v zimě, stále stejně. Dokonce si kvůli tomu ve městě musel koupit budík. V létě se stejně vzbudil spolu s ostatními a v zimě vstával za hluboké tmy a byl unavený. Ale nějak se živit musel. Tak to zkrátka ve světě, ve kterém byl nucen žít, chodívalo. Ostatně, jaká jiná možnost by mohla existovat? A i pokud nějaká byla, ničilo by ho, kdyby o ní věděl. Měl by se v myšlenkách vrátit tam, kde mu příslušelo být.

Představil si teplou večeři, která mu jeho žena večer jistě přichystá, a zakručelo mu v žaludku. Promnul si unavené nohy a začal sestupovat do dusného a nepřívětivého údolí. Začala ho pomalu odklopovat mlha, ale nevšímal si toho. Dokud stále viděl na pár kroků, bylo to v pořádku. Navíc si s sebou pro všechny případy vzal baterku a zapalovač. Obojí selhat nemohlo. Postupoval dále a mlha houstla. Jak ji jen nenáviděl.

Myslel raději na svou ženu a představoval si, že se lopatky větrných mlýnů znovu roztočí a rozeženou mlhu, aby měl lepší pocit. Tam na kopci se vlivem blížící se zimy ochlazovalo, ale zde bylo stále stejné nepříjemné dusno. Vzduch se neměl jak vyměnit, když vítr nefoukal. Zavrtěl hlavou. Nesmí se litovat. Kráčel krok za krokem a mířil domů.

Po chvíli už mu mlha přišla příliš hustá, takže rozsvítil baterku. Ušklíbl se. On to snad tušil, že nebude fungovat. Jak by také fungovala, nic, co koupil ve městě, příliš dlouho nevydrželo. Vytáhl z kapsy zapalovač a ještě předtím, než si jím začal svítit na cestu, si zapálil cigaretu. Přišlo mu to elegantní a uklidňovalo ho to. Když někoho viděl kouřit poprvé, páchlo mu to, ale jeho nos už si zvykl. Ayra o tom samozřejmě nevěděla. Odsuzovala takový způsob života. 

Zapalovač nesvítil tak dobře jako baterka, ale mihotavý plamínek ho alespoň uklidňoval. Někde se ozvalo zabučení. Trhl sebou, ale hned si za to vynadal. Byl to jen dobytek, ten se tady pohyboval všude. Doufal jen, že ty krávy se v mlze neztratily. Jednak proto, že mu jich bylo líto, a jednak proto, že je nechtěl potkat. Bučení se však ozvalo ještě jednou, mnohem blíže. Znervózněl. Co když se s tou krávou potká? Nebo hůře, s býkem? Otřásl se. Poslední, co by chtěl, tak aby se na něj z mlhy vyřítil strakatý kolos. Nohy mu ztuhly a on byl donucen se zastavit. Krev se mu nahrnula do hlavy. Bylo to tady zase. Netušil, co má dělat. Panikařil. Několikrát se otočil, aby se ujistil, že za ním žádná kráva nestojí, protože bučení se ozývalo moc blízko. Snažil se zhluboka dýchat, ale měl slzy v očích. Mlha byla tak hustá. Bylo to jako bílá tma.

„Pomoc," vyhrkl v zoufalství, ale hned se za to zastyděl. Musel se uklidnit a jít domů. Ano, přesně to udělá. Zhluboka se nadechl, v domnění, že mu to pomůže. Nepomohlo, ale chtěl věřit, že ano. Obrátil se. Náhle si nebyl jistý, kudy má jít. Na mlhu byl zvyklý, většinou se zorientoval, ale nyní byl příliš rozrušený. Ozval se tlumený zvuk kopyt. Tohle snad byla noční můra. Neovládl se a začal křičet. Chtěl, aby ho odsud někdo vysvobodil. Malý plamínek mu nyní připadal jako výsměch. Měl si vzít pochodeň nebo svítilnu, jak mu poradila jeho žena. Hloupé moderní vynálezy.

„Hou, plašíš mi krávy," ozvalo se za ním. Trhl sebou. Neodvažoval se už znovu otočit. Až po chvíli mu došel význam těch slov.

„Tobě... krávy?" Obvykle by mu netykal, ale muž s tím začal.

Dotyčný se zasmál. „Jo. Jsou to moje krávy. Tedy, vlastně ze statku, ale já se o ně starám. Ale ony asi vyplašily tebe, co? Hele, nechceš se ke mně obrátit?" Toian ho neochotně poslechl. Byl to muž, zřejmě o něco mladší než on, ale možná ho mátla mlha prosvícená jen lucernou. Natáhl k němu ruku. „Toian Neiomen, obchodník," představil se.

„Nor," odvětil pasák nebo co vlastně dělal.

„Čí jsi?" připomněl mu Toian základy slušnosti.

„Prostě jenom Nor," přešlápl a zapískal. Jeho krávy byly naučené ho následovat, takže se ani neohlížel, jestli za ním opravdu jdou. Toian se jedné z nich taktak vyhnul.

„Počkej," zarazil pasáka krav. Ten se na něj nevrle podíval. Nebyl Toianovi ani trochu sympatický, působil na něj hrubě, ale potřeboval pomoct. „Asi jsem se ztratil. Máš namířeno do vesnice?"

Nor si povzdechl. „Pojďme." Toian byl stále nervózní z přítomnosti krav za svými zády, ale Nor vypadal tak klidně, že se snažil být klidný i on.

„Či jsou ty krávy?" zkusil se dopátrat k tomu, kdo Nor byl. Nikdy ho neviděl, přitom znal celou vesnici.

„Z Lidmarova statku. Ale on není můj otec, jestli tě zajímá tohle."

„Tak kdo jsi?" nevzdal se Toian. Věděl, že by takto raději s nikým neměl jednat, nechtěl se dostat do potyček, ale tento možná ještě chlapec nevypadal, že by se vůbec uměl naštvat, natož aby ho praštil.

„To tě nemusí zajímat." Norovi došla trpělivost, takže se uraženě odmlčel. „Proč tě to vlastně zajímá?

„Nejsi tady z vesnice. A nikdy jsem tě ani neviděl, alespoň myslím. Proč mi neřekneš, kdo jsi?"

„Má to důvod, věř mi,"

„To by mě dost zajímalo."

Mladý muž už se jen zasmál. „To bys nepochopil."

Toian se ušklíbl. „Můžeš to alespoň zkusit."

Nor pokrčil rameny. „Někdo jako ty to nikdy nepochopí, věř mi."

Toian na něj zděšeně pohlédl. Překračoval všechny hranice. Bylo přece naprostou samozřejmostí představit se jménem i příjmením a vysvětlit, kým člověk je. Usnadňovalo to komunikaci, když člověk věděl, na čem je. Dokonce měl pocit, že Nor ani není skutečné jméno, že je to nějaká zkratka nebo přezdívka. Takto se přece cizincům nepředstavovalo. Když už nemohl říct, kým skutečně je, mohl si něco vymyslet. Bylo by to přívětivější než tato povýšenost.

„Tak mi to řekni. Tady už nejde o slušnost, fakt mě to zajímá," přiznal.

„Nebavme se o tom," sklopil hlavu. Toian na něj nemohl být naštvaný, Ne, když viděl ten nesmírný strach v jeho očích. Čeho se tak bál? Obchodníkovi se bůhvíproč sevřelo srdce soucitem.

„Baví tě pást krávy, nebo co vlastně děláš?" změnil raději téma. Nor se pousmál.

„Někdy je to uklidňující. Prostě si člověk jen tak lehne do trávy a přemýšlí, zatímco ony se pasou. Ale když zrovna není problém nebo je nepotřebujete někam popohnat, tak je to nudné. Někdy si přeju, aby občas nebylo tohle stádo tak poslušné," zasmál se. „Na rozdíl od koz, ty jsou na zabití. Ale většinou jsem tu jenom s krávama a ovcema."

„To chápu. Taky si myslím, že obchodování není můj sen."

„Ale to jsi špatně pochopil, já tohle miluju." Odmlčel se. „A co jím je? Tím snem."

„Nevyprávím svůj život na potkání," odpověděl mu s povzdechem. Netušil, proč s tím vlastně začínal. Neřekl to ani své ženě, tak proč to říkal tomuto cizinci?

„A myslíš si, že já jo?" ušklíbl se Nor. „Nechme už toho. Když už proto, že už jsme tady." Toian chtěl něco namítnout, ale poté se z mlhy začaly vynořovat světla. Vesnice. Pousmál se na muže.

„Díky, že jsi mě sem dovedl."

„V pohodě. A jestli bys chtěl, přijď na statek pro mléko, máme ho hodně. Prodáváme ho teď po pěti drobných." Toianovi se sevřelo srdce. Věděl, že něco není v pořádku. Měl by to nechat být, ale nemohl. Nor však znovu jen pískl na krávy a odešel. Zakřičel za ním pozdrav, ale odpovědi se nedočkal. S plnou hlavou toho podivného setkání, které by vlastně podivným pro nezaujatého pozorovatele nebylo, se vrátil domů. Díky Norovi nepřišel o moc později než obvykle. Jeho žena se na něj vřele usmála a nachystala mu teplou polévku. S kývnutím se do ní pustil. Věděl, že Ayra nemá ráda, když mluví u jídla, ale chtěl se s ní o to podělit okamžitě.

„Potkal jsem takového zvláštního muže. Říkal si Nor ale... byl prostě divný," pronesl.

Ayra si zrovna rozplétala cop barvy sena, ale když to slyšela, nechala toho a pohlédla na něj. „Ve městě? V čem byl zvláštní?" Toian se jí pokusil ono setkání popsat, ale netušil, jestli to pochopila, tvářila se dost zmateně. Nakonec ho jen objala kolem ramen. „Nech to být, měl pravdu. Už se nikdy neuvidíte."

„Ale zajímalo by mě, kdo to je. A proč se tvářil tak vystrašeně, když jsem se ho na to zeptal."

„Kdo ví, co je to za pobudu. Lidi mají poslední dobou moc rozmarů." Toiana ta poznámka bodla u srdce, ale snažil se to nedat najevo. Nebyl připraven Ayře říct, že i jeho něco trápí.

„Ty jsi ho neviděla. Bylo za tím něco jiného." Poťukal druhým koncem vidličky do stolu. Ayra se na něj usmála, přistoupila k němu tak prudce, až se jí rudá sukně roztočila, a políbila ho na tvář.

„To není tvá starost. Najez se a dobře se na zítřek vyspi."

„Vůbec se mi do města nechce," stěžoval si, ostatně skoro jako každý den. „Dny se zase krátí, budu brzo vstávat za úplné tmy."

„Až budeme mít syna, pošleš ho tam místo sebe," navrhla mu. On však zavrtěl hlavou.

Nechtěl o tom slyšet. Věděl, že bude všechno v pořádku. Že se s tím srovná. Koneckonců, jednou potomka určitě chtěl. Jen cítil zvláštní tlak. Nevěděl, co je špatně. Žil přece tak, jak měl. Našel si krásnou a hodnou ženu, se brzy vezme a bude mít dítě, které určitě vychová lépe, než rodiče zřejmě vychovávali toho hrubého cizince, kterého dnes potkal. Měl dobrou práci, byli dost zajištění a spokojení. Ale on přesto nebyl spokojený. Byl hlupák.

Společně se odebrali do svého lože. Toian pokradmu svou ženu pozoroval. Měla i ona někdy podobné pocity? Nebo takto, ve stavu, v jakém vše mělo být, byla naprosto spokojená? Zřejmě ano. To, jak mluvila, to dokazovalo. Když ulehali, tlak v jeho nitru ovšem byl tak velký, že mu bylo jasné, že dnes neusne. Nechtěl v tom však bránit i své ženě, takže se rozhodl říct jen část jeho myšlenek. Netušil, proč to na něj přišlo zrovna teď, ale možná za to mohl Nor, i když přesně nechápal proč. 

„Zítra se stavím na ten statek," prohlásil.

„Na jaký statek?" otázala se Ayra trochu unaveně.

„Na Lidmarův. Za tím mužem."

Ayra se zavrtěla. „Aha. A proč vlastně?"

„Zajímalo by mě, proč se choval tak podivně."

Ayra mu stiskla dlaň. „Nezabývej se tím."

„Ale... já prostě vím, že to není celá pravda," namítl.

„Jane," oslovila ho jemně. „Nestarejme se do cizích věcí. Ale máme na práci spoustu lepších věcí než cizí životy."

„Chtěl bych mu pomoct," přiznal a zavřel oči.

„Nechci se s tebou dohadovat," usmála se.

„Kdybys ho viděla, také bys ho tak nenechala. Chceš jít se mnou, abys ho také viděla?"

Ayra mlčela. „Jsi ospalý, nevíš, co říkáš. Kdo by podle tebe připravil večeři?"

„Tvrdila jsi přece, že se často doma bez dětí nudíš," namítl.

„To ano," povzdechla si. „Ale nehodí se to. Ženy si nechodí jen tak popovídat s cizím mužem."

„To ani muži. A není to tak, jak to zní, když tam s tebou budu já," zasmál se. „Tak chtěla bys?"

„Toiane, já..."

„Chtěla bys?"

Opět chvíli mlčela. „Ano. Ale..."

„Zítra přijď k rozcestí pod Větrným kopcem, dvě hodiny předtím, než se začne stmívat." Kupodivu měl z toho, že ji tam také pozval, opravdu dobrý pocit. Nerozuměl tomu, ale přičítal to tomu, že věděl, že jí udělal radost. Ráda se s ním procházela venku, jen na to neměli moc příležitostí. Neslušelo se, aby se procházela sama, a vlastně to pro ženu bylo i nebezpečné.

„A kromě toho, prodávají mlíko za pět drobných. Mají ho prý hodně či co."

Ayra se k němu otočila. „To je skoro poloviční sleva. A proč jsi to neřekl rovnou?"

Toian se usmál. „Protože jsem chtěl vědět, jestli..." Ztichl. Nemohl jí to říct.

„Co?"

Zhluboka se nadechl. „Nech to být."

Ayra se zamračila. „Někdy ti vážně nerozumím."

„To já sobě taky ne," odvětil. Čekal nějakou odezvu, ale oba místo toho po chvíli usnuli.

Vítám vás u nového příběhu. Pro začátek chci říct, spíše ke svým pravidelným čtenářům, ať se nebojíte, Kotvu ze slibů plánuji dopsat, jen se mé myšlenky odklonily trochu jiným směrem a měla jsem silnou potřebu napsat tohle. Jestli vše půjde dobře, kapitoly by měly vycházet každou neděli, ale nic neslibuji. Ale teď už k Mlhavým skvrnám. Ano, v jistém smyslu vám to může připomínat Polibek vypůjčeného času, a taky to z něj částečně vychází, ale nenavazuje to na něj a věnuji se zde jiným tématům. Klíčovou myšlenkou tohoto příběhu je společnost a pozitivní i negativní dopad toho, když z ní někdo vybočí.

Ale aby to nebyl jen můj výlev, připravila jsem si pro vás pár otázek. Co si myslíte, že Toiana trápí? Máte nějaký nápad, kdo je Nor? Jaký vlastně máte názor na postavy, které se v kapitole objevily? Líbí se vám zatím tento příběh? Vítám každou zpětnou vazbu. Do médií přikládám písničku, díky které to celé vzniklo.