Tato kapitola je o svatbě Ayry a Toiana, ale upozorňuji, že jsem to pojala velmi netradičně a po svém. Místy to je možná spíše parodie. Užijte si čtení!

Ayra svého druha vedla cestou, kudy tehdy v noci téměř utíkali, jak to jen s obrovskou květinou za zády šlo, aby vysázeli to, co bylo potřeba. Nevzala ho tu poprvé, ale už přemýšlela, že to vzdá. Jeho pohled byl stále prázdný, a měla dokonce pocit, že mu tyto procházky vadí. Stále však doufala, že si nějakým způsobem vzpomene. Že všechno zase bude, jak má být. Viděla, že o něčem usilovně přemýšlí. Chtěla se ho zeptat, ale nakonec jen naprázdno otevřela ústa.

„Jen uvažuju, proč mě tady stále bereš," vysvětlil nakonec sám.

Ayra na něj nechápavě pohlédla. „Aby sis vzpomněl, přece."

„Já vím, ale proč? Vážně jde jen o pár chvil, které si nepamatuju. Proč ti o ně tolik jde? Z toho, co jsi mi vyprávěla, se nestalo nic, co bych si nutně musel pamatovat. Nebo jsi mi něco zatajila?"

„Ne. Jen mi jde o princip. Chci, aby sis vzpomněl."

„Proč? Abych uznal, že nám Nor pomohl?" odfrkl si. Ayra protočila oči. Vždy nějak záhadně došli k němu.

„Nechápu, jak tě to vůbec napadlo. O Nora tu ani trochu nejde. A nepřeji si s tebou o něm mluvit, protože jsi nic nepochopil."

Toian semkl rty. „Já už se s tebou prostě nechci hádat."

„Ani já."

„Nor je v pohodě, jen mám pocit, že ho máš radši než mě."

Ayra se ušklíbla. „To si opravdu myslíš? Ano, mám ho ráda, ale tebe miluji více než cokoli." Zastavila se, přistoupila k němu a ovinula mu ruce okolo krku. „Vážně, Toiane. Zkrátka jen chci, aby sis pamatoval nejlepší den svého života. Nebo možná ne nejlepší, ale den, kdy se ti povedlo, o co si tak dlouho usiloval."

Odtáhla se od něj, ale chytili se za ruce. „Možná mi stačí vědět, že jsem to dokázal. Stačí mi vidět výsledek." Ukázal na draky poletující na bezoblačném nebi. Ayra netušila, co mu odpovědět, ale ani nemusela. Náhle se k nim kdosi přihnal. Byl to ještě mladý chlapec, ale oba zmátlo, že na sobě měl hnědý hábit až příliš podobný tomu, co nosili boží služebníci. Patřil snad k Peletovi, který v této vesnici vlastnil dům ověšený náboženskými symboly, kterému se nadneseně říkalo Chrám?

„Zdravím," pronesl zvučně, ale docela tiše. „Na můj oděv nehleďte, nepřišel jsem za vámi z božích záměrů. Ačkoli, vše je zřejmě boží záměr. No, nevadí." Mávl nad tím rukou. Dvojice na něj s úžasem hleděla.

„Počkat, ty jsi... Zimel, viď?" vzpomněl si Toian. Naposledy ho viděl asi před pěti lety.

Chlapec se usmál. „To budu já."

„Ty jsi teď..."

„Ano. Dokonce jsem již pověřený některými povinnostmi. Ale nemějte strach, nepřišel jsem vám povědět, že jednáte proti boží vůli." Odkašlal si. „Děsím vás dostatečně?"

Toian se pousmál. „Asi bych vám nyní měl vykat. Odpusťte. Proč jste..."

„Ne," zasmál se chlapec. „Je mi teprv patnáct, u všech bohů. Jo, právě jsem zaklel. No nic." Toian i Ayra se konečně zasmáli. Pochopili, že ačkoli k tomu byl učen, nebral to vážně. I jeho přehnané vyjadřování byla nejspíš jen legrace. „Ale k pointě. Teď doufám, že mám správné informace, ale to vy jste vrátili vítr?"

Toian jen přikývl. Nějak zvlášť se svým činem nechlubili, ale už ho netajili. Po určité době začali vesničané k zachráncům cítit vděk, když viděli, jak to vesnici prospívá. Nikdo už neměl důvod se jim vysmívat, ale vzhledem k tomu, že se vzepřeli osudu, který byl pro mnoho lidí nezvratný, je ani neoslavovali. Spíše jejich čin s úctou přehlíželi a zdálky obdivovali. Vyhovovalo jim to tak.

„Chci vám poděkovat," prohlásil Zimel a po tváři mu přeběhl stín. „Asi nemáte chuť na vylívání srdíčka, takže už zase mizím, ale chtěl jsem vám to říct."

„Pokud máš čas, rádi si to poslechneme," prohlásila Ayra. Zimel na ni trochu zmateně pohlédl. Jistě. Nečekal, že to navrhne zrovna ona. Nic na to ovšem neřekl.

„Trochu času bych snad měl, ale..."

„Pojď s námi," vybídl ho Toian. Zimel nemohl odmítnout. Měl zatím poměrně málo příležitostí mluvit s obyčejnými lidmi. „Tak povídej," vyzval ho, když minuli další z květin.

Chlapec se smutně pousmál. „Ta mlha zabila spoustu lidí. Mimo jiné i mého otce. Byl poslední, kdo mi ještě zůstal." Toian si vzpomněl na tu smutnou událost, která se odehrála zhruba před pěti lety. Odolal nutkání pohladit Zimela po hlavě. „Jsem vám vděčný, že už kvůli tomu nikdo další neskončí takto. To je všechno, čekali jste něco epického?"

„Mrzí mě, že jsme nebyli rychlejší," odpověděl upřímně Toian.

„Vy si to nevyčítejte," mávl nad tím Zimel rukou. „Vy jste byli jediní, kdo vůbec něco udělal." Chvíli pokračovali v cestě mlčky. Zimel to tak chtěl i dokončit, ale čím déle si všímal spojených dlaní těch dvou, tím více mu to nedalo. „Měli byste se vzít. Fakt. Všichni vědí, že se máte rádi, ale stejně, to všechno, co děláte, jak se chováte, to není vhodné pro nesezdané." Toian i Ayra na sebe pohlédli. Věděli to, ale stále to odkládali. Nechtěli dávat svou lásku na odiv, ale jinak to zřejmě nešlo. „V čem je problém?" zeptal se jich Zimel. Znělo to jako upřímná starost.

„V ničem," usmál se na něj Toian. „Už brzy se vezmeme, neměj strach."

„Ale ne, fakt. Jestli máte nějaký problém, můžu vám pomoct." Odmlčel se. „Vy to nikomu neřeknete. Nezbylo mi nic než jít do učení k Peletovi. Není zlý, naopak, ale neztotožňuju se se vším, v co mě nutí věřit. Vím, že chce jen co nejlíp sloužit bohům, ale..." Mávl nad tím rukou. „Pointa je, že vás klidně můžu tady a teď oddat."

Toian se začal smát, než mu došlo, že to chlapec myslí vážně. „To nejde," odvětil nakonec. „Vesnice to musí vidět."

„Nemusela by. Teoreticky. Stačí, když pak něco přijdete podepsat do Chrámu, ono už se to roznese samo. Bude to platit. Ale asi by na vás koukali divně."

Toian nad tím nápadem pobaveně zavrtěl hlavou, ale Ayra nad tím vážně zauvažovala. Jestli opravdu nějak získal takové pravomoce, mohli by toho využít. Koneckonců, tikal jim čas. Ukázalo se, že té noci, kdy se jejich těla spojila, opravdu vznikl nový život. Co nevidět to bude nápadné. I přes to, jak otevřenou měl mysl, to však před chlapcem nemohla říct. I on měl jistě své meze. Toto by nepochopil. Naneštěstí tím pádem nemohla Toiana takto přesvědčit.

„Možná... bych o to stála," prohlásila plavovláska. Zimel jí věnoval napůl povýšený a napůl pobavený pohled.

„Myslím, že o tom rozhoduje někdo jiný." S otázkou v očích pohlédl na Toiana. Ayra mu to nemohla mít za zlé, ale stejně jí to bylo trochu líto. To však přešlo, když Toian vážně přikývl.

„Jestli to můžeš udělat... udělej to. Prosím."

Zimelovi z tváře zmizel úšklebek. Věděl, že toto je vážná situace. Ušli ještě pár metrů, než se dostali do zákrytu několika stromů. Nebyli chráněni úplně ze všech stran, ale alespoň se to dalo uhlídat. „Tak dobře," promluvil chlapec. „Je mi líto, ale nemám na to zase tolik času. Budeme to muset zkrátit." Ayra chtěla říct, ať klidně vynechá všechny části s bohy, ale neodvážila se už promluvit. Jen doufala, že ho to napadne samotného.

„Naši silní a odvážní mužové, naše pečující a oddané ženy," začal Zimel odříkávat a Ayra jen taktak potlačila ironický úsměv. Nelíbilo se jí jednak to přisuzování vlastností, a jednak zkrátka věděla, že ne všichni se do jedné či druhé skupiny můžou řadit. Rozhodla se tím však nezabývat. Stále jí to naplno nedocházelo, ale konečně se přece vdávala za svého milovaného druha. „Bohové nás spojili pod tímto nádherným sluncem, abychom se stali svědky spojení dvou srdcí. Proč je tady vlastně tahle fráze, když se manželství stejně uzavírají kvůli penězům?"

Toian i Ayra se zasmáli. Svým způsobem byli rádi, že to bere vážně jen naoko, protože toto nebyl běžný sňatek, a hlavně, nějakým zvláštním způsobem jim to pomáhalo se cítit dobře. Pomáhalo jim to zapomenout na okolí a jen cítit tu bezměrnou lásku, která mezi nimi i přes všechno, nebo možná právě proto, vznikla. Toian Ayru objal kolem pasu a poslouchali vyprávění o bohu lásky.

„...se mocný Atoha rozhodl, že každého člověka posype svým kouzelným práškem, aby trpěli jako on, když přišel o svou milovanou, ale také aby cítili tu nesmírnou krásu, která se skrývá v citech tak silných, že překonají všechny hranice, rozlehlé oceány, nejvyšší vrcholky hor i ty nejsušší pouště, o kterých se ani leckterým cestovatelům ani nezdálo."

Ayra se ke svému druhovi ještě více přitiskla. Přestože to byly jen prázdné řeči, nebo to tak alespoň vnímala, pro ně měly význam. Opravdu překonali a stále překonávají hodně, a věděla, že to by spousta lidí nedokázala. Byla na jejich vztah pyšná. Byla pyšná na to, co vybudovali, pyšná na to, že dokázali žít tak, aby spolu byli opravdu šťastní. Byla pyšná na Toiana, že byl tak úžasným člověkem, jakým byl. Byla pyšná i na jeho tvrdohlavost a odhodlanost, i když ji někdy dost rozčilovaly. Kdyby takový nebyl, nic by nedokázal. A ona byla ráda, že něco dokázal.

„Hele, že můžu vynechat další bohy?" přerušil její myšlenky Zimel. „Nebaví mě o nich mluvit a nemám čas." Ayra mu v duchu zatleskala.

Toian se pousmál. „Stejně by nás nebavilo o nich poslouchat. Otázka je, jestli tam kromě nich ještě něco máš."

Zimel pokrčil rameny. „Něčím se ten proslov prostě protáhnout musí, a bohové jsou vděčné téma." Pohlédl na nebe. „Snad žádného neurazím tím, že ho nezmíním. Ale největší strach mám stejně z Atohy, takže je snad všechno fajn."

„Ty máš strach z boha lásky?" neovládla se Ayra.

„Samozřejmě," odpověděl Zimel důležitě, ale plavovláska netušila, jestli si z toho znovu nedělá legraci. „Právě proto, že se ho nikdo nebojí. Pak si může dovolit víc než takový bůh smrti."

Toian nad ním pobaveně zavrtěl hlavou. „Máš k tomu zajímavý přístup. K bohům, myslím."

„Nemám na výběr," pokrčil rameny. Toian odolal pokušení se ho zeptat, jestli vlastně doopravdy věří. V některých chvílích mu přišlo, že ano, ale rád si z toho utahuje, ale někdy se mu zdálo, že si nemyslí, že bohové existují. A když nad tím přemýšlel, ani u jeho otce by nedokázal říct, nakolik v existenci bohů opravdu věří. Nechtěl ale tento okamžik kazit tak důležitou otázkou.

„Tak tedy," prohlásil Zimel znovu tím zvučným tónem. „Bohové vám přejí vše dobré, v šťastných i žalostných chvílích, v bohatství i chudobě, v životě i po něm. Nechť doprovázejí vaší společnou cestu. Nyní..." Zarazil se. Správně měl Toian nasadit Ayře na hlavu čepec, kterým se vdané ženy odlišovaly od těch, které byly ještě k mání, ale nic takového s sebou neměli. „Prostě si nějak řekněte, že se máte rádi, a já už půjdu."

Ayra stiskla Toianovu dlaň. Nemohla tomu uvěřit. Nyní byli opravdu spolu, bez hloupých oslav, zdobených šatů a hromady jídla, ze kterého by jen všem bylo špatně. A především bez davů vesničanů, kteří by hlídali každý jejich pohyb a slovo, jestli jsou takové, jaké má být. Natočila se k němu a vtiskla mu letmý polibek. Usmál se. Doufala, že cítí alespoň trochu stejného štěstí jako ona, ale podle světla v jeho očích se zdálo, že ano.

Zimel na ně chvíli hleděl, a poté se prostě odvrátil a zamířil k Chrámu, kde už měl dávno být. Nelitoval toho však. Dvojice na sebe pohlédla a beze slova chlapce dohnala.

„Proč jsi to vlastně udělal?" zajímal se Toian po pár krocích. Jeho hlas zněl zvláštně zastřeně, ale Ayra by nedokázala promluvit vůbec. Pohlcovaly ji příliš silné vlny radosti. „Proč jsi nás oddal?"

„Protože já jsem si tuhle cestu nevybral. To vlastně nikdo, ale ode mě se tohle nikdy nečekalo." Odmlčel se. „Tak jsem si slíbil, že toho aspoň využiju pro lidi, kterým svými pravomocemi můžu ulehčit život." Toian přikývl. To více než dávalo smysl.

Na podepsání několika papíru v Chrámu se ještě necítili. Báli se, že je někdo uvidí, a oni zatím chtěli, aby to zůstalo jen mezi nimi a Zimelem. Ve zvláštním opojení se vrátili domů. Netrvalo dlouho a začali se spolu mazlit. Ne proto, že konečně mohli. Oni mohli i předtím. Zkrátka proto, že to v tu chvíli oba chtěli. Protože si uvědomili cenu své lásky. Protože se tolik milovali.