,,Hej, Chas. Chas! Chastity. Uklidni se!" cloumal se mnou Noah. 

,,Kde to jsem?" vydechla jsem. Celé tělo jsem měla v křeči. Po zádech mi stékaly kapky potu. Odhrnula jsem si vlasy z čela a uhnula před Noahovou rukou. 

,,Děje se něco?" položil nataženou ruku a opatrně se posadil naproti mě.

,,Viděla jsem... spoustu lidí umírat. A ty. Tys tam byl taky. Zabil jsi mě. Ježiši. Bolí to, jako by se to doopravdy stalo," sáhla jsem si na břicho, jako bych tam mohla najít nějakou ránu. 

,,To se nikdy nestane. Nedovolim, aby ti kdokoli ublížil. Tohle mi musíš věřit," vzal můj obličej do dlaní a podržel si ho před očima. 

,,Bylo to tak skutečný," vydechla jsem. 

,,Byl to jenom sen!" 

,,Jo. Jo. Ale radši bych běhala po pláži," uchechtla jsem se. Podívala jsem se z okna. Venku už přebíral vládu den a vypadalo to na krásný víkend. 

,,Nechceš se projít? Potřebuju si provětrat hlavu," navrhla jsem. 

,,Ale nejdřív něco sníš," rozhodl a se starostlivým výrazem ve tváři odběhl dolů do kuchyně. Já se zatím převlékla do čistého tílka a černých legínů. Rozčesala jsem si vlasy, i když ne tak důkladně jako vždycky a při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že jsem bílá jak smrt. Nikdy jsem nepatřila mezi ty šťastlivce, kteří se pyšnili snědou barvou při prvním kontaktu se sluníčkem. Ale takhle strašně jsem snad nikdy nevypadala. S povzdechem jsem si sedla na postel a počkala na Noaha. Ten mi přinesl misku plnou müsli s jogurtem a čerstvými jahodami a pomerančovým džusem. Podal mi lžičku a div, že mě sám nekrmil. 

,,Můžeš se, prosím, přestat chovat, jako bych byla chorá?" odehnala jsem ho od sebe s úsměvem a nacpala si plnou pusu. 

,,Víš, že jsi celkem náročnej pacoš?" zazubil se. 

,,A ty nejsi doktor, aby jsi to mohl posoudit. Tak s tím přestaň." Když jsem dojedla, rychle jsem na sebe hodila mikinu na zapínání s kapucí, která měla původně černou barvu, ale častým praním zešedla. Byla ale moje oblíbená a kdykoli jsem mohla, vzala jsem si ji. I když ji máma strašně nesnášela.

Noah mi dělal velice trpělivého průvodce a na všechny mé otázky, ať už šílené nebo ne, mi s úsměvem odpovídal. Ukázal mi různá zákoutí města, i když jsem věděla, že mi ani zdaleka neodhalil vše. A přesně o dvanácté mě dovedl k hospodě, kterou jsme předešlý den navštívili se Scixem. Nebo jsem si to alespoň zprvu myslela. Vypadala stejně, stála i na stejném místě. Ale budova byla větší a vzadu za barem se nacházel vstup na zahrádku. Možná jsem se ale jenom včera špatně dívala. Při vstupu na zahrádku jsem si všimla podpůrných sloupků, které držely střechu. Na jejich koncích byli vytesání mí dobří známí. Jednorožec, kentaur a drak. 

,,Mám dotaz," řekla jsem a otočila se na Noaha. 

,,Už zase? Dnešní dávku otázek jsi už vyčerpala," uculil se Noah a odsunul mi židli. Ten den jsem se ho ptala na spoustu věcí a ne všechny spadaly do kategorie normální. 

,,Beru si zálohu do dalších dnů." 

,,Ok. Jenom do mě," usmál se a objednal mi pořádný kotel kafe a malinový dort. Jeho péče mě hřála u srdce, ale kdyby se o mě staral ještě další týden nejspíš bych přibrala minimálně 10kg. 

,,Proč je tady všude výzdoba, jak z nějakýho ujetýho fantasy filmu?" rozhodila jsem rukama. 

,,Zakládáme si na mytologickym závanu." 

,,Proto jí tady učíte?" 

,,To jsou dvě otázky." 

,,Stejně jich budu mít víc! Tak to radši vzdej a odpovídej," zazubila jsem se. 

,,Mytologie je základem tohohle města. Pro někoho to je historie." 

,,Historie se ale stala. Mýty a legendy jsou, aby to bylo zajímavější." 

,,Ty s tím nedáš pokoj." 

,,Jenom mi to nedává smysl. Nechápu to," rozčilovala jsem se. Ostatně jako vždycky, když se jednalo o tyhle báchorky. Udivovalo mě, že i Noah o tom mluvil, jako by se jednalo o písmo svaté. 

,,Na tohle by ses měla zeptat Scixe. Je v tom lepší než já," přistrčil ke mě talíř s dortem. Sám si vzal šálek kávy a pořádně se napil. Všimla jsem si, že pije černou bez cukru, na rozdíl ode mě. Já potřebovala spoustu mléka a minimálně jednu kostku cukru. 

,,Dneska se mi o nich zdálo. Chci říct... o nich. Kentaur, jednorožec a drak," pronesla jsem s plnou pusou. Vylétlo to ze mě samo. 

,,Vážně?" zvedl jedno obočí, z čehož mi vypadla lžička z ruky a zaskočilo sousto dortu. Snažil se o nenucený tón, ale viděla jsem na něm, jak moc ho to zajímá. 

,,Jo. Proběhli kolem mě a pak se zastavili jako jeden. Koukali na mě, jako by ode mě něco čekali a pak... pak už to znáš," podívala jsem se jinam. Stačilo jenom si vzpomenout na tu bolest a přeběhl mi mráz po zádech. 

,,Jo. Zabil jsem tě," zavrčel a zatnul ruce v pěst. Chtěla jsem ho pohladit po ruce a nějak uklidnit, ale moc dobře jsem si pamatovala, jak se ode mě odtáhl a raději tak svoje srdce ušetřila dalšího zklamání. 

,,Říkali... řekli ti něco?" zeptal se Noah a vrátil mě tak zpátky do reality. 

,,Jo. Že mi to sluší a budu příští prezidentka," uchechtla jsem se. 

,,Mluvim vážně." 

,,Dobře. Ne, neřekli. Zírali. Co je to vlastně za otázku?" 

,,To je jedno," mávl rukou a zahleděl se na svojí kávu, jako by z ní měl každou chvíli vyskočit králík. Zřejmě mi už k tomu nechtěl nic říct a já se rozhodla, že ho nebudu nutit. Vytáhla jsem krabičku cigaret a zapálila si. Za to jsem si vysloužila jeho káravý pohled, ale nic k tomu neřekl.

Když jsme dopili a já dojedla, Noah došel zaplatit. Stála jsem ve dveřích a sledovala každý jeho pohyb, abych si ho mohla vrýt do paměti. Mou pozornost však upoutala jiná osoba. Ta, které Noah platil. Byla to ta servírka, která nás tenkrát s Richem obsluhovala. Chystala jsem se zasypat jí řadou otázek, ale Noah mě chytil za ruku a vytáhl ven. Nebránila jsem se. Ale na krásnou slečnu s blonďatými vlasy jsem nezapomněla.

Čekala jsem, že mě Noah odveze domů, což jsem si přála ze všeho nejmíň. Místo toho nás ale odvezl k autodílně, kde zaparkoval a přes pracovní boxy a garáž s auty, mě provedl do rozlehlé zahrady plné barevných a rozkvetlých květin, za které by se nestyděla ani botanická zahrada. Mezi nimi vedly udržované, úzké cestičky vedoucí na neuvěřitelně zelený, pěstěný trávník. Po své levé straně jsem zahlédla menší jezírko se starou, ale o to víc majestátní vrbou. Na konci zahrady se tyčila třípatrová vila porostlá psím vínem. Před ní se nacházel dlouhý, dřevěný stůl obsypaný jídlem a lidmi, které jsem znala i neznala. Za nimi jsem viděla velký gril a dokonce i kamenný krb. Vše vypadalo jako z jiného světa. Jako bych prošla dveřmi do jiné dimenze plné harmonie a barev. 

,,Tak tohle je můj domov," šeptl mi Noah do ucha a vykročil směrem ke stolu. Ještě chvíli jsem se kochala tím pohledem a vydala se za ním.

,,No konečně. Doufal jsem, že dorazíte. Miluju grilovačky!" jásal Scixe, který mi vyšel v ústrety a pevně mě objal. 

,,Grilovačky? To snad ne," zaúpěla jsem a vymanila se z jeho sevření. 

,,Teď jsi ho ranila. Je pyšný na svoje marinovaný maso," drcnul do mě Noah a podíval se na bratra. Z pohledu na ty dva mě bolelo u srdce. V ten okamžik působili tak uvolněně a bylo na nich vidět, jako moc jednomu na druhém záleží, ať už si udělali cokoliv. 

,,Dokud neochutnáš, jako bys nežila," zazubil se Scixe a podal mi plný talíř voňavého masa. 

,,Já... já jsem vegetarián," řekla jsem přidušeně. Nechtěla jsem urazit jeho pohostinnost. 

,,Nevadí. Vykouzlím ti takový salát, že už nikdy nebudeš chtít jiný," řekl Scixe a odběhl. Noah se ve vteřině taky někam vypařil. Najednou jsem se nedokázala soustředit a bez Noahovi přítomnosti jsem si připadala osamocená. Naštěstí se mě ujal Brent, jako ostatně vždycky. Posadil mě na dlouhou lavici mezi sebe a Lionela a nalil mi pití. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nevnímala plynoucí konverzaci. Spatřila jsem Jiraiu, který se bavil s nějakým hubeným klukem působícím strašně křehkým dojmem. Poznala jsem i April, jejíž dlouhé, kaštanové vlasy povlávaly ve větru, která upírala zasněný pohled na vařícího Scixe. Ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, jednu osobu jsem neviděla. 

,,Kde je vlastně Rich?" zeptala jsem se a přetrhla tak Brentovo vyprávění. Nevěděla jsem, co se přihodilo a včerejší den se mi ztrácel v mlze čím dál tím víc. Ale potřeba promluvit si s Richem neutichala. 

,,Šel domů. Dneska nemá náladu," zvolal Scixe a položil přede mně mísu plnou chutně vypadajícího salátu a menší misku s dresingem. 

,,A kdy má náladu," ušklíbla jsem se. 

,,Nemusíš se ostýchat. Jen si nabídni. Dresing je domácí," pochlubil se Scixe s úsměvem. Tu jeho věčně optimistickou náladu jsem mu záviděla. 

,,Já si vezmu... vezmu. Jen teď úplně nemám hlad," omluvila jsem se. 

,,A zítra ti udělám tu nejlepší snídani." 

,,Snídani?" zpozorněla jsem. 

,,Ze správné grilovačky se domů přece nechodí." 

,,To nejde... já tady... nemám... nic na spaní," vykoktala jsem. 

,,Já ti milerád něco zapůjčím," ozval se Noah, který se opíral o kamenný krb a propaloval mě pohledem. 

,,Skvělý. Ještěže tě tady mám," uculila jsem se a zabořila ruce do vlasů. Nerada jsem přespávala u cizích. Vlastně jsem nikdy nespala mimo domov a důvěrně známou postel. Z nějakého důvodu jsem se toho děsila, ale nikdy jsem nenašla důvod, proč tomu tak je. 

,,Neboj. Budeme spát spolu. Nenechám tě napospas těmhle pitomcům," mrkla na mě April. Ani to mě nijak neuklidnilo, ale alespoň jsem nemusela spát sama.

Grilovačka se táhla dlouhé hodiny až do večera, kdy Noah rozsvítil řadu lampiónu a dal tak zahradě nový, kouzelný rozměr. Scixe mezi tím zapnul přehrávač, ze kterého se linula hudba různých směrů. Chvíli to byl rock, chvíli RnB nebo pohodové ska. Parta kluků, které jsem neznala, dovalila sud piva a několik flašek vína. Mimoděk mi projelo hlavou, že tady plnoletost zřejmě neřeší. I když jsem dobře věděla, že když chcete, seženete cokoliv, nehledě na věk. Brent se ihned ujal obsluhování a během několika málo minut přede mnou stála sklenička bílého vína a panák vodky. 

,,Chceš mě zabít?" zeptala jsem se s úsměvem a podívala se nejdřív na Brenta a potom na tu zabijáckou kombinaci. 

,,Ne, opít," opravil mě Brent a to samé podstrčil i April. Dřív jsem s celou řadou pochybných existencí pila mnohem horší dryáky. Některé pomohly alespoň na malou chvíli zapomenout, jiné zas přinášely otupující bolest. Do dneška nevím, jestli jsem to všechno dělala čistě pro zapomnění nebo proto, že jsem se snažila jít za tátou a bráchou, ale byla jsem moc velký srab na to udělat to nějak důstojněji. V přívalu vzpomínek jsem do sebe kopla panáka a natáhla se pro skleničku vína. Zarazila mě ale čísi ruka. 

,,Pojď si radši zatancovat," uslyšela jsem jsem známý, hluboký, uklidňující hlas. 

,,Neumím tančit," otočila jsem se. V Noahových krásných očích tančily zlatavé odlesky z lampiónů a propůjčovaly mu tajemnější vzhled. 

,,To já taky ne," pokrčil rameny a vytáhl mě na nohy. Ploužil se se mnou po trávníku, oči zabodnuté do těch mých. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a nechala se vést.

,,Super. Děkuju za hezký den i večer," řekla jsem, když mi Noah ze svého skromně zařízeného pokoje vytahoval tričko a kraťasy. 

,,To nebyla jenom moje zásluha," mávl rukou a zavedl mě o patro níž, kde jsem měla strávit noc s April. Celá vila byla zařízena zvláštně. Dole měli prostornou kuchyň a rozlehlý obývák. Další dvě patra patřila pokojům, větším či menším. Vypadalo to tu jako na klučičích kolejích. Noah tvrdil, že tu bydlí kluci, kteří s nimi pracují v autodílně. Dál jsem se ale nevyptávala. Dávku všetečných otázek jsem pro dnešek vypotřebovala a na další už jsem postrádala dostatečnou energii.

April byla jen o něco málo méně ukecaná, než Scixe. Zprvu se ze mě snažila vydolovat nějaké rozumy, ale brzy to vzdala a přebrala iniciativu. Asi po hodině jsem ji přestala vnímat. Nedokázala jsem se na ní soustředit. Nevím, jestli toho hodně vypila nebo to byla její přirozenost. Ale hlava mi prostě vypla a já se nedokázala přimět k tomu, znova se nahodit. Naštěstí potom April z ničeho nic odpadla a usnula. Následovala jsem jejího příkladu a taky se uložila ke spánku. Jenomže ten ne a ne přijít. Před očima jsem stále měla pokoj o patro výš a jeho obyvatele. Zvedla jsem se do sedu a spustila nohy na studenou zem. Vůbec jsem nechápala, co to dělám. Ale jako by mě vedl někdo jiný. Vyšla jsem po schodech nahoru a zastavila se před Noahovými dveřmi s rukou připravenou zaklepat. Otálela jsem jen chvíli. Potom jsem spustila ruku a čekala. Po přidušeném dále jsem vstoupila. Noah ležel natažený na posteli, oblečený pouze v teplákách, začtený do knížky. Vlasy měl rozcuchané víc, než kdy jindy. Najednou se mě zmocnila panika a mě nenapadlo nic lepšího, než se prudce otočit a dát se na ústup. Místo toho, abych tiše opustila místnost jsem nabourala do stěny a zavrávorala. Otočila jsem se zase zpátky a tiskla si ruku na čelo, kam jsem se praštila. Snažila jsem se dívat kamkoli jinam jen ne na něj, ale oči mi tam bloudily samy. 

,,Holčíčí rozhovory skončily?" zeptal se, zadržujíc smích. 

,,Jo, jo. To skončily," řekla jsem a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Co tady vlastně dělám? ,,Tak bys asi měla spát!" 

,,Jo. To bych měla." Nastalo dlouhé ticho, které mě dusilo. Noah odložil knížku a posadil se na kraj postele. 

,,Měla by ses držet dál. Pamatuješ?" podíval se na mě skrz pramen černých vlasů, který mu spadl do očí. 

,,A nemohla bych se držet dál až zítra?" zeptala jsem se. Zabořil hlavu do dlaní a vydal tiché zaúpění. Vypadalo to, že bojuje mezi tím, co by měl a mezi tím, co by chtěl. Už jsem se chystala k odchodu s pocitem naprostého selhání a zklamání, ale Noah se zvedl a zamířil ke dveřím. 

,,Dojdu ti pro peřiny." Měla jsem co dělat, abych se neculila. Vydala jsem jenom přidušené díky a svezla se na postel. Noahův pokoj působil velice skromně. U zdi stála postel, noční stolek, šatní skříň a naproti se táhla dlouhá knihovna, která zabírala nejvíce prostoru. Než jsem se ale stačila prohrabat jeho sbírkou knih, Noah vpadl do dveří a hodil vedle mě čistě povlečenou deku a polštář. Poděkovala jsem ještě jednou a pomohla mu rozestlat. A zatímco mně opět přenechal postel, sám si lehl na zem. 

,,Zítra budeš rozlámanej. Slibuju, že budu úplně na kraji a nebudu tě obtěžovat," řekla jsem, zatímco jsem si přes sebe přehazovala deku. 

,,Chas..." 

,,Prosím. Budu hodná. Přece kvůli mně nebudeš spát druhou noc na studený zemi." 

,,To tvoje prosím mě zabije," procedil skrz zuby a natáhl se vedle mě. Otočila jsem se zády k němu a zavřela oči. 

,,Dobrou noc, Chas." 

,,Dobrou noc," pípla jsem ještě a usnula. Krásným, tvrdým spánkem, při kterém mě nerušila jediná noční můra ani sen. Probudila jsem se jen jednou. Ležela jsem na boku s Noahem v těsném závěsu. Držel mě pevně přivinutou k sobě, jako bych měla každou chvíli zmizet a hlavu měl zabořenou v mém krku, kde jsem cítila jeho dech. Mimoděk jsem se blaženě usmála a nechala se jeho pravidelným dechem ukolébat ke spánku. Druhý den jsem se probudila až kolem jedné odpoledne. Noah už stačil někam zmizet. I tak jsem ale cítila hřejivé teplo na těle v místech, kde se kolem mě ovíjely jeho paže. Trochu jsem se zkulturnila a vydala se najít ostatní. I přesto, že jsem mohla štěstím skoro létat, mi připadalo, jako bych něco zapomněla. Když jsem se snažila rozpomenout co vedlo k tomu, že jsem se ocitla na tomto místě zjistila jsem, že mám v hlavě jenom tmu. To, co ještě včera bylo v mlze dneska obestřela temnota. Seběhla jsem dolů a podle vůně, ze které se mi sbíhaly sliny, jsem dorazila až do kuchyně, kde mi Scixe naservíroval snídani v podobě vajíček s křupavými tousty a hrnkem kafe. Užívala jsem si spokojené mumlání kamarádů kolem sebe, ale jeden člen mi tam chyběl. Nikde jsem neviděla Noaha, což mě trápilo víc, než jsem si byla ochotná přiznat. Neznala jsem ho. Navíc mě před ním každý varoval. I tak jsem s ním ale cítila něco, co s nikým jiným. Něco, co jsem nedokázala popsat ani pojmenovat. Něco, co mě v jeho blízkosti hřálo u srdce a bez něj polévalo mrazem a osaměním.