Posadila jsem se na kapotu starého peugeota a čekala na Scixe, až mi přistaví auto. Ze začátku se mu do toho moc nechtělo. Víc než o to, co bude se mnou až máma zjistí, že jsem si domů přivezla camaro, se zajímal o to, co se stane s autem. Scixe žil v domnění, že jakmile ho máma uvidí okamžitě ho rozmlátí pálkou. Nakonec ale pochopil její odpor k autům. Pohupovala jsem nohama ze strany na stranu a nedokázala ze sebe setřást ten neutuchající pocit štěstí. Culila jsem se sama pro sebe jako pitomec. 

,,Ahoj," ozvalo se ode dveří. Spadla jsem z auta dolů a snažila se to zamaskovat za ladné sklouznutí. 

,,A... ahoj. Jak se máš?" zeptala jsem se a oprášila si kalhoty. Noah stál opřený o futra a upíral na mě ty svoje kukadla. 

,,Nic moc. Vzhledem k tomu, že máš kvůli mně problémy," zavrčel. 

,,Co? Ne, ne. To je... jenom. Rich to přehání. Za to nemůžeš," mávla jsem rukou. 

,,Mně to ale vadí. Asi bys sem neměla jezdit," svěsil hlavu. To mě zabolelo víc, než jsem si byla ochotná připustit. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává veškerá barva a s ní i ten blažený pocit štěstí.

,,Tak to tě musím zklamat. Nejezdim sem jenom kvůli tobě," prskla jsem a založila si ruce na prsou. Nechtěla jsem, aby na mě viděl, jak strašně moc jsem zklamaná. 

,,V tom případě to máme vyřešený." 

,,Ježíši Kriste! Právě teď mám hroznou chuť tě praštit. Copak... jste magoři! Mám vás po krk. Vás a těch vašich stupidních názorů. Je sice strašně pěkný, jak se tady staráte o mojí spokojenost. Ale nechcete se někdy zeptat mě, co chci? Bylo by to od vás moc pěkný," zaječela jsem. Tolik k mému sebeovládání. 

,,Myslim..." 

,,Udělej mi laskavost a nemysli," zařvala jsem a zamířila za Scixem. Vyrvala mu klíčky, aniž bych mu cokoliv vysvětlila a rychle vypadla. Do očí se mi začínaly hrnout slzy. Při tom mě ani jeden nemusel vidět.

Jakmile jsem zastavila před barákem atakovala jsem Richův pokoj. Mámin vytřeštěný výraz jsem pro tentokrát odsunula na později. Vyběhla jsem po schodech nahoru a zabušila na dveře. Když se dlouho neozýval otevřela jsem. V polovině jsem se zastavila. Svíral mě špatný pocit. Jako bych neměla vstupovat. Jakoby to pro mě bylo zakázaný. Okamžitě jsem tenhle pocit zapudila a vešla dovnitř. Čekala jsem všechno. Teda. Skoro všechno, vzhledem k Richově zvláštnímu a někdy nepochopitelnýmu chování. Tohle ale ne. V rozlehlé místnosti, o něco menší než můj pokoj, nebylo vůbec nic. Kromě obrovské knihovny umístěné u protější zdi, která se táhla od jednoho rohu k druhému a menší skříně, ve které zřejmě viselo jeho oblečení. Žádná postel, osobní věci, televize, rádio. Dokonce ani okna. Ani žádný zdroj světla. Nikdo by mi neuvěřil, že tady někdo bydlí. Chtěla jsem odejít. Ale nohy mi zdřevěněly. Neposlouchaly mě. Dokázala jsem jenom zírat do té tmavé prázdnoty s otevřenou pusou. Předešlý pocit se změnil v neovladatelný strach, který jsem neuměla potlačit. Nevěděla jsem, co to znamená. Snažila jsem přesvědčit sama sebe, abych se otočila a rychle vypadla. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. 

,,Co tady děláš?" ozvalo se za mnou. Věděla jsem, že je to Rich, ale ten hlas nepatřil jemu. Byl cizí. Chladný a odtažitý. Pomalu jsem se otočila a ihned o krok ustoupila. Naproti mně nestál můj nevlastní brácha. Nebyl to on, ač to zní bláznivě. Jeho oči byly celé zalité černotou. Jeho tělo se chvělo v křeči. Držel se pevně futer a kus po kuse je odlamoval. To, co proti mně stálo postrádalo špetku lidskosti. Přesně takhle vypadal v mých nočních můrách. Ale tohle nebyl sen. 

,,Já... já. Potřebuju nějaký knížky na myt-mytologii. McCarthy mě nechá propadnout, když nezaberu. Klepala jsem, ale... nikdo. Tak, tak, tak... omlouvám se," vysoukala jsem ze sebe. Doufala jsem, že to neznělo tak roztřeseně, jak jsem to slyšela já. Nic neříkal. Jenom na mě upíral ty strašlivé oči. Už jsem ze sebe nevysoukala ani slovo. Spíš něco jako zakňučení. Začal se ke mně přibližovat. Pomalu, jako by si ten okamžik vychutnával. Vrčel na mě a prudce oddechoval. Vytřeštila jsem oči, i když bych je měla raději zavřené. Ucítila jsem jeho studenou ruku vzadu na šíji, jak si mě přitahuje blíž a jeho chladný dech na krku doprovázený bodnutím. 

,,Nazdar. Tady jste. Hledám vás po celým baráku. Steve řikal, že tady někde budete. Chas. Tohle sis zapomněla na anglický literatuře," vpadl do pokoje Brent v závěsu s Lionelem a nějakou slečnou, kterou jsem nepoznávala a podal mi jakýsi řetízek. Nastalo hrobové ticho. Jako by každý z nás zadržoval dech. 

,,To... to není moje," vydechla jsem. 

,,Aha. Nevadí. Jsi v pohodě?" pokrčil rameny Brent, ale nepůsobilo to tak uvolněně, jak jsem u něj byla zvyklá. 

,,Jo. Jasně." Hned potom jsem omdlela.

,,Chas. Koukej se probrat!" Ten hlas jsem poznávala. Myslela jsem si, že ho už nikdy neuslyším. Otevřela jsem oči a spatřila svého bratra. Stál nade mnou se svým typickým úsměvem a nezbednou jiskrou v oku, jako by měl každou chvíli provést nějakou lumpárnu. Kudrnaté vlasy měl o něco kratší, než jak jsem si pamatovala. Málem jsem se rozbrečela. 

,,Alexi? Kde, kde to jsme?" postavila jsem se a objala ho tak prudce, až se se mnou málem sklátil k zemi. Pomalu mě od sebe odstrčil a rozcuchal vlasy. Konečně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nacházeli jsme se v nekonečném bílém prostoru bez jakéhokoli zdroje světla nebo doplňků. Byli jsme tam jenom já a Alex. 

,,Tohle je sen, že jo," svěsila jsem zklamaně hlavu. 

,,Chastity, musíš zpátky. Tohle není tvůj svět," usmál se na mě. Jak mě ten úsměv chyběl. I když se všechno kolem zdálo černé stačil jeden Alexův úsměv a já získala pocit, že dokážu všechno na světě. 

,,Nechci se vracet zpátky," hlesla jsem. 

,,Musíš Chas." 

,,Mám strach, Alexi. Nemůžu se zbavit dojmu, že je tam něco strašně špatně." 

,,Jednou to pochopíš." 

,,Proč musim všechno pochopit? Už mě to nebaví," rozhodila jsem bezmocně rukama. 

,,Zatím Chas. Pozdravuj mámu," uculil se tím svým způsobem, když se chystal něco provést a jemně do mě strčil. Udělala jsem krok dozadu a už jenom cítila jak padám dolů a hleděla na mávajícího Alexe.

,,Alexi!" vykřikla jsem. Ležela jsem ve své posteli. Natáhla jsem se po lampičce a okamžitě rozsvítila. Rozhlížela jsem se po pokoji jako splašená. Měla jsem dojem, že na mě někdo číhá ze stínů. Jenom jsem nevěděla proč. Vzadu v mysli mě šimrala zapadlá vzpomínka, která ve mě vyvolávala neovladatelný strach. Ale čím víc jsem se snažila tu vzpomínku vytáhnout, tím víc jsem na ní zapomínala. Přitáhla jsem si kolena k sobě a snažila se přijít na to, co se mi vlastně stalo. V hlavě jsem měla prázdno. 

,,Mazání paměti je nebezpečný. To víš moc dobře," uslyšela jsem Lionelův ledový hlas. Stáli za mými dveřmi a moc se nesnažili o tichý rozhovor. 

,,Jo. Ale co chcete dělat? Tohle je dobrej průser," odpovídal zrovna Brent. 

,,Musím za ní. Co jsem to udělal?" šeptl Rich. Při zvuku jeho hlasu jsem se otřásla. 

,,Klid, brouku. Třeba to bude v pohodě," zasmál se Scixe. 

,,Jste všichni praštěný? Ztište se. Musí toho mít už tak dost," ozval se dívčí hlas. 

,,Fajn. Všichni se uklidněte a přemejšlejte, co budeme dělat." Tenhle hlas nepochybně patřil Jiraiovi. Co tady dělalo takových lidí? Zrovna před mým pokojem? Opatrně jsem se zvedla a potácivě došla ke dveřím. Cítila jsem se slabě a mizerně. Nejraději bych se zahrabala do peřin a pořádně se vyspala. 

,,Nazdar lidi," pozdravila jsem a opřela se o zeď. Postávali v těsném hloučku a na každé tváři hrál stejný výraz plný obav. 

,,Jak ti je?" zeptal se Brent. 

,,Jako po kocovině. Motá se mi hlava." 

,,Pama- pamatuješ si něco?" zeptal se zpříma Scixe, za což si od Jiraii vysloužil pohlavek. 

,,Já... já nevim. Mám... mám v hlavě úplně prázdno. Asi jsem omdlela nebo co. Dneska jsem toho moc nevypila. Vlastně jenom to pivo s tebou," ukázala jsem na Scixe. 

,,Donesu ti vodu," nabídl Jiraia a seběhl po schodech dolů. 

,,Pojď. Jiraia bude určitě od té lásky a donese ti to do postele," čapla mě za ruku neznámá slečna a odtáhla zpátky do pokoje. 

,,Já jsem April. Ještě jsme neměly to potěšení setkat se. Ale Brent o tobě mluví moc hezky," uculila se. Měla stejně přátelský úsměv i přístup jako Brent. 

,,Nejste vy náhodou příbuzný?" zeptala jsem se upřímně. Na nějaké zdvořilostní fráze jsem neměla ani sílu ani náladu. 

,,Brent říkal, že jsi všímavá. Ano, jsem nejstarší z klanu. Znáš to, přehnaně ochranitelská sestra." 

,,Vlastně ani ne," přiznala jsem. Její pohled najednou zabloudil k oknu. Vypadalo to jako když něco větří. 

,,Jo... hele já jsem za chvíli zpátky. Lehni si a já popoženu Jiraiu s tím pitím. Ok?" Nečekala na to, jestli jí to odkývnu a během vteřiny byla pryč. Pomalu jsem se došourala k oknu a zahleděla se na potemnělou zahradu, přes kterou se řítil Noah. I v té tmě jsem poznala, že je vzteky bez sebe. 

,,Já tě zabiju. Zabiju tě," řval Noah a široce máchal rukama. Vypadal jako by běžel celou cestu od autodílny až sem. Opřela jsem se o okenní tabuli a pozorovala scénu, která se přede mnou odehrávala. 

,,Uklidni se laskavě. Timhle nikomu nepomůžeš. A nech ho chvíli vydechnout. Už takhle vypadá jak pytel hoven," chytil Noaha Scixe a odtáhl ho kousek stranou. 

,,Díky, Scixi. Moc mi pomáháš," prsknul Rich. Ale vážně působil, jako by ho něco přejelo. Pohled měl zavrtaný do země a vypadal, že kdyby na to došlo nechal by Noaha ze sebe vymlátit duši. 

,,Nenávidim tě!" ječel dál Noah a snažil se ze sebe setřást Scixe, který měl co dělat, aby ho udržel. 

,,Je mi to líto, jasný? Vážně líto," omlouval se Rich. Hlas měl úplně zlomený. Vyndala jsem ze skříně mikinu a vydala se za nimi. Nevěděla jsem, kvůli čemu se hádají. Ale chtěla jsem to zastavit. Když jsem se šourala přes udržovaný trávník vmísila se do rozhovoru April a plísnila oba dva, že se chovají jako malí kluci. 

,,To je mi naprosto u prdele. Jak... ježiši kriste!" praštil zrovna do něčeho Noah. 

,,Nechcete toho všichni nechat? Chováte se jako kokoti," vmísila se do rozhovoru April. Aniž bych věděla, co dělám opřela jsem se o Jiraiu, který stál nejblíž. Motala se mi hlava a obracel se mi žaludek. Cítila jsem se, jako bych se měla každou chvíli rozpadnout. 

,,Nemáš bejt náhodou v posteli?" napomenul mě Scixe. 

,,Jo. Měla bych odpočívat, což se v tomhle kraválu nedá," procedila jsem skrz zuby. 

,,Ale..." namítl Brent. 

,,Prosím. Můžete se přestat hádat? Já nevim, co tady řešíte a je mi to jedno. Chci si jít jenom lehnout. Můžeme to vyřešit třeba zítra." 

,,Odvedu tě," nabídl Noah a udělal krok ke mě. Propaloval mě pohledem, jako by se ujišťoval, že jsem celá. 

,,V žádnym případě!" zavrčel Rich. 

,,To mám zase omdlít, aby bylo alespoň na pět minut po mým?" řekla jsem a schoulila se k Jiraiovi. Podlamovala se mi kolena. 

,,Uděláme to takhle. Noah jí odvede do postele... neruš... a udrží ji tam do zítřka. My se půjdem projít. Provětráme tvoji krásnou hlavinku," zakřenil se na Riche Scixe, který očividně nesouhlasil, a odtáhl ho pryč. Já se bez rozloučení otočila a zamířila k domu. Ostatní jsem nechala za sebou.

,,Nedívej se na mě takhle. Nejsem nakažlivá," řekla jsem, když jsme s Noahem osaměli. Ten si mě prohlížel, jako bych měla každou chvíli zmizet. 

,,Promiň. Já... jenom. Promiň," svěsil hlavu. 

,,Je ti něco?" zeptala jsem se ustaraně a přisunula se k němu blíž. Za normálních okolností vypadal jako hromádka neštěstí. Teď se to ani nedalo slovy popsat. 

,,O tebe se máme starat. Ne o mě," zasmál se sklesle. Opatrně jsem si položila hlavu na jeho rameno, ale Noah prudce vstal a zastavil se až u dveří. 

,,Dojdu ti pro něco k jídlu a pití. Musíš nabrat sílu." 

,,Noahu, já neumírám. Tak se tak přestaň chovat," řekla jsem naštvaně a snažila se zamaskovat zklamání, že se ode mě tak rychle odsunul. V Noahových očích jsem zaznamenala něco, co jsem nedokázala identifikovat. Během několika málo minut mi přinesl konvici čaje a lahodně vypadající sendvič, ze kterého jsem si, za nesouhlasného mumlání, vyndala veškeré masné výrobky. Potom, co jsem se pořádně najedla a vážně se cítila o trochu líp, Noah pustil nějaký film, který jsem nesledovala. Noah si sedl na zem vedle postele. Vydržela jsem to jenom chvíli. Potom jsem stáhla deku a uvelebila se vedle něj. Neptala jsem se na svolení. V prvním momentu úplně ztuhl a já bojovala s nutkáním poraženecky vylézt zpět na postel. Nakonec se ale kolem mě omotaly silné, hřejivé paže, které mě ukolébaly ke spánku. I tak se ale dostavily noční můry a já se opět zmítala v řadě nepochopitelných scén. Motala jsem se mezi několika výjevy pořád dokola. V jednu chvíli jsem stála doma v garáži a sledovala tátu, jak se zrovna hrabe v jednom z aut a brouká si nějakou melodii. Než jsem na něj stačila zavolat, přemístila jsem se do ponuré místnosti připomínající spíš sklep, než pokoj. Táta na mě volal a zběsile máchal rukama, ale já ho neslyšela. Nacházela jsem se v nádherné prosluněné zahradě plné silných stromů nejrůznějších druhů. Cítila jsem, jak mě sluneční paprsky hřejí na tváři. Nedaleko tekl menší vodopád. Najednou se přede mnou přehnal čistě bílý kůň s rohem, napůl člověk a napůl kůň a drak. Přesně ti, co jsem viděla vytesané na fontáně ve městě. Zastavili se a upřeně na mě hleděli. Nestačila jsem k nim natáhnout ani ruku a začali se mi mlžit před očima. Místo nich jsem se dívala na něco, co vzdáleně připomínalo lidi ze školy. Stáli kolem mě, oblečení v dlouhých, neforemných hábitech, nad některými se vznášela oslňující světlá záře, nad jinými zuřila bouře. Mezi touto sortou se nacházel i Noah. Hledíc skrze mě zvedl ruku a vydal tak signál, kdy proti sobě obě strany začaly bojovat. Kolem mě padala těla, která jsem nedokázala identifikovat a pod nimi se rozlévala tmavě rudá krev. Zvedl se mi žaludek. Chtěla jsem utéct nebo se alespoň přestat dívat jak umírají, ale nešlo to. Když vše skončilo zůstala jsem jenom já a Noah. Pomalým, nervy drásajícím krokem došel až ke mně, nehledě na ležící mrtvoly. Slyšela jsem, jak mi strachy drkotají zuby. Jakmile stanul těsně přede mnou, rozlil se mu na tváři úsměv. Ale ne ten, který jsem znala a na který jsem byla zvyklá. Byl to ten typ úsměvu, po kterém vám po těle přeběhne mráz po zádech. Cosi mi projelo hrudí a já cítila, jak mě zevnitř něco trhá na kusy. Poslední, co jsem slyšela byl Noahův vítězoslavný smích.